Meditativní
Večer. Procházím FB. Probírám se vzpomínkami. Hovořím s maminkou. Sdílím rozhovor i fotky. Kdykoli jsme si mysleli, že je nám zle, netušili jsme, že se smyčka může utáhnout hlouběji do hrdla.
Zavírám velký počítač. Počkej, Ireno, ještě si dej do skupinky upoutávky. Píšu větu:
Katalogové ceny jsou na stejné výši do 15.6. Od toho dne se budou zvyšovat. A jako nezkušený novinář - protože ti většinou píší jak hotentoti - chci dopsat zvyšovat výš. Budiž mi omluvou, že je za sedm minut půlnoc. Říká se tomu zdvojování. Pleonasmy. Se snižujícím se IQ se výskyt pleonasmů zvyšuje. Hospitalizovat v nemocnici. Kde jinde? Když hospitál je nemocnice. :-) A vůbec - měla jsem napsat - ceny se od 15. 6. zvyšují o deset procent. Tečka. Proč to dělat jednoduše, když se do toho můžeš zamotat.
Hledám, kdy jsem o pleonasmech psala. Aha, v lednu 2018 pod dojmem pořadu Nostalgické muzeum. Hostem byl tehdy Milan Markovič - skvělý znalec jazyka. Neučil on slovenštinu?
30. ledna 2018 v 23:15 ·
Našla jsem si v archivu Nostalgické muzeum s Milanem
Markovičem. Poslouchala jsem ho ve sluchátkách 1.10. To jsme jeli před obědem s
manželem na projížďku. Řekla jsem si tehdy, že si pořad znovu poslechnu. A to
se stalo dnes. Milan Markovič se vysmíval neumětelům novinářům. (Ani se nedivím
Zemanovi.) Zdvojování - pleonasmy. Vždy jsem dbala při výuce tropů a figur,
druhů metafor a metonymií, záměn pádových vazeb atd., aby studenti znali. Aby
se vystříhali chyb. Úroveň jazyka upadá - čím asi?! Pleonasmy slyšíme všude.
Nebezpečné pro logiku jazyka. A tedy obyvatel! IQ se rapidně snižuje, lidstvo
blbne. Už jsem tu psala: naše IQ za necelých třicet let z průměru 110 na 90!!
Neziskovky ve školních projektech, montovny s jednotvárnou úkolovou prací a
meinstream. Vymývání seriály, pořady pro děti - nebezpečné!, překrucování
pravdy...
Co to je zdvojení - pleonasmus: Hospitalizace v nemocnici. NE! Hospitál je
nemocnice. Kde jinde se můžeme hospitalizovat!
Kdesi nad Sýrií organizovali vzdušné nálety - jaké jiné?
Pokračujeme dál... Jako kam jinam? Nazpět to nejde.
Macron - volby: Francouzi volí nejvyšší hlavu státu. Nízkou hlavu jsem
neviděla.
Prezident vrátil nazpět návrh zákona. Stačí vrátit. Jasně, že nazpět. Kam
jinam?
Divadlo organizuje druhou premiéru. Premiéra je jen jedna.
Muž padající dolů. - Padající muž. Proč ještě příslovce?!
Oblékli si jednotný stejnokroj :-)
Mailová pošta = poštovní pošta.
SMS zpráva - už je to v té zkratce.
Úplně nová novinka - to je blbost.
Dárek zdarma. Tady máš dárek - dej mi 500 korun. (A k tomu zdarma... Nebo a k
tomu dárek...)
Pak jsem už v textu přešla na používání cizích slov.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-07_Snidame,_nekteri_vymetaji_cizi_misky/
Dnes byl zvláštní den. Uvědomovací. V devět přišla klientka.
- Nemám klíče!! Pojď zadem.
Na podzim jsem se chtěla z přihlásit do studia k učiteli z Peru. Ještě jednu jsem propásla šanci na kraji jara. Ne že bych na studia nemohla poslat peníze, ale - přiznejme si to otevřeně - jsem líná. Klientka mi vyprávěla zvláštní věci, děje. O realitách, o duši kamenů, zvířat, lidí... O nahlížení tam, kam vidět není. Že kameny mluví, to vím od Jarouška Duška. Když na Matchu Pitchu zdvihl kámen, jak vulgárně mu vynadal, aby ho položil a nechal na místě.
Myslím, že vím, o čem mluví. Ale vůbec se mi nechce pracovat na zušlechtění duše, na rozšíření vnímavosti.
- On nám řekl, že je nutno velmi přísně dodržovat pravidla. Jinak hrozí, že ti přeskočí. Neumíš si představit, co létavic na nás parazituje. Je třeba být silný.
- Indiáni jim myslím říkají supies. Každý národ je nazývá jinak. Asi jsem bojovník..
- Ty jsi velký bojovník. Sílu máš. Nás silné nemohou pravidelně holit...
- Ano - spaste naši duši - ve smyslu sežrat ji, spást. Nikoli od spasit!
- A když jsi silná, nechají tě, nedovolí si na tebe.
- Pochybuji o sobě. Vím, že od listopadu 2021 jsme v 3D, myslím, že jsem tam, že tam žiju, směřujeme do 5D, ale jsem tam opravdu? Žádala jsem o synchronní znamení. Dostávám je. Ale jsou to opravdu znamení? Mám tomu věřit? Nevím, jestli to je tak, jak si myslím.
- Nepochybuj. Neubezpečuj se. A nesnaž se rozkrývat něco, co ti nenáleží.
O tom hovořila myslím Silvie Ray. K čemu ti bude dívat se do budoucnosti, když žiješ teď a nemůžeš to tam ovlivnit.
- Pociťuji v poslední době vlny do solar plexu. Je to nekonečný pocit štěstí, lásky, spokojenosti. Stává se mi to krátce, od jara. Přijde to jak vlna, ale hned je to pryč.
- No, tak vidíš! Máš v sobě ty krystaly.
Jj, četla jsem, že kdesi nevím, jestli v Tartárii, v Rámově říši, v Atlantidě, v Lemurii - někde měli krystaly. A ty napájely lidi dobrou náladou, dobrým rozpoložením, láskou.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-07_Prepychove_posezeni_na_zahrade/
Odjíždí. Jdu hledat klíče. To by byl Péťa na koni. Pořád mi říká, že mají být na věšáčku. To vím. Ale když on se tak hezky zlobí, když je na věšáčku nemám. Běží ke mně Mour. Beru ho do náručí. Jdeme se mrknout zahradou. Nejsou tu. Jdu se znovu podívat na věšáček. Aha, skřítci tu hospodařili. Luba Skořepová o nich hovořila. Ještě před sto lety byli viditelní. Ale když je lidé popírali, zneviditelnili se. Teď už se někdy někomu objeví. Mně ne. Mně jen schovali klíče. Pak je pověsili zpátky na své místo.
Vypínám se. Žádná práce. S holýma ušima bez sluchátek, bez naslouchání jdu plet bršlici okolo konvalinek. Nic nemusím. Chystám si vzadu u kompostu půdu na modrou popínavku. Její velké květy ve tvaru svlačce svítí tajemně modrou barvou. Dostala jsem ji asi před pěti lety od klientky. Vždycky si posbírám semínka. Minulý týden jsem je z lahvičky vysela do květináče. Během pár dnů vyrostly krásné rostlinky. Ale já je dnes nemusím nasadit. Sedám na lavičku; poslouchám ptáky. Neuslyším kukačku? Asi před deštěm nekuká. Zaposlouchávám se do zahrady, do zvuků světa. Vturánu jsou tu obě kočky. Přiklekám, beru stéblo. Zrzečka se hned chytila. Mourek mlsně přihlíží. Vždy jen packou hrábne. Jdu na lavičku. Mourek se uvelebuje u mých nohou. Zrzka jako sfinga chvilku přehlíží obzor za trávou. Pak si v klidu zapíchne hlavu mezi uši. Spí. Najednou mňaucne. Beru si ji na lavičku. Tulí se. Mourek ji prohání. Kouše ji. Tak chce pomazlení. Hladím ji. Zaujala zase pozici sfingy s předními packami nataženými daleko před sebe.
Začíná krápat. Končím své rozjímání. Svádí mě to přemýšlet o světě, o sobě, o připoutanosti lidí. Každému člověku říkám:
Jste tady na světě číslo jedna. Jen vy! Ne sobecky. Logicky - pokud chcete dávat lásku svým bližním, svému okolí, je třeba být silný, mít energii. Žít pro sebe, abych mohl žít pro druhé. Být šťastný. Oprostit se od předsudků, od očekávání blízkých. Nemají právo nic očekávat.
Během dne poslouchám pořad u Pavla Zítka o výživě. Co paní říká, to vše tlumočím už víc jak deset let svým klientům. Průmyslově zpracované potraviny jsou doslova otraviny. Mouka, která se mlela z obyčejného obilí, neškodila. Dnes jsou uměle nabušená zrníčka plná nebezpečného lepku. Lidem tlumočím vzkazy od našich Herbalife lékařů. Dr. Marion Flechtner Mors z univerzity v Ulmu nám kladla např. na srdce:
- A vyřiďte jim, že slinivka není hlavní vypínač. Je to jen záložní orgán.
Ano, lidi několikrát za den slinivku zatěžují. Nejhorší je, když jíš umělý cukr. Kousneš, cítíš sladkou chuť. Tělo se připravuje - bacha, přijde cukr. Slinivka vyčistí krev. A ono nic. Buď se neudržíš a doplníš očekávaný cukr v podobě čokolády, bonbonů, něčeho sladkého. A pokud jsi cílevědomý, tak se ti foukne do krve cukr automaticky z tvých zásob...
Rozhášejí nám padesát let cílevědomě těla. Poslouchám o zanešení světa sladkými jedy. Regály a regály sladkostí. Taky slaností a tučností. Skvěl! Ano, vím. 1945 pišingry v Americe; v 50. letech zaplavily pišingry i východní blok - kavěnky, tatranky, vlnky, princezky romance u nás. Slepováno chemií, které se říká 100% ztužený pokrmový tuk. A jak nám to chutnalo!
Lidi umírají na civilizační choroby z jídla. A to se hodí big farmě. Potraviny jim ženou do náruče obyvatelstvo planety. Lidstvo je uléčeno jedy.
Petroušek je tu.
- Venku krásně prší. To se zalije zahrada.
Jdeme mu naskenovat fotky hráčů. Varuje mě.
- A nemysli si, že zas budeš zívat.
Beru první fotku. Pusa se mi rozevírá dokořán.
- Už to je tady!
Otevírám mail s třemi obrázky. Chci si je stáhnout. Dám - archivovat. Hned vím, že jsem v háprdepu. Ten mail už nikdy nikde nenajdu.
- Peťuš, běž se podívat do Outlooku.
- Kam?
- Do svého počítače. Tam máš přece Outlook.
Hledá. Nemá.
- Vždyť ty tu nemáš Outlook.
- No tys mi ho tam nenainstalovala.
´- Já to neumím!
Baví se dva blázni? Nebo starci?
- To jste mi takhle dali bez Outloocku.
Volám Lindě.
- Jo mami, to se mi taky stalo. Ten mail už nikdy nenajdeš.
Píšu mail o nové poslání fotek s vysvětlením, že mi zmizly i s mailem. Pán hned volá. Jenže Péťa je zdatný:
- Počkej, já je mám tady v mailu v telefonu.
Pán je rychlý, mail je tu ve vteřině.
- Tak hlavně to nepopleť.
- No od tebe to, Petroušku, sedí.
Stahuji fotky. Potřebují zmenšit.
- Hele, už ti to nejde jako dřív.
- Jako chceš říct, že jsem stará?
- No. Dřív jsi udělala šup šup a bylo hotovo. Teď se s tím pářeš hodinu.
Asi někam spěchá. Jo, má trénink.
Volá Honzík. Staví se.
Zmenšuji fotky do sportovního systému STIS. Jeden pán má na fotce na hlavě čupřinu.
- Peťuš, necháme mu tam jedno oko a ty vlasy, ne?
Řehtáme se. Hotovo.
Jdu připravit něco na zub hochům. Radujeme se. Povídáme si. Užíváme si den.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-07_Hubertova_jizda_rijen_2018/
Odešli. Hraju si s fotkami.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-07_U_maminky_15.6.2020/
Patlám se ve FB ve vzpomínkách. Prohlížím si mamčiny fotky. Á, tady jsem jí donesla lesní jahody na stéble. A tady si povídáme. Je to léčebná kúra. Vidět maminku, slyšet ji. Je tu. Nikam mi neutekla. :-)
Prožila jsem zvláštní meditativní den. Jen večer jsem byla Petrouškem vtažena do reality. Ubezpečena, že jsem stařena. No, ačkoli, on dědouš neví, co mluví. To se starým lidem stává. U toho počítače se hluchý s kulhavým vytahoval a slepý měl být soudcem.
Dobrou noc!
P. S. Holandská větev Zrzeččina rodu Hvězdářka Lucinka už je po kastraci.