Mateřská - školka. IQ 136 :-) PePa 107

Divné počasí. Slunce se snaží. Fouká už kolikátý den ledový vítr. Nevíš, jestli si máš vzít bundu nebo lehkou větrovku.

Kočky. Náš svět. Naše okovy. Jsme jejích otroci. Rádi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-09-nase-rano

Mourek seriozní pán. Občas ho divoká Žofie provokuje. Dá jí lekci, aby věděla. Ona je tu pánem, ale on není ten druhý. Konečně už nežere jak zběsilý. Nechá pár čmírek masa ze slušnosti na talíři. Žofie s jídlem vytrapuje. S jarem už nedrží ranní a večerní stolování. Nikdy nevíme, kolik sní. Nechá na misce. Najednou vyřvává, že má hlad. Nevyzpytatelná. Platí na ni citát Oscara Wildea o ženách: Ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. To platí plnohodnotně na Žofii. A otravuje a otravuje.

Napadá mě ještě jeden Wild: V životě jsou jen dvě tragédie: Jedna je nedostávat to, co člověk chce, a druhá je to dostat. Totiž Žofka když nedostane, kviká, ale někdy má na talířku a nechceééé. Mráááu. Mňa… V podobném slova smyslu se vyjádřil i George Bernard Shaw:

- Jsou dvě tragédie v životě. Jedna je ztratit touhu svého srdce. Druhá je ji získat.

No, k přemýšlení.

Bubnuje na má umytá okna. Mourek se nedobývá. Slušně čeká, až si ho všimnu.

Po snídani. Řeknou si, jdou ven. Ostražitě rekognoskují terén. Copak ve tmě, to chápu. Ale ve slunci? I tak poslouchají zvuky, co se děje v zahradě. S jarem jsou víc venku. V zimě se tu vyhřívali oba dva celý den.

Čtu na FB. A jsem poněkud zmatená. Filip Turek brojí proti větrným elektrárnám. Vysušují půdu, ničí ji v kubících betonu, likvidují život ve svém okolí, špiní ovzduší, ohrožují zdraví lidí. Dnes čtu, že ministr Havlíček jich naseká pět set. Nerozumím. Chaos světa. Lhaní.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-09-jdu-vychodit-hlavu

Po obědě běžím ven. Maruška z bazénu povídala – vyběhat. Tak jdu. Mířím do šancí. Vůbec nevím, kudy půjdu. Hlavně cestou domů to vezmu přes boxy Zásilkovny.

Labe. Krásné. Když jsem jezdívala za maminkou na kole, vždycky na podzim jsem nasávala vůně podzimu a fotila stříbro na hladině Labíčka. Letos jsem si všimla, že ono to stříbro se tu mihotá i na jaře.

Vybíhám svůj krpál. Zahýbám vpravo. Nahoře na ostrohu nad soutokem lípa, kterou někdo popálil ohýnkem a objel nějakou pilou, se neprobudila. Nevydržela asi bolest. To mě dost rozcitlivuje. Zrovna tak, jako když patnáctiletí spratci pozorovali boj o život a smrt kočičky v sušičce. Brečela jsem. Sedám pod lípu. Pozoruji přírodu. Užívám slunce. Sbíhám dolů z prudkého kopce. Vybíhám schody. Kam? Dolů svou čtvrtí. Samoobsluha v akci Z v soukromých rukách. Náš soused koupil pro jedno z dětí. Jdu dolů ulicí. Tady není plot. Jdu se podívat na místo, kde jsem jako holčička v kasárnách chodila za mamkou do army. Támhle stály tři budovy. Arma a ubytovna záložáků, největší byla jídelna a menší kuchyně. Sem mě dovezl na motorce pan Kufner i s kočkou v náručí… Támhle pro mamku udělali speciální vchod. Když opravovali oplocení. Maminka nemusela obíhat kasárna. A v téhle budově, která ještě stojí, odsud vyjížděla obrněná vozidla. Nevím, jak se tomu říkalo. Nebyl to tank. Mělo to kola. Když měli poplach, to byl řev motorů! Jsem tam. Úplně jsem tam v té době v bezpečí pod maminčinými křídly. Jednou jsem šla z oběda. Prohlížela jsem si ve výloze spořitelny obrázky.

- Holčičko, chceš koupit něco dobrého?

Ó, má intuice nebo ve možná ve škole varování:

- Ano.

- Tak tu počkej, já jdu támhle do samoobsluhy. Něco ti koupím.

Počkala jsem, až chlap zašel. Utíkala jsem, co mi nohy stačily. U kasárenského plotu jsem zavolala na mamku.

- Mami, nějakej chlap mi chtěl koupit koláč. Ale dal by mi do něj špendlíky. Utekla jsem.

To bylo všechno. Mamka dál prodávala, asi bylo zrovna po obědě. A já v klidu došla domů. Bylo mi asi osm let. Zrovna tak na Mrštník - pouštěli nás plavat. Bez dozoru. Nebo na kluziště - po tmě s bruslemi na ramenou domů. Vůbec jsem se nebála. Ani maminka. 

Pokračuji dál. Vpravo bydleli Hölovi. Sem jsem nosila na opravu boty. Nejprve jsem je musela nakrémovat. Kartáčem nablýskat.

- Přijď k večeru.

- A kolik to bude stát?

Řekl třeba dvě koruny, čtyři, podle toho, kolik bylo párů k opravě.

Tenhle autopark, který už taky patří myslím Béďovi, mému spolužákovi, ten se stavěl někdy na konci šedesátých let. Odsud vojáčci chodili k paní Rösslerové na pivo, to ještě byl konzum na druhém konci čtvrti, než postavili nový obchod v akci Z. Pracoval tam i malý vojáček Jarda Havryšák z Hradce Králové. Ostatní jména si nepamatuji. Znala jsem je všechny. Proč si pamatuji zrovna Jardu Havryšáka? To bylo jen jedno léto. Stavělo se rychle. Seděli zas na schodech konzumu s lahvemi piva v rukou. Přišla jsem na nákup.

- Mně je dnes patnáct let.

Jarda šel, koupil mi Barilu.

Takové byly vztahy mezi lidmi dřív. Krásné časy. To jsem pak šla po prázdninách na gymnázium. Svou základní školu jsem milovala. Všechno v ní. Vůni, předměty, třídy, pana školníka, hlavně učitele. A gymnázium? Ach, to byla moje láska. Dobrodržství. Radost z učení. Joj! 

Běžím pod školu. Na chvilku si sedám na skruž na kraji pole. Zase odpočívám. Vytahuji si tyčinku Herbalife. Užívám sluníčka. Na pole jde maminka s miminkem na těle. Vede dva psy. Fučí to. Nasazuji si čepici. Vůbec nevím, jestli je teplo nebo zima. Po polní cestě metoším za mladou paní. Ta už došla na konec a vrací se. Já pokračuji do města. Volá mi nová sestřenice. Povídáme si o školkách. Prý její dcera je na MD. Miminko ukládá v poledne. A učitelky ze školy jsou drzé. Volají, jestli si nepřijde pro starší holčičku. Prý navádějí děti, aby si to doma vyjednaly, aby šly domů po o. A na jarní prázdniny se taky snažily. Aby si maminky nechaly děti doma. Prý jim pouštějí pohádku z TV.!!! A prý loni přišla pro vnouče, mnoho dětí pobíhalo venku. Branka otevřená. Šla dál.

- Kdepak máte paní učitelku?

- Někde vzadu.

Šla ještě dál.

- Kdepak máte paní učitelku?

- Nevíme.

Vtom vyšly dvě učitelky. Prý se jim pokakal hošík.

- A to tam musíte být dvě? Vždyť je tu otevřeno až na silnici.

- Děti vědí, jak se chovat.

Vida. A kdyby dítě vyběhlo na silnici… Jakpak by se to asi posuzovalo!

Stavuji se v boxu pro balíček.

- Peťuš, venku je teplo a zima.

- Je to studené, ten vítr.

Jdu natřídit jablka. Už hnijí.

Poslouchám u práce soutěž Kde domov dům. Jeden ze soutěžících je učitel. Tělocvik matematika. V dřívějších dobách patřil učitel, farář, lékárník k vzdělancům.

- Jakou zkratku má Ústav bytové a oděvní kultury?

Učitel odpovídá:

- ÚVKSČ

- Ne. ÚBOK

Ach.

- Jaké století mohl přivítat Jan Ámos Komenský:

- Dvacáté?

Chlapče, jako učitel bys měl znát aspoň roky jeho narození. (28.3.)1592 – (15.11.) 1670. Vždyť jsme před týdnem slavili (no, slavili…) Den učitelů. Dnes už jsou učitelé nevzdělanci. Neznají to, co se naučili v psychologii, pedagogice, didaktice. Neznají pravopis. Měla jsem tu čest opravovat pár diplomových prací. Neumějí ani postavit větnou konstrukci. Neznají syntax, ale jsou páni magistři. Včera mi jedna Mgr. V úředním dopise napsala hrubku. Ach.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-09-prezident-107-ja-136

Mihnul se mi IQ test. Už zas. Minule jsem si s ním pohrála, ale pak chtěli zaplatit. Dnes jsem si znovu zkusila svou logiku. Průběžně mi píšou, jak jsem o x % rychlejší, logičtější… Tak jo. Zaplatím. A hele! Mé IQ 136. Tak to jsem ani nečekala. V takovém věku. Za mě na vysokoškolská studia bývala nepsaná podmínka kolik? 120? Ostatní měli 110. Jak to bylo? Na vyučení, střední, na vysokou… Jenže v mých dobách byl a je učeň na vyšší úrovni než ty dnešní sto sedmičky. Čtu v přehledu, že většina lidí má okolo stovky. Lidi zblbli. Za tak krátkou dobu! Prezident se chlubí 107. To bych raději zatajila. To je děsně málo. To bylo dřív tak na učiliště. Ve svém věku – spokojenost. Zhodnotili mé kognitivní fce jako nadstandardní. Výborně. Má logika je vynikající. Hm. Asi v tom hrál roli i čas. Totiž první test se mi po vyřešení ztratil. Řešila jsem ho znovu a to už jen po ohmatu – pamatovala jsem si odpovědi. Tam jsem možná udělala chyby. Mám docela ráda řešit takové ty nesmyslné obrázkové vzory. Nečiní mi to potíž. Umím si představovat, co na obrázcích chybí, jako bych to tam viděla očima. Doplňování čísel – lehké.

Mé IQ skóre je 136. Díky tomu se nacházím v "nadprůměrném" kognitivním rozsahu. Dosáhla jsem o 36% vyššího skore než je průměr běžné populace. Jsem lepší než 99%. V místnosti se 100 lidmi bych pravděpodobně předčila 99% z nich.

Vítejte v MyIQ!

Váš IQ skóre: 136

Obdrželi jste mnohem víc než jen číslo. Vaše komplexní kognitivní hodnocení zahrnuje podrobnou analýzu vašich silných stránek, srovnávací postřehy a personalizovaný certifikát, který ukazuje váš výkon.

Připraveni prozkoumat? Zde je návod, jak začít:

• Podívejte se na svou kompletní kognitivní analýzu a personalizovaný certifikát
• Prozkoumejte doporučení přizpůsobená vašim výsledkům
• Podnikněte další testy, abyste objevili více o sobě
• Prozkoumejte personalizovaný obsah na základě vašeho kognitivního hodnocení

- Pojď, nasadíme kočkám obojky. Jsou ekologické.

- Taky pěkně drahé.

- Ty smradlavé byly taky.

- Peťuš, ale tyhle aspoň voní po levanduli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-09-zofka-v-soku

Žofka asi na pět minut zešílela. Lítala po domě. Vyběhla na křeslo. Naprosto ji chápu. Mít na krku obojek! Brr! Nakonec se usadila nahoře na Petrouškově židli.

Mourek nic neříkal. Oběma jsem už letos vytáhla asi po dvou klíšťatech.

Poslední poleno. Ohárky žhnou.

Dobrou noc!