Melancholický

Končí den. Týden. První měsíc v roce. 

Celý den myslím na kolegu Pepíčka. Člověka prolezlého nemocí, poloslepého, chromého, vcelku i obézního, kterému Herbalife o mnoho let prodloužila život. 

Téměř se nehýbal. Měl bolesti. Trpělivě snášel pozemskou pouť. Dnes s ním rozloučení na jižní Moravě. Lucka zprostředkovala kytku i ode mě. Naposledy, Pepíčku! Za Tvé služby. Za Tvou ochotu. Kolikrát jsi mi poslal nahrávku, když jsem zapomněla na lékařský trénink. Celý den ve stínu Tvého pochování do země.

Večer. 

Vrátila jsem se z divadla. Prvního v letošní divadelní sezóně. To byla kláda. Brr! Pardubické divadlo. Ano, považuji je odjakživa za lepší soubor naž ty z Kliceperova. To je jen subjektivní životní dojem. Může to už dávno být jinak. Hra Stále jsem to já. Podle nějakého amerického filmu. Hlavní hrdinka lingvistka, světová vědkyně,  ztrácí slovo, věci, ztratí se při běhání… Předfáze Alzheimera. Už jen ten depresivní režijní úvod. Hned, aniž bych věděla, o co jde, se mi derou slzy do očí. Ješiši, copak jsem nemohla dnes na představení zapomenout? Ne, já si na zapomenutí vyberu perfektní skvělou komedii, která natřásá bránice divadla. OK. Netuším, že s přestávkou budu trpět dvě a půl hodiny skvělých výkonů. Opravdu hráli bez kazu. Ale nemám ráda drásání nervů. Sebemrskačství přenechávám asketům. Nemám ráda hru na city.  Zažila jsem trápení s maminkou. Chci zapomenout. V druhé půli píšu Péťovi:

- Zatop.

Moje Kuga na mě čeká kousek dál u divadla. Mám v plánu se po představení jen otočit. Přes černá skla toho moc nevidím. Naučila jsem se stáhnout okýnko. Poslouchat pípání senzorů. Sledovat zrcátka. OK. Když už jsem skoro obrácená, stojím naštorc - hezké české – cesty, řítí se na mě dvě světla. Kreténe, zastav! Troubla jsem. Pochopil. Nechal mě dokončit manévr.

Jedu do prudkého kopce. 

- Kugo, krásně klušeš. Ješiš, ještě brzdu.

Ten za mnou se hrabe někde dole pod kopcem. Tohle jsem zažívala s Šemíkem Peugeotem. Než ten rozjel! Kuga hrábne kopyty, v bezpečí je nahoře.

Prohlížím si den. Držela jsem si krásnou snovou smutnou náladu. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-31-pepicek-pochovan

Lucka píše. Když prý Pepíčka spustili, vysvitlo sluníčko. Pepo, sbohem!

Ráno. 

Ráno vylézám s nadšením. Dnes žehlení. :-) Pouze v plánu! Výhledově.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-31-snidame-svacim

Snídáme. Miluji kočičí mlaskání. Konec konců i dětské. Naše vnučka nádherně mlaskala. Co to je za dohodu, že se nesmí mlaskat? Aspoň dětem bych dala svolení.

Volám do obce, které jsem darovala do tomboly na plesy jejich venkovských organizací. Dali mi dva časopisy – zpravodajky, propisku a kalendáříčky. Zpravodaje jsem si se zájmem přečetla. Obsadili třetí místo Vesnice roku. Mají hasičský oddíl. Do první třídy zapsali deset prvňáků… Z každého mi vypadla pozvánka na nějakou vesnicíc organizovanou kulturu, reklama obyvatelky - peče cukroví... 12.12. vánoční koncert. Pozvání na rozsvěcení vánočního stromu. Pozvánka kreslená ve stylu Josefa Čapka na pohádku, z druhé strany ten samý obrázek, ale k vymalování… Volám. Dnes není úřední den. Mobil nic. Pevná. Paní úřednice. Skládám hold. Chválím jejich úsilí. Na druhé straně cítím radost.

- Víte, ono je to těžké udržet školu a školku. Pořád se mluví o slučování.

- A tím by vesnice neměla pokračování.

Hned na to mi volá z mobilu starostka. Opakuji, co jsem jí vzkázala. Dodávám, jak v jedné staré německé krkonošské vesnici na koncertech lidi upečou cukroví, bábovky, vyrobí pohoštění, zadarmo se čepuje svařené víno a čaj. Na vánočním rozsvěcení to mají také. Ale děkuje za inspiraci na koncerty. Snad jsem starostce nalila energii. Je to třeba. Má těžkou práci. Daří se jí.

Venku nádherně. Den se překulil po poledni. Jedu provětrat tu mou červenou holku. Beru to přes banku, přes charitu, odevzdávám tam tašku oblečení. A co kdybych se stavila v Tesco. Ale ne. Ale jo! Ne, mají tam draho. Ale teď jsou výprodeje! Blikám na parkoviště. Moje alter ego zvítězilo se svou nápovědou.  (Mimochodem dnes v divadle hlavní hrdinka měla perfektně zahrané a velice nápaditě  druhé já.) Procházím tím velkým eco barákem. Když jsem složila fci ředitelky školy, abych zůstala doma s maminkou, hned nějak na kraji února otevřeli Tesco v tak malém městečku, jako jsme my. Penny, Plus, Lidl, Tesco… Malí obchodníci padali. Dodnes v tom našem eko baráku jsou cedule, jak používají dešťovou vodu, a jak využívají sluneční svit… No, a draho nejvíc ze všech těch Kauflandů, Penny, Lídlů. 

Zrovna dnes 14. výročí odchodu z fce a ze školství po čtyřiceti letech.

Dívám se po vínech, po výprodej – nic. A hele!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-31-zakazniku-ostrazitost

U ubrousků podvádějí. To mi stojí za běh do auta pro zapomenutý telefon. Balíček padesát kusů nadepsán u třech balení dvaceti kusů. Vturánu se změní cena za jeden kus. Dvacet 31,90. Cena z kus 1,60. Vedle a vedle a vedle na cenovce 50 kusů s cenou za jeden 0,64. Jenže deklarovaných padesát je lež jako věž. Místo padesáti na obale jen 20 kusů. Šlendrián nebo úmysl? Vyber si.

Na FB mi jedna žákyňka, máme se rády, píše:

- Irenko, jen jako zaměstnanec Tesca, bych to ráda uvedla na pravou míru. Není to o tom, že by Tesco lhalo. Jen co jsem koukala, tak někdo z doplňujících, dal značku ubrousků Harmony k retkám(cenovkám) značky Dino. Není to omluva, ale manažer opravdu neuhlídá vše.

Asi ji to mrzí.

Mají tu hezké letní košile. Točím Petrouškovi hezkou ve velikosti M. Píšu:

- Mrkni na tg.

Odpovídá v mžiku.

- Kup ji.

- Jenže mají M! 

Volá. 

- Co tam vyvádíš?

- Peťuš, stav se tu. 

Přijel. Ne. Velikost nevyhovuje. Nesu růžovo jahodovou. Veselou. Ta mu padne pěkně. Bereme. Motýl odlétá. Já se ještě kochám, probírám, vybírám, dívám se. U pokladny vidím na páse tulipány. Ptám se paní. Vracím se ke květinám. Beru kytici oranžových. Mamince. Pokud nezačne mrznout, vydrží na hrobě dělat krásu.

Přijíždím domů na poslední chvíli. Na šestnáctou přijede pár.

- Peťuš, sjedu za mamkou.

- To máš co dělat.

- A nemohl bys mě podpořit? Že bys třeba řekl – to dáš?
Beru koš, vkládám velké i malé svíce. Měřím si, kolik času mi dá cesta na hřbitov. Pět minut. Super. Rychle vyndávám ze svítilen vyhořelé kelímky. Vkládám nové. Do obr lamp ty největší. Je jedna ráno, určitě tam ještě světýlka hoří. Vodu si nevezu, vím, že ve váze byl led. J

Jj. Roztál. Vkládám do vody tulipány.

- Ať se vám tu v chladu dobře daří.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-31-zahledla-jsem-snezku

Frčím domů. V naší ulici se motá auto. Objíždím ho. To budou oni. Parkuji vedle Petrouška. Rychle utíkám do domu. Za chvilku zvonek. Vítám je. Malý pán, malá paní. Oba sympatičtí. Z pána se vyklubal ředitel školy. Ješiš, co vtipných řečí má. Učitel. Paní je o čtyři roky starší. Znají se od školy. Ale našli se až teď. Vysvětluji makro, mikroživiny. Význam a druhy vlákniny. Břišní tuky a jejich nebezpečí. Důležitost pohybu. Ukazuji tabulku bílkovin. Tabulku úbytku vitamínů v ovoci a zelenině mezi lety 1985-2002. Je rok 2025. Měřím na přístroji. Paní má lepší výsledky. Pán má horší. Odjíždějí s kompletním stravovacím plánem. Půl sedmé. Ješiši. To byli bezva lidi. Jedu do divadla. Parkuji dál od vchodu…

Den takový soumračný. Ano, svítilo slunce. Soumrak v duši. Vzpomínka na kolegu.

Sedám k počítači. Hledám zpěvačku Smith. Aha. Už v roce 1931… Před oči se mi dostává, že loni v lednu odešla Kristina Taberyová. Několikrát mi nešla pod nos. Má pokračování ve svém jménu Erik Tabery. Byla režisérkou, scenáristkou a dramaturgyní. Pocházela ze slavné rodiny. Její otec – Zdeněk Štěpánek. Ten si nejprve vzal vnučku básníka Vítězslava Hálka Elenu Hálkovou. S ní měl herečku Janu Štěpánkovou. Po rozvodu si vzal Soňu Grossovou. Měli tři syny. Zdeňka ml., zemřel po narození. Martina a Petra. Ten dnes žije se Zlatou Adamovskou. A z tohoto druhého manželství se narodila právě i jeho druhá dcera Kristina Taberyová. Vystudovala divadelní fakultu, pracovala v České televizi. Hlavně spoluzakládala tzv. humanitární organizaci Člověk v tísni. Alias v plísni. Dřív jsem jim posílala finanční dary. Byli vyhoštěni z Ruska za špionážní činnost… Člověk v plísni na senamu nežádoucích organizací ruského ministerstva spravedlnosti.

Žehlit? Maňana...

Jdu spát.

Dobrou noc!