Máma, naše máma, máma, naše máma
Čtvrteček. Ještě si dám jeden veršík. Jo, jeden! Pěkných pár stránek. Zvonek. Ó! Klientka.
- Ahoj! Jsem tady. Psala jsem ti.
Psala mi. Aha. A kam? Rychle obléknout. Ještě Macíkovi Mourkovi naplnit misky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-18_Rano/
- Dnes budu nenamalovaná.
- To mi nevadí.
Povídáme. Vážíme. Vyhodnocujeme. Je v mém věku. My staré to máme na údržbu těla těžší. Mezi 30-40 lety ubývá přirozenou cestou prý tak 10% svaloviny, mezi 40-50 asi do tří procent, v poslední dekádě do 60 to se svalovinou bereme ještě víc z kopečka. Z makroživin (tuky, cukry, bílkoviny) se o tuky a cukry nemusíme bát. Jsou všude. Nejvíc cukru spotřebuje mozek. Jenže lidi potřebují protein. A ten – dle lékařů – doplňují asi z 25%. Nejvíc proteinu potřebuje k obnově svalovina. Kilo svalové hmoty spálí za 24 hodin, pokud bychom jen leželi, nic nedělali, asi 28 kcal. Kdežto kilo tuků jen asi 4 kcal. Tedy potřebujeme motor, svaly. Tlouštíci mi žalují, že se nadechnou a mají dvě kila nahoře. Ano. Protože nemají dobré spalování. Jejich tuky absolutně nestíhají. Je třeba vyživovat svalovinku, aby spalovala i v noci, když spíme. Díky Herbalife si držíme kondici.
Petroušek volá.
- Tak copak tam vyvádíš? Neděláš nějaké lumpárny?
- Peťůůš? Já jsem zaspala. Ale zvládla jsem. To je výhoda práce z domu. Nekonečná. Já jsem spala do poslední minuty. :-)
Zahrada vypadá šťavnatě. Taky aby ne. Zalitá. Příjemné chladné počasí. Dopoledne přeletělo jak drak po podzimní obloze. Pracuji. Telefony. Objednávky. Statistika. Hotovo. Už je tu Petroušek. Dnes nás čeká besídka v mateřské škole ke Dni matek. Těším se.
- Peťuš, tady ten bojlerek vaří, jak zběsilý. Bojím se ho.
- Mělas ho vytáhnout ze zásuvky. Mám už koupený nový. Počkej, nevíš, s kým žiješ.
Řehtám se. Včera večer jsem mu předvedla, kdy pustím teplou, jak nevypíná termostat. Měla jsem dnes zákaz pouštět teplou. Páčka nahoru. Než ti to dojde, páčka dolů. Už střílela vařicí.
Vystěhovávám skříňku pod dřezem. Jdu se konečně malovat. Slyším, jak áhá. Nemůže něco povolit. Dělám u zrcadla á, áááh, achich.
- Ty ze mě máš pr.
- Ne, Peťuš! Pomáhám ti aspoň ve zvucích. Teda vypadá to, jak když tam provozuješ sex.
Konečně se mu to povedlo.
- No jo, ale já nemám tuhle hadici.
- No a co. Tak až přijedeme.
- To už budou mít zavřeno. Počkej. Já tam rychle sjedu.
- No vidíš, už přebíráš můj způsob myšlení. Máme sice dvacet minut do besídky, ale ty to dáš!
Jdu se strojit. Koukám, auto před domem. Je tu.
- Peťuš, ty jsi jak drak. Asi tě nezradily závory.
- Ti říkám, že nevíš, s kým bydlíš. Já jsem totiž měl tu hadici v autě.
Je to s ním bezva. Lehké žití. Vždycky mě zachrání. Děkuji v duchu.
- Jdu čekat ven.
- Tak jedem.
- Chceš smýček?
- Ne, chci tam bezpečně dojet.
Vestibul vily, kde se natáčela scéna z Musíme si pomáhat, zaplněn. Z terasy školky vypravoval Köpke svého nedospělého posledního syna do masomlýnku války. Koukám, asi šest židliček volných. Nikdo si na ně nechce sednout. Jsou jak pro trpaslíky. A to já si sednu. Umím své dlouhé nohy srolovat do ruličky. Děti začínají hezky nahlas, srozumitelně. Vítají maminky babičky… Zpívají, recitují. Bulím jak želva. Dojemné. Jednak nám vnuci rostou před očima, což je známka našeho stárnutí. Hlavně nikdy nebylo okolo mě tolik slzících očí a štkajících žen. Copak se jim žene hlavou? Slyším – až tu, maminko, nebudeš. Ano, to je pro mě. Už ji tu nemám. Zas plný nos. Tyhle krásné děti, nezkažené, čisté – co s nimi udělá kreténský satanský systém?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-18_Detem_bude_predcitat_vila_v_Mahenove_knihovne/
Slyšeli jste? V Mahenově knihovně v Brně dostali dotaci!!! Bude nějaká příšera trans, ďáblice odporná, číst dětem pohádky. Vhodné pro ty nejmenší. Fuj. Na TV Šalingrad jsem dnes viděla ty hnusoty. V Kanadě předčítají takové lidské stvůry. Bála bych se jich. Hlavně bych se na ně nechtěla dívat. Fůjjůůjjůjůjůj!
Program plynule odsýpá. Paní učitelky v klidu rovnají děti, oblékají kostýmy na pohádku, žádný spěch, žádná nervozita. Klid, pohoda. Radost pohledět. Tady jasně pozoruji reál. Tady se nic nehraje. Děti jsou v klidu. Suverénní. Paní učitelky profesionální, tvořivé, vymyslely perfektní program. Všechna čest!
Co to dalo práce! Jak dlouho to trvalo, než učitelky děti rozpohybovaly. Ta v bílém vedla už naši vnučku. Tehdy jsem si ji oblíbila. Nyní měla celou dobu docházky další naše vnouče. Kde berou tolik nových krásných neokoukaných básní o maminkách. Tady je svět normální. Tady je táta, máma, babička, láska, rodina, rozum. Prvorepubliková továrnická vila. Nezničené prostory. Chodím sem moc ráda. Do hezkého prostředí, za dětmi, na pobavení, posouzení, jak to s těmi dětmi vypadá. Vypadá to dobře. To se nedá srovnat… Ireno, buď zticha! Tohle nemá kaz. Učitelky odvedly skvělou práci. Děti pod jejich vedením předvedly písničky, básničky, tanečky jak nejlíp to dokázaly. Nevšimla jsem si nějakého stydlína, pecivála, ubrekánka. Nikdo neudělal chybu. Moc hezky intonovaly. Dodržovaly rytmus jak uměly. Všichni zasloužily potlesk.
Pohádka O koblížkovi.
https://www.youtube.com/watch?v=Q3go_-YTbAI
Jak ten hošík krásně hraje starého pajdavého dědu. Rozkošné. Vzdávám hold.
Tančíme. Máma, naše máma, ó, něžné! Paní učitelky děkují závěrem rodičům. Neuvěřitelné. Na Vánoce tak hezky prosily, aby děti druhý den přišly dřív; jely tehdy plavat. A co si mají vzít s sebou. Omlouvaly se, že po rodičích stále něco chtějí. A už je tu květen. A ony děkují... Za mnou sedí maminčina kadeřnice. Spolužačka Ivy. Hanka Štraubová. K její babičce maminka nosila mandlovat prádlo. Mamince vždy namíchala nádhernou barvu.
- Vypadáte stále krásně.
Na oko nesouhlasí.
- Co kyčle? Chodí vám to dobře?
- Kyčle dobré. Ale kolena mě bolí.
Měla by maličko zhubnout. Je hezoučká. Ale zhubnutí by odlehčilo kolenům.
- A co Iva?
- Vůbec nevím. Nehlásí se.
- Ona nechodí ani na srazy.
Co na to říci? Je to sestra. Mlčím.
- Jak jste zaplatila tu elektřinu nebo plyn?
- Zvládla jsem to a přešla k jiným.
Někdy loni? No, to už bude rok, co mi říkala, že po ní chtějí asi 18000. Šmejdi nenažraní.
Jdu poděkovat a pochválit. Potěšit. Odjíždíme.
- Peťuš, jedeme rychle koupit kytky. Nikdo jim nedal. Jsou to taky maminky. To si zaslouží.
Jedeme ucpaným městem.
- Voni na nás nepočkají.
- Nebuď tragéd. Než srovnají židličky.
- Když tak to vezmeš domů.
- Peťuš, tady mi zastav. Než to objedeš, počkám tě na parkovišti.
Přebíhám z cesty parkovištěm. Vybírám dva pugéty. Jsem tak zblblá, že chci zas odejít dveřmi bez zaplacení. Ježíši! Mám oči jak hlemýžď za rohem u auta. K pokladně! Zaplatit. Vybíhám ven.
- Ty seš jak blesk. Počkej, já to vezmu sídlištěm. To bude rychlejší.
Jsme během chvíle zase zpátky u školky.
- Jsem šikovnej. Malej, ale šikovnej.
To na něm miluji. Něhu, vtip, humor, jeho průpovídky, jeho úsměv, jeho zálibu všechno slepit. Ne. To poslední je vtip. Schopnost diplomacie, přátelství, pomoci všem, snahu zachránit svět, klid, když ví, že něco nelze změnit.
Vybíhám do školky. Zrovna mi otevírá ta, kterou sháním. Skládám hold.
- Vyberte si. A druhá je pro vaši kolegyni.
Volá ji. Je překvapená. Pláčou. A to jsem chtěla. Překvapit a udělat radost. To se má. V tomhle prašivém světě – dělat lidem pomyšlení, radost, pomáhat, posilovat. Jo – a taky občas pronést kritiku a učit lidi, že mají umět ji přijímat. Jo? Rozumíte?! Nikdo není dokonalý - to říkali v Někdo to rád horké. Tak to holt přijměme. I já jsem někdy za blba. No jo. Střídají se role světa. Jasně, raději jsem za chytrou. Ale v rámci spravedlnosti to někdy musím unést.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-18_V_zahrade/
- Petroušku, pojď, něco ti ukážu.
Jdeme zahradou. Ukazuji mu kvetoucí šeříky. Jeden keř nekvete. Roste chudák ve stínku pod višní. Jsme dva kozlové. Petroušek se obdivuje tomu plnokvětému. Mourek nás provází.
- Peťuš, tenhle jsme měli dát k brance. Je přenádherný. Takový tam měl taťka s mamkou. Nevím už, jak se ztratil.
Jdeme do domu. Dnes jsem v zahradě nepracovala.
- Peťuš, jak jsem dětem nabalila krabici dárků, víš, co se mi líbilo? Nadepsala jsem ji Pro hlavního účinkujícího a jeho družinu. Nalepila jsem tam kytičku. A M. si krabici držel, nerozdělal ji. Nechal ji zalepenou. To je známka inteligence. Nechal si překvapení domů.
Petroušek spokojeně pochrochtává na pochvalu.
- Peťuš, možná ještě zatopím. Uvidím.
- Přijde Honziček. Něco připrav.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-18_Vecer
Přichází náš – jeho mladší syn. Jeho obrázek. Kliďas. No, ve florbale se uměl rozčertit nad nespravedlivým písknutím rozhodčího. Ale jinak nám pomáhá, má nás rád. My jeho. Krájím krajíčky chleba. Mažu máslem, pokládám vajíčko. Další varianta. Mažu rybí pomazánkou. Zvoním na zvonec.
- Už jdemeééé!
- Petroušku, já jsem si neurvale urvala tady to na krk.
- Z čeho to je?
- Kůže.
Ani neříká, že jsem nešikovná. Jsem chtěla přervat nějakou gumičku, kterou to bylo připevněno ke kartonku. Má to magnetek na zapnutí. Vytrhla jsem to z kovového konce.
- To by chtělo zalít tou pistolí.
- To si nemyslím. To musíš zalít, tati, lepidlem.
Ó, bacha, přichází Petrouškova realizace. Bude moci lepit.
- Peťuš, tvoje chvíle!
- Honzo, dělá mi svačiny. A víš co? Ona mi dnes zapomněla připravit.
Aha, jde do útoku. Je čas se bránit.
- Honzi, já jsem krabičku našla na křesle. Asi jsem ji v noci chtěla donést na chodbu. Zůstala tam. Honem jsem volala, aby si přijel. Ale Peťuš, myslím, že krabička má dost. Odsloužila své.
Kupodivu souhlasí. Asi už ho nebaví lepit speciální stříbrnou folií donekonečna mnou vyvrácené pantíky.
Telefonuji se snaškou. Ptám se, co děti na dárky. Spokojenost. Svěřujeme si, jak jsme byly dojaté.
- Prosím tě, až budeš paní učitelku chválit a děkovat jí, vyřiď ještě znovu ode mě poděkování, hold, vzdání úcty její - jejich práci.
Tak co byste řekli? Bylo to hezké? Vím, že někteří jste zažívali nespravedlnost, bolest, nedůvěru k našemu systému. Možná jste přišli do kontaktu s lékařem z cizí země. Staří na to nejsme zvyklí. Co si o tom myslet? Snaha o globalizaci ve všem. Naládovat do lidí brouky, píchance, nechat je nadýchat něčeho ze vzduchu… Jenže silní přežijí. My staří máme nad sebou ještě rozprostřená křídla svých dětí. Spoléháme na ně. Když byly malé, byly jsme pro ně mámy, naše mámy, mámy, naše mámy… A tátové. A teď se role poněkud obrátily. Jen ty naše děti jsou štvány prací, výkony, starostí o splátky, o vydělání na zku… - co mě to napadlo za slovo? – asi skutečně vysoké daně. Starost o svět. Starost o přežití. My jsme na tom byli lépe. Pracovní doba končila ve dvě, v půl třetí. Lidi měli víc času družit se. Rodiče a děti měli spolu hezké vztahy. Vůbec - lidi spolu měli hezké vztahy. I přes to všechno nás naše děti neopouštějí.
Lidi! Duše! Všechno dobře skončí. Už pomřelo hodně, hodně lidí. Tak to bylo predikováno. Jenže - nikdo neví, kolik nás vlastně je. Co nám nalhávají. Ta svinská globalistická ideologie, praktiky, bezpráví, svévole, gryndýl, zákazy aut, uhlí, plynu a já nevím, co všechno, se rozlilo po celém světě. Jsme ve finále. Už to trvá moc dlouho. Už ten drak všechno spálil. Jenže když se ve tmě tmoucí škrtne zápalkou, tma zmizí. To nefunguje obráceně. Tedy věřme, doufejme, tvořme v mysli, zpívejme a vytrvejme.
Dobrou noc!
P. S. Ukázka kanadského socialismu. Za peníze daňových poplatníků v Kanadě udělali hřiště pro pejsky. Ale!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-18_Kanadsky_socialismus/