Mami! Tři měsíce
21-05-21 21-08-21
Proč jsem napsala řady těchhle čísel?
Maminka si vybrala datum svého odchodu z hmoty z obou stran okolo měsíce ověnčené jednadvacítkou. Dnes, mamko, právě před třemi měsíci nad ránem dotlouklo tvé zdravé silné srdce. Mozek zalit krví. Konec. Exitus. Ve čtyři deset. Volali. Ale já jsem usnula dvě hodiny před Tvým odchodem. Neslyšela jsem. Stále cítím tvou heboučkou, neobvykle hebkou ručenku pod peřinou v ten čtvrtek den před tím. Tvá ruka byla vždycky upracovaná. Tolik ses tady na zahradě nadřela s rýčem a svým krumpáčem s hlaďoučkou rukojetí. Tak ráda ji ohmatávám. A pracuji s tvými nástroji kupodivu taky. Já, která jsem měla odpor k půdě, k pracím na zahradě. Jdu ve tvých šlépějích, mami. Chtěla jsem splnit slib a být s tebou na odchodu. Nesplnila. V půl sedmé jsem odešla od tvého lože. A tys poletovala ještě devět a půl hodiny tady nad tělem. Snad mi bude odpuštěno. Nevím kým. Tebou? Vesmírnou inteligencí? Nedodržela jsem dobrovolný slib. Snad to není smrtelné provinění.
Dnes mám první letošní školení naživo. Minulý týden jsem se s pár kolegy setkala ve Špindlu na dovolené. Dnes to zopakuji pracovně.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-21_Kocici_snidane/
Rok a půl si očichávám, ohmatávám nové skutečnosti, zkušenosti... Tolik novinek. Tolik nesmyslů, které jsem dosud nepřijala, ale prošla jimi. A dnes po deseti letech u Herbalife NUTRITION poprvé nejedu do Phy, Olomouce, Brna. Výjimečně se letos poprvé scházíme nedaleko našeho města. V Hradci Králové. Komfort. Ráno bez stresu, v klidu lezu na zvuk budíku. Krmím kočičandy. Věrného důvěřivého kočičího mamlase, kamaráda, spíš už přítele Mourka. Vždy při chuti. Vždy mě provází zahradou. A falešnou veselou radostnou rozmlsanou vybíravou Zrzečku. Umýt vlasy. Nastěhovat se do auta. Jedu. Zadem. Ze státní bych musela projíždět celé město. Takhle jsem cobydup u hotelového komplexu Tereziánský dvůr. Hradec Králové barokní pevnost. Jedna z kolika? Olomouc, Josefov - Ples, Litoměřice - Trávčice a Hradec Králové. Do komplexu patří ještě ta pražská pevnost na Vyšehradě s podzemím. Pevnosti měly bránit R-U monarchii. Prostavělo se a pak nic. Prušák nás obešel. Josef II. obdivně vzhlížel k Fridrichovi II. Nedbal, že je to matčin úhlavní nepřítel. Lezl jí na nervy nadšením pro pruského Fridricha. A taky jeho vztah ke katolické církvi se jí nelíbil. Josef chodil v uniformě. Založil Terezín a Josefov. Hádal se s matkou kvůli vládnutí. On šel v reformách dál. Tam, kam ona nechtěla zajít. Marie Terezie jeho reformy měla za zbrklé. Klasicistní strohý styl na starém městě v HK. Dnes strávím den v hotelu postaveném v době barokní. Myslím, že se v něm nacházela zbrojnice. U nás v Josefově máme zbroják. Hraje v každém historickém filmu zde točeném. Američani by mohli vyprávět.
Klasicismus a empír
Osudový význam pro Hradec Králové mělo rozhodnutí císaře Josefa II. z roku d1765 přeměnit město vzhledem ke strategické poloze na vojenskou pevnost, jejíž výstavba probíhala v letech 1766 - 1789. Koncem 18. stol. bylo středu vojenské pevnosti městské jádro bez možnosti jakéhokoli rozvoje vzhledem k zákazu stavby v pevnostním obvodu, bylo však stále sídlem úřadů, živností, řemesel, církevních a školských institucí a mělo silnou vojenskou posádku.
Dnes toto období připomínají v Hradci Králové především dochované součásti vojenské pevnosti jako zbytky hradeb u některých domů, poterna a střílnová kasemata v Jiráskových sadech, batardo na Eliščině a Orlickém nábřeží, kavalír v areálu Městské tržnice - podél ulice Československé armády, ravelin a hradební val při Šimkově ulici za Lékařskou fakultou UK, zbrojnice v Kozinově ul., pěchotní a jezdecká kasárna podél Komenského ul., pevnostní koridor nábřeží U Přívozu naproti Zimnímu stadionu, Pajkrova a Pivovarská flošna při Brněnské ul., mírové muniční sklady v Kuklenách a ve Svobodných Dvorech.
Z období klasicismu je ve městě řada přestaveb stávajících měšťanských domů. Především na fasádách se uplatňují prvky ze slohu klasicismu.
Parkuji u hotelu. Registruji se.
- Máš test?
- Ne.
- Jsi očkovaná?
- Ne.
Vypadám snad jako sebevrah?
- Aha. Tak mi tady podepiš čestné prohlášení.
Jsem jediná s čestným. Raději se nepídím, kdo je kandidátem blízké smrti. Vím o třech a další už nechci slyšet.
Školení mi pomáhá v orientaci na FB, v dovednostech na Instagramu. Zkouším si založit ještě jeden účet. Jak ho nazvu? Fitpo60? Ne. stale.fit. No jo, jenže! Na školeních nás učí - žádná politika. Ani my nesmíme mluvit o politice. Profil se srdíčky - ten je hezky politický. Tam já se pěkně projevuji. Druhý profil - s tím bych potřebovala propojit nový instagramový účet. Odhlašuji politický. Přihalšuji nepolitický. Ne, stále se mi oba účty míchají.
- Ireno, musíš se odhlásit a přihlásit na ten druhý.
Činím tak. Jenže ten fejsbůkový zmetek mě furt sleduje. I po odhlášení si čtu příspěvky z odhlášeného profilu. Chjo. Chvíli hraju nekonečnou hru - odhlas - přihlas. Pak - jako v té písničce -Maňana. Zítra.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-21_Vzkazy%2C_nahravky%2C_pozdravy/
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-21_Obed/
Učím se. Píšu. Fotím. Stále cítím v naší společnosti nějaké vlákno. Pavučinku. Není to jako dřív. Nikdy už nic nebude jako dřív. Někdo má ksichtoklap. Prý se musí pro jistotu chránit. Božínku, Ireno, drž se. Ne - Karel Havlíček by napsal Hubu drž!
Pro dnešek stačilo. Za chvíli na večeři. Stále cítím něco... Neviditelná kovidová pavučinka.
Po večeři se loučím. Letím letním večerm za světlem svého žití. Vlevo mě stále provází hora hor. Tady jsem doma. Určitě? Nepletu s to? Proč mám v poslední době pocit, že sem nepatřím. Porouchaný počítač. Vydržím to. Zastavuji. Musím tu Sněžku vyfotit. Celou podvečerní cestu se dívá na mou pouť.
- Holčičko bílá, letos jsem tě zas pochodila.
Letos jsem si užila naše Krkonošky dvakrát. Nemám potřebu někam cestovat. Vystavovat se nebezpečí změny podmínek. Ne. Možná už navždycky zůstanu doma. Moře už třeba nikdy neucítím. Teď, když jsem volná a mohu si vyjet na čtrnáct dnů, tak nemohu. Jo. To jsou paradoxy.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-21_Domu_a_kdo_me_cekal/
Couvám do dvora. Doma. Z vedlejší zahrady (ještě tu nestojí ten odporný nový dům) slyším smích sousedky. sedí v altánku. Ráno jsem si s ní dohodla pomoc. Ve čtvrtek povezeme obě kočky na kastaraci. Zrzku rafnu já, Mourka ona. Odvezeme je na veterinu...
V tenhle den kdysi dávno v jiné době mi bylo dvanáct. Probudila jsem. Letadla, helikoptéry. V josefovské pevnosti narvané k prasknutí vojáky jsme mysleli, že nám sem vtrhli... Ono jinak. Věci nejsou takové, jak se nám jeví. Ještě dvacet let spokojeného života v socialistickém experientálním chlívku. Každý z nás měl své jistoty. Svého zubaře. Svou práci. Zdravé potraviny s nesmírně přísnými normami. Jo, ještě asij dvakrát bych žádala o devizový příslib v nepřetržité řadě pěti let a už bych se podívala na vysněný západ. Já blbaňa. No, dvacet let jsme ještě žili v bezpečí. Bez genocidy. Vetřelci ze západu nás potřeovali sežrat. A tak se stalo. Přání se s plnilo. Žijeme si tu zápaďácky. Máme vily, bazény, už nemusíme do Tuzexu. Kupujeme jedovatépotraviny. Sami si je markujeme u pokladen bez pokladního. Jo, máme tablety, mobily, wifi nám kalcifikují šišinku - propojení s vesmírem. Ničíme si lidskou podsatu. Lidi nastavují paže - zabodat, zabodat, i dítě mi nechejte zabodat, aby se vyhnulo strkání špejlí do nosu. Dostali jste nás!
Ale o tom až jindy. Pod rukou mi počítač píše nesmysly. Odmazávám... A - jdu spát.
Dobrou noc!
P. S. Od Heleny Heclové
Helena Heclová
8 hod · Moc tady teď nepíšu, protože toho mám moc, nestíhám, většinou jsou to dobré věci a okolnosti, které prožívám, když se pohybuju po jiné trajektorii, ale některé konzultace jsou pro mě informačně zajímavé, když klienti sdělují své zkušenosti. Paní povídala, že pracuje většinou mezi očkovanými a sleduje, jak se jí mění před očima. Oni se mění jako osobnosti, uhasínají, vakcína jim bere vitální energii, šednou, věčně je něco bolí, někam se propadají... propadnou se a za chvíli neví, kde byli, šednou, vadnou, oči jim zestárnou. Paní je velmi senzitivní, citlivá, vnímavá na energie, a říká, že se v jejich přítomnosti špatně dýchá a zavírá se jí srdeční čakra, celá se stahuje a dělají se jí modřiny. Muži hubnou a ztrácí svaly, jako by jim ty svaly byly vycucány, vysáty. I ženy mají zvláštní hubnutí, jako by takové vysušování. Od druhé vakcíny přestávají mít schopnost abstraktního myšlení, nemají smysl pro humor, myšlení je svázané pouze s hmotou, přestávají být schopní kreativity, zapomínají, co už dříve uměli, hlavně pokud jde o myšlení a vynalézavost a schopnost řešení nerutinních situací. Mají nekoordinované pohyby, a jejich aura působí i na okolí, působí tak, jako by byli za mlhou. Má informaci, že jakási vojenská jednotka komplet nesplnila testy fyzické připravenosti a musí je opakovat. Vakcína prý zabraňuje plnému nádechu. Paní si myslí, že to s nimi do budoucna nepůjde, den ode dne se zhoršují a rozhodně z toho nic dobrého nebude. Oni ani nevnímají, že se zhoršují, a už vůbec ne, že by to souviselo s vakcínou. Všichni měli bolesti v kloubech, někdo zůstal na nemocenské a dokonce někdo z jejího okolí nechodí, ale s vakcínou to nespojují. Šíří energii chaosu, která je nakažlivá, a je lépe být od nich dál. Jak stárnou, jsou vrásčití a vyprchává z nich jakákoli jiskra, otupí, vysychá jim pleť. Mají divné oči, jako by v nich měli nějaké kovové sklo, což je vidět i na fotografiích. Po čase, kdy s nimi člověk pracuje déle, to "dostane do oka", a pozná, kdo je a kdo ne. Lidi se tím dokonce i nadšeně chlubí, jako by vyhráli v loterii života na této pozemské pláni. Paní také vnímá, že je na ní přilepená nějaká entita, energie vakci-egregoru, která se jakoby rozlézá po okolí a přemlouvá druhé: dej si to, je to v pohodě, všechno je OK, v pořádku... Je opravdu lepší být od nich dál, hlavně pro citlivé lidi. Toto je osobní svědectví klientky, která už nechce být v tomto prostředí a hledá práci... ale kde, že? Paní je přesvědčená, že je to nesmírně, bezmezně krutý, devastující, nelidský způsob depopulace, lovu na lidi...Možná proto se mi pak zdál zvláštní sen. Jela jsem s dcerou do lékárny. Nevím, pro koho byl lék, když my obě jsme zdravé. Věděla jsem, že se u lékárny nedá zaparkovat, a tak jedeme ke Kauflandu, že zaparkujeme tam, a k lékárně dojdeme. Jenže parkoviště je zarostlé, hustým porostem, křoví, nízké mladé stromy, žlutý kytky, rozbitá, kamenitá a zarostlá cesta, z Kauflandu jsou ruiny porostlé břečťanem a křovím. Říkám si, že jsme se asi ocitly někde v budoucnosti... lékárnu jsme samozřejmě nenašly, i na jejím místě je křoví a ruiny... Zvláštní je ticho a pustota, skoro žádní lidé, a ti, co jsou, vypadají nemocně... jdeme po ulici a hledáme někoho, kdo vypadá zdravě a živě, ale nacházíme jen nemocné lidi. Jdeme k jedné známé, ta je sice zdravá, ale bydlí v poloprázdném domě, kde je většina bytů prázdných, a dům už trochu chátrá. Shání spíše jídlo, ale to není problém, ani benzín není problém, všechno je. Problém je málo lidí, samota, osamělost. Z jejího bytu vidíme, jak na ulicích padají lidé a umírají. Všichni jsou s tím ale smíření. Jdeme ještě k jedné paní, je nemocná, ale taky je s tím nějak zvláštně smířená... Pak se sebereme, a jedeme s dcerou pryč odtud. Někam jinam... Vlastně jsem spokojená, že ten obludný Kaufland je pryč, i ta lékárna, i to obchodní centrum, a že tam jsou zase žlutý kytky, který tam vždycky byly...
Je to zvláštní, ale neměla jsem z toho snu špatný pocit. Jako bych si říkala, že takhle to stejně dál už nešlo... Fakt zajímavý... Není mi to líto... Napadlo by mě k tomu tématu ještě mnoho dalších myšlenek, ale nechám si je pro sebe...