Mami

Večer. Hlava mi padá. Tak jen KRÁTCE.

Dnes jsem si přispala. Udělala jsem si dopoledne volno s poznámkou: HORY. I na pátek mám slovo HORY v diáři.

Kouknu-li ven, vím, že si zase přispím. Krásné lednové mrazivé dny jsou fuč.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-28-nase-kocky

Uvědomila jsem si, jak ráda nakupuji, že už mě nebaví chodit pořád na stejně drahé šunty do mých známých obchodů. Pořád stejné šunty. Vlastně horší a horší. Vysoké ceny – bez konkurenčně Kaufland. Vždy býval nejdražší TESCO. Měla bych se vypravit porovnat, kdo je větší nemrava. 

Před covidem jsem objednávala za pár halířů v Číně. Pak už vyhrožovali clem. Zapomněla jsem. Další různé mobilní platformy mě nevábily. Jedna tě nutila – dělej, rychle, ještě pár minut to máš za tuhle cenu. Bezva psycho nátlak. To víš, že se snažíš to stihnout. Koupila jsem si tam růžové letní ponožkové boty. Aplikaci odinstalovala. V poslední době vidím TEMU. Každý den. Stáhni si aplikaci do telefonu. Nestáhnu. Ptám se Lindy, kdy sehnala koberečky s tou mapou Tartárie... 

- Na Temu.

- Aha, to já nechci, oni chtějí aplikaci.

- Ne, to nemusíš, mami. To je z počítače.

- Ahaáá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-28-temu

No, a včera jsem se šla prohánět na Temu. Pár drobností jsem koupila. Jak se jim to může vyplatit? Za pakatel. To, co u nás je desetkrát předraženo, tam za drobné. Uvidím, jaká kvalita přijde. Aby mi nepřišly obrázky objednaného. Zaplatíš kartou. Bez kódu. Jen tak. Pak můžeš cvaknout na něco, zaplatit, všechno bez dopravy. Na jedno kliknutí. Hotovo.

Na FB jsem dnes poslouchala několik nahrávek s maminkou. Mám to tak, jako že ji pořád mám. Jen si smíme skypovat. Poslouchám její hlas, její zpěv. Připomínám si situace. Vzpomínám na hodné pečovatelky. A taky na neznámého zlého škůdce. Simona, Irenka, Dana, Petronela. Mladá Kamila – ta už má dvě krásné děti. Vídám je na FB. To byla nesmírně hodná a ochotná udělající vstřícná holčina. Pamatuji, když byla nová, jak jsem na ni měla zkreslený pohled. Někoho přebalovala, odhodila žínku na zem. Běžela vedle přebalovat. Málem jsem šlápla ve svých růžových polokeckách do žínky s hnědým obsahem. Zlobila jsem se. Kamila se naučila velice rychle. Bylo na ni spolehnutí. 

Když se dnes dívám na video, zlobí mě, že dobře věděli, jak má maminka ráda horký čaj. Ne.

- Mami napij se.

- Nemám.

- Jo, máš. Podívej se vlevo.

- A jo.

Napila se.

- Mami, je horký?

- Není. Vlažný.

- A kde máš svůj hrneček??

Pila z nějaké skleničky. Bože, jak nevycházeli vstříc. Zapomněla jsem na tu, které mamka upadla a způsobila její smrt. Ta vždycky dala horký čaj do termosky. Krásně maminku nafénovala. Nechala nás skypovat, jak bylo libo. Občas se přišla podívat, jestli není něco třeba. Pak se jí stalo něco, co způsobilo její infarkt. Šla jsem za ni orodovat k soudu. 

Paní H.? Ne, ta ne. Dala mamce tablet, nechala ji napospas. Když mamka potřebovala na záchod, bála jsem se jí poslat na vozíku samotnou, aby se mi ještě vrátila. Ach!

Když jsem za ní ještě chodívala, občas mi žalovali, že jim ujela na WC. Jak Hudini se dostala z popruhu, kterým byla připoutaná k vozíku. Obstarala se. vrátila k obědu. Co jsem měla říkat? Že ji nepustím ven? Nebo že jí naplácám? Nebo že nedostane bonbony? Je to jako když učitelka napíše (to už se dnes asi nesmí, protože učitel má být dětem kamarádem, ne mentorem) poznámku, že dítě zlobí. A co jako? Co s tím má rodič dělat? To si má učitel srovnat ve škole sám. Když jsem se ptala, kdy jim ujela, tak zrovna když rozlévali polévku. No, a co já s tím?? To oni před obědem nemohli místo kouření obejít lidi, vysadit je, aby k obědu byli v klidu? Jak to děláme s dítětem? Odcházíme z domů, vysadíme ho. Konec koneců- jak to dělám já? Než jdu z domu, jdu na záchod.

Na videa s maminkou se moc ráda dívám. Jsem tam. Jsem s ní. V mysli se jí dotýkám. Pořád cítím její heboučkou kůži. Měla přenádhernou pleť. Maminka moje milovaná.

Kolik lidí jsem za život potkala? Byly to tisíce? A kolik jich už sešlo se světa? Dnes jsem si zkoušela si na některé vzpomenout. A vybavovaly se mi přesné situace. Moje učitelka matematiky a výtvarné výchovy na druhém stupni. Marcelka Fapšová. Já ji milovala. Měla jsem všechny své učitele a učitelky moc a moc ráda. Měli mou úctu, respekt, lásku. Na gymnáziu zrovna tak. Milovala jsem studium na gymnáziu.  Jediného, koho jsem se moc bála, byl profesor Jindřich Pilát. Německá konverzace. Na ruštinu jsme měli krasavce Vasila Bibena. Měl své oblíbenkyně sportovkyně. Sám učil tělocvik. To mi vadilo. My nesportovci jsme byli méněcenní. Nevšímal si nás. Přišel do hodiny:

- Dorogie pitómci. Sadítěs.

- No pane profesore!

- Čto?

- My nejsme žádní pitomci.

- V ruštině je pitomec chovanec ústavu, tedy žák.

Ani nevím, jestli to tak je. Jdu se podívat na translátor. No, ono je to ještě lepší.

Питомцы domácí mazlíčci

дорогие питомцы – daragie pitomci – milí mazlíčci.

- Vasko, tak ti to na dálku dodatečně odpouštím.

Dost jsem dnes rejdila v dávných vodách mého života. Pamatuji si, jak někdy v prváku na němčině jsme si měli připravit konverzaci o jídle. Profesor Oldřich Pasák. Maličko si šlapal po jazyku. Ale neznatelně. Měl proto přezdívku Píssmenko. Na němčinu jsme chodívali do jazykové laboratoře. Každý seděl v kukani s magnetofonem a sluchátky oddělené od toho druhého. Měli jsme odpovídat na otázky, opakovat věty. U řídícího pultu profesor mohl poslouchat výslovnost jednotlivců. Opravovat nás. 

Vyvolal mě. Mamka zrovna v naší nové samoobsluze koupila pětilitrovku broskví. A zrovínka jsme měli k večeři telecí maso s rýží. Nedovedu si to vysvětlit, když nic nebylo. Ale možná v sedmdesátých letech už to bylo třeba se zásobením lepší. Ale ne. Nebylo. Mamka někde to telecí asi sehnala. Pětilitrovka broskví – to bych si dnes nekoupila. Kdo by to snědl, aby obsah nezkvasil. Byla to vzácnost.

Pan profesor začal konverzaci.

- Was hattest du gestern zum Abendessen?

- Co jste měli včera k večeři?

Odpověděla jsem popravdě:

- Gestern gab es zum Abendessen Kalbfleisch, Reis und Pfirsichkompott.

- Včera k večeři jsme měli telecí maso, rýži a broskvový kompot.

- Ireno, co jste měli doopravdy?

Asi čekal chleba s máselm. 

- Pane profesore, fakt jsme měli telecí, rýži a broskvový kompot.

Kroutil hlavou. Usmíval se. Nevěřil. Myslel si, že jsem si větičku připravila. Ne, odpovídala jsem popravdě. Mamce jsem to večer vyprávěla. Smála se. Škoda, že nevím, u jaké příležitosti v té naší nové sámošce v akci Z měli ty pětilitrovky.

K tomu zásobování. Vdávala jsem se v roce 1975. Konzervy ananasu mi pan vedoucí dával v papírovém pytlíku do košíku, když jsem vracela láhve. Vlastně jsem ani nevěděla, co si nesu k pokladně. Pokladní Vráťa Ješátků, dej mu pánbu věčnou slávu, bez mluvení a zbytečných dotazů namarkoval. Já se až doma radovala ze dvou konzerv ananasu. Ne, nebylo to se zásobením ideální. Jednou jsem v prosinci čekala děsně dlouhou frontu s Deniskou a Lindou v kožešinovém fusaku na kočárku u zeleniny. Měli přivézt mandarinky. Přijela modrá avie. Ach, budeme mít mandarinky. Prosinec! Měsíc československo-sovětského přátelství. Ani muk o adventu, nějaký náznak blížících se Vánoc. To se psaly ještě s malým v. Mrzlo. Zimy byly ještě poctivé. Počasí normální. Když už jsem stála na schodech obchodu, baba (nebudu ji jmenovat) jedovatě smetla poslední mandarinkové lístečky z pultu:

- Mandarinky došly. Už nejsou.

Byla jsem smutná. Šla jsem s holčičkami domů bez mandarinek.

V zimu před tím, to jsem ještě Lindičku vozila v hlubokém kočáře, přivezli kakao. Do potravin, do cukrárny… My jsme kakao pily plnými doušky každé ráno. Velká spotřeba. Vypravila jsem se s kočárkem.

- Vojáčku, prosím vás. Mohl byste si jít koupit kakao? Oni dávají jen po kuse.

Vojáček dostal peníze. Přinesl kakao. Jeho kolega druhé. Strčila jsem je pod peřinku a šla k dalšímu obchodu. Měla jsem balíčků plný kočárek a zásobu na rok.

Postěžovala jsem si v dopise Zlatce do Bayrouthu. Moji milovaní emigranti, celoživotní přátelé Zlatka a Pavel Češokovi mi posílali balíčky. Na krabici pro jistotu napsala seznam věcí, aby mi balík celníci nevykradli. Kamilkový krém na ruce, dnes u každého Vietnamce, různé druhy kakaa, vzorky stínů a tvářenek od Yves Rochera, pro mě sukni, pro Lindu khaki překrásnou zimní kožešinovou bundičku s nášivkami. Denisce pískací lízátka – to tu nikdo neznal a čokoládu Toblerone. Pro Lindu pískací rukavičky. Jo, tak to tady bylo ještě v osmdesátých letech. Bylo dobrodružství chodit na nákup, jestli seženu dostatek kakaa, vložek, toaletního papíru... Byla jsem šikovná. Sehnala. 

Pěkný rámeček jsem dnes četla:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-28-nase-kocky

Ptačí chřipka, prasečí mor, nemoc šílených krav, je nemoc ryze českých domácích zvířat! Nikde jinde na světě se neobjevuje. Jasan! 😂

Mami, buď ráda, že už se vídáme jen virtuálně. Mamko, co bys asi říkala dnešní situaci? Možná bys řekla: - Neřvi, máš co jíst? Máš teplo? Máš co na sebe? Máš postel? Tak mlč a raduj se.

Dobrou noc!