Magické 12.12.

- Tak dobrou noc!

Sedím na gauči. Začínám psát.

- Jé, Peťuš, prosím Tě, zavři dvířka u srdíčka.

- Cože mám zavřít?

Řehtám se. On je mimozemšťan. Jak by tu byl první den.

- Peťuš, taková závlačka.

- Já na to nevidím.

- Nevadí. Nech to. Já si to zavřu.

Vstávám

- Divej, cvak. Hotovo.

- Tak dobrou!

- Jo, Peťuš, prosím tě, viděls, jak jsem nazdobila ibišky?

- Tak to se musím ještě podívat. No, to ti to dalo. Počkej, až to budeš sklízet!

- Peťuš, důležité je, aby mi to tu co nejdéle dělalo radost v adventu, abychom se dívali na pěkné věci. Sundávat to pak už mohu tři týdny, nic se neděje.

Jak to dnes bylo?

Intenzivně pracuji s láskou. Intenzivně. Hodně moc. Nabírám. Daruji. No, ale zrovna prve jsem ve zkoušce neobstála. Nutno cvičit, cvičit, cvičit. Neříkal to ten rezatý agent? Ne, ten říkal se učit, se učit, se učit.

Probírám se šaty. Vybírám hnědé. Chtěla jsem je vrátit. Vůbec nevypadají jako ty na obrázku. Co k nim? Beru si nové kočičí náušnice ze sobotních trhů. Jdu se prohrábnout šperkovnicí. Tenhle šuplík jsem už dlouho neotevřela. Tolik cajdiček. Kde se to tu vzalo? Táhnu nádherné soustružené dřevěné šperky na kůži na krk. Matně si vzpomínám. Maminka je někde koupila, nebo dostala. K tomu dřevěný náramek. Elegantní.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-12-stare-sunty

A hele. Hodinky. Staré. Primky. Natahuji je. Jdou. Celý den je mám na ruce. Nejsou vůbec ošklivé. A fungují.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-12-zdobim

Dnes dozdobím ibišky. Okna. Pak už jen péci. Jdu dnem v klidu a pohodě. Když jsem jezdívala za maminkou, středa byla volným dnem. Službu měla Iva. Pokud jsem zjistila, že je nemocná, frčela jsem i ve středu. Milovala jsem středu. Dnes nikam nemusím - jsem si říkávala. Dnes je úterý 12.12. A já nikam nemusím.

V době, kdy jsem učila, nebyla jsem ve straně. Pro nestraníky první pondělí v měsíci IVT. Myslím, že to byla tahle písmena. Nebo IPV? Ideologické a dál nevím. Učitelé soudruzi straníci školili nás lemply nestraníky. Musela jsem ze školy letět pro Lindičku do školky. Vlála za mnou chudák. Ve 14.10 jezdívala místní doprava. Školení bylo asi od půl třetí.

- Lindo, dělej, poběž! Ať nám to neujede. Dívej, už tam stojí autobus. Přidej!

Chudák holka. Plachtila za mnou. Já oči u autobusu. Ještě doběhnout takový kus.

- Maminko, kdy už nikdy nikam nebudeme muset utíkat?

Ó, vše se obtiskuje do duše. Všechny strasti, smutky, zklamání, boly, zrady, nespravedlnosti… Taky je mám. Hodně. Myslím, že zapomenuté. Vylezou, když je nečekám. 

Odskok. Když jsem byla malá já, mamka měla přítelkyni paní Slezákovou. Stařičkou bělovlasou paní. Mamce občas z karet vyčetla věci potřebné. Nechtěly, abych to viděla a slyšela. Stejně bych nerozuměla. Nesměla jsem nikde nic říci. To jsem taky dodržovala. Co bylo doma, to se ve škole neříkalo. Občas mi mamka řekla.

- Ty seš plepuška, viď?

To jako že jsem něco vyslepičila.

Jednou jsem dostala kárání. Totiž pod okny paní Slezákové nějaké děti pokřikovaly o vykládání karet. Dělaly jí ostudu. Dnes, když jdu paní Slezákové podpálit kahánek, vždycky jí řeknu.

- Tenkrát před šedesáti lety jsem to nebyla já. Nic jsem neprozradila.

Tolikrát jsem se všech křivd pustila;  stejně je tam mám.

Probírám se ozdobami, dekoracemi. Jsem v dobrém rozpoložení. Natahuji na ibišek světla. Zdobím krajkovými krásami. Rolničkami. Hotovo. Těším se na večer. Programuji čas svícení. Poslouchám koledy. Nejvíc v oblibě mám krkonošské. Příběhy lidí. Jak šel do Vrchlabé pro papír, ach to byl dlouhej špacír. Pro mandle a pro rozinky, musel jít do Studýnky. A nakonec po týdnu žena upekla z kvasnic koláče – byly sražený… Žena zlostí skákala, lopatou ho plácala.

Mám namočený hrách, kroupy, soju. Připravenou quinou. Hrách jsem nevařila, ani nepamatuji. Moc ho nemusím. Dnes jsem dostala velkou chuť  na směs. Neříká se tomu kuba? Mám už jen trošku hrachu ve skleničce. Vařím směs. Dostali jsme kvalitní párečky. Masové. Vytahuji ten poslední z mrazáku. Půlku ho nakrájím. Na cibulku. Ó, dodal skvělou chuť. Hrách, kroupy, soju vařím společně. Až na závěr quinou. Skleničku kyselých hub jsem přidala. Majoránku… Zapomněla jsem na česnek. Ten tam dodám zítra. To byla dobrota. S mým kysaným zelím. Dnes mělo ještě lepší chuť než včera. Každý den dávám do skleničky Petrouškovi s sebou. Má krabičku s chlebíčkem. Jablíčkem. V létě s ovocem různých barev. Termosku čajíku. A teď asi tři dny skleničku zelí.

Tři hodiny. Tma jak v ranci.

Asi před deseti dny jsem zjistila, že na aplikaci nevidím výrobu elektřiny. Asi zapadalé panely. Nevadí. Vyrobili jsme toho hodně během roku. Dnes jsem se chtěla podívat. Svítilo slunce, muselo se vyrábět. Ale jejich síť  solar nevidím. Musí se vypnout naše síť, nahodit jejich a naše je ta druhá. Jenže naše je stále první a solar není vidět. Mám u elektrárny návod. Jenže nevím, jak na to. Stačilo by mi jen říci…

- Mně tam nejde přihlásit.

- Peťuš, volám na servis.

Vysvětluji. Mám pocit, že tam paní sedí první den. Ireno, kroť emoce. Láska. Bezpodmínečná láska!

- No, já bych potřebovala navést.

- Na rozvaděči máte tlačítko reset.

- Ne, to se bojím. To bych nám rozbila.

- Tak já vám pošlu technika.

- Mně by stačilo poradit.

- Tak já to předám. Zavoláme.

- Ještě dnes?

- Ano.

V nejnevhodnější chvíli se hlásí unylý hlas. Nervozita. Rychle vysvětluji, co potřebuji. Nevkusně klidný pomalý hlas nechápe. Mluvím se robotem? 

- Potřebuji si něco vyřídit. Zavolejte za tři minuty. Čekala jsem odpoledne. Ne večer!

Volám mladé klientce. Té, jak jí v šestadvaceti zničil zubař neodbornou péčí šestku. Zapomněla. Má ošetřování. Nevadí. Domlouváme termín. Necháme to na zítra. Do toho zvoní robot. Vytáčím ho. Cpu telefon Petrouškovi pod nos .

- Prosím vás, pane, pomozte nám.

Splnil požadavek. Odjíždí na trénink.

Chlápek je ÚB. Posílá mě k elektrárně. Mám tam návod na papíře.

- A potřebujete k tomu ntb. Přece jenom je dosah pár metrů.

- Děláte si legraci? To zas musím proběhnout celý dům! Nemohl jste to říci hned. Co jste?

- Jestli budete křičet, položím telefon.

- Položte si co chcete. Říkejte. Dělejte. Mluvte. Rychle!

Bulík neumí. Hledám, kde ho vypnu. Už ho nechci slyšet. Bože, to je vysavač energie. 

- Vy při svém vysokoškolském vzdělání byste…

- Co si to dovolujete?

- Když jsem vám volal, tak to bylo vidět…

- Mně to je jedno. I kdybych byl chlap od krumpáče, toto nemůžete použít!

Chci ho vypnout, nejde mi to. Mezitím jsem listovala v telefonu.

- Sbohem!

Stále něco mele.

- Jak se jmenujete?

Říká mi jméno.

- Čekejte stížnost.

- Klidně.

-  Už to vypněte. Nechci vás slyšet.

Vyloženě ze mě táhne energii. Jak pořád hafíkuje. A nechce se mě pustit.

Konečně jsem někde na něco sáhla, objevilo se červené tlačítko. Ukončit hovor. Jdu se věnovat práci. Telefon.

- Prosím.

- Mohl bych mluvit s vaším mužem.

Had jeden jedovatý.

- Nemohl. Odjel na trénink. Nazdar!

Ó, co to bylo?! To byl čert.

Hledám v telefonu Borise z Tenauru. To je všechno ČEZ. Jen jsou rozsekáni na tisíc středisek. Jedno je Tenaur realizace. Jedno je Tenaur servis. Jedno je Tenaur revize. Atd.

- Dobrý večer, paní Hrobská.

Hele, má mě v telefonu. Rok a půl. Ještě mě nevymazal. 

Vesele ho zdravím. Stěžuji si na koště, s nímž jsem mluvila. Volal po ukončení linky. Bulík. Boris mi radí abych mu to napsala mailem, ale že se k němu dostane až po obědě.

- Víte co? Zavolejte ráno okolo osmé na tu linku. Než se rozjedou technici. Aby k vám zajeli.

- Borisku, to já ještě spinkám.

- Aha. Tak já to zařídím odpoledne.

- Borisi, přetransformuji to na manžela. Koukám, že mám v telefonu ještě Rybku, a volám vám.

- Ryba je mrtvý. Už u nás nepracuje.

- Jak to?

- Dělaly se přesuny… Hodně lidí tu už není. O odborníka nezavadíte.

- A pracují u vás pak Ukrajinci. Nemám dobrou zkušenost.

- Ti už tady taky nejsou.

- Ježišku. A ti kluci mladí šikovní sehraní?

- Tak ti už tu taky nejsou.

Vyjmenovává jejich jména. Pamatuje si, kteří u nás zapojovali fotovoltaiku. 

- Pan M. povídal, že kdyby přijel on, musela by se skříňka s dráty zvětšit. A oni to zvládli natahat do té původní. Byli tiší, rychlí, ochotní, šikovní, uklidili si po sobě. Jediná vada – přeházeli dráty a neřekli, kam který. Museli jsme pak udělat revizi. ¨

- Tak ti chtěli přidat dva tisíce k platu. A Ryba jim to nedal. Kluci dali výpověď. Založili si svou firmu. Dělají pro velké podniky. Zatím jedou. 

- Bože. Vy tam máte binec. Větší, než jste měli. Vy se zbavujete schopných lidí. 

- Ani vám dál nebudu říkat, co se tu děje. 

Ono lepší. To je zjištění. Pozoruji svět. Dnes jsem si prohlížela výrobky té sklárny, kterou zavřou. Překrásné kousky. To už potomci nedají. Nebudou umět. Řemeslo se předává. Tihle to nepředají. Je to jako s naší vojenskou nemocnicí. Odešli Rusové, od té doby chátrá. Už nikdy se nerozjede. Přitom v roce 1968 byla po rekonstrukci. Nejnovější rtg, skvělí vojenští lékaři. V Tonaku museli spálit dubové hlavy. Aby nikdo už nevěděl, jak se napařovalo… V SONP Kladno zavřeli Stehlíka, udělali z něj tuneláře, vykradli mu ocelové ingoty, kladivy rozbili litinové formy… Aby nemohly sloužit, až…

Vláda si vede výborně. Plní zadání. Skvělé. vždycky si říkám – už nic nemáme. Ale máme. Deset, dvacet, třicet let. A teď ještě lidem sebrat jejich bydlení. To je naše specialita. Tady lidi bydlí ve svém.

Dnes síla ohnivého střelce. Magické datum 12.12. Zářivé ohnivé období. Za chvíli začíná novoluní. Kouzelná noc. Den se krátí. Vnitřního světla přibývá. Jdeme do sebe. Meditujeme. Někdo se modlí.

Náročný den. Pořád se učím – milovat bezpodmínečně. A pořád mi to drhne. Ach, ten šmudla ze Svitav mi hnul žlučí. Stálo ti to za rozzlobení? Ne. Nicotnost proti nekonečnosti vesmíru.

Je čas. Ještě z webu:

Každou minutu někdo opustí tento svět a nezávisí to na věku. Faktem je, že my všichni stojíme v řadě, aniž bychom si to uvědomili. Nevíme, kolik jich před námi stojí. Nemůžeme se tlačit a předbíhat. Nemůžeme nikoho pustit přednostně. Stáli jsme ve frontě i v okamžiku našeho početí.

Ale dokud jsme v pořádku, můžeme udělat spoustu důležitých věcí, abychom byli užitečnější:

• UŽÍT SI KAŽDÝ OKAMŽIK!

• NAUČIT SE ROZLIŠOVAT DŮLEŽITÉ OD POSTRADATELNÉHO.

• ZNÁT SVÉ PRIORITY .

• VŽDY MÍT ČAS NA SEBE A NA TY, KTERÉ MILUJEME.

• PŘINÉST LIDEM ÚSMĚV NA TVÁŘE.

• POKUSIT SE VYPUDIT KONFLIKTY ZE SVÉHO ŽIVOTA.

• DÁT VĚDĚT KAŽDÉMU, KDO JE PRO NÁS DŮLEŽITÝ, JAK MOC HO MILUJEME.

Fronta postupuje, nevíš, kde v ní stojíš.!!

Ireno, obtiskni si to už laskavě do mysli! Ve frontě jsi už mezi prvními… Otáčím se. Za mnou dlouhý zástup nových. Tak si to nekaz.

Dobrou noc!