Mami! Bude to úplně poprvé

Za čtyři měsíce bude chodit Ježíšek. Jaký bude? Sejdeme se všichni? U nás jeden u stolu chybí už čtyři roky. Včera jsem vzpomínala čtvrtého výročí jejího prvního úrazu v DD. Ten druhý letos v květnu byl osudový!! Maminka nesla od stolu v hradeckém Grand Parku mističku od polévky. Uklouzla. Zrovna u ní byla na návštěvě Iva. Maminku odvezli do FN. Ředitel DD se nenamáhal, aby zkontroloval své podřízené zdravotníky. Těm bylo fuk, co s klientem bude. Narkóza pro Alzeheimeriky - zkáza. Přijdou další. Maminku druhý den operovali. Plná narkóza. Konec. Jela jsem za ní. Byla krásná. Ještě hezčí další den. Fotky z toho dne - nevypadá na svůj věk. 

- Víš co se mi stalo? Oni mě operovali.

- Maminko, vím.

Na fotkách je vidět maminka druhý a třetí den po narkóze. Vůbec nevypadá na tehdejších devadesát let. A loňské naše vyprávění. Mami! Bylo to báječné! Hladím tě na dálku. a posílám hodně pusinek. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2017-08-25_a_26,_2020-08-24

Udivila mě, jak si pamatovala. Poprosila jsem sestry, jestli by jí mohli pomoci zdvihnout telefon, protože už to neumí. No, to bude problém. Mají hodně práce. Aha. Nechala jsem tam druhý den na kosti xtracall. Neochota dát jí ho k lékům. První rána do kebule narkoza. Hned druhá neochota ve večerních hodinách spojit mě s ní. Atd. OK. Když to nejde, tak to nejde. Občas jí to vyzvánělo, ale ona na ten telefon ani nedosáhla. Stolek byl od ní asi metr. Pokoj proti sesterně. Na pokoji asi čtyři pacientky. Sestry? Nezájem. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nevzal. Systém. Bezohlednost. Po týdnu ji lifrovali na LDN. Vybrala jsem hradeckou. Tam ji prý rozchodí. Aha. Maminka po dvou měsících měla dole víc jak dvacet kilo. Prospělo jí to. Ale péče šílená. Proč zhubla? Přemýšlejme. Asi dvakrát jsem pokorně poprosila, jestli by jí z lednice donesli druhý den umíchaný tvaroh s vajíčkem a rozinkami. Na kosti.

- A to si sem nemůžete přijet maminku nakrmit?

Ty vorle! Míca!

- Já jedu zítra do Phy na školení. A mám to sem víc jak dvacet km.

Jednou mi sestra vyčítala, že si paní Konečná ani obličej neumyje. 

- Ona má Alzhemiera, víte?

Spojila jsem se s lékařem. První rozhovor nebyl ideální. Pak jsem se s ním sešla osobně. Bezva člověk. Opustil své místo v cirkusu FN. Sice tu nemůže lidem vařit byliny, ale na LDN je to klidnější. Mamce vyléčili díru do těla. Týden ve FN stačil na proleženinu! HOjení trvalo monžá celé dva měsíce. Za to lékařům a sestrám na LDN mohu jen poděkovat. A to je asi tak všechno. Kolikrát jsem přijela za mamkou. Vedle ní tichounce plakala paní. Pohladila jsem ji po vlasech. Má doma zahrádku, uklouzla...

- Zase budete běhat jako srnka.

Pomohla jsem jí vytočit nějaké číslo v telefonu. Dceru.

Příště už se usmívala. Chválila mě, že jsem anděl. Ne, ne. Jen obyčejný člověk s citem. Jindy paní u okna, která měla paměť, prosila, komu mám jít rozdělat vaničku se sýrem, paštikou. Lahvičku s nápojem. Hodinu před večeři, asi i před dalšími jídly, chodili sanitáři, nasazovali velké bryndáky. Sanitáři dávají na mísu, rozcvičují. Roznášejí jídlo. Ale už nekrmí. Od toho tam nikdo není. Tam se nekrmí. Tam se jídlo přinese, odnese. Pacient umře. Tak jsem obsluhovala pokoj. A ráda. Jenže jsem tam jezdila jen dva až třikrát týdně. Jednou Iva. To byla jediná výjimka v deseti letech tyhle dva měsíce. Jinak jsem deset let maminku navštěvovala, vozila k nám, vozila po koncertech, výstavách, divadlech deset let. Vánoce, Velikonoce trávila u nás. Od včerejšího dne roku 2017 to skončilo. Byla jsem ráda, když jsme ji s Péťou odvezli k její kadeřnici. Vozík... Schody. Bariéry.

Vedoucí lékař mě upozornil, že je to mamčina konečná. Už nikdy nebude mluvit. Divil se, když mě tam odpoledne zastihl. 

- Paní Konečná! Vy mluvíte!

A tak jsem ji cvičila, rozvíjela, dobíjela, chválila, věřila. Povedlo se. 

V té době jsem se zlobila poprvé na ještěra. Odpálkoval mě, když jsem mu vytkla, že mamince nezajistili lokální umrtvení. Prý sestra jela za maminkou do nemocnice. Jo. Jasně. Sestra věděla, že mamku budou operovat. Ano, sedmdesátiletá baba ví a zná. Od toho je instituce, která měla maminku v péči. Která ji tam odvezla. Nikoli rodina. Fuj! Nechci na toho člověka myslet. Peníze. Mamon. Já, já, já. Oni mu tam říkají jájíček. Prý neodůvodní své rozhodnutí logicky, argumentačně. On pronese:

- Protože to tak chci.

Nebo:

- Protože jsem tak rozhodl.

Tečka. Korunovaný...

Maminku jsem v září vytáhla na vozíku na dvůr nemocnice. Na sluníčko! Nechtěla otevírat oči. Nechtěla mluvit. Na slunci řekla:

- To je moje poslední. 

Jak nekonečně smutná byla. Neviděla svou budoucnost. Nepamatovala si mou denní péči. Věděla jsem - ještě vydržet dva měsíce, než se DD vrátí zpět do svého. Pusinkovala jsem ji. Uklidňovala. Dávala jí dobroty. Přivezla asi švestky, blůmy. Podle fotky vidím i metýnku. Už nevím. Vezla jsem v termosce horké mléko. Udělala kakao. To horké mléko mi kapalo z košíku. Pamatuji si, protože mě zastavili lidé. Paní se hlásila, že je má bývala studentka. Bylo to milé. Mohli mě nechat přejít. Její pán poukázal, že mi teče mléko. :-)  Ne po bradě. Z košíku. :-) 

Tehdy se čas nachýlil, po roce se DD z provizorního odporného betonového hradeckého mrtvého Grand parku stěhoval zpět do zrekonstruovaného DD. Všichni jsme si mysleli, že do svého. Barevné prostředí. Světlé chodby a pokoje. Jenže nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ještěr náskl Hradcem. Změnil se markantně. Tak když jsem viděla, že mamce kost špatně srůstá, ne, a ne, doktor dovolil mamku převézt do Černožic. Tam měli takové zařízení na přenášení lidí. Zas musím napsat - všechna čest. Odborně ji přenesli z postele na vozík. Poděkování! Rehabilitační mi ukázala cviky. Denně jsme cvičily. Jenže kost ne a ne obrůst železo v kosti. Iva připravila nápoj ze skořápek. Každému stačí láhev. Mamince po třech láhvích začala kost obrůstat. Na rtg prý vynadali péči, že mamka chodí. Napovídala jim tam nesmysly. :-)  Lékař jí uvěřil. Ona nesměla chodit. :-) Vysvětlilo se její diagnózou. Poznámka - rehabilitační byla anděl. Skvělá. A loni v létě ukázala pravou tvář. To když jsem ve žhavém letním dni čekala v autě s vnučkou na mamčin podpis - odmítnutí testování!! Buchla mi dveřmi před nosem. 

- Máme karanténu. 

Změnila jsem názor. Mamka beze mě nechtěla dávat podpisy. Místo, aby ji přivezli dolů k výtahu - já bych zavolala: 

- Mami, prosím tě, podepiš ten papír!

Buchla mi dveřmi jak usmrkanci! Neúcta k ženě a starému člověku. Míca je to. Rehabilitační. Ne, když se nechce, tak se nechce. Loni v létě si dala KHS na své stránky obrázek dvou zakuklenců, jak leží na vyděšené stařence. k tomu byl potřeba informovaný souhlas. TEN NEMĚLI. VÍM TO, PROTOŽE MAMKA PODPISY NEDÁVALA! Lež, přetvářka, kličkování. Jděte do háje!

V ten den, kdy mamku přivezli do DD v roce 2017, jsem ji šla hledat do jejího krásného slunného pokoje. Mamka v takovém temném, koukala do skříně. Volala jsem řediteli. Ne, nic neslíbil před odjezdem. Ale jo, slíbil. Všichni to slyšeli. 

- Ale ano, řekl jste na schůzi, že se tady nechají věci klientů a jejich pokoje se zamknou!

Lhal. Tady jsem ho poprvé viděla jako bezcharakterního prolhaného fikaného bezcitného ještěra.

Naléhala jsem, aby miminku vrátili do jejího pokoje. Měla tam nad svou postelí na modré mašličce uvázaný sv. obrázek.

- Paní Hrobská, to není její pokoj. To není její postel.

Ty vorle, kdybych ho měla u ruky, už by ji měl. Pro něj i pro mě štěstí. Jako jsem včera viděla Zrzku, jak duní do Mourka, tak by to zadunělo. Dutá hlava duní.

Nakonec jsem asi po čtyřech dnech docílila svého. Maminka po příchodu do DD před deseti lety bydlela v takovém temném pokoji bez sluníčka ve staré části budovy. Asi rok jsem čekala na slunný pokoj. Hned, jak se naskytl, připlatila jsem. Před čtyřmi roky to trvalo asi ty čtyři pět dnů, než jí vrátili už zmrzačenou na slunce. Nepohyblivá se nemohla sama přemísťovat.

V ten první den jsem za ní byla dvakrát. Ještě večer jsem tam jela na kole. Pečovatelka Věrka stála u její postele. Krmila ji. Zakročila jsem. Ruce má přece zdravé! Je potřeba stále hýbat se. Udržovat motoriku. Je tam propojenost s myslí. Věrka byla moc hodná. Stará škola. Prý to tak mají. Že lidi po návratu z LDN krmí. Nevypovídá to o něčem? O hradecké skvělé LDN? Nezadá si nic s tou jaroměřskou. Odkladiště těl. Cévka. Podat kapesník? Jekot personálu. Do dvou tří měsíců končí pobyt v hotelu Země. Personál jednou zažije své ústrky na vlastní kůži. Hořce budou litovat svých činů. Svého neurvalého zacházení s lidmi, kteří celý život pracovali a poctivě budovali naši vlast. 

Já stále věřila, že maminka zase začne chodit. Že si ji přivezu domů na Vánoce. Ne, už se tak nikdy nestalo. To už nebyly Štědré dny klasické. S maminkou. Před večeří jsme jeli za ní. Mami, loni nám ty bestie zařídily, abychom se vůbec neviděly. Ale to bylo dobře. To byl nácvik. To byla zkouška. Jak to zvládnu. Já, tvoje malá Renička. Bez maminky. Nebo naopak? Výměna rolí? Já jako máma a ty jako malá Vendulka? Bezmocná. Na vozíku. Čekající. Myslelas´, že za tebou jezdím každou neděli. A my měly neděli ´deset let každý den. S výjimkou dvou měsíců na LDN a s výjimkou kreténských protiprávních opatření loni. Aspoň na minuty cesezený skyp jsme měly k dennímu povídání. Mami, deset let každý den spolu. Využily jsme čas. Mám tolik nahrávek, když jsem tě vozívala v neděli zpět do Grandparku. Trávilas´ u nás celý den. A v autě jsi mi ve Vlkově vyprávěla, jak jste tudy chodily jako děti na borouky. Jo, tys´už řekla na borůvky, ale tvoje maminka chodila na borouky. Mami, tak čtyři roky nácvik Vánoc bez obsazeného místa u stolu. Loni na ostro - jedna bez druhé. Nemohla jsem k tobě. A letos už premiéra. Budu sama. No, ne tak úplně. Jsem obklopená lidmi. Přesto jsem sama. Mamko, každý den na tebe myslím. Všechno mi tě připomíná. Mami, já to tu vydržím. To jsi řekla v posledním hovoru... Bylas´a zůstaneš mým nedostižným vzorem. Charitativní, pomáhající, veselá, pečující... Zručná a šikovná - to mi nebylo dáno do vínku. Ale, mami, snažím se. :-) 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-24_Kocky_rano%2C_behem_dne_a_vecer/

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-24_Nocni_zahrada%2C_jezek_chodi_pravidelne/

Dobrou noc!