Mami, kdy ses narodila? 26.1.1927  :-) 

Jůlinka - první mikádo v Černožicích. Babička vždy progresivní, nádherná. Její dcera vodnářka - vždy originální, obě krásné, jejich oblékání neotřelé... Na druhém obrázku maminka biřmovaná. A na třetím maminka s vnukem Mijankem - dnes učitelem s padesátkou na krku a mou první dcerou Deniskou

Neděle. Zas povinnosti. Kdy už nebudu mít žádné? Ozývá se vnitřní hlas: Nerouhej se a vylez.

Opouštím teploučký pelíšek. V naivní naději, že si lehnu do vyležaté formy znovu. Ne. Jdu vybrat kamna. Už třetí den nepoužívám jedovatý účinný spray. Jemným popelem z dřeva drhnu sklo. Ještě to nemám vychytáno. Nenápadné černé saze ze skla mi dopadají na růžové tepláky. Ušetřila jsem na jedovaté chemii, ale, Greténko, promiň - musím zapnout pračku. Své růžové domácí oblečení je od eko čištění k vyprání. O co že si zítra dám pozor?!

- Babi, pojď, ostříhám ti nehty na rukou. Mami, kde jsou nůžky?

Utíkám pro nůžky.

- Jau, ty mě to bereš i s masem!

- Mami, já s tebou souzním. Bolí mě to s tebou.

Paní pečovatelka Jana:

- Lindo, jsem s vámi. Potřebuje ostříhat. 

U sousedky mám eko kuřata v mrazáku. Vytáčím její číslo. Asi je u maminky v domě, neslyší. Neva, obalím filé. Napsali na něj, kde a jak ho ulovili a prý 100% masa. Měla bych upéct lehkou třenou se šlehačkou a ovocem. A pro nás kinder řezy. Kmitám. Spěchám. V jedenáct chceme vyjet. 

- Mami, Péťovi zas zvoní ten služební telefon. 

- Peťuůůš! Proč ti volají, když nemáš pohotovost? 

- Máme průšvih na kotelně. 

- Ty průšvihu. Včera v jedenáct jsem šla k tvé posteli. Hovořila jsem s tebou.

Kulí očima. O ničem neví. 

- Řekla jsem ti, že ti zvonil telefon. Jen si chrochtnul něco, jako že jo. Ptala jsem se tě, jestli chceš zavolat zpátky. Dal jsi stejným zvukem najevo, že ne. Tak jsem ukončila komunikaci, donesla telefon do kuchyně. Takže se tě vlastně ten průšvih netýká, viď?

Zvoní mu telefon. Řehtám se jeho úslužnosti: 

- Prosíííím...

To jeho prosííím je legrační. Něco si domlouvají, co kde zmáčknout, jak co nahodit, na co sáhnout, co zkontrolovat. 

- Mami, u toho Yves Rochera nikdy nevím, jak tam mají nastavené slevy... 

- Mně teď přišla kartička v obálce. 

- Mně taky. Kvůli tomu vzorečku. 

- Jakému vzorečku? Já jsem ji vyhodila. 

- Mělas tam vzorek parfému. 

- Ty vorle. Já si toho nevšimla. A bylo mi divné, že píšou s obálkou.

Jdu hledat. To já hned tak  něco nevyhodím. 

- Mám ji. I vzorek. Ten parfém už asi mám. 

- Mami, vy se tady nenudíte. 

- Hlavně se hezky geronto doplňujeme, víš?

Dnes je význačný den. Na svět přišlo miminko. Holčička. Je tomu už 93 let. Její maminka se jmenovala Julie. Nejstarší z asi osmi sourozenců. Krásná. Její tatínek byl mistr v černožické textilce u továrníka Sehnoutky. Tenhle Sehnoutka postavil pro dělníky dům. Onemocněl. Dal slib, jestli se vyléčí, že dům předá jeptiškám. Vyléčil se. Někdo mu slib připomněl. Jeptišky se tu staraly desetiletí o staré... Černožický Domov důchodců  je nádherná stavba z červených cihel. Moderní přístavba stará asi deset patnáct let nenásilně přilepena k historické budově DD. Stará stavba vcelku zmrzačená při rekonstrukci před třemi čtyřmi lety. Růžová omítka zakryla na velké ploše původní cihly... DD se stavěl ve stejném roce, kdy se narodila ta holčička. Dali jí jméno Věnceslava. Celý život se za něj jakoby styděla. Byla Venuší, Vendulkou, Slávinkou... Nikdy ho nezdůrazňovala. Jméno je slovanské. V sobotu cestou do Phy jsme poslouchala o Boženě, Božidaře, Chvaleně, Věnceslavě... Všechna jména propojení s horním světem. Júlinka měla na knížce našetřeno na domeček. Její nastávající k ní jednou přišel:

- Jůlinko, dej mi tu knížku, nechám připsat úroky.

Pak ho dlouho, mezulána, neviděla. Zůstala s nemanželskou dcerou sama. Jůlinka jako nejstarší pomáhala s výchovou svých asi sedmi osmi sourozenců. Jejich maminka podlehla španělské chřipce. Šormovi... Mám pocit, že tahle větev má kořeny k Francouzům do napoleonských válek... Nevím to přesně. Rodina Šormova leží na černožickém hřbitově. Babička a děda mé maminky. Loni v srpnu jsem tu psala o náhodě; na FB jsem šla po jménech; našla jsem vnuka Jůlinčiny sestry, tety Jarošové. Karel Jaroš byl její syn i vnuk. Na gymplu chodil o tři roky výš. Historii s učebnicí zeměpisu jsem sem dala v létě. 

Babička maminku vychovávala sama. Mamka se moc těšila do školy přes cestu. Naproti DD, kde maminka tráví dny, stojí velký činžák. Tam spatřila světlo světa. Tam bydlila teta Jarošová, tetka Syrůčková. U ní měla postel Jůlinka s Venuškou. Maminka ji neměla ráda. Kdo by si vzal krasavici s nemanželským dítětem. 

Maminka mi před nedávnem svěřila, že asi týden, nějaký čas, trávila u cizích lidí. Pak si pro ni ale babička přišla... Co to bylo za epizodu? 

Děda byl ženatý za nějakou línou. Jednou o ni přerazil násadu. Nikdo by si ho už nevzal. Děda nebyl žádný násilník. Nikdy babičku, mamku, ani mě neuhodil. Dva ztroskotanci se našli. Babičku s Venuškou si vzal. A sešlo z toho, že by maminka chodila do černožické školy. Odstěhovali se do Neznášova. Maminka denně klusala na kopec do školy habřinské. Na tu se chodíme teď dívat z okna DD. Říkám tomu chodit do pohádky. Odtud vidíme hájovnu hajného Kuřete, habřinskou školičku; odtud 15.3.39 děti s panem učitelem pozorovaly proudy německých okupantů.

- Děti, na tento den nikdy nezapomeňte.

A maminka nezapomíná. I s Alzheimerem jí řeknu v ten den datum. Vždy zopakuje, co je to za datum.

Maminka se vtělila právě před třiadevadesáti lety na tuhle planetu. Kde by ji napadlo,když hopsala jako malá holčička na schodech právě rozestavěné sokolovny, že jednou bude v jejím sousedství prožívat své poslední dny.

Petroušek je tu.

- Peťuš, obalím filé. Sousedka mi to nebere. Mám sbaleno - kytku, koš, dárkový koš...

- Pojedeme pořádným autem.

- Peťuš, pojedeme tvým.

- Ne, Linduščiným.

V tom případě zout se. V jejím autě se nedýchá, je tam chemicky čistý prostor. :-) Ani Kitty si tu nesmí ťápnout na palubku...

Sedám dopředu. Zezadu se ozývá:

- Tady je zima.

- Péťa je nevědomý, viď? On neví, že za chvíli ucítí teplíčko.

- Neucítí, vyhřívám jen tvé sedadlo.

- Hm, takové drahé auto, to by ti mělo samo i ostřikovat okna.

Na místě.

- Já vezmu pekáč s buchtou. Ty vezmeš koš. A já vezmu krabici s dárky.

Malá jídelnička zaplněná pěti lidmi. Malá něžná usměvavá tichá Petronilka s úsměvem:

- My sledujeme pohádku.

- A my jsme vám sem přinesli divokou energii. :-) 

- To je dobře. Mám vypnout TV?

- Ne, ne. Mami, dnes je významný den. Přišla jsi tady přes ulici na svět. Kolikátého je?

- Nevím.

- Kdy ses narodila?

- 26. ledna 1927! 

- Výborně. A dnes je 26. ledna 2020. Dopočítáš, kolik ti je?

- Hodně.

- Babi, to jsem čekala. 

- Dnes je to právě 93 let.

Pečovatelky jsou v pohotovostním režimu před obědem. Sháníme talířky. Pane řediteli, tady na oddělení nejsou ani malé - pět kusů - ani ty nejmenší. Nemají tu popisovací fix. Nemají tu máslo. Nemají tu vůbec nic. Vlastně něco tu je navíc. Na zahození. Hádejte co!!! Ano, zabiják mikrovlnka. Zahodila bych ještě něco! A s chutí. Špatné vedení.

Linda běží o patro níž pro patnáct talířků. Přináší asi pět. 

- Lindi, to je málo. 

- Pod námi taky nemají talířky. 

- Jé, umělohmotné. Umělá hmota zabiják na energii. 

Podarovávám pečovatelky. Dělím lidem dobrotku - třenou z domácích vajíček, ze špaldové mouky navrch se šlehačkou, broskvičkou a čokoládkou. Rychle nosím do velké ledové temnice na chodbě. Lidé s chutí proberou oči a slupnou předobědový heboučký mlsek. V malé jídelničce pět lidí. Hurááá! Pět lidí ve světlé jídelničce. Dnes se tu svítí. Za okny mlha. Polední šero. Ale jinak tu září slunce. Paní K. už není na vozíku. Už klesla na lehátko. Ale ještě se hlásí. Chce pozornost. Chce dobrotku. Chce později pomoci s krmením... Ve svém propadání stále ví, co chce. Kontakt. Pohlazení.

- Už nesou polévku. Snáším zpět talířky. 

Vezu maminku na záchod. Vždy s vzpomene v nejnevhodnější dobu. K obědu, k večeři. Nesu jí talíř s knedlem, vepřem zélem. Hezky to voní. Vaří tu dobře, ale špatně. Kuchyně skvělá, ale... Proč neuvařit knedlíky ze špaldy nebo z jiných mouk... 

Loučíme se.

Přicházíme k autu. Kufr se sám otevírá. Linda ukládá košík, zbytek z dárkového koše - ten budu pravidelně vozit s sebou v košíku, až bude třeba. Nechci mít rozdělaných deset šamponů, tužidel, tři laky na vlasy. Linda nás zase (po kolikáté už?) učí otevřít jemným stiskem kufr.

Když pro Péťu je to marné; nemá brýle. 

- Tady mohu pak zmáčknout autíčko nebo zámek?

- Ano. Zámkem kufr zajistíš.

- Aha, takže mohu zmáčknout obojí.

Usedám vedle řidiče. Petroušek otevírá mé dveře, chce nastoupit.

Dva geronti se vzájemně dobírají.

- Peťuš, chceš na klín?

Spletl si dveře. Usedá za mě na kožené sedadlo. Vždy říká: Bude hůř. Já tu větu nevyslovuji. Nerealizuji. No tak se spletl, no. 

- Jen ta kůže studí. To já mám ve svém autě prdelku na látečce. A ta mě hřeje. A ještě tam má Péťa polštářek.- 

Řehtám se jeho mluvě. Už jednatřicátý rok mě jeho řeči baví.

- Jedu k bratrovi. Vrátím se za hodinku.

Mihl se mi před okny. Volám.

- Peťuš, pojď si dát aspoň polévku.

- Ne, za hodinu jsem doma.

Za minutu je tu.

- Tak kde je ta polévka?

Nabírá si z hrnce. Uvařila jsem ji v noci.

- Vždyť je studená.

- Peťuš, byla horká v noci. Teď ji musíme ohřát.

Linda rychle zahřívá hrnec, aby nám zas Petroušek někam nepláchl. Větroplach. :-) 

Polévka se mi povedla. Z křidýlka a drůbků z domácího ekokuřátka.

Odjíždí.

Volá sousedka. Neslyšela mě. Volám Petrouškovi:

- Co je zas. Už máš uvařeno? :-) 

- Peťuš, prosím tě, stav se pro dvě stehna a křídla u sousedky, až přijedeš.

Rychle se realizuji. Zelný salátek s křenem. Kompotek z jablíček, třešní, jahod... Obaluji filé do česnekovo petrželové strouhánky. Petroušek je už zase tady.

Rozmrazuji stehno. Rozmrazené špikuji domácím špekem... Konečně obědváme. Taková roztrhaná neděle. Vždy jsme se scházeli všichni u maminky na obědě. Výtečná hovězí s nudlemi. Už nikdy tak dobrou nebudu jíst. Silný vývar. Bramborový salát, řízek... Mami, bývalo to skvělééé.

Nedělenka se smrskla. Dopřávám si odpočinek... Probouzejí mě telefony. Důležitý od Denisky.

- Mami, na ten certifikát potřebuješ ten...

- Já vím, ten kód, co mi poslali. Neřekli, že ho budu za tři roky potřebovat.

Nezapomněla na mě. Večer...

Další krásný den za námi. 

Přeju všem dobrou noc!