Malý šedivý krásný den špikovaný radostmi a starostmi...

Vyslechla jsem zajímavý příběh. Helenka. V den narozenin maminky letos v lednu odešel její tatínek. Psala jsem 6. února. Helenčina maminka nese statečně odchod svého celoživotního druha. Maminka s německou národností. Nevěděla jsem. Helenka milovala své tety v Německu. Rozcitlivěla ji nedávno smrt německé tety...  Poslouchala strýce, jak u Wehrmachtu sloužil. Musil. Sudetský Němec. Vlastně tajemství. Za socialismu i dnes. Přitom naprosto normální. Mocným se líbí stavět proti sobě slovanské národnosti, rodinné příslušníky, sousedy v Evropě... Rakušan, Čech, Němec. Její němečtí příbuzní prý moc hodní lidé. Věřím. Maminka tu zůstala. Helenka se svěřila.

- Irenko, je to pro mě těžké, když někdo řekne "Ty k...y německý". Pak jsem zas poslouchala vyprávění z druhé strany. Jak se Němci chovali k našim.

Helenka patří k těm, kterým válka rozdělila rodinu. Teď v míru má rozštěpenou mysl. I srdce. Kam patří? K hodným německým příbuzným nebo do své české rodiny? Drží se za hruď. Krev, voda v těle vibruje podle nálady člověka. Jestli Helenku takhle vychyluje hanebná věta o Němcích, její tělo vibruje pokřiveně. A to se chce. Onemocnět se dá z nešťastné lásky... Z přemíry energie. Z nerovnováhy v těle a v mysli... Lidské buňky jsou voda... 

Helenka si mě pamatuje z dětství. Je jí 48, mně 63. Skoro generační rozdíl. Bydlela od nás daleko. Přesto ví, kde jsem bydlela... Z našeho domečku jsem odešla v sedmdesátém pátém... Nejde mi to do hlavy. Mám asi tři čtyři klientky, mladší. Pamatují si mě ze školy. Já jsem tam dolů nehleděla. Vždy jsme spíš vzhlíželi k vyšším ročníkům. Ke starším. Helenka mi vypráví, že si pamatuje i ty mladší. Když byla malá, byla v Košumberku v ozdravovně. S páteří. (Odbočuji. Mně to taky hrozilo. Jenže jsem se držela maminky za sukni. Ve třech mi umřel tatínek. Nechtěla jsem bez maminky být. Nechtěla jsem na tábor... Až do šesté třídy jsem musela... Můj poslední tábor od ministerstva národní obrany. Na to mě maminka nalákala... Vidnava. Někde na hranicích? Výlet do Polska. Koupila jsem tam za grošíky pro svého dětského kamaráda gumové čertí hlavičky. Zmáčkly se a čertovi vyletěly nafukovací růžky a jazyk...) Konec odbočky. Helenka vzpomíná na děti z ozdravovny. Ony ani nevěděly, že tam byla s nimi; vzpomíná na ně.

- Můžeš je najít na FB.

- Byly to holčičky.

Hm. Holčičky z Košumberku z ozdravovny... Jestlipak i ony myslí na holčičku Helenku. Bude jí padesát.

Dopo jsem zas propásla lyžovačku. Ještě nefučelo. Slunce se snažilo. Dvacet minut před schůzkou se paní omluvila. Nic. Jiná práce. Nestíhám i tak.

Za maminkou. Pakuji svůj košíček. Společenství mlčí, čumí skrz televizi do zdi. Pod zářivkou... Ve tmě. Chjo, ještě teď se dusím. Zešílela bych v té kobce. Co mají pečovatelky dělat, že jo?

Mamka je od včera nádherně, ale přenádherně nafénovaná. To si teda dala paní Dana záležet. Dnes se jí vlasy rozležely. Pozoruji, jak je stále krásná. Mami, mami... 

Slouží mladá, záskok. Asi za Simonečku. Je jich tu pět a půl. Irenka - pozoruji její oči. Má je skleněné. Copak nám napráškovali na hlavu, do plic, do myslí, do těl. Janinka, Alena.

Sedím s maminkou na lavičce na konci chodby. Nejde mi do hlavy, jak pozná ty dva nenápadné kopce jejího dětství. Vždy vydechne:

- Chloumek a Prašivka.

Znám její pohádky z dětství, z mládí. Dnes jsem si z telefonu zálohovala fotky na disk. Ty, vorle, zazálohováno. Potvrzeno. Našla jsem tam i videa, jak skáču do propasti. Ale na disku je nevidím. V počítači jsem je našla. Dopo. Večer už ne. Kudypak vede cestička? Našla jsem v zálohách videíčko. Mamka lumpačí. Vzpomněla si na říkanku z dětství. Přisprostlou.

- Mami, dnes jsem si pouštěla: Jirka, pirka, šel za dvirka, na vokurky chcát.

- Vono to bylo ještě dál... Počkej, počkej. Chceš to slyšet?

- No to chci.

- Jirka, pirka, šel za dvirka, na vokurky chcát. Aby se mu nekazily, aby je moh žrát...

Včera mi něco chtěla říci. Ne a ne vydolovat slova.

- No já se snad nevymáčknu.

Dnes jí to šlo. Janinka:

- Dáte si kafe?

- Jo, dám.

- S mlíkem?

- S mlíkem. Není to prý zdravé na žlučník.

- Na slinivku.

Mlíko a kafe se neslučuje s obojím... Kafe udělá hroudu a žlučník si s ní neví rady...

Rozkládám se na lavičce. Kafíčko je tu. Nabízím tatranku, horalku, vesnu... Nejdřív hrušku. Víno. Mamince přišla vhod nějaká tatranka. Ani nepozoruje zpackanost receptury nadnárodní fy... Jak dlouho jsem ji neměla v puse? Osm let určitě...

Svačina. Tvaroh v plastovém kelímku... Hergot proč neumixují tvaroh s rozinkami!!! Proč plast!!! Proč ne podmáslí!!!

Ozval se svist vzduchu.

- Co to bylo?

Venku se zdvihá vítr. Mračna jsou načárovaná ve vrstvách. Viděla jsem animaci, jak vzduch šněruje vrstvy, dostává energii. Jeho síla pak umí ničit lidem majetek.

- Mami, začíná fučet.

- Jeď, jeď.

- Jedu, jedu, ale ještě jdu na záchod.

- Já taky potřebuju.

Sbírám saky paky. Vezu ji na záchod. Ať mám klid.

- Mami, ještě pás.

- Ten se dává lumpům.

- No, ten se dává tobě, protože lumpačíš a utíkáš jim z vozíku.

- To bych nedovedla.

- Dovedla, lehce... .-)

Vracím ji do jídelny. Pusinku. Zítra.

Petrouškovi nastavuji svůj telefon do továrního nastavení. Vkládám kartu. Opět: Jen tísňová volání. Vypínám. Rozevírám. Vkládám obráceně. Jsem nemožná. Neumím podle obrázku s uříznutým růžkem vložit kartu správně. Tentokrát jsem se trefila. Kupuji WhatsApp. Otevřít. Chceš uchovat... Ano. Objevují se moje kontakty, moje chaty. Moje fotky. Blbísek. Jsem. Znovu si zahraju: Nastavení. Tovární. Chceš uchovat... Tentokráte nechci. Tady jsem asi udělala chybu. Jé, už se tam objevilo to, co potřebuji. Telefon hlásil, že si před třemi dny zálohoval... To asi když šel Petrouškův softvér do kytek. Jakž takž jsem to zvládla. I mail. Funguje na ťuk... I přisvětlit display. Tak těžké pro starého člověka. Ne a ne a ne nastavit město pro počasí. Nechci Poříčí. Chci Jaroměř. Uložit. Poříčí. Znovu. Nechci Poříčí... Jsem klidná, jsem klidná. Petroušek by rád večeřel. Ale taky by měl rád místo Poříčí v telefonu Jaroměř.. Dilema...

Zítra si zajdi do prodejny. Já jsem tam se svým dnes trávila tři čtvrti hodiny. Buď za blba taky chvíli ty. :-)

Je spokojen. I já. Navýsost. Mám krásný vysněný Samsung Galaxy. Ten jsem si moc přála. Zhmotnila jsem přání... Přichází paní. Ve dvacet konzultace. Potřebuji získat telefon na štípané dřevo v akci. Irenka ne a ne mi ho poslat... Vše má svou dobu, svůj čas... Doberu se k němu... 

Lidl. Reklama.  Vyberte si trika s dlouhým rukávem jen za sto dvacet devět korun. Ty, vorle! Ani značka už se nesnaží šít z kvality kvalitu. Natož tričko za 129! korun. No, nekup to!!!

Jdu hupsnout do hajan. Zítra mám v plánu lyže. Při večeři jsem provokativně prohodila:

- Tak nevím, jestli mám zítra jet...

- Já radši budu zticha. Neslyšíš ten vichr?

Ujistila jsem se, že asi mám zůstat doma. Jenže: Péťovu tragiku před odjezdem na hory dobře znám. Vraštění čela, pokyvování a starostlivé papouškování předpovědi počasí. Nikdy se netrefí. Jak se taky mohou trefit, když nevědí, kdy se bude sypat a jestli se bude. (A ono se sype skoro stále.)

V duchu si rovnám: Hlavně, že jsem si to v diáři popřehazovala... No nic. Ráno - spím. A zboží si přejmu sama. 

Umixovat tvaroh Petrouškovi ke svačince.  S ROZINKAMI!!!

Půlnoc.

Dobrou noc! Klidné spaní! Krásné sny!