V běhu, bez Quincy, bez postele

Ráno. Chci platit poplatky. Je vysoké datum. Platby posílám hned na kraji měsíce. Minulý nebo předminulý měsíc jsem se opozdila, hned mi z Innogy napsali SMS a mail, že jim dlužím. Ohradila jsem se. Nic nedlužím. Nikdy jsem nikomu nic nedlužila. Taky jim neříkám, že okrádají. Platím zálohy tak, aby mi vždycky přebývalo. Nezaplatit jednu zálohu není dluh. Tak tedy chci platit. Jenže účet na platby u KB mi sdělil, že je dočasně nedostupný. Začala jsem zkoumat, co to je. Jestli už banky vypnuly naše účty. Zrovna včera jsem poslouchala, že psali v cizím tisku,  prý v květnu t. r. na Kubě típli bankomaty. Lidem vybílili účty. Takhle se lehce zavede digi měna, podmíněný příjem… Volám bankéřce. Ten, komu voláte, může mít nahráván hovor. Pokud nesouhlasíte, zavěste. Nezavěšuji. Štvou mě. OK. Podřizuji se. Na druhém konci nikdo nebere. Nakukuji do účtu, Ježíši, přišel mi tam důchod. No tak o něj přijdu. Nic víc tam není. Nelze s účtem pracovat. Dočasně. 

Rychle občerstvení do zahrady. Od rána tam pracuji moji věrní. Dnes brousí vnitřní prostor. Bez respičů. A tady by se myslím snížil první nápor do plic. Nejde o žádné viry. Ale o velké molekuly prachu, pilin… Tady by byl fční.

Podnos s obloženou bagetou. Dva talířky bábovky s tvarohem a jahodami. Karafa vody ledem, s citronem a jahodami. Kafíčka. Skleničky na vodu.

- A buďte tady hodní! Nezlobte. Jedu k holiči.

- K holiči? Vždyť to máš pěkné.

- Budu to mít ještě hezčí!

- Přivezl jsem polévku. Je na terase.

- Děkuji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-10-u-eri-nekdo-chybel

Jedu. V deset tam mám být. No nebudu, to je jasné. Je deset a kousek. Teleportace zase nevyšla, ač jsem dnes četla, že to jde. Parkuji u Motorestu Na Bojišti. Odjakživa hospoda. Motorest zní tak zápaďácky. Běžím k Eri. Ulice k Erice do listopadu rozkopaná, uzavřena. Eri - skvělá bytost. Trpělivá. Klidná. Hodná žena. Mám ji moc ráda. Eri mě vítá nějak smutně. Husky Abby radostná, přátelská.

- Quincynka už není.

- Už?

- Tři týdny. Spadla ze schodů. Franta ji vynesl.

- Už minule jsi říkala, že kulhá.

- Odvezli jsme ji k vám na veterinu.

Jmenuje našeho oblíbeného veterináře. Sympatický. U mě velice převelice stoupl, když řekl, že Žofku bude operovat kolega, který jezdí po těžkých operacích v kraji. Věděl, že Žofinčin život visí na vlásku.

Minule jsme hovořily o tom, jak zvířátka cítí úmysly pánů. Jak je několikrát vezou na uspání. Zas oživnou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-10-pred-mesicem-posledni-setkani-s-quincy

- Představ si, ona vyskočila z auta. Vyšla ty schody k veterině. Šla si pro smrt.

Brečím. Brečím i teď. Celý její život ke mně byla přátelská. Nechtěla se za živého boha nechat fotografovat. Minule už neměla sílu utéci. Prý špatně slyšela. Holčička psí. Erika mně myje vlasy. Obě brečíme.

- Měla srdeční arytmii. On jí nejprve uklidnil. Píchnul jí něco na uklidnění. Pak ji převedl do spánku. A teprve pak jí zastavil srdce.

Bulím. Quincynka byla devět let zdravá. Pak už nějaké nemoci. Poslední asi dva roky přísná dieta, drahá strava od veterináře. Odešla ve čtrnácti letech a třech měsících. Psi holčička odešla za duhový most. Je jí dobře. Myslela jsem ni ni celý den. Tak Quincy, šťastné putování za svými!

Erička mě vždycky krásně ostříhá. Ví, že mám ráda zubatou ofinu. V patnácti jsem si asi za tři koruny pořídila sekáček na vlasy. Zkoušela jsem si ho na ofině. Bože! A pak jsem se šla fotit na OP! Můj první OP měl zubatou ofinu. Jenže hroznou. Vlnitou. Pokrčenou. Od Eri ji mám jako hřebíky, navíc zubatou. Časy se mění.

Beru to k domovu přes banku. Mám hodnou bankéřku. Slunce. Dnes jí ladí nádherně brož na krku, náramky a duhová halenka nebo šaty do modra. Usmívá se. Nevěří. Zkouší to. Ano. Nefunguje. Asi deset patnáct minut nechává zvonit telefon na technickou podporu. Prý v jednu už to půjde. Mám radost, že se vypnutí a vykradení účtů odkládá. :-) 

Vezu k reklamaci další dvě světýlka ze stromu. Ze šesti už čtyři nesvítí. V Lidlu vracejí peníze hned. Ještěže mám šanon s účtenkami. To lidi nedělají. Ona korunka ke korunce. Dnes jsem dostala sto pade. Minule sto pade. Počítejte… Nekritizujte.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-10-ok

Na třináctou jsem objednaná na UZ. Cestou tam jsem očima hypnotizovala hodiny v autě. Jdou o šest minut napřed. Děsně dlouho, ale opravdu půl města se mi tam drželo 13:02. Divné. A pak hodiny rychle za sebou vyměnily 13:03 a šup 13:04. To jsem ještě neviděla. To jsou čáry! 

UZ určitě nemám ráda. Před třemi lety jsem si dala vyříznout něco na paži. Bylo to zlé. Ale vyřízli to hodně dobře. Jenže jednou za rok kontrola na onko. Staří lidé obrůstají. Je třeba kontrol. Loni jsem se na onko vyhnula UZ. Ne, nezlobte se, škodí to zdraví. Usmlouvala jsem to na letošek. Doktora už jsem si očichala, on mě. Už si povídáme.

- Víte, kolik toho okolo nás je?

- Pane doktore, právě proto. Mikrovlnku jsem už před šesti sedmi lety prodala. A záření je hodně. Tak proč se mu zbytečně vystavovat.

Zkontroloval mi břicho, uzliny, všechno OK. Jsem prý v pořádku, už nemusím chodit. Je to vzdálené, tedy jen když něco zpozoruji sama.

Dnes bylo výročí vyvraždění Lidic. 20. století. Národ na výši. Jeho členové si klidně dovolili střílet lid na potkání. Vykrádat jejich majetky. Ničit jejich rodiny, životy. Dnes jsme kamarádi. Dnes jim dáváme za hubičku elektřinu. Oni nám zas na západě postavili větrníky, které mimo jiné zabraňují proudění větrů od moře. Přátelím se o sto šest. Fialový premiér drží aktovku Berndtu Posseltovi. Přátelství nebere konce.

Volám švadleně. Stařičká paní. Potřebuji nějakou opravu. Jedu nahoru do pevnosti. Cestou zpátky se stavuji u kamarádky. Vypráví mi, jak její něžná víla, která ji před třemi měsíci poslala až tam a utekla k tatínkovi, jak se nenápadně vrací domů. Tatínek zklamal. Tak jsme se dočkaly. My jsme to říkaly… :-)

Volá paní z pojišťovny. Zapomněla jsem na schůzku. Uháním domů.

Kluci makají. Brousí stěny. Ach!! Indián si stěžuje, že ho bolí ruce. Takhle se lidi odírají. Takhle těžce  si vydělávají na živobytí. Takhle si tu žijeme.

- Jdu vám ohřát polévku.

Přitakají. Kupodivu. LP nerad jí uprostřed práce. Je pak unavený. Ohřívám hrnec jeho polévky. Vypadá pěkně. Nemám už čas do ní hodit houby. Tak aspoň přihazuji vajíčka. Mňam, to jsme si pošmákli. Dnes jedou domů dřív. LP něco potřebuje zařídit. Jsem ráda, že si indián odpočine na ruce.

Volám klientce.

- Jé, já jsem si tě přivolala. Potřebuji jídlo.

- Dnes?

- Dnes. Přijeď.

Volá paní z pojišťovny. Soustředím svou pozornost na ni. Klušu k Petrouškovi, aby mi napovídal. Skvělé. Mamčin domeček – ano, toto chci, toto ne, to dáme na náš dům. Bezva. Náš dům – překopat, pozměnit. Cena pojistky maličko klesla. Super. Ještě škodnou událost u našich nájemníků. Vyřízeno. Zavolat původnímu pojistiteli. Bez problémů ukončuje k datu, abych nemusela doplácet alikvotní část.

Vyklízím poličky u postele. Dnes si pro ni někdo přijede. Linda se mi smála, že jsem ji nafotila s peřinami. Prý – ty prodáváš peřiny? Počkej, uvidíš!

- Tak Lindo, dnes večer si přijedou pro postel.

- Ffáákt?

- No, koukáš, viď?

Dostávám pochvalu. Nabídku jsem dala na Bazoš, ale hlavně do našich místních bazárků.

Přijíždí Honzík. Už tu dlouho nebyl. Netuší, že bude pomáhat Petrouškovi se stěhováním postele ven. Je nesmírně šikovný. Je to pan řemeslník. Umí.

- Peťuš, jsem ráda, že tu Honzík byl. Bez něj bys se s tím plahočil ještě teď.

Chystám jim jahody. Jdu vytřít. Dnes budeme spát na matracích na podlaze.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-10-doslouzila

Telefon. Kde bydlíme. Paní myslela, že si to rozšroubují. Ne. Ne. Už je to hotové. Přijíždí paní se synem a přítelem a s vozíkem.

- Vy jste odkud?

- Ze Zlatých Moravců.

- Tam se vyráběly ledničky.

- Jste jediná, kdo to ví. To už nikdo neví.

Paní pracuje asi tři dny v DD, kde se zranila smrtelně maminka. Prý pracovala v nejmenovaném DD. Tam se prý zacházelo s lidmi hanebně. Rodiny jezdily pro řetízky, peníze, prstýnky…

Víte, já to mám pro jednu cikánku. Ona se bála. Prý když zavolá, řeknou, už je to prodané.

Chlapi naložili. Odjíždějí.

Za chvíli telefon. Pán od postele chce Petrouška. Všechny šroubky jsem dala do pytlíčku. Úchyty od zrcadla do druhého. Matláci jakési válečky pod deskou na ležení vysypali.

- Našels´?

- Našel. Tři má a šest se jich vysypalo do kačírku.

Mlčím. Jsem pečlivá… Proto jsem dala do různých pytlíčků odděleně potřebné. Už nevolali. Tak asi na naší staré posteli dnes spí někdo jiný. Ó, jak jsem byla šťastná, když jsem si po rozvodu pořídila pro holčičky dětský pokoj. Zaplatila jsem si i architektu, která nám navrhla sestavu skříněk. Tchán po mně chtěl vrátit jejich starou ložnici. Tchýně ho mírnila. Na čem by její vnoučata spala. Okamžitě, ihned, včera bylo pozdě jsem si koupila novou ložnici. Skříně jsem asi před dvaceti lety obměnila. Postel až dnes. Už se pro nás vyrábí nová. S úložným prostorem. Z masivu. Do konce týdne se bude instalovat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-10-zahradou

Konečně si jdu projít zahradu. Poslechnout ptáky. Podívat se na zapadající sluníčko. Nakukuji do chaloupky. Jé, to bude krásné. Dobře jsem se rozhodla. A dnes zahradní domek připojistila.

Dobrou noc!