Marmeládový

Karol Stonjeková

Pojďte, zahrajeme si takovou hru - pustíme si zprávy z Paříže a budeme si při tom opakovat "patříme na Západ, patříme na Západ." Komu to půjde nejlíp, vyhrává pero, kterým Rakušan podepsal dohodu o migraci!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-02_Kde_je_pravda/1597292277

Tak to mně teda řekněte, když on to podepsal bez mandátu vlády a jak to, že nyní lže. Jo takhle. Ono se nechumelí. Tak to jo. 

Neděle. Slyším nad sebou tichý hlas:

- Pípá ti tam mobil. Máš brát penicilin.

- A jo!

Skáču rovnýma nohama do dne.

- Tak. A jdu ještě spát.

V deset už jsou všichni ptáci na nohou. Hrdla si mohou vykřičet. Zkouším pozdravit. Nikdo se neozývá. Aha. Jsem tu sama. Dnes namelu marmeládu. Mám skvělý dávný robot Bosch. Jenže už ho skoro nepoužívám. Našla jsem si vorwerk. Vařím jen na něm. Děsí mě, že zas budu vyndávat krabici s mlýnkem na maso. S nástavcem na lis. Kousek z další krabice. Pekelný stroj umí sestavit jen – tramtadadá – jen Petroušek. Kdepak nám ptáček zas lítá?

Je tu!

Vyndávám asi čtyři krabice. Z nich on bez kouzelnické hůlky sestaví lisovací zázrak.  Přímo manufakturní linku. Jak já to vždycky dělám? Plochou mističku na šťávu dopředu. Na vylisovanou hmotu pod to. Ne. Obráceně. Tu na lis pod lis a na padání vylisovaných zbytků dopředu .

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-02_Marmeladovy/

O jé – dnes brzy skončím. Už zas mi klimbá hlava:

Kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk

Lisuji. Nejdřív černý rybíz. Nádherná barva. Červený. Červený rovnou svářím a pod víčka. Vylisovaný odpad jsem vždycky zahazovala. Ne tak už asi pět let. Skvělé do ledových kostiček na čaj. Letos hup do pytlíčku černý, do druhého červený. Hodiny běží. Nějak rychle. Všechno uhání. Že by bylo pravda to o zrychleném čase? Pořád tvrdí, že den má jen osmnáct hodin. Tak zrovna dnes bych tomu věřila.

Běžím do zahrady s tvarohem s jahodami. Petroušek likviduje poklady z dílny. No, dílny. Ona to nebyla dílna. Jen takové skladiště haraburdí v zadní části chaloupky. Chystá se na nový kabátek. 

- Peťuš, našel sis obalený chleba?

- Jo, v lednici. Já jsem zpocenej.

- A proč máš zase to hutné triko a montérky?

- Protože bych byl poškrábanej.

- Tak se pař.

Představuji si v letním dni tílko. Ne triko s krátkým rukávem. :-) 

- Moure, jak jsi na tom ty? S tím kožichem?

Beru hrneček od čaje, půllitřík od hydrate. Běžím do domu.

Marmeláda z červeného rybízu pod víčky. Už lupou.

Házím na páru poslední nové brambory. Krůtí prsa. Strouhám okurky. S vodou. Se smetanou.

- Pípá mobil. ATB? Kolik je hodin? Hodně jsem se opozdila. Stolujeme venku. Pozdní oběd.

- Peťuůůš? Mám to dobře? Když na kilo dřeně je potřeba 1,25- 1,5 kg cukru. Mám toho kilo a půl. Tedy ke kilu dvacet pět zhruba 0,60 až 0,70 kg. Celkem tam vysypu baj oko dvě kila?

Propočítává a vyslovuje nějaké přesné číslo. Nakonec kývne, mám to dobře. Do robota k černému rybízu přisýpám dvě kila cukru. Míchat se bude do úplného rozpuštění. Nechám stroj pracovat až do večera. Maminka s kamenínovou mísou na klíně míchala, míchala, míchala. Do nekonečna. Několik hodin. Nesměla olíznout. Přísná hygiena. Vždycky opatrně lžičkou odebrala rudou dobrotu na talířek. Vyzkoušela na jazyku, jestli ještě cítí cukr.

Obaluji krůtí řízečky. Přijde návštěvě. Bože, ať máme aspoň oběd sklizený. Strouhám znovu okurky. Máme dostatek.

- Děkujeme, zahrado za dary!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-02_Zahradou/

Buď se zdokonaluji. Nebo si zahrada řekla:

- Za to její pinožení je čas odměnit ji.

Mami, já chtěla, abys ji prodala. Dodnes by ze mě byl panelákový člověk. Pamatuji, jak jsme přišli. Tys tu pracovala. Měla jsem koupené koblihy. Blé, to už notně let nekupuji. Lehla jsem si na lehátko. Štípnul mě mravenec:

- Přírodo a mám tě dost! Jdeme domů!

Letos jsem už dvakrát dostala žihadlo. Jednou jsem přiklekla čmeláka. Podruhé jsem na někoho šlápla v trávě. Vyndávala jsem si obrovské piďáro. Obrovské? Oproti mému tělu miniaturní zbraň. Ale na chvíli tě zastaví. Takový nepoměr. Mocná síla přírody!

Už jsou tady. Náš stůl nabídl dobroty. Zapadající sluníčko se opíralo do koruny třešně. Léto budiž pochváleno.

https://www.youtube.com/watch?v=B7SDtlHAuB4&t=5066s

Během dne jsem si po kouskách poslechla druhý díl Ztraceného století. Název si půjčili od dr. Greera. Vlastně jeho  přednáška i jeho nový film se shodují v názvu. 

https://www.youtube.com/watch?v=1tPYMi3bEOk&t=3476s

DOPORUČUJI SI POSLECHNOUT. LEPŠÍ NEŽ ORDINACE V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ.

Už první díl – objevný. Velmi pěkné vyprávění paní Jany Tomajko ze Sidney. 

- Dobrý večer všem, dobré ráno ze Sydney!

12.6. se konala v Národním tiskovém centru ve Washingtonu D. C. konference s názvem Odhalení č. dvě. Dr. Greer a jeho tým svědků předložil důkazy o existenci mimozemských civilizací; o jejich kontaktech se Zemí, o reverzním inženýrství, o černých projektech mimovládních přísně tajných organizací. Na světě existuje mimořádně silná ilegální zločinecká skupina jedinců, kteří už víc jak sto let udržují naši planetu v umělém stavu nedostatku, hladu, bídě, znečišťování životního prostředí používáním zastaralých fosilních paliv, drancujících matku Zem; zabíjejí floru, faunu i lidi. To vše za účelem zvýšení zisku a jejich bezmezné kontroly. Tahle skupina jedinců řídí všechny vojenské korporace. Posledních padesát let pracují na černých projektech, které disponují mimozemskými technologiemi. Ukradli je mimozemšťanům; ti tu jednak havarovali na naší planetě, lepe řečeno lidé je sestřelili. Už Jarda Chvátal, Andrea ze Zpráv z Galaxie - všichni vyprávěli, jak Eisenhauer nechtěl podepsat smlouvu se šedými. Předvojem Cikars. Za zády mu vláda podepsala. Pro lidi velké černé. Vyměňují lidi za technologie. My jim genetický materiál při obchodování s lidmi. Oni mocným - technologie, ale lidstvu je nedali. Nepodělili se. Film Ztracené století měl před dvěma týdny premiéru. Kam jsme se jako lidé dopracovali. Jsme nebezpečím pro vesmír. Naděje – změna je za rohem.

Paní Jana ukazuje obrázky; vlevo kosmickou loď, vpravo lidmi vyrobené reverzní plavidlo. To kosmické je jednolité. Živé. Když přejedeš po kovu, vrní. Prý je to pocit, jako když přejedeš kočce po jazýčku. Zmínka o med bed - kvantovém léčení. Už tu měly být asi dva roky. A jsou. Někde v Holandsku. Ale ne pro elity. Pro ty ne.

Stačí si poslechnout – o povznesení lidí. Je třeba být informován!! Děti si lépe přivyknou. Přijímají změny se samozřejmostí. Máme-li se dostat výše, nemůžeme nové věci posuzovat z pohledu starého paradigmatu. A je třeba používat jiné myšlení. Jako když dřív byli jen koně. Najednou přišlo auto. Lidé se smáli. Jak může jet auto samo, když ještě nepřipřáhli koně. Je nutno použít nové jiné myšlení k odrazu dopředu.

Večer. Zalévám. Pozoruji. Poslouchám. Ptáci už se ukládají. Mláďata usnula. Jen špačci bojují v korunách třešní. Jeden vyrazil proti mně v zobáku s černým plodem. Nečekal mě. Obrátil se a letěl si pochutnat za plot.

Ještě uchystat Petrouškovi svačinku. Zítra už zas půjde do práce. Týden se mnou skončil. To bylo hezké. Jak motýl se tu stále vyskytoval. Přiletěl. Nasosal se. Najedl. Poseděl. A zas si šel po svých.

Přemýšlejte. Narodili jste se do téhle divoké doby. Vybrali jste si to. Někdo tu stále a stále rozdmýchává souboje mezi lidmi, mezi národy. Zrovna dnes se mi zazdálo, že tu někdo fouká do jisker bojového ohýnku. Bacha, ať nenaletíme!! Francie náš vzor NENÍ. Už moc času jako civilizace nemáme. Stojíme na křižovatce. Je třeba se vydat dál. Odbočit na správnou stranu!

Dobrou noc!