Pošmourné počasí. Ponurý den. Melancholie potřebná. Miluji tu atmosféru Huberta, Dušiček, blížícího se adventu.

09.11.2018

Ráno. Šedé. Krásné, smutné, podzimní, chladné, melancholické. Končí období sluníčka až na polštář. Rychle zadělávám na chlebové bagety. Ó, kvásek překrásně vykynul. Dala jsem ho na noc do keramické misky na teplou dlažbu. Je to naprosto něco jiného, než když ho uložím k noční práci do misky plastové. Plast nemám už dlouho ráda. Ale nemám sílu se se zbytkem plastového nádobí rozžehnat. Kupuji mísy nové a nové skleněné. Po mamince mám krásnou velikou hnědou a bílou s dekorem slepic. Hnědou moc neužívám. Je to pro mě artefakt smutku. Našla jsem ji u maminky ve spíži i s moukou a máslem od Vánoc. Ležela tam asi půl roku, už si nepamatuji. Asi si ji tam mamka předpřipravila na těsto... Maminko, zapomnělas. Tvé poslední pečení, advent, Vánoce doma... V Tvém malém útulném domečku. Tuhle hnědou používala i babička Jůlinka v Nouzově. Možná je po ní... Ta druhá krasavice, tu používám častěji. Jednoduchý motiv. Kohoutek a slepička. Dávám do ní i houby. Houby vydrží v porcelánu nebo skle dlouho. Ale v plastu do druhého dne plesniví...

Těsto hotové, rychle vytvarovat. Už je tu paní klientka. Od konce září u mě 8 kg, u ní 9 kg dole. Jí všechno, je spokojená, nemlsá, nehladoví, jí malé porce. Takhle to má vypadat. Myslím, že se zmenšila asi o 2 konfekční velikosti.

Odchází, bagety hotové. Povedly se. Trošku mi narostlo těsto, vytvarovala jsem houstičku na okraj. Překynula. Ale výborná :-)

Nad střechou zas duní. (Pane Richarde Kábo, na blogu se mi nemůžete vysmívat v chemtrails :-) Jen na FB) Venku je i dopoledne tma. Nezávidím depresorům :-) Tedy lidem s depresí. Vyrábějí je jak na běžícím páse. Ataky děsu. Léky. Ještě horší ataky. Koukám k Heleně Heclové na FB. Doposlouchala jsem druhé vyprávění o Astrologickém odkazu předků.

https://www.youtube.com/watch?v=GyVMv2i3TiA&t=1520s

Snažím se vyluštit, jestli v okamžiku mého zrození byla Venuše Jitřenkou nebo Večernicí. Jsem kopyto. Nevyznám se v tom. Ale aspoň jsem si našla svůj první a druhý dům... Měla bych se do toho ponořit. Jenže mám tvořit reklamu, upéct jablkový koláč, jet za maminkou - ještě za světla... Toužím číst. Než přečtu takové ty rychlé věci - Zpravodaj, Ročenku knihovny, uniká mi moje kvalitní literatura. Co dělám špatně? Organizuji si nedobře čas. Prokrastinace. Zdržuje mě. Stále mě kolébá, že mám času dost. Nemám. Teče mi mezi prsty.

Ejhle, článek Henri Makowa: Jak Rockefellerové předělali ženu.

https://www.svetkolemnas.info/novinky/zahranicni/700-henry-makow-jak-rockefellerove-predelali-zenu?fbclid=IwAR0sXHh8BqyEntJfH2n9w58gyGseHM9eNSyMkqt0bQrznJDTIiDXDyLvxmw<br>

Začítám se, ano, tak se to stalo, tak se nám to vnutilo. Kdysi někdo ženám nakukal, že potřebují volební právo. Sufražetky, mužatky. 1900. Sto let. A jsme v háji, milé ženy! Na meditacích jsem se učila být ženou. Křehkou. No, jsem dost silová. Ale přesto.

- Petroušku, prosím tě, myslím, že mám asi měkké kolo.

- Puťuš, prosím tě, mohl bys mi umýt auto?

Já dělám ženské věci. Zaplať bůh, že mi to Vesmír umožnil. Pocvičit se v ženskosti. V hravosti. V péči o muže. Aby měl vždy vše nachystáno, navařeno, vypráno, nažehleno. On mě nenechá obrývat stromy. Před dvěma lety ho brala záda. Potajmu jsem každý den zryla asi dva, pak i tři čtyři stromy. Úpěnlivě jsme hlídala zvuk auta. Stále jsem byla ve střehu, aby mě nepřistihl u mužské práce. Rýč stále připraven nenápadně upustit z ruky. Mimo keřů obryto. Tehdy jezdil po tmě. Nevšiml si mého díla. Když jsem měla hotovo, přijel Petroušek z práce za světla. Vrátila jsem se domů.

- Cos to udělala? Vždyť já bych to obryl...

- Jo, ale zpotil by ses, udřel by ses, zhuntoval by ses. Udělala jsem to ráda. Pro nás.

Ženy se chovají jak muži. Berou na sebe hypotéky. Obrovská zodpovědnost. Narvali je do montérek a montoven, do směnného provozu, rozryli rodinu, nabídli antikoncepci, zrušili city. Děti se vyrábějí ve zkumavkách, předělávají se pohlaví. NWO - Skočili jsme jim na to. A sežrali i s navijákem. Je čas na nápravu. Projevovat manželovi lásku, opečovávat, ulehčovat mu život. Muži naopak pečovat o ženu. Být mužní. Ne siloví. Být naším ochráncem. My jim pečovatelkou, oni nám štítem. 

"Ženy jsou méně ženské, a muži mají být více mužní? Muži nejsou určeni k tomu, aby bojovali se ženami. Potřebují, aby jejich role byla potvrzována ženským uznáním a důvěrou. Když ženy s nimi neustále soupeří, tak se muži z manželství a rodiny "vyvlečou".  - Nyní, když láska a manželství jsou "diskreditovány", ženám nezbývá jiná náhrada za lásku než sex. A tak jsou mnohé nepřirozeně posedlé svým vzhledem a pateticky dávají svá těla kdekomu."

Pokud žena nenosí sukni a netvoří si první čakrou energii. Kde ji najde? Stáhne si ji z dětí a z manžela... Pokud umíte číst, přečtete si to sami.

https://www.svetkolemnas.info/novinky/zahranicni/700-henry-makow-jak-rockefellerove-predelali-zenu?fbclid=IwAR0Ljx7Jz46JR2HUN6JDQ6VqWoHk2uApiMDuJd4IiUY_X65c7bi49F11pTIUpravit 

Lisabonská, Istanbulská, Marakéšská... Otroctví!!

Jablka. Upeču koláč. Venku je od rána tma. U pečení poslouchám druhou část petičního slyšení  6.1. o Istanbulské smlouvě. Nadskakuji. Velmi hezky - jasně - hovořila Ivanka Schneiderová, dr. Vítová. U některých jsem po celou dobu mluvení nechápala, jestli jsou pro nebo proti. Ten jeden nejprve - jo, jo jo a nakonec NEPODEPISOVAT. Koukám, že Juchelka je poslanec... Petroušek se mi míhá za okny s listím. Kilo a půl jablíček. Oloupat, vykrájet. Rozčtvrtit. Stmívá se od rána. Těsto - patláme, patláme. Nový recept. Měla jsem se držet osvědčeného. Fotím mísy po mamince... I ta hnědá, obyčejná šereda je krásná. Mamka vždy o okraj brousila nůž. Mísu držela na klíně a celý večer krájela jablka do sklenic...

Čtyři hodiny. Jedu. Tma jak v ranci. Na nádraží už je na dálku vidět pouliční osvětlení . Nedá mi to, fotím odraz reflektoru sloupu v Labi na druhém břehu. 

DD. Maminka už je v noční košili. Je u ní Simonka. Otevřou se dveře - přišla pozdravit Kamilka. To je ta nejmladší. Vypracovala se. Snažila se a snaží. Ve svém mládí zvládla obsluhu starých lidí. Vydržela. Těžkou službu. Srdce plesá - miluju je, holčičky, všechny. Pečovatel Pavel - nepřečtená kniha. Nevím, jak je šikovný, pilný, nepředvádí to... Neumím zhodnotit. Ženy pečovatelky - souhra, energie, harmonie, láska k lidem, komunikace... Obdivuji!!! Děkuji!!

Sestřička nese léky:

- Maminka dnes rozezpívala jídelnu. Všichni zpívali.

Mamka si to asi nepamatuje. Přichází jedna i druhá pečovatelka:

Maminka nás dnes bavila. Dnes s ní byla prča.

- Mami, jak to, žes včera nechtěla hrát člověče, nezlob se?

- Protože jsem byla unavená.

Pohotová odpověď, jako vždy. Všichni ji dnes chválí. Tak jdu domů z rodičovské schůzky spokojená. :-) Pusinku, objímám, loučím se, mažu dolů ke kolu. Tma. Na dvoře DD ještě ne tak strašná. Až po odbočení k loděnici. Tam, kdyby člověk dostal facku, neví odkud ani od koho. Tma jak v ranci - říkávala maminka. Za světla plno výmolů... Teď - jedu po ohmatu. Protikopeček na stezku raději vyšlápnu pěšky. Nemohu se trefit do šlapky. Tak to si užiju. Rozjela jsem se. Ne, neudržela bych se na stezce. Odepínám bílé světlo ze řídítek. (Ta dvě světýlka - červené a bílé - jsem kupovala v Lidlu; byla jsem tehdy trapná. Pamatujete? Vypadlo mi z pusy: Pozdravujte manžela. A žije ještě vůbec?) Celou cestu řídím jednou rukou a levou si přisvěcuji na asfalt. Nebojím se. Nikde nikdo. Cestou tam jsme si stopla jediného cyklistu. Překvapen. Poprosila jsem ho, aby mě vyblejsknul ve skulině dubu. Jediným bláznem na cyklostezce v temném stromořadí jen já.

Konečně. Světlo čističky. Nezvolňuji. Spěchám, aby se o mě Petroušek nebál. V aleji sviští auta, o to víc šlapu. Poslední kopec. Odbočit. Á, už mě vyhlíží. Vypnout sluchátka. Nadával by. Tma je a ještě neslyšíš. Dělám, že slyším. Mp3 ne a ne se vypnout. Halekám:

- Peťuš, to byla tma, ale dala jsem to.

Vyndavám sluchátka z uší a chytám jeho repliku. 

Rychle sportovní mňaminu. V domě teplo. Stále netopíme. Budeme ještě letos topit? Dům nevychládá. Drží se tu teplo z trouby z baget a z trouby z pečení koláče. - Chvilku s Petrouškem, chvilku s Micicindou, než zdrhne ven. 

Poslouchám Romana Marka - kuchaře. Vtipný, zábavný, interesantní. Mluví o zdravíčkářích... Sranda balet. My jsme dřív měli koktejl, dnes mají smoothie. Předčítá nápisy na obalech: V kokosovém mléce najdete všechny vitamíny, které má kokosový ořech mít :-) :-) :-) Tak má je nebo má je mít? 

(Jasně, že je nemá. Za posledních třicet, čtyřicet let ubylo 90% vitamínů, minerálů, fytoživin... Jíme o 2/3 jídla víc. Je hluché.)

Mrkvový prášek, 100% čistý, bio organic, a bez křupání! :-)

Fakt - vymknutá z kloubů, doba šílí! Zdvojení - bio a organic. 

Nutrichondři. Jo, souhlasím... - To je jako cereální pečivo. Všechno je cereální - i bábovka, i štrůdl. Je to ze zrníček obilí, z mouky. Případně vícezrnné... 

"Pane vrchní pojďte sem. A ty dvě mouchy na mé zmrzlině dělají co?

No, buď se páří a nebo lyžujou." 

Ucpaný telefon. (Prohlížím si v něm módu Bon Prix; lákají mě na poštovné zdarma plus 10% - našla jsem: Ten bluzon musíte mít! - obyčejný hezký svetr.) Promazat telefon. Za hodinu už musím být v posteli. O půlnoci. Zkontrolovat text, fotky a dnes končíme, končíme. Bylo to hezké. Bylo toho dost.

Dobrou noc!

P. S. Děkuji Vám za přízeň :-)

P. S. Dnes mě rozesmál koment Vítka Kvítka pod debatou asi tři dny starou o brnění. Lidem brní končetiny, ruce... Mně taky. Brní mě prsty a před týdnem konec trupu. No - rozvinula se debata. Identifikovali, kde mě to přesně brnělo. Ani slovo o Petrouškovi. Pan Vítek Kvítek dnes do komentů poznamenal: Mě štveš, že máš toho Peťu :-D

Taková milá lidská vtipná větička. Chodí mi sem :-) To je jasné. Odkud by věděl, že mám Péťu.