Mechový dort pro Petrouška

Neděle. Relativně brzy usínám. Jedna. Relativně pozdě se probouzím. Deset. Šup! Petroušek nám přivezl mléko z kravína. Svařit ho. Nakrmit kočky. Sebe. Dnes míchám kokos ananas a banán.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-25-zofinka

Žofinka si hoví u Mourka v koši. On je gentleman. Nepere se s ní o místo v něm. Vyklidí pole a zaleze si na křeslo k Petrouškovi. Když si představím, že u bývalých nesměl dovnitř. Chápu, že je u nás šťastný. Než jsem mu umetla cestičku dovnitř, trpělivě nocoval sám v zimní zahradě. Už to se mu líbilo. Nemusel být v mraze venku. Šmudla. Okolo Vánoc jsem vyprosila na noc ke kamnům. Pak i na den. Bál se jít ven, aby se dostal zpátky. Teď už ví. Několikrát za den si jde oběhnout revír. Už nám nechodí cizí kocourci šprkat na fasádu. Mourek si stráží.

Jablečný kompot. Polévku z krůtího křídla. Brambory nestihnu. Vlnky. Sobě černou rýži s pohankou od pátku. Krůtí prsa jen na přírodno. Spěchám, spěchám. Občas mrknu do FB. Hele! Věnečky z odpalovaného těsta. Jdu si je vypsat. Vařím puding do krému. Chystám odpalované těsto. Na kačírek vychladit. Největší zdržování v kuchyni – čekání na vystydnutí.

- Á, tady to žije.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-25-svacinka

- Tady to žije. Děkujeme za mlíčko. Petroušku, svačinku jsem ti připravila. Máš tam patičku chleba, vajíčka na cibulce, kousek šunky, obrovnáno zelným salátkem s koprem a pár kostiček balkánu.

- To mám všechno sníst?

Ježiši, na tu otázku jsem čekala. Kdyby dostal pečeného berana, zeptá se:

- A to mám sníst?

Když umíchám dva tvarohy, je třeba ho upozornit, že je to půl kila! Raději mu odebírám do mističky… Aby se nedivil: 

- A to mám všechno sníst?

- Petroušku, ne, nemusíš. Co si odjíš, to odjíš. Nemusí se sníst všechno.

Maličko zasycen a já jdu zas chapadly pokračovat v čarování.

Dnes obědváme před třináctou. Sama sobě se divím, jak šikovná jsem chobotnice. A rychlá. Jsou prý i inteligentní. :-)

- Peťuš, připrav talíře.

- To už jdeme jíst?

Povedlo se mi to. Jednou za deset let obědváme jakž takž na čas. Máme ve vstávání mezi sebou několik hodin. Dnes jsem to vzala bez svačinky.

Polévka výborná s mým špaldovými nudličkami a masovou patou místo masoxu. Druhé jídlo – chutná.

- Jo proto je venku puding. Ty pečeš věnečky?

- No, pro tebe.

Včera mi Linda volala, jestli dnes nepřijedeme. Upekla mechový dort. A prý se moc povedl.

- Mechový, jo?

- No, mami, potřebuješ na to špenát. A povedl se mi. Pošlu ti fotky.

- Ty vorle, tak to Péťovi nesmíme říct. Když mu dám na talíř k obloze kostku špenátu, odmítne, že husí h. nejí.

Krém na věnečky. Ne, nebudu se snažit pytlíkem. Celé kolečko zaplním krémem. A navrch plácnu druhé. Ani je nerozřezávám. Pic, pic. Rovnám do krabice. Hotovo.

Slyším z pracovny Lindina Petra z telefonu. Prý kde jsme.

- Ještě vyžehlí, tak do hodinky jsme u vás.

Žehlím jak maratonec. Až jsem se zpotila. Hotovo. Jedeme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-25-mami-prijedte-na-mechovy-dort

Dnes se divočinou na konec světa ani moc nebojím. V lesích nejde internet. Cestou posloucháme Xaver TV – rozhovor s Tlustým. Docela jsem mu přišla na chuť. Vtipný, dobré postřehy. Není hloupý. Nejraději, to dá rozum, poslouchám Wilsonku. To se řežu smíchy. Pan Holec s Xaverem nemají chybu. Jejich "Ostrov pravdy". Pozor na "zlá slovíčka". "Hodnotový nuteliér". Miluji jejich humor, sarkasmy, jedovatosti, vtípky na naše lžipředstavitele.

- No huráá, konečně jste tady.

Linda si tvoří otýpky na zátop. Sbírá větvičky po pozemku pod stromy. Věchýtkový technik. Dřevo už třikrát přerovnala.

- Ale máš ho hezky srovnané. Jako bych ho rovnala já. Pěkně. Už ses to naučila.

Jdeme do tepla. Linda s Petrem ještě podruhé blahopřejí Petrouškovi k narozeninám. Ze čtyř dětí gratulují a obdarovávají dvě. ˇÚcta. Honzík a Linda. Pro ty nejsme debilové. Mají nás rádi. Je otázka, kdo je pro koho debil. Snažím se milovat bezpodmínečně. To ale neznamená, že někdo třeba není méně ostrá pastelka. Zato více arogantní a neurvalá. Lidé jsou různé. Blbé a pitomé. 

- Péťo, jak ti dort chutná?

- Vynikající. Moc!

- Petře, tak se Lindě povedl, co?

- Moc dobrý.

Svíjíme se smíchy. Stále mu všichni tři klademe sugestivní otázky na chutnost dortu.

- Peťuš, dobrý, viď?

Přitaká. Totiž Péťa by nevzal do pusy špenát.

- Špenát, to je husí h. v trávě. Na táboře voda na nás nesla zelená h. Pořád jsme je odháněli. Ne. Voda je pořád nesla k nám. Špenát nikdy.

Nemůžeme mluvit. Zajíkáme se smíchy. Ještě se ubezpečujeme, že mu dort chutná. Mechový. Ze špenátu.

- Cože? To je se špenátem? To jste mi měli říct. Udělali jste ze mě debila.

- My?

- Ale dort je fakt dobrý. Vezmeme si kousek domů. :-) 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-25-od-mechoveho-dortu-k-nove-koupelne

- Mami, pojď se podívat nahoru na tu koupelnu.

Schválně mi prý neposlala fotky. Pěkná. Taková indiánská. Divoká. Odklápí dvířka na prádlo barevné, světlé, na devadesát, čtyřicet, třicet… A kobereček sehnala přesně v barvách, jako by nábytek vyráběli podle něj.

Na mezipatře nově očalouněné židličky a stoleček z mládeneckého pokojíčku jejího táty. Dlouho jsme je měli na nekryté terase. Někdy vítr fláknul deštěm… Prášilo se na ně. Na křesílkách si hověla Micicindička, Zrzečka. Tady udělají radost a krásu.

- Mami, podívej, Číňani tady na mapě – no, hledej, co tam zaznamenali…

Hned vidím. Grande Tartaria. Lezou dějiny ven. Jak to, že jsme se o tartarských stavbách, volné energii, lidech neučili? Protože po resetu byly louče, svíce, petrolejky, pak slavnostně elektrifikace Ruska 1917 a obdiv k žárovkám. A závislost na elektřině… To si nemohou Rockefelleři napsat do zfalšovaných učebnic.

A ještě k Petrovi do kajuty. Má novou lenošku. Přivezli ji tenhle týden z německé Žitavy. Kaufland ne a ne ji od listopadu dodat. Čechům. Až když pohrozila v lednu, poskytli sto eur dolů. Místo osmadvaceti tisíc vyšla na šestnáct. Takový je rozdíl mezi pánem a otroky v kolonii. A samozřejmě v platech. Petr má pokoj laděný do hněda. U stropu lustr z lan. Má to tu zařízeno po svém. Je to jeho nora. Jeho místečko v domě.

Kitty – už to bude rok, co od nás přijela sem do svého nového revíru. Hoví si v peřinách. Nechává se pohladit. Stará dáma. Za chvilku mě lehce packou dá najevo, že audience skončila. Už nepožívám statut bezpečí VIP. Klidím se. Má tu venku chaloupku na kuří nožce. Petr jí vyrobil. Minulý týden Kittynu zapomněl venku. Obíhala sedm a půl hodiny dům, jestli jí někdo nevpustí dovnitř. Měla cvičení civilní obrany.

Návštěva pro mě moc krásná. Velmi. Milá. Energeticky příjemné setkání . Nemusím si tu dávat pozor na pusu, aby mě náhodou nějaký sebestředný hlupák nevkusně neokřikl. Povídáme o všem možném. Láskyplně. Vespolek. Uvolněně. Beze strachu, co zas kde kdo pronese. Co se smí říct a co se nesmí. 

Jedeme domů. Sluníčko už předvedlo své krásy v posledních okamžicích, než spadlo za obzor.

Jedeme zase pustinou. Klády vedle uzoučké cesty plavou v rozlitém potoku.

- Peťuš, teď se tu bojím.

- Auta?

- Ne, bytostí.

- Já bytostí ne, ale aby nějaký blbec nespěchal v protisměru.

- Třeba si tady někoho vezeme v autě. Tady jsou zaniklé domy, určitě i hroby…

Hvězdy svítí nejen na horách. U nás taky. Měsíc jak pomeranč. Ale v zahradě ho nemohu najít. Oranžový a velký byl. Rychle vytřít. Zatopit. Kočeny už čekají. Nakrmit. 

https://www.facebook.com/kapaya.lokonga/videos/612746601017249

Vysílá Kapaya Lokonga s Boldym. O Antarktidě. Kapaya namluvil český text k Vetřelcům z dávnověku. Pro spící objevné. My co víme, víme. Oči nevalíme. Je to nadabováno i ve 14. řadě Vetřelců z dávnověku v č. 1.

Každý den leze tolik tajemství. Člověk je zmaten, co je pravdu. Co je výmysl. Každopádně - už toho vylezlo tolik. Lidi už vědí. Teď jen - co je a co není pravda. Jak to je. Dozvíme se. Hra je u konce. 

Dobrou noc!