Melancholický, přírodní, vzpomínkový
Sobota. Vždycky jsem se radovala, že mám volno. Nemusím hlídat skyp s maminkou. Stejně musím. Stejně lezu. Ale co hlavně - jak já bych letěla k počítači! S nadšením a jiskrou čekala, která z holčiček se zjeví na druhém konci. Někdy zaběhla mávnout Irenka, někdy Simonka... Copak asi holčičky dělají? Na mamčině posteli už odpočívá někdo jiný. Pamatuji si mamčiny spoluležníky. Nejvíc mi utkvěla paní z Červeného Kostelce. Dělala v jídelně v kanceláři. Myslím ve škole? Byla milá. Mluvila. Dcera z Phy - sympatická důchodkyně. Jezdívala za maminkou cestou na chalupu do Červeného Kostelce. Samozřejmě ne denně jako já. Ale o maminku hezky pečovala. Asi před pěti lety myslím před stěhováním do Grand Parku - nebo před šesti, to je jedno - v srpnu to bylo, upekla jsem meruňkové slíváky. Slíváky musí být ze slív, ale já je upekla s meruňkami. Paní jedla brčkem. Krátce. Sedla jsem si k ní. Zeptala se, jestli by si dala buchtu. Řekla, že dala. Možná řekla, že ráda. Pohladila jsem ji po tváři. Pamatuji si na její miloučký výzor. Tak jsem kousíček, ale fakt maličkatý, ulomila. Kousala. Dala jsem jí napít. Usmívala se. Celý den civěla do stropu. Pověnovala jsem se jí krátce. Snědla možná půl, možná víc. Dávala jsem velmi bedlivý pozor, aby nehromadila v puse. Měla jsem na ni čas. Jenže jednodušší je převést lidi na plíny, cévky, hadičky, brčka... Zrychluje to péči. Chápu. Zjednodušuje. Mamince zavedli cévku po operaci nebo před operací zomené noženky. Zlobila jsem se, že jí ochabne svěrač. Vždycky říkala, že se jí chce čůrat. Já jí vysvětlovala, že je to jen pocit. Ne, chodila na malou pak v DD normálně. - Všechno před Grand Prkem bylo jiné. Ještě tu dojížděla péče paní ředitelky. Přísná, důsledná. Vše fungovalo. Nikdo si nedovolil si sednout, usalašit se na inspekčáku - jak tomu říkali... V padesáti odešla na svou první MD. Do dvou let se jí narodilo ještě druhé. Není to zázrak? - Rok v hradeckém GP byly galeje. Očistec. Hrůza. Děs. Strašné. Plán: Do příěštího října listopadu odevzdat zrekonstruovanou starou část budovy. Na pečovatelkách bylo vidět, jak jsou šedé, bez energie, smutné, jiné. Betonový mrtvý věžák z nich sál energii. Pořád to byly ty naše, ale vyšťavené. Ten betonový kolos - hnus. Moderní, to ano. Na každém pokoji TV. U hlavy lampička. Jo, krásné. Dlouhá chodba - vhodná spíš jako kolej pro studenty. Nedalo se větrat. Zavánělo to tam. Ta chodba - hnus. Umělé osvětlení. Měli tam hezkou prosklenou slunnou jídelnu, klubovnu. Pečovatelky měly pokoj hned u ní. Takže si mohly chvilku sednout, odpočinout, strávit přestávku... Při západu slunce hezký výhled do sídlištního parku. Poprosila jsem, aby ji posadili k oknu. Seběhal jsem dolů k autu. A mávala... Pořádali dole různé oslavy, grilování... V betonové zahradě zurčela voda. Depresivní byly paneláky, paneláky, paneláky. Okolochodící lidé z práce... Velkoplošné plátno asi inspirovalo k instalaci po návratu v DD. Složení obyvatel v HK na jiných patrech bylo jiné. Na filmy chodili lidé vnímající svět. Lidé z domova důchodců. Z domova. Slovo odpovídalo významu, názvu. Domov. Náš DD je prodloužená LDN, ale v lepším slova smyslu. Lidé jsou oblečeni. Pokud není kovid akce!! Aktivizují je. Ještě v HK pečovatelky vzaly pět šest lidí, jeden vozík. Vypravily se s lidmi v zimě, v mrazu, v plískanici ven. Na procházku. Po sídlišti. Všechna čest! Obléct, obout, to je námaha. Mamku jsem jednou zastihla, jak nemohla už udýchat, ale dala to. Cvičení dělá mistra. Všechna sláva a poděkování. Dnes se nejezdí ani do hospůdky ve vesnici, ani do loděnice, ani se nechodí na procházky... Nechodí!! Občas pečovatel vezme vozík a proveze samotinkou osůbku na vozíku zahradou. To není tmelící. Mamka se tehdy v srpnu zlomila noženku; Po třech měsících na LDN mi ji - já naivka! - nerozchodili. V listopadu jsem ji vrátila po marném nebo naivním plánu rehabilitace z LDN - zpět do DD. To už byli přestěhovaní první druhý den zpátky. Ne. LDN HK - odporné podmínky. Strašné chování sester. Neochota. Hnus. Fakt - neúcta ke stáří. Po návratu do DD mamka rozkvetla. Sice ji ještěr vystrnadil z jejího slunného pokoje. Upozorňoval, že to není "její" pokoj. Hovado by se stydělo. Ležáka bych přece vrátila tam, kde měla rok zamčené své věci. Když už byla upoutaná na lůžko, aspoň slunce... Měla tu rok zamčenou svou postel s obrázkem. Asi po třech dnech jsem docílila svého. O mnoho osobních věcí, oblečení, ponožek, prádla jsme přišly. Ale byla zas doma. Snažili se, cvičila jsem s mamkou. Chodili s ní. Děkuji. Jen něco bylo jiné. Nasáknul do lidí ten odporný betonový kryt. Pečovatelky i sestřičky se radovaly, že už jsou zase doma. Ve svých energiích. Ne. Něco bylo jinak. Ještěr se změnil. Nasál hradecké móresy. Pokazil vše. Zlikvidoval dobrou pověst DD. Zničil kolektivy sehraných pečovatelek, kuchařek, všechno dle pravidel NWO popřehazoval - ano, tak se to dělá. Zničit vazby, nitky, přátelství... Konec konců i velvyslanec nesmí zapustit v cizí zemi kořeny. Šup - jede dál. Management velkých firem - škatule, škatule hejbejte se. U nás ve městě jedna nadnárodní fa je taková všivá, že i mistrům, vedoucím, kontrolorům - tedy nejnižšímu managementu, mohu-li to tak nazvat - asi před dvěma třemi lety nahnali hrůzu - museli svá místa obhajovat. Strach. Neúcta k práci zapracovaných. Nedávno zemřel ředitel jiné naší městské fy. Soukromé. Vážil si svých dělníků. Na nich stojí výroba. Zisky. Jeho nástupce klidně propustil zapracovaného... Snad teď nedávám inspiraci nějakému bulíkovi na místě ředitele. Nevím, proč jsme se o tom rozepsala. Protože jsem chtěla začít jinak. Když už - ještě dodatek. Zapomněla jsem, jestli ze sociologie nebo psychologie je známo: Dřív lidé pracovali na jednom místě celý život. Neexistovala fluktuace. Vážili si svých zaměstnanců. Ať už sestřička nebo údržbář věděli, kde, co, když něco. U vojenského útvaru byl taky pán, který věděl kde jaké dveře, kam, kde potrubí, klíče. On byl první pomoc. Když ještě byl. Pracovníci předávali své zkušenosti následovníkům. Zaučovali je měsíc. Předali vše potřebné ke kvalitnímu vykonávání práce. Je dokázáno, vyzkoumáno, že dnes předají, ale už ne všechno. Za dva tři roky jde dál. Ještě ani neuměl vše, nevěděl, a ten předává obsah náplně práce dál - ale už ne tak dokonale. A za dva tři roky opět... A společnost, práce, výroba - pustne. Už se nešetří. Zkrátka se něco zahodí, odepíše. Neumím to podat, vysvětlit, protože jsem ve výrobě pracovala jen o prázdninách jako studentka. Nemám žádnou zkušenost. Kam mě postavili, tam jsem pracovala. Ale maličkost - včera jsem psala o Pavlu Mertlíkovi. O jeho sestře Erice. Já, Erika a Jitka Hvězdová jsme o prázdninách velmi rády vydělávaly na studentský život ve Frutě v Černožicích. Získala jsem zkušenost jako ta, která hlásí do podnikového amplionu - dvorní parta se dostaví tam a tam. Soudružka Kopecká zavolá linku tu a tu. Taky jsem jednou hlásila, že soudruh Rákosník - to si z něj někdo udělal prču. Jmenoval se - já nevím - třeba Zárybnický... Jednou nám u linky padaly sklenice. Porucha. Zametala jsem smetáčkem střepy a házela je do veliké plechové nádoby. Zahoukala siréna. Na přestávku. Od ruky mi upadla lopatka i smetáček
- Ireno, co blbneš? Snad to dometeš?
- Ale vždyť houkali...
Ve škole, když se zazvonilo, byl konec. Zavřít sešit. Čekat na pokyn učitele. Ale tady jsem byla jak robot. Kdybych se maminky mohla zítra zeptat ve skypu, jestli na tu příhodu pamatuje, usmála by se a vzpomněla by si. Naučila jsem se na brigádě různým dovednostem. Někdy píšu o Milce Holubové. Dnes jdu od toho. Ještě poznámka - zkušenosti se předávaly i v rodinách - houslařů, chirurgů, hodinářů, truhlářů... To bylo nesmríně důležité. Geny se dědily a zdokonalovaly. Odsud - zlaté české ručičky.
Ráno.
Asi v devět jedním uchem poslouchám něco z ntb. Spím. Ale vnímám. Nevšimla jsem si, že přišla Linda. Hupsla mi na postel:
Mami, mami, pojď se podívat! Něco uvidíš!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-12_Kocouri_navsteva%2C_kocky%2C_zahrada/
Pěkně jsem se do sobotěnky lekla. Automaticky beru mobil. Na zápraží Mourek, náš Mourek a proti němu pruhovaný fešák. "Byl fešák"- zpívala Ljuba Hermanová. Točím zpomalený film - kocourci se neviditelně nenápadně od sebe vzdalují... Před tím prý na sebe dělali.
- Eněněnněně, mňa, eně, haf, haf.
Asi se hádali. Mourek mu pravděpodobně vysvětloval, že označkováno je tu od něj. :-) A tak to i zůstane.
TADY JE MOURKOVO!
Taky dvojí pohled. Mourka vidím jako nádherného dobře stavěného kocoura. Vedle toho krasavce vypadal nuzně. Drahuška napsala hezky:
Draha Hraničková
Mourek je krásný český kocourek. Ten druhý je moc exotický.
A zas už klušu do dne. Polévku. Bublaninu. Puding, tvaroh... Přijede Petrouškův strejčínek. Bohoušek. Žije, co ho znám, s tetičkou, kterou moc nemusím. Hodná. Pohostinná. Nesdílím její věčné lamentování, naříkání, žalování... V poslední době ji stále něco bolí - zuří na svět, tělo odpovídá. Bohoušek, bratr Petrouškova tatínka, se celoživotně staral o bratra. Nikdy jsem ho neviděla. Bratr zemřel asi před šesti sedmi lety. Bohoušek se nikdy neoženil. Byl by to ale skvělý táta. Bezvadný manžel pro jinou než tetičku. Hodný. Citlivý. Rozumný. Vnímavý. A k němu hašteřivá tetička zkrátka nesedí. Bohoušek asi před dvěma lety podstoupil léčbu střeva. Laicky - už nemohl strávit něco.
- Zdeněk dá vědět, až pojedou od nich. O co se sázíš, že po čtvrt hodině tetička řekne, že musí jet nakrmit králíky. Už jsou tady.
Nesu na stůl. Vyměňujeme si dárky. Bohoušek měl v březnu narozeniny. Já v dubnu sváteček. Dohodli jsme se, že se vykašleme na Českou poštu. Péťa mi šibalsky šeptá, že už v brance upozorňovala na potřebu krmit králíky.
- Už musíme jet. Nás čeká tři hodiny cesty.
- Irenko, víš, jak dlouho nám trvala cesta od cedule Pelhřimov k ceduli Jaroměř?
Hádám dvě a půl hodiny. Ne. Významně řekl:
- Dvě hodiny.
- Skvělé. To jsi jel jak drak.
- Cesta prázdná, přes Pice jsme se nezdržovali, všude volno...
- Ale musím ještě uvařit brambory. Na knedlíky. To se musí připravit.
- Irenko, zítra budeme mít husičku se zelím. Nezdravé, viď?
- Bohoušku, ale dobré! Ty se máš!
Tetička nám, narušuje hovor. Nevšímáme si jí. To ji dráždí.
- Bohoušku, tady ta medovinka je z včelí farmy. To není z obchodu. To je ručně vyráběná.
- Musíme nakrmit ještě králíky!
Ty vorle. Ještě by si mohla dát nápis na transparnet: Mám v hlavě místo jen pro krmení králíků.
Bohoušek v běhu ochutnává bublaninu. Jedou. Nebyli tu snad ani půl hodinky. Spíš čtvrt. Mávám. Jestlipak ho ještě někdy uvidím. Neutrápí ho?
Přivezl mi listopadky pro mamku.
- Mohla bys je předat mamince?
Jedeme na hřbitov. Jdeme sice starou cestou, ale jsem ve snách. Zapaluji Matějovským. U tety Šimkové jsem zapomněla. Vracíme se. Zastavuji se u pomníku paní, která zahynula při autonehodě. Zbyly dvě děti. Z jednoho se stal povoláním syn. Několikrát zabavený řidičský průkaz mu tatíček vždy vykoledoval zpátky. Honili se na rovince před Jaří. Lemují ji pomníčky. Hráli ruskou ruletu. Ohrožovali sebe, ale hlavně ostatní. Jezdili riskantně. Loni na konci května, jela jsem v neděli za mamkou. Linda mě varovala, že je tam nehoda, ať jedu po staré cestě. Povoláním syn ráno prý napsal na FB:
- Dnes nás chytí.
Zabil sebe, v protisměru pána a paní. Zbyla po nich čtyřletá holčička. Nechytili je. - Má krásný pomník. Tečka. Není tam napsáno povoláním syn. Odešel za maminkou.., Dopočítávala jsem, kolik mu byl v době nehody. Osm.
Rovnám pentle na věncích. Jdeme pro vodu.
- Peťuš! Podívej, tady má náhrobek Šobr! C. k. zahradník!
Táhne mě to tady na tu cestu. Nesli tudy rakev s maminčinými ostatky. Tak ráda tu šlapu. Tudy šla mamka naposledy. A já poznávám nové hroby.
Hledáme sousedčin hrob.
- Peťuš, támhle jsme ji s mamkou potkaly.
- A není to támhle? Tam jsou věnce.
Jdeme podpálit svíčku. Pročítám pentle. Jo, vidím Milana - ze včerejší vernisáže. Toho, který mě ne a ne poznat. Toho, kterého bych já určitě nepoznala. Toho, který žije čtyřicet let v Německu.
Před hřbitovem se kochám akáty. Znám je jen jako alej a nahoře před bránou - no, jako akáty. Jenže ony kvetou. Omamně voní. A bzučí. Zachycuji včely.
- Peťuš, podívej, támhle je fialový!
- Takový jsem ještě neviděl!
Vypadá jak obrovský šeřík.
- Dnes nevidím, Peťuš, na obzoru Sněžku.
Projíždíme město. Schyluje se zase k dešti?
Sázím až do půl deváté. Obcházím zahradu. Trhám bršlici, přihnojuji. Ryju jednu jabloňku. Zarývám k ní koňský hnůj. Poslouchám tikot rehka. Má v boudičce malé cvrlikanty.
Zahrada. Krmím Mourka. Zdvihám oči k černé obloze. Proti ní šumí posledním dnešním sluncem osvětlený javor. Krásná scenérie.
Tohle už mamčiny oči neuvidí. Proto ona sem chodila. Nabíjela se tu. Dřela. Držela majetek za každou cenu. Pro své děti. Tak nerada jsem sem někdy zabrousila. Tak málo. Hodně málo! S odporem - br, práce s hlínou. Česat. Hrabat. Jak já to miluji! Co se to se mnou stalo?!! Asi jsem si sedla do svého. Říká mi to tu pane. Chodím bosa. Začínají žrát komáři. Jdu ještě pod smrk vytrhat plevel. Tady jsem seděla den před smrtí a brečela. A telefonovala s Mijankem.
Volá Iva.
- Omluvilas´nás u soudu?
- To měla udělat ta čůza. Právník volal. Ofotila jsem mu úmrtní list.
- Abychom neplatily pokutu za pohrdání soudem.
Aha, tak jí asi už došel dopis. Mně ho samozřejmě zas nedoručí. Kjavy z České pošty. Možná ho i vrátí. Třeba se o něm ani nedozvím. :-) Ve schránce nic není.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-12_Sazela_jsem%2C_hrala_si_s_kaminky/
Stavím si všechny zbourané kameny. Hraju si s hraničkami. Nehorutí se. Schválně, jestli postavím nemožně křivé plochy kamenů aspoň čtyři na sebe. Postavila. Mami, o čem to svědčí?
Já už jsem šikovná.
Dobrou noc!
P. S. Víte, kdo je Kubek? V mozku má jen a jen strašecí výroky o píchání. Nebylo to tak vždycky! :-) Otočil jak na obrltíku. Že by kufřík?