Masopustní

Ještě nezvonilo. Vstávám. Ranní opáčko - jako že se vrátím do peřin. Za hodinku zvoní budík. Stejně jsem nestihla kuřecí prsa pěkně prošpikovat... Nestihla jsem nic. 

- Tak jedem?

Stojím u zrcadla. Bude půl jedenácté. Ještě že ho mám. Petrouška.

Frk, frk, rychle sfouknout svíčky. Jedeme. Plný Josefov aut.

- No, vždycky jdeme pozdě. Nemáme kde zaparkovat. 

- Prosím tě jeď.

- Tam nezaparkujeme.

- Jeď dál!

- No, ale nebude tam místo.

- Ty seš tragéd. Jeď!

V duchu čaruju na poslední chvíli: Pane Bože dej, ať tam pro nás je jedno místečko. Anděli parkování! Jedno místo. Jede dál Okružní ulicí. Vím, že zaparkujeme dobře. On to ještě netuší.

- Tady přistaň.

Vystupujeme. Půl jedenácté. Průvod se už vydal na obchůzku města. Skvělé načasování. Jdeme vedle průvodu. V čele ho vede Masopust. Jak je krásný, mladý, barevný, energický, veselý, milý, přátelský... Poletuje, organizuje, posunuje děj i průvod. Má to pod palcem.

V průvodu spousta tradičních masek - medvěd, kobyla - klibna, žid, bába, slaměný, kat, smrt... Hudba lidového souboru Barunka z České Skalice... Tradice, tradice. Družení, smích, zábava, sousedská setkání lidí, kteří se dlouho neviděli. Hodování. Přátelské pošťuchování...

První zastávka u velitelství. Masopust žádá velitele pevnosti o svolení k masopustnímu veselí.

V průvodu mě vyhledá kolegyňka. Pracovala v družině ve Skalici. Tam byl úvod mé učitelské kariéry. Loni byla telátko. Letos telecí kostým měla zcela jiná paní. Volám:

- Hano, Hani!

Otočil se jiný obličej. Dělám, jako že nic. V mžiku je tu Hana. Jako kominík. Směje se, když ji líčím, jak jsem volala na telátko... Čmárla mi na tvář pro štěstí.

Další zastávka v Umělecké kolonii Bastion. Myslím IV. Ti se starají také o kulturní dění. Vernisáže výstav, zpívání... Na Vánoce v jejich režii nakupuji na skvělých trzích. Zpívají se koledy... Tam jsem nabídla svou Rozinantu do důchodu. Dnes medvěd na makotřasu s občasným brum brum radostně volá:

- Já mám u Vás kolo. Myslím na vás!

Jak si mě může v tom davu pamatovat? Mám od něj skleněný prstýnek z hrdla láhve.

Na nádvoří Bastionu odehrají hru o loupežníku Babinským. Masopust zve děti k česání jitrnic z jitrnicového stromu... Legrace. Srdce, cítím v něm radost.

- Pojď, jestli si něco chceš koupit. Pak se tam nahrnou lidi. 

Vydáváme se sami zpět přes město. Vstupné padesát korun - stojí za to. Stánků, stánků - venku i vevnitř. Vstupuji do klenutých chodeb. Ve výklencích po jedné straně hoří několik ohnišť. Živý oheň zútulňuje cihlový prostor. Jídlo, šperky, dřevěné výrobky, mýdla. Koupila jsem si dřevěnou lžíci. Dlouho se na ni chystám. Šperky z polodrahokamů od návrháře, který je navrhoval čtyřicet let v Jablonci... Dozvukujeme si. Jak jsme naletěli na hezké řeči.

Hanušovo norkové. Prý obrázky původní. Jen koupelové jako novinka; tam je obrázek nový. Norkové jsem měla ráda celý život. Až teď jsem přešla na ruční, hřebíčková.

Dávám si horkou medovinku. Opravdovou. Poctivou. Z medu. Za studena vyráběnou. Ano, ano. Znám to z včelí farmy. Výborná! 

Kartářka
Kartářka

Kochám se u prodejních pultíků. Povídám si s prodavači. Výklad karet. Ok. Přisedám. Paní mi vypráví něco, čemu nerozumím. Žádné dva muže. Jeden racionální, jeden se srdcem na dlani. Teď mi tak dochází, možná rozumím. Štěstí. Eso holí - energie. Chci zaplatit. Říká, ať to nechám na příště. Tak aspoň padesátikorunu.

- Kde seš?! Já hodinu čekám na nádvoří.

- Ale Peťuš, vždyť mě stále máš na očích. Myslela jsem, že o mně víš.

Jak jsem se někde vzdálila, vždy mě v davu našel. Můj milovaný ochránce. Střezitel. Strážce. :-) A ochránce. 

Obcházíme dvůr. Hledám stánek s lněnou krásou. Není tu. Loni jsem si tu koupila ubrus, povlak na polštářek... Zastavujeme se u stánku s jitrnicemi. Svitlo mi tajemství mého života: Už už chci objednávat. Postřehla jsem - fronta jde z druhé strany. Takhle to mám v životě - stále a stále plavu proti proudu. To nemají lidé rádi. Ani mě. Nepřebírám myšlenky, názory. Vše si sama očichám. 

Kupujeme čtyři jitrnice, tři kousky tlačenky, vaničku škvarkového sádla. Řeznice se s tím nepáře. Místo tří plátečků ukrajuje tři  pařezy. 

Cítím, že Petroušek už by dávno odešel. Já bych se tu motala celé odpoledne. Protahuji to...  

- Peťuš, pojď ještě na hradby. Ukážu ti Sněžku.

Nechává se přemluvit. Sněžku není vidět. Rozhled na Jaroměř. Tiba -  na dosah ruky. Přitom odsud tak patnáct dvacet minut cesty. Z naší zahrady vidíme městské hradby. Ale ne tuhle část. Nádherná barokní perla je to naše město. Město hvězda. Ošuntělá. Důmyslné dílo předků se drolí před očima. A pod rukama.

Pavel, dávný, předávný přítel. Už se jen potkáváme. Křižovatky... Mám ho moc ráda. Bájeslovec, fantasta. Před víc jak čtyřiceti lety na chalupě u ohně ukazoval na temnou oblohu se zbytky tušeného sluníčka... Tomu se říká, Iriku, pozdravy letní noci.... Ano, často na obloze vidím pozdravy letní noci. I v zimě
Pavel, dávný, předávný přítel. Už se jen potkáváme. Křižovatky... Mám ho moc ráda. Bájeslovec, fantasta. Před víc jak čtyřiceti lety na chalupě u ohně ukazoval na temnou oblohu se zbytky tušeného sluníčka... Tomu se říká, Iriku, pozdravy letní noci.... Ano, často na obloze vidím pozdravy letní noci. I v zimě

Pavel - znám ho od devatenácti. Přítel mého prvního muže Ivky. Manžel mé letité kamarádky Zlatky. Emigrovali. Posílali mi balíčky. S drahocennostmi ke koupi u nás jen v Tuzexu. Pískací lízátka nebyla ani tam. Pískací rukavičky pro nenarozenou Lindu. Po jejich druhorozené dostala vibraci jména... Když sem Pavel začal z Německa jezdit téměř každý víkend, začalo jim skřípání... Rozvedli se. Pavel srandista, hodný člověk. Pomáhal mi, když Ivka něco nechtěl... Moji celoživotní největší přátelé. Zlatka vyrůstala se sestrami tady v ulici za rohem. Denně hledím na túje z jejich zahrady... 

- Irenko, Pulpi (tak přezdívali Ivkovi) se mnou pak nemluvil. Uzavřel se. 

- Jak to? Vždyť tě miloval a ctil.

- No, ale já jsem v jeho hospodě řekl, že jsem slyšel, že si vzal obludu, o kterou bych si ani kolo neopřel. A netušil jsem, že ta obluda stojí vedle.

- Pamatuji na to, jak si dole v domě zřídil po našem rozvodu hospodu. Věděla jsem, že po zavírací hodině tam s někým je. Najednou řinkot skla. Otevřela jsem okno v patře. Viděla jsem už jen nohy. To manžel jmenované vskočil do hospody. Prosil ji, ať neničí dětem manželství... Když Ivka umřel, začala jsem chodit za maminkou, paní tchýní, na LDN. Svěřila jsem jí, jak jsem projevila soustrast vdově.

- Té? Ta ho přivedla do hrobu! Vždyť ta měla pořád málo. Nutila Ivku po práci chodit na melouchy zedničit. Jenže to on neuměl. Udřel se...

Povídáme si, jako bychom se včera rozloučili. Hraje na bicí. Je mu už asi přes sedmdesát. Je stále štramák. K tomu taky slouží Masopust... Vzpomínkám... Pochopení souvislostí.

- Aha, tak Simona mu dala za uši a tím pádem jsi byl persona non grata. Naše Deniska ho chodila navštěvovat, když si je za dětství nikdy nevzal... Chtěla si ho užívat. Marně. Vyštípala ji... - Ještě se vyfotíme.

Pavlova současná partnerka, vdova po akademickém malíři, Majka; znám ji z Divadélka. V osmnácti jsem tam zpívala s kapelou. Mamka o mě měla strach. Oprávněný. Tam jsem si našla prvního muže Ivku. Bože, já byla... Majka poznamenala: 

- Tyhle selfi fotky dopadají z blízka vždycky hrozně.

Docela OK. Scházíme dolů ze šancí. Ještě na dvoře si máme co říci.

- Tak už pojď. Už se loučíte asi šestkrát.

Bude půl druhé. Dovářím polévku. Špikuji kuřecí prsa. Na zítra. Na páru brambory. Na pánev jitrnice- zelí. Nohu štrůdle. Zalézáme spíme.

- Micinko, musíme potichoučku, abychom paničku nevzbudili.

Zatápím.

- Peťuš, já už se těším na další masopust. Měli to moc krásné.

- Ty už se teď těšíš?

Jasně. Na Brutal, na advent, na masopust, na oslavu v rodině, na setkání. Pořád se na něco těším. Jsem radostná.

Rovnáme si mysl. Děláme si radost. Korigujeme myšlenky - Den ze dne je mi lépe a lépe - než mě někdo vyvede z rovnováhy
Rovnáme si mysl. Děláme si radost. Korigujeme myšlenky - Den ze dne je mi lépe a lépe - než mě někdo vyvede z rovnováhy

Myšlenky, pocity, emoce tvoří mou realitu. Kontroluji si je. Vědomě a záměrně měním svůj život. Jsem pánem svých myšlenek. Někdy mě okolnosti zatáhnou do klesání na mysli. Je třeba myšlenky hlídat, aby mě neovládaly; aby pracovaly v můj prospěch.

Pročítám smutnění Světlany z FB. Stále naříká. Na čipování psů. Chce se vrátit do staré doby. Chce lidi svého mládí. Stýská se jí. Neumí změnit negativní myšlení v pozitivní; není to jednoduché. Myšlenkové vzorce přebíráme od svého okolí už v prenatálním období; máme je v energetickém těle; myšlenky dlouhé roky v mozku vyšlapávají cestu (nervové spojení, neurocesta, neurodráha), změna ze dne na den nenastane. Myšlenky a vzorce myšlení nasáváme v rodině, dědíme po rodičích, prarodičích, praprarodičích. Tvořím si realitu. Sem tam mě chce přeprat. Ale čaruji, tvořím. Zbytečně se neříká: Každý svého štěstí strůjcem. Dnes jsem si ustrojila exkluzivní den.

Dobrou noc!