Medard nezklamal. Setkání s dávnou minulostí :-)

Pozdě jsem šla spát. Budík na devátou. V půl osmé jsem se probrala. Zčerstva do dne! Mám toho v plánu hodně. Tři hodiny na to mám. A ještě těsto na knedlíky mě čeká. Na to je čas.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-08-pracovni-rano

Co nejdřív? Chlebíčky. Dort. Natrhat třešně, než začne zase lít. Pořadí měním. Nejdřív korpus dortu. Mezitím chlebíčky. Lehký šlehačkový krém na vychladlý korpus. Sezona. Jahody. Hodně jahod. Nešetři. Na tenhle dort nikdy nepoužívám zdobičku. Patláme, patláme. Hotovo. Je nadýchaný, lehoučký, voňavý. Recept mám od Lindy. Hotovo.

V osmdesátých letech a na kraji devadesátých k mým přátelům patřila Kačka, Štefan, Anička, Lubínek a další. Po tzv. rozdělení Československa se Lubínek s Aničkou vrátili domů. Do Ružomberoku. Ona říká do Ružomberka. Jezdí do Čech každý rok. Všechno vědí. Kdo umřel. Věděli i o úmrtí J. před dvěma lety. Ano, taky byli u něj v tom malém bárku. Mají zprávy - kdo se stal dědečkem, kdo vyhrál turnaj v ping pongu... Jsou nám věrni přes třicet let. Mají vždycky hodně zastávek. U nás prý v našem domě už byli, někdy po nastěhování. 

Včera večer mi poslala Anička zprávu, že jsou v Jánkách. A obrázek hotelu. Takové té hnusné moderní dřevěné rádoby ekostavby. 

- Kde ten hotel je?

- Je oproti lanovke na Černú Horu. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-08-ty-schody

A hned poslala obrázek lanovkového monstra jako důkaz. 

- Prosím tě, fakt? Tak to já mám vždycky jen oči pro ty schody k lanovce. To je první velká překážka. Vždycky je vyběhnu na jeden zátah. A když máš lyže, hůlky, na nohách přezkáče – je to záhul.

Sama sobě jsem se usmívala. Jak jsem nepozorná. Hotel jako kráva, ale já ho nevnímám. Jako svědek mám nulovou výpovědní hodnotu. Copak ty první schody! Ale pak ještě do patra! To ještě není konec. Pak poslední schody k lanovce. Perfektní cvičení na kondičku. Většinou utíkám nahoru do patra na záchod. Zahřívací kolo. Mezitím Petroušek sundá lyže. Rychle se ukšírovat do výzbroje. A pak znovu, tentokrát obtížena botami, lyžemi, batůžkem, hůlkami, utíkám vzhůru, seč mi síly stačí, abych předběhla davy přede mnou. Když je nával, na posledních schodech vydýchávám ve frontě. Po dvou třech schodech stoupá výš. Znovu. Znovu. Konečně hlava vykoukne nad podlahu. Vidíš hada ke kabinkám. Pak ještě být aktivní ve frontě. To už jsi vydýchán. Posunuješ se po rovině. Vybrat si ten nejlepší turniket. Drbnout sebou do lanovky s tím, že ti někdo ochotný vezme lyže a vsune do stojanu.

To se mi prohnalo hlavou včera i dnes. Hezká vzpomínka. Ano. Hezká. I s tím, že je to fyzicky náročné.

- Zítra se stavte. Máme dva obsypané stromy třešní.

Na to zareagovali. Věděla jsem to. Jsou z pod Tater. Včera jsem psala, kterak na Slovensku vyhynula včelstva.

- Zajtra sa vraciame domov tak přijedeme 

- V kolik asi?

- Tak okolo 10:30 hod.

- Výborně. Smím vás pozvat na oběd?

- Budeme po raňajkách.

- OK. Tak zítra.

A to je dnes. Těším se na ně. Přátelili jsme se přes mou kamarádku Kačku, alias Jaroslavu. Nikdy jsem jí neoslovila jinak než Kačko. Měla muže politruka. Hráli spolu piškovrky. Ano, to je ten, který hned při prvním seznámení řekl:

- Ireno, tady tě porazím.

Byl si tak jistý, že má před sebou blbou blondýnu, krasavec jeden, že jsem ho porazila já.

- Kdežes´ říkal, že mě porazíš?

Kačka valila oči. On by se nejraději neviděl. Protože Kačenu porazil kdykoli se mu zachtělo zažít slast vítězství. Se mnou narazil. Chtěl odvetu. To víš, že jo. Už nikdy jsme se s ním do piškvorek nepustila. Měl šanci mě porazit. Promarnil ji. Kdykoli házel ramena, zeptala jsem se, jestli vzpomíná na naše první piškvorky. Pak přišlo Několik vět. Maminka mě varovala. Ať se s ním o ničem politickém nebavím. Politruk. Neudal mě. Respektoval mě. Ale byl to guma. Odešli do Phy. On – něco jako Pávek – na Ministerstvo národní obrany. Rychle se naučil anglicky. Byl nesmírně inteligentní. A protože jsem prostořeká, připomněla jsem mu jeho činnost, jak mi vysvětloval, že Několik vět je zhovadilost pár nepřátel režimu. Už nikdy jsem je pak neviděla. Politruk a hurá do víru nového režimu! Pravda bolí.

Tak ještě natrhat třešně, dokud neperší. Medard dnes řádil. Bude-li mu ještě čtyřicet dnů kapat z kápě, tak to potěš! Všechno nám shnije.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-08-uz-prijeli-a-odjeli

Zvonek. Jsou tu. Radost. Lubínek stále elegantní, krásný. Ještě tady v Čechách byl čtyřnásobným železným mužem. Anička se nezměnila.

Povídáme si. Oni všechno tady u nás vědí a znají. Jsou stále v kontaktu. Jejich děti nikdy neopustily znalost češtiny. Na rozdíl od českých dětí. Ptám se, jestli vědí o odchodu Josífka. Anička mi hned posílá jeho parte. 3.2. to bylo. Říká mi, že umřel i Tomek. Neznám. To byl náčelník u VÚ 8521. Anička pracovala u hadrářů s mamkou. Lubínek vždycky hezky stopne proud hovoru a vede ho tam, kam on chce. Ptá se mě na mamku. 21.5.2021. To Anička ví.

- Sledovala jsem tě s maminkou. Jak jste zpívaly. 

- Já když mi FB nabídne vzpomínku, zpívám si s mamkou. A nebrečím. 

Oba přikyvují, že i já i oni si zpívají, pokud FB ukáže.

- Irenko, ty jsi velmi podobná na maminku.

- Ne, já jsem na tatínka.

- Ne, ne, když jsi nás vítala, ty ses vůbec nezměnila. Jsi stále stejná. Ale když jsem zavíral branočku, viděl jsem tvou maminku.

Přiznávám, že někdy cestou okolo zrcadla – je to jen mih, mihnutí, sekunda – někdy zahlédnu Ivu, tedy maminku.

Perfektně se bavíme. Vzpomínáme. Upřesňujeme. Mají tři děti. Počkej, Filipa, ta poslední je Veronika. Čtyřicet osm let, nejmladší čtyřicet dva… Páne jo! Jak stárnou. 

Lubínek koukne z výklenku na kolo osazené květináči. 

- Irenko, to kolo si pamatuji. Nejezdil na něm Péťa na ping pong?

- Ne, to je moje Rozinanta. Tu mi nadělil Ježíšek ve třetí třídě.

- Ano, na tom kole jsi jezdila ty. A mělo na zadním kole takovou…

- Ozdobnou síťku, aby se sukně nezamotala do drátů.

Poledne. Petroušek volá. Za chvilku je tu. Vítají se. Dva pinkpongáři. Oba skvělí hráči. Taky navazují plynulým hovorem.

Mají šest vnuků. Od každého dítěte dvě. Je třeba je všechny podělit třešněmi.

- Bavte se, přestalo pršet. Ještě jdu natrhat košík. Ať máte dost.

Podařilo se. Celý den je zahrada skrápěna divokým deštěm doprovázeným poryvy větru. Ach, proč se tohle děje! Sypu košík do krabice k třešním z rána.

Anička mě potěšila.

- Irenko, když jsme se loučili, vyšilas´nám takový pytlíček.

- Štěstí. Ano. Jak jsem nešikovná, tak na zvláštní jsem se naučila vyšívat, plést… To, co do mě mamka ne a ne vtlačit. Pak jsem odešla na učiliště a na gympl, a zapomněla jsem to. Tuhle jsem si na pytlíčky vzpomněla. Maminka mi jich našila do zásoby. Někomu jsem po dvaceti letech dala pytlíček, ale nevyšila jsem, jen jsem to napsalabarvami. Ne. Nebylo to ono. Vy máte vyšité štěstí.

- A máme u toho srolovaný i ten vzkaz. Visí nám to stále v kuchyni.

Nevyhodili můj dárek na rozloučenou pro ně. Taky kdo by vyhodil ŠTĚSTÍ!

Je čas. Balím jim s sebou chlebíčky. Ukládají krabici. Loučení. Ješiši, nechali tu vaničku s občerstvením. Rychle jim volám. Už byli na kruháči. Vracejí se zpět. Tak. A teď už letí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-08-kocky-se-pred-destem-cely-den-zdrzuji-doma

Kočičandy se drží doma. Venku čína. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-08-pomysleni-petrouskovi

Polévka od včera. Meruňkové knedlíky na páru.

- Petuš, jdu se dospat. Jsem ráda, že jsem viděla naše staré známé. Lubínek je stále elegantní, inteligentní člověk. Nezměnil se. Dobře, že se tu s Aničkou stavili.

Když se proberu, píšu Aničce. Už jsou skoro doma.

- Práve prechádzame Rožnovem pod Radhoští :-) 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-08-medunkovy-krem-na-telo

Než připravím krém na pleť z meduňky, jsou doma. Meduňku v oleji protlačuji gázovinou. Petroušek mi pomáhá. Má větší tlak v rukou. Krájí včelí vosk. Je dost tvrdý. Míchám ho v olejovém macarátu do rozpuštění. Nechávám zchladnout. Mixuji. Nedostávají se mi krabičky. Část jich naplním zítra. Zelená bosorka říká, že na sebe máme dávat to, co se dá sníst. Meduňka, olivový olej, včelí vosk. Nic víc. Krém voní po citrónu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-08-na-chvilku-prestalo-prset

Večer jdu kouknout na třešně, tolik deště! Tolik vody! Kéž třešně nasytí ještě další zájemce!

Dnes to tu bylo fajn. 

Dobrou noc!