Máte doma Lionelka nebo Alpíka?

Za tmy jsem si vzala do postele sluchátka. Listovala jsem mobilem. Vzbudil mě. Na druhé straně podiv, jak rychle jsem po něm hmátla.

Lije. Dnes ne do zahrady. Ještě koukám na vrcholek obsypané jabloně. Dnes ne...

Deset. Zvonek. Klientka, kterou jsem navedla na Svobodný vysílač, Příznaky transformace, Tadesco... Otevřela mysl. Ona dnes budí mě. Máme se rády už tři roky, vlastně čtvrtý rok. Vypráví ohnivě o své účasti s rodinou u sídla vlády. Kramář. Rusofil. Jeho vila... Sebrala rodinu a jeli pomoci Jiřímu Černohorskému... Zapálila jsem hodně lidí. Tahle hoří a zapaluje dál. Poctivě.

Jdu zadělat na koláč - jak on se jenom jmenuje? Podciperák. Dnes mi nejde s takovou lehkostí, jako minule. Minule jsme ho dohnětla ručně. Dnes jsem těsto tvořila v hnětači. Ne, to se nevyrovná energii rukou. Naloupat jablíčka... Moučku. Doprostřed dávám dva roky staré švestky. Krásně zrosolovatěly... Těsto vláčňoučké. Kyne pod rukama. Rychle do trouby. Hodiny letí. Venku lije. Jak to bude u mamky? Hotovo. Beru žhavý kompot. Kousek teplé metýnky. Horkou vodu do termosky. V autě pléd, deku, přes ramena další pléd. Tlustý dlouhý kabát...

Volám z auta. Prosím, aby mi mamku zabalili. Včera deka pod ní, deka na ní. Prosím, aby ji zabalili zespoda. Aby si do deky sedla.

- Tak my vás uvidíme z okna.

- Vy mě vidíte? Jsem za pět minut u vás.

Stěrače neberou. Ty vorle! To je průtrž! Bože, jak to bude v altánku! Prosím, aby déšť ustal. 

Parkuji. Vynáším věci. V altánku kupodivu sucho. A už mi vezou mamku. A je nádherně zabalená. Takhle jsem si to představovala. Ó, jsem v sedmém nebi. Mamince chutná žhavý kompot. Chválí kousek teplé metýnky. Druhý kousek dojídám já.

- Mami, pamatuješ, jak jsem vozila lidi k Tomáši Töpferovi na Fidlovačku? Přijel mi na gympl ochotně na besedu... 

Kýve, někdy se mnou jela taky. Naposledy jsme jeli do Divadla v Dlouhé. A náhodně jsme potkali režiséra Jana Bornu. Tlačili ho na vozíku do divadla. Skvělý. Vynikající. Poprvé jsem se s jeho snovou režií setkala ve vtipné Aškenazyho povídce Jak jsem se ztratil. Asi s třemi divadly přijeli k nám do Jaroměře. Všechny jeho režie hravé... Výlet pana Broučka - Arnošta Goldflama jsem měla na besedě ve škole. Když jsem ho kontaktovala a představila se, řekl: 

- Já vás znám. 

- Asi ne. Nikdy jsme se nesetkali. 

- A jste z Jaroměře? Máme Váš dopis na nástěnce. Chodíme se k němu nabíjet. 

Byla jsem tehdy tak okouzlená, musela jsem jim to napsat. Netušila jsem, že si dopis vystaví na nástěnku. :-) Rád přišel. V té době režíroval v Klicperově divadle. Říkal:

- To já jenom přejdu přes cestu... 

Připomínám mamince Tomáše Töpfera. 

- Včera jsem s ním mluvila. Je ředitelem Na Vinohradech... Byl zas lehce vtipný. Prý kdykoli mohu přijet. Prý tam má ještě známé. Vždycky nás někam usadí.

Maminka se vtipu nádherně srdečně uchichtla. Dává mi rady - životní. Vyprávím, jak jde vláda proti svému národu. Mají úkol zničit zemědělství, průmysl, hospody, školy, vzdělanost. Nesmí se zpívat... 

- Mami, to je mor. Horší než po Bílé hoře!

- No, a přežili jsme po Bílé hoře, přežijeme i dnes.

Skvělá zpráva! Mamka umí posílit. Déšť zcela ustal. Dokonce vysvitlo sluníčko; poslední; večerní. Tak rychle ten čas utekl. Bude pět. A zázrak čarování se stal. Fakt neprší. Fakt vysvitlo sluníčko. :-)Děkuji!

- Mami, zkusíš si sama obléci rukavice, ano?

Kupodivu suverénně strká prsty, kam je třeba. Hledám ve zpěvníčku písničku. 

Už je tu pečovatelka. Už si nezazpíváme. Pusu. 

- Mami, zítra mě tu zase máš! Těším se. Hezky se vyspi. A dobrou chuť k večeři!

Kolikrát jsem se za ta léta s maminkou loučila... Kolikrát mi bude ještě dopřáno... V potupných podmínkách. Vlastně - jsem zapomněla - ve VIP výběhu. .-) 

Jsem v kontaktu s jednou pražskou školou v přírodě. Ne, to nevymyslíš. Pokud bych četla pouze jména českých dětí, myslela bych, že to jsou cizinci. Nejsou. Jsou to malí Češi.

Carmen, Ella, Olivie, Rachel, Sofie a Sofia, štěstí, že ne Sophia. Realizace rodičů na dětech graduje. To nevymyslíš. Je fakt, že ten, jehož rodiče chtějí mít doma Messiho, jsou cizinci. No, cizinci, spíš Slované, milionáři. Jenže žijí tady, hovoří naší řečí a mají doma Lionelka - čte se buď Lionelek nebo Lajonelek. Jak ti to zrovna vypadne z pusy. Podle nálady. Nikdy jsem si nepřála mít kohokoli z hvězd ani doma na zdi, natož fyzicky. Nikdy. Neprodělala jsem období plakátů na zdi. Ani to nepřipadalo v úvahu. Ničit zeď hřebíčky? Připínáčky? Ani mě to nenapadlo. Když nemohou mít Messiho, aspoň Lionelka. Na vrcholu prznění našich dětí cizími jmennými vibracemi stojí typicky české jméno Yoel. Abych nezapomněla, taky Alp. Kdybych v lese na houbách slyšela volat Alpe, Alpe, myslela bych, že za stromem vykoukne Alf z planety Melbek. Mohou-li být vrcholy dva, pak vlastenci pojmenovali svého potomka Kajetán. Je toto možné? Nejsou pomatení? Ještě že se mezi jmény nenachází také archaická Dobromila; nebo Horymírek. Přeci jen starožitná česká jména, ale nehodí se; už expirovala. Jo, ale mají tam Amálku a Aničku. Zaplať pánbu za ty osvícené rodiče. I když mohla by tam být i Sonička, Marcelka, Dorotka, Monička, Kačenka, Evička, Irenka, Maruška... Honzík, Mireček, Venoušek, Péťa, Ondrášek, Jurášek, tedy Jiříček, Vládík, Zdenda, Lojzík. Fantazie rodičů nezná mezí. Netuší snad, že jméno nese vibraci? Štěstí, že tam nemají Trepifajxla. To by se dítě honosilo velmi originální vibrací! Třeba to ještě nějakého rodiče napadne. Belzebub - ne, to už by bylo moc. Sama jsem zažila ve své kariéře asi před třiceti čtyřiceti lety dvojčata. Rodiče chtěli Angeliku a Jofreye. V době tohoto trháku naše úřady povolily jen tu Angeliku. Jsem už stará generace. Nechápu svět. Mělo by mi být jedno, kdo jak své děti pojmenuje. I kdyby to byl Vohrndíra Nováků. Tak jsem si dovolila, no. Snad mi bude odpuštěno.

Škola vybaluje kufry. Rodiče už píší, volají, atakuji: 

- Na webu není, jestli jste dojeli dobře. A dojeli jste dobře?

Ty vorle! Plné ruce práce s ubytováním, vybalováním, seznamováním se s prostředím - a učitelka nedala na web zprávu. Já se z toho picnu

Maminka Aničky volá, že holčička zapomněla doma vopici. Bez ní neusne.

- Ale jo, včera usnula dobře.

- Ne, posíláme kurýra. Vopice dorazí.

Za chvíli:

- Máte už tu vopici? Měla Anička radost?

- Op dorazil, ale Aničce je to jedno. Má na pokoji totiž kamarádku.

Uvědomuje si maminka, že živá kamarádka dává zapomenout na opičí hračku? 

Rodiče ničí své děti po všech liniích; plní jim jejich sny, přání, ale nedají jim zažít pocit deprivace. Zapomněl sis opičku? Máš smůlu. Měl sis to pamatovat. 

Takové křehké růžičky v pubertě budou vděčným konzumentem psychofarmak. Nuž, vzhůru do pekel, rodiče s opičí láskou...

Dobrou noc!