Mami, rok bez Tebe

Dnes je to právě rok, co jsem si šla lehnout ve dvě ráno. Okolo čtvrté vydechla naposledy maminka. Telefonovali mi hned, ale telefon jsem neslyšela. Až ráno jsem volala zpátky. Na druhé straně konejšivý hlas paní doktorky, která nás včera zvala na rozloučení s maminkou.

- Paní doktorko, usínala jsem asi ve dvě hodiny. Hned po prvním propadu do spánku jsem cítila takový vír do obou očí. Jako když něco letí a vrtá do očí. Pak se to opakovalo znovu. Jako nějaký netopýr, který nalétal do očí. Mohla to být mamka?

- Ano, mohla. Jejich duše už poletují.

Zbývaly jí dvě hodiny. Přišla v podobě energie. Dívám se do deníku. Zkreslený čas. Skonala ve 4.10 hod. Volali ve 4.44 hod. Den před tím jsem panikařila. Dnes jsem byla o něco klidnější. Iva už nemohla jet. Služba jet pro úmrtní list a maminčiny věci padla na mě. V klidu jsem dojela tam, kde jsem ještě včera maminku držela za ruku. Dnes už její postel uprázdnili. Zdravotní pitva. Pak jsme se dozvěděli, že byla nařízena ještě další. Soudní. Něco se nezdálo. Tělo vrátili na poslední chvíli. Den před pohřbem ho převezli.

V nemocnici mi dali její věci. Obálku s bílými bezcennými perličkami z uší. Mám je schované v obálce mezi svými šmuky jako poklad. Zašlé. Měla je v uších... Dotýkala se jich.

V nemocnici v ten den řada kaštanů s bílými svícny. Cestou domů jsem odbočila na Smiřice. Taky tam jeden u cesty kvetl. Zastavila jsem. Fotila jsem ho.

Dnes mám v plánu ráno připravit oběd. Pak sednout na vlak a svézt se do HK. V září minulého roku se mi moc líbilo Nábřeží řemeslníků. Tak šup, dnes si to zopakuji.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-21_Kocicaci/

Mourek stále žadoní. A krade z misek Zrzce i Kitty. Ztrácím přehled, kolik toho spořádal. Pupík.

- Mami, kdy pojedeš?

- Za chvilku. Namaluji se, pověsím prádlo, obléknu se a jedu.

- Mami, já tě odvezu. Pojedu s tebou.

Jedeme okolo hřbitova. Odpoledne sednu na kolo a pojedu sem. Cestou si povídáme, posloucháme písničky, takové ječící, jako zpíval Alice Cooper.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-21_Nabrezi_remeslniku/

Ó, Hradeček! Krásné město. Zima jak v psírně. Fouká od hor nebo od Labe? Nemám šálku. Holý krk. To jsem nezvládla. Frajerka si chtěla vzít kalhoty. Ale proč, když bylo včera parno! Nárazy vichru nepříjemné. Procházíme stánky, některé stánkaře známe. U některých jsem si už koupila na Velikonocích v pevnosti nebo v Pekle nebo loni v adventu v Kuksu... Až půjdeme zpátky, koupíme si to a to a to. Třeba dřevěné lžíce. Ta má není už příjemná do pusy. Přestala jsem ji používat. Ale tahle je nádherně vypracovaná. A je úzká. A tyhle obracečky - takové uzoučké... Na co jsou? Do malého rendlíku. Nebo když potřebuješ přichytit u obracení lívanec. A dřevěnou lžičku. Tak cestou zpátky. A tady se stavíme a tohle si koupíme. Procházíme, trhovci jeden jak druhý příjemní, veselí, milí. Vysvětlují, jak vyrábějí, co jejich výrobky obsahují... Všude dílničky pro děti.

- Lindo, to je super vynález. Jednak trhovec vydělá, a dvojak děti si rozvíjejí kreativitu, fantazii, pravou mozkovou hemisféru.

Zastavujeme u jednoho ze stánků. Taky se tu tvoří. Zkusíme to? Tvoříme. Aha, takhle se vyrábějí skleněná kvítka. Z takových komponentů. Dokážu to? Ne, jsem nešikovná. Manžel paní mi radí, abych je trošku ohnula. Paní dodává, že je mohu dát k sobě předem i zády. A víc pater. A tak se odvážu. Vybírám všechny barvičky. A žlutý střed. A vyšší patro. A tady ty zelené puntíky budou lísteček. Paní mi hotovou kytičku rozloží. Vytáhne horní patro. Spodní patro. Lísteček. Šup šup sdrátuje, hotovo. Tak takhle se to dělá.

- Děti tvoří fantasticky. Jsou omezeny počtem komponentů. 

A to my nejsme. Jeden stojí šest korun. Kde utratit peníze po dvouletém půstu?

Kousek dál výrobce skleněných mozaik. Slyším, jak říká, že jich ubývá. Tak, jak padají sklárny.

- Ano, a to se chce! Aby si lidé nerozvíjeli fantazii, netvořili krásno. Aby stáli v montovně a šudlali pořád jednu činnost.

- Ano, máte pravdu! Aby z nás vytvořili roboty.

- Bioroboty. Bez vlastního myšlení. Otroky!

Tolik ke koukání, pozorování. Bezva zjištění, že se nepovedlo zlikvidovat tvůrce. Lidovou tradici. Několik herdulí. Paličkářky. Maminka mé kolegyňky Dušky paličkovala. Mám od ní pár drobností. Materály všeho druhu. Vlna, bavlna, sklo, papír, mýdla... 

Tady domácí mošty, šťávy bez chemie. A támhle nějaká péra do matrací. Oči přecházejí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-21_Sklenena_fantazie/

Ale vrchol - a můj hold patří paní Ivance Škrancové z Letovic. Nikdy nevybírám krále trhovců. Dnes bych si uměla vybrat, kdo mě nejvíc zaujal. Zastavujeme před panelem s ručně malovanými obrázky na skle. Fantastická podívaná. Malé. Velké. Stromy, pomněnky, srdíčka, slunečnice, vlčí máky, anděl, lidové vzory, k nevybrání. Textilní výtvarnice původem. Obrovská kreativita. Lidové vzory. Naivní malba. Bohatá invence. Kolik fantazie umělkyně má! Nepřeberné vzorky. Malé kachle. Větší. Docela malé. Hodiny. Obrazy. Ukazuje nám, když někdo nemůže zavěsit skleněnou tabuli do okna, zasune ji do dřevěného stojanu. Obraz ve slunci hází barvy do místnosti. Velké obrazy na skle. To chci. To musím mít. To si KOUPÍM! Chtěla bych všechno. Paní má dva mladé pomocníky. Sympatičtí. Ochotní. Všichni tři se smějou na celé kolo. Tady musí člověk pookřát, i kdyby byl zdrchán. Vybírám si velký obraz. A mezi dvěma stromy, malé, menší... 

Bohužel mi od pátku nejdou nahrávat videa. Dala jsem je na FB.

Vrchol!! Poslechněte!! Neuvěříte!!

- Berete tu karty? Mám hotovost, ale ještě si chci cestou zpátky něco koupit...

- Nebereme. Napíšu vám číslo svého účtu.

- Jako to mi důvěřujete?

- Důvěřuji lidem.

Kouzelné. Ta paní je blázen na stejné lodi jako já. Za jedenáct let jsem prodala cizím na dluh...

Píše číslo...

- Máte mBank?

- Ano.

- Já taky.

- Mami, dej paní zálohu patnáct set!

- Vytahuji patnáct set. Třináct stovek dopošlu.

Skleněnou krásu mi balí do krabice jako pizzu. Linda mi poklad nese.

Obracíme se okolo stánků na straně u Gymnázia J. K. Tyla. Hrůza! Na české státní škole vlaje bezdůvodně cizí státní vlajka. Alma mater mé maminky. Tady jsem s ní jako malá holčička byla na přijímacím pohovoru. Vystudovala při práci v armě. Arma v Městských kasárnách zbořena. Historická budova - pic, zničit. Zrovna tak jako tři prachárny nad městem. Prý nespadají do katastru pevnosti. Kreténi. Z toho se nedá nic ukrást, že?

Ještě jednou chci vidět stánek s krásami, jejichž část si nesu domů. Jdeme dál. Aha, tady ještě chci petrolejku. Až doma si čtu, jak ji paní z Andělky vyrábí. Překrásně píše o tom, jak je vždy překvapena po otevření pece.

- Máte dostatek materiálu?

- Máme.

- A co cylindry.

- Vyletěly nahoru s cenou.

- Uměle. Ale máte to krásné.

Mají tu francouzské máslenky. Pán mi vysvětluje, že se máslo namaže dovnitř a manžeta s máslem se vloží do nádoby s vodou. Tím se uzavře přístup vzduchu. Máslo nežlukne.

A tady berou kartu. Nechci, ale musím podpořit bankéřské šizuňky. Už druhý rok platím hotovostí. Karta jen jako záloha pro případ nouze.

Vracíme se k autu. Po Labi pluje loď. A ještě jedna. A vlaje na ní československá, prozatímní česká vlajka. Bravo!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-21_probiram_se_ulovky/

Cestou domů zahlédnu kaštan tam u Smiřic. Zdobí i letos. Doma rozkládám své věcičky po dlažbě. Kitty kontroluje. Večer si zprovozním petrolejku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-21_Jime_vsechno_-/

Oběd hotový. Světlo mého žití přišlo z rachoty. A diví se. Oběd se nese. Stolujeme. Linda přivezla od výrobce šunky, uzená kolena; vepřové vůbec nekupuji, ale darovanému koni... Dostala obrovskou kytici petrželky. Přeobrovskou. Pomalu ji spásáme. Do polévky, na brambory; jím ji jen tak. Dodává energii. Uzené vypečené koleno. Brambory na páře. Zelí. Výborné. České! Skvělé.

Jdu se dospat. Mezi spaním čučím do počítače. Půl šesté!

- Panebože, to už budou mít zavřeno. Chtěla jsem jet na kole!

- Mají do šesti.

- Ne, do pěti.

- Mami, neboj. Já Tě odvezu.

Péťa má zas ty své vtipné řeči. Lítám jak ratlík. Beru košík se svíčkami, zapalovačem, pentlemi, nůžkami.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-21_Posvitit/

- Jedem?

- Ještě chrpy a uříznu jeden kosatec. 

Zbyl tu po mamince. Žlutofialový. A nádherné modré. Ty ještě nekvetou.

Linda gruntuje. Ometá hrobku. Vymetá listí zpoza náhrobku. 

- Mami, tohle vyhodím. 

- Ne, to mohu použít jako vázičku. Z nouze. Vyhoď tu červenou, jak z ní oprýskává barva. 

Na pomník věším růžovou pentličku s malou kachličkou malby na skle. Běžím zapálit na nedaleký hrob tety, která byla v dávné době médiem při seancích. Tady se mi v únoru zjevil neznámý vzdálený starý bratranec z tatínkovy strany. Právě od tety Bartošové. Zapaluji paní Slezákové. Maminka s ní dlouhá léta kamarádila. Na tetu Šimkovou nemám čas. Ale u Matějovských svítím, tolik jsem u nich a s nimi prožila. Domů jedeme okolo zbytku kasáren. Část jich zbořili. Tady maminka pracovala v armě. Při práci studovala na SVVŠ, kde dnes vlaje cizí vlajka.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-21_Vecer/

Jsme doma! Zrzka nehne na křesílku na terase ani brvou. Důvěřuje. V klidu spí. Procházím zahradu. Sbírám prádlo. První výročí maminčina odchodu mám za sebou. 

Dobrou noc!