Maminka

Třiadvacet. Dožehleno. Maraton několika praček. Nerada žehlím. Žehlení a ntb. Aspoň odkoukám pár otevřených oken - pokud nejsou s titulky.

Krásný den. Nedělenka. Petroušek slouží. V deset vaříme s Herbalife na FB naživo. Žádné lenošení. V devět jdu do zahrady. Co já tam vždycky dělám tak dlouho? Obcházím, prohlížím, sem tam utrhnu přebytečný lístek... Chutnám třešně. Pár jich natrhám mamince. Vracím se. Na lince květák. Petroušek nikdy nezklame. Nezapomněl na kvasnice... Rychle namalovat. Ještě jednu řasu. Telefon. Mám dvě minutky na napojení.

- Peťuš, já už nemám čas.

- Buzení! Právě proto ti volám!! Abys nezaspala! 

Zlatoušek. Napojena jsem, ale kamerku ještě vypnutou.

- Dobré ráno? Můžeme začít? Máte vše připraveno?

Ne. Ale jsem namalovaná.

Rychle snáším vše potřebné... Zapínám kamerku. Roman mě vítá. Když se zeptá, jestli stíháme, posunčím, že ne.

- Ireno, zapni si mikrofon.

Glosuji. 

- Můžu si doběhnout pro medvědí česnek? 

- Můžeš, ale vrať se. Tady to jede!

Jsem stále pozadu. To jsem celá já. Na všechno mám dost času. 

Roman mě uklidňuje, že vaříme pro radost. Vždycky chvíli počká. Ještě že mám chytrý hrnec, že mi naseká květák, cibuli... :-)

To byly fofry. Hotovo. Výborné. Konec. Bude jedenáct. Balím košík. K mamince. Prý, když nechodím dovnitř, mohu přijet kdykoli.

Volám, volám. Asi mají práci. Koupou... Volám sestřičkám. Přijíždím k DD. Beru deku, košík, kabelku... Tomáš mi veze maminku.

- Kdy se koupala?

- Asi před hodinou.

Je dobře zabalená. Čepici na hlavě. Venku je teplo. Domlouváme, že si přijede za hodinku, než začnou roznášet obědy.

Pomáhám mamince na lavici vedle mě. Dnes je nemohoucí.

- Mamčo, přisedni si kousek ke mně, abych tě mohla dobře zabalit.

- Já to neumím.

- Mamčo, divej, takhle, na rukách...

Nabízím třešně, maliny, meruňky, bublaninu, kafíčko... Chjo, všecky krásy světa bych jí snesla.

Krmím ji třešničkami. Ale moc nechce.

- Maliny - neuspěla jsem. Ještě třešně, dostávám odpověď:

- Nemám zájem.

Ona neřekla nechci. Nemám zájem. Vševypovídající. Nemá zájem o nic. Voláme Lindě. Povídáme si. Měly k sobě blízko. Linduška jediná z vnuků jezdí za babičkou pravidelně.

- Babi, ty dnes moc nemluvíš.

Opravdu je divná. Pomáhám jí držet ubrousek s bublaninou. Až doma mě napadlo - talířek, měla jsem vzít talířek. Důležité - nejíst z ubrousku. Talířek - pocit domova. Ubrousek - na cestách. Nedrží formu. 

- Babi, a jak se máš?

- Špatně. Musím tady být. Zavřená.

Musí tady být - existovat. Dodala zavřená. Uf.

- Já ji chápu, Lindo, ona tu je nesvobodná.

Snažíme se z mamky vydolovat nějaké věty.

- Mamko, ty se mi kácíš. Ty necítíš, že sedíš nakřivo?

- Cítím, ale nevím, co mám dělat.

- Mamko, nakloň se ke mně.

- Mohu se napít?

- Mamko, to je tvoje. Dáš si meruňku?

- Dám.

Chvilku luštíme. Docela dobře. Mluvíme o slovech. Je mi smutno. Maminka neobratně kouše do bublaniny.

- Mami, jak přestaneš sama jíst, mami, to by bylo zlé!!! Mamko, prosím tě, jez sama.

Už je tu Tomáš.

- Tomáši, mamka je divná. Neudrží se sedět rovně. Prosím vás, choďte s ní. I když odmítne. A ať jí sama. Ve stolečku má jelení lůj. Dejte jí ho, aby ho rozdělala, aby cvičila jemnou motoriku.

Prý s ní chodí denně. Krní. Umí jíst ještě příborem? Vždycky jsem vyžadovala příbor. Ne tupou jednoduchou lžíci.

Z Tomáše jde opět klid, rozvážnost, láskyplnost. Loučím se. Pusinkuji. Srdce se mi svírá - teď bych si ji odvážela domů k obědu. Pookřála by. Uložila bych ji po obědě na gauč nebo k sobě na zahradu na lehátko. Schrupla by si, k večeru bychom ji vrátili... Cestou by mi řekla překvapeně:

- Proč jsi neodbočila u závor? Kam mě vezeš? Aha, zas do toho domova... A já jsem si myslela, že si doma sednu do křesla, pustím si televizi, vezmu si kočku na klín...

Zpátky do reality. Balím si deku. Rovnám věci do košíku. Od auta mávám vždycky paní za oknem. Tentokráte mě pozdravila. Řekla, že mě vidí každý den. Zapředly jsme hovor. Dozvěděla jsem se, že prý už odešli čtyři údržbáři kvůli ještěrovi. Nemá tady, chlapec šupinatý, dobrou pověst. Černožice - nee. Kdyby údržbáři! Ale skvělí pečovatelé! A sestry!! Kolik lidí by se sem rádo vrátilo! Co škody nadělá jeden člověk na světě.

Jedu domů. Já mohu. Míjím místo s ostrůvky svíček na jedné i na druhé straně. Směrem od Jaroměře jich je hodně. Druhým směrem méně. Dnes týden a dvě hodiny. Holčička se zotavuje. Rovinka... Svádí... Vlevo mrknu do Krkonoš. Černá hora a Sněžka už nemají bílou čepici. 

Petroušek přichází. Obědváme spolu na zahradě. Povídáme si. S Petrouškem je život růžový. Díky, Vesmírný pane!

- Peťuš, odpočiň si! Jdu do zahrady. Jestli chceš, ustelu ti na lehátku.

Zavrtá se v pracovně. Miluje svou noru. Chválí mě, jak jsem mu ji hezky zařídila. :-)

Do večera kmitám na zahradě. Sázím. Okopávám. Hnojím. Přivazuji rajčata. Vyštipuji výhonky - to už umím a ani mi těch lístečků není líto. Zušlechtila jsme další kus zahrady. Vyhodila bílý plůtek okolo velkých žlutých irisů. Od maminky. Nová ohrádka má zas bílou.

Hlemýždi se tu krmí. Vysbírat. Poprvé jsem nasadila sazeničky salátků. Pod švestku. Jsem zvědavá, co ukážou. Rajčata od pátku upadla do agonie. V půdě se rychle zotavují. 

Ťutínek jde zkontrolovat, co jsem udělala. :-) Mám pochvalu. jdu žehlit. vidím to tak do půlnoci. dnes to zdolám. 

Lije. Kdo to predikoval žhavé léto? To by tak hrálo. Vysušit pole, lesy, louky. jen ať pršíčkuje. Ale jen zahradnicky. Žádné škody! 

Dobrou noc!

P. S. Baví mě číst textíky Iris Irenidae. Ani dnes nezklamala:

Řízením osudu jsem se ocitla na Šumavě s partou neznámých lidiček. Jsou tuze podnikaví a už hodně let spolu jezdí na loď do Chorvatska, lyžovat a na ferraty do Rakouska a na kola kam je to zrovna napadne.

Opět se mi potvrdila věta jednoho kamaráda - "To, že někdo něco řekne neznamená nic jiného než, že to řekl".
Takže když někdo řekne, že výlety budou lángsáám a vlastně po rovince a necvičený jedinec jako já to hravě zvládne, může to být pravda a nebo to také může znamenat, že půjde o zatěžkávací zkoušku vaší srdeční arytmie a vašeho ega a po vyšlapání kopců neumíráte jen proto, že nechcete dělat vostudu.

Trošku je mi omluvou, že se po mé spanilé jízdě (kdy se pánové střídali a do posledních kopců mě tlačili) zjistilo, že mám zablokované zadní kolo. 🤔🥺To, že mi částečně nefungovala přehazka radši možná nezmiňovat. Prý budu mít přezdívku Zátopek 😆

No a páč náhody neexistují, je jasné, že v tom měl prsty Vesmírnej pán. On prostě chtěl, abych si užila naplno a skvěle tamního wellness a na výlety si jezdila sama a zažívala si ta svá malá dobrodružství. A že jich zase bylo 😌🤩

Hýkám. Ukazuje na fotce na nápis VOLVO

Iris Irenidae A jak ukazuju tím prstíčkem na VOLVO, to je vám dobrá příhodička!!!!!! Přejeli jsme Lipno přívozem a tam na nás čekala další cyklistka, která přijela autem. Nabídli mi, že ona pojede dál a já odjedu jejím autem na hotel.
Tak jo. Neměla jsem sice u sebe pražádné doklady, ale naštěstí mě nechytili ;-) A já si mohla zkusit řízení takového autíííí, jupí!!!
Sranda byla, že když seděla ta tlupa v hospodě a majitelka vozu se zeptala, kdo mě vlastně zná, nikdo se nepřihlásil, protože jediný kdo mě trošku znal, byl zrovna venku.😳😳🤭
Nejdřív hluboké ticho a pak prý výbuch smíchu.
"Tak přijede s takovým šíleným kole a odjede domů Volvem!!! Dobrýýý!! "😂🤣😂😂😂😂😂😂😂😂

Iris Irenidae Když jsem si dneska vyjela na malou projížďku s napůl nebrzdícím kolem a jen napůl přehazovavším, začal mi po pár kilometrech padat řetěz. Každé přehození spadl a dát ho zpět bylo čím dál těžší. A tak jsem to otočila a krásnou stezkou si to šlapala pomaličku zpátky. Najednou se tam vynořila skupina asi třiceti slušně zdravících chlapíků na kolech. Některým to nedalo a zavedli řeč, jestli něco nepotřebuju. Ukázala jsem jim špinavý ruce od řetězu a vysvětlila, že ta mrška pořád padá.
Když uviděli odpojenou zadní brzdu, zděsili se a začali mi to spravovat. Začala jsem mávat rukama ať toho nechají, že je to schválně, aby to zadní kolo vůbec jelo. Byli ze mě úplně na prášky... teda z mýho kola. 🤣Nasadili řetěz a prý nemám přehazovat. Tak jsem to došlapala tak.
Hele, já jsem asi divná, ale mě tohle prostě baví. Lepší než hltat kilometry a nic neřešit. Tohle byla aspoň sranda. ;-)

Představuji si Emila s těmi jeho pneumatikami. A Irisku - s brzdícím zadním kolem. Hezky posiluje. Ale nestačí pelotonu. :-)

Iris Irenidae Irena Hrobská Jj, přesně - Zátopek a pneumatiky. A já večer volala tu storku domů a zakončila ji tím, že mi pak říkali "Zápotocký". Dlouhé ticho v telefonu mě upozornilo, že je něco špatně.
"No tak Zátopek, nó!!" 😂 poudám.
"Z tebe by měl Zátopek radost!" poudá on 😠😄 

NO NENÍ VTIPNÁ?