Mám pocit, že sedím v metru... Kolem se míhá rozmazaný svět :-)

Sluníčko. Přeci jen se vykutálelo. Protrhlo lupu. Clona chemie podrobena. Na chvíli. Obloha duněla. Strašidelně. Hrozně. Slunce dostalo zákaz pobytu na obloze. Uposlechlo. Podmračeno, šedivo, depresivno. (Pro mě radostno, protože láska :-) :-) :-) ) Jé, smrk má krásnou špici. Černobílá straka. Fotím. Chuchvalce hnusu vynikly na obrázku. Kadmium, bárium, zirkonium, hlavně hliník, spory plísní...

Copak asi dělá maminka? Nechci otravovat. Myslíte, že někoho napadne... Ne, ne. Dívám se na fotky. Maminka se usmívá. Kdy už ji budu moci obejmout, dát OVOCE, potěšit ducha i tělo. Rozradostnit odporné dny prázdna, nekomunikace, čumění do zdi pod televizí... Smutné stáří. Mami, jsem s tebou. Jen ty to nevíš. Už to snad brzy skončí. Mohlas být do oběda na slunci. Zabalená v dece, ve flísce, v bundě. Jen ty ponožky, holčenko, nemáš. Kupujeme, kupujeme, ničí se, ztrácejí, mizí. Copak asi dělá naše růžová halenka? Jestlipak ji už konečně zmrvili vysokou teplotou. Co tvé drahé ručníky? Je mi z toho smutno. Systém. Nelze obejít. Blééééé! Búúú!

Před polednem spěchám, spěchám. Na dvanáctou má přijít nějaká mladá dáma. Neobtěžovala se omluvit. Bezohlednost člověka nezná mezí. Kolik dnů jsem mohla sjíždět kopec, dýchat horský vzduch, nemyslet na nic. No, nic. Nepřišla. Kdo ví, jak by se takoví bezohledníci tvářili u zavřených dveří. Neobtěžovala bych se. 

Beru papírek s úkoly. Mám do čtrnácti čas. Upekla jsem ráno bagetky. Chlebíček se vyvedl. Z tvrdého francouzského sýra jsem vytvořila česnekovou pomazánku. Pět stroužků? Tak pět. Jenže mých pět je jak patnáct. Obrovské struhy :-) Bude pálit. To je zdravé. Je to vynikající. Namázla jsem pár chlebíků s ředkvičkou a paprikou. Jedu odškrtávat úkoly: Utíkám přes lékárnu - nesu pár chlebíčků. Paní magistra se diví. Je potěšena. I ta mladá - tu mám taky ráda. Není to žádná kravka. Asi ji doma dobře vychovali .-) Myslím na tu uraženou paní ze včera. Určitě má újmu na duši, když mě teda nepředběhla. Ptala jsem se dnes manžela, jak na to nahlíží:

- Já bych si nesednul. Postavil bych se první.

Má pravdu. Ty židle tam jsou dekorativní. Příště se polepším a budu stepovat v pozoru.

Auto si nechávám u školy. Přebíhám přes ten náš unikátní stavební zázrak. Matrika. Nikdy neměj očekávání. Měla jsem. Mám averzi k úředníkům. Ťukám. Dvě mladé dámy. Odchází manžel bývalé matrikářky. Celý život tam pracovala. Nechávám ji pozdravit. Holčenky jsou milé, úslužné, ochotné. Očekávala jsem šimlice. Jsem mile překvapena. 

- Prosím vás, pan Bret mi říkal, že se tady mám stavit pro nějaký formulář...

- Pro paní Konečnou, že jo?

- Jak to víte?

- My jsme u ní byli. Ale nikdo nám neotevřel.

- Okna byla od zedníků, že jo? Ona tam nebydlí. Je v DD.

- A kde?

- V Černožicích. Tak máte tady ten formulář?

- Pan Bret to popletl.

-  Aha, tak na shledanou! Nebudu zdržovat.

- My máme pro ně balíčky. Ještě nám tu dva zbyly. My jsme nevěděli, že je maminka v DD.

- Ale loni, předloni jste za ní vždycky šli. Poznala jsem to. 

- Tak já vám ten balíček dám. 

- Jóóóó? Ahaááááá.

- A dáte ho mamince?

- Asi tak koncem týdne. Teď si tam vymyslili chřipkovou epidemii. Ale nemáme tu žádnou epidemii. Je to jen umělé, aby farma rybník prosperoval.

Mladá paní někam odbíhá, přináší krásný balíček.

- A můžeme dát maminku do Zpravodaje?

- Jasně, dejte mi to, podepíšu vám to na všechny příští roky :-) Ačkoli, vy byste nevěděli...

A kdo vy jste?

- Znám vaši maminku. Chodívala pro noviny do knihy a nechávala si tam opravovat korálky. Můj táta je Arnošt...

- Jé, Arnošta miluji. Ten nám v domě natahal všechnu elektřinu, zásuvky, vypínače, centrální skříň. S ním byla taková legrace. On udělal jeden svůj nejhorší životní omyl, že?

Mladá paní se směje. Víme, o čem hovoříme. Arne měl před kolaudací našeho domu zápal plic. Ošetřovala ho tam jedna sestra tak dlouho, až se dal rozvést. Nevěděl, chudák, že baby jsou všechny stejné :-) A že zatratit dárkyni života společných dětí se nevyplácí.

- A maminka žije s...

- No, taky. Z bláta do louže. Ale on je Petr hodný.

- Jó, já ho mám taky ráda. :-) 

Koukám jim na přepážku. Jsem udivena. Mají tam nařezané papíry. Úřednice a chovají se úsporně a ekologicky. 

- Jé, vy šetříte matku přírodu. No tedy, mohu si to vyfotit? Já pak v noci beru fotky a vzpomínám, co jsem zažila...

- Abychom z toho neměly průšvih.

- Prosím vás, že využíváte potištěný papír z druhé strany? Komu by to mohlo vadit. To jste si mě hodně získaly. Já tisknu klientům jejich výsledky taky na potištěný papír.

Děvčata jsou normální. Vůbec se nechovají jako studené úřednické mluvící hlavy. Mám dobrý pocit. Nemáme to ještě úplně pokaženo. Loučím se.

- Děkuji mockrát! Pozdravujte Arneho!

- A vy maminku!

- Vyřídím!

Letím dál. Zlatnictví. Od nepaměti na podloubí máme Korál - zlatnictví. Prodávaly tam dvě prodavačky z dob před opičákovem. Pak zbyla jen jedna. Prodejnu předala dceři. Krásné, něžné stvoření. Na podzim se tam zjevil syn, alias bratr . Arogantní neuctivé kopyto bez obchodního ducha.

- Jste tu sama?

- Jsem.

Svěřuji prodavačce svůj názor. I její maminka pokyvovala na podzim...

- Víte, já mám děti, mamka je stará a koho si sem pustit.

Chápu. Musíme to respektovat. Musí to tak být.

- Mám vyřídit, jestli byste tady náramek nenapojila.

Volám Lindě:

- Mami, a ať tam napíší váhu před i po předání. Vždycky mi kus vezmou.

Paní prodavačka slyší, nekomentuje. Zkrátka dva mm napojit, půjde-li to.

Utíkám přes most. Za pět minut přijde paní. Nedá mi to. Vytahuji foťák. Chci zachytit labutě na jezu. Jenže mezitím připluly těsně pod jez. Vyčuhují jim jen tečky hlav. Najdete hlavičku? :-) Vyplouvají. Vracím se. Fotím. Už musím běžet. Jedu domů. Telefon. Paní už je u domu.

- Za minutku jsem tam. Vyčkejte.

Paní se stává klientkou. Další přiběhne za hodinku. Taky klientka. Štíhlá. Bere jen koncept zdravé snídaně.

Ještě Petrouškovi něco napsat. Ve dvacet školení. V 21 školení pro ty úspěšnější. Nemám to ráda. Večery chci trávit po celém dnu s Petrouškem. Bohužel - v pondělí konzultace, v úterý krátké porady, ve středu školení, ve čtvrtek kurz výživy... Už nechci. Večery jsou moje a Peťulky. Zapomněla jsem jeden telefon na půl osmou. Paní se hlásí ve tři čtvrti... Chce se jet podívat v neděli do Brna na firemní den otevřených dveří. 

Ještě úřad... Ty vorle! Už je zas půlnoc.

Kdy už uslyším: Cesta do Černožic je volná!

Poslouchám tichoučké Mikroforum. "Kameramani uctili zesnulého kameramana Stanislava Milotu." Toho znám. Už třicet let. Zmiňovala jsem ho v učivu o samizdatu. O něm jsem v devadesátém četla v Kohoutově knize Kde je zakopán pes. Moc se mi tehdy líbila. Dva děje - na konci se časově setkaly. Milota - podepsal Chartu 77. Ve filmu Spalovač mrtvol byl oceněn za kameru. Kohout píše o tom, jak točil na státní kameru v srpnových dnech. Dostal vyhazov. S Vlastou si udělali domácí bytové divadlo. Vytvořil fotku po zuby ozbrojeného rozkročeného ruského vojáka před šprlením (balustrádou) Národního muzea. Taková fotka už existovala. Jenže ten voják byl nácek. Existují dva stejné záběry rozkročeného vojáka v plné zbroji. Jen v jiném čase. 

Jdu spát!

Dobrou noc!!