Memoárový

Jedenáct. Noc. Vyndala jsem myčku. Jsem v klidu. Svítí tu svíčka. Celý den jsem zapalovala ohýnky. To se prý má. Po pohřbu udělám rituál na rozloučení. Ukládám hrnečky. Jo, tenhle - ten byl u nás její. Z toho jsem jí dávala pít. Možná z něj pila naposledy v srpnu před čtyřmi lety. Zlomila si noženku. Pak už se sem nikdy nevrátila. Ačkoli - ne. Já ho vozila asi v košíčku. Přechodně jsem ho uklidila. Jeden jsem myslím v prosinci rozbila. Taky talířek krásný. Tak jsem tenhle s vlčími máky raději zasunula dozadu. Jo, asi tak to bylo. Vozila jsem skleněný reklamní, na němž mi nezáleželo. No - možná se to změní. To byl přece ten, který držela v ruce v prosinci... Jak jsme jak dvě otiperinky mrzly v nepohodě potichoučku v altánku. Snažila jsem se vykouzlit adventní náladu tím připitomělým nápadem. Vzít cinkací stromeček na výdrholec na lavičku ke hřbitovu, to může napadnout jen mě. Ale aspoň jednou dvakrát se zvonečky otočily. Tehdy jsem mamku natočila na přejezd a pak na druhou stranu, ke stavbě dálnice a za ní na hájovnu hajného Kuřete. Co měli Mařenku a - jak se jmenoval ten bratr? Olda? Musela bych neposlouchat mraky vzpomínání. Jak říká Drahuška - to už se nezeptám. A to jsem se ptala asi před čtrnácti dny. Budu někdy mamku poslouchat... Dozvím se to. 

Vyndala jsem z myčky taky skleničku od přesnídávky; byl v ní cukr. Vozila jsem mamce třtinový. Namlela jsem ho na jemnější formu, aby zamíchala a neusadil se na dně. Sladila jsem spíš míň a ptala se, jestli ještě. Teď mě napadá, jak spolu komunikovala naše overego, nadjá. To, čemu nerozumím, to, co nevidíme, ale je to tu. Jak ty naše duše spolu sympatizovaly, harmonicky vibrovaly. Když mě uviděla třeba v jídelně, když tam měli toho nádherného mužíčka s harmonikou nebo když zpívali s farářkou církve husitské. Vždy se rozjasnila! Trošku pozdvihla obě ruce.

- Jaks´mě tu našla?

- Mami, vždyť víš, já tě najdu vždycky a všude.

Taky já jsem s radostí mamku našla mezi mnoha lidmi. Svůj poklad. Už ho nemám. Jsem sama. 

Ty vorle, už ji nenajdu. Co jsem to vyslovovala! Vždyť ji nikde už nikdy nenajdu. No, tak takhle je to celý den. Bulím. Když si představím, že už bych hledala marně. Děsně jsem se bála, že nebudu moct dýchat. Ne, dýchám zhluboka. Snad je to na stálo. 

Dnes před týdnem mamka luštila s Ivou křížovku. Jak jsem teď vyndávala to nádobí, ukazovala jsem v myšlenkách misku - mami, to je ta SIMAX miska. Mívalas´ v ní oříšky v kuchyni na stole. Nebo hašlerky. Pomalu se budu těmhle myšlenkám vzdalovat. Rozplynou se. Mamčin hrneček. Ten z DD, puntíkovaný - ten bude můj. Koupený nedávno. Jsem si vzpomněla, když jsem likvidovala účtenky. Koupila jsem ho v Kauflandu. Pak zakázali otrokům nakupovat zboží. Stále jsem ho hledala v Pepco, KIKu. Zavřeli i ty dva obchody. Zpětně - musím se smát. To mé pinožení. Marné hledání. Chtěla jsem ho taky. Proto jsem si nemohla koupit puntíkatého dvojníka. Už bych ty hrnky neměla kam dát. V Poláčkově Bylo nás pět je větička - To se vr. - Jo, už bylo natočeno, že bude v rukou maminky jen nakrátko. To se vr. Pak přejde ke mně. Jako ten chlupatý župan. Hebounký. Zůstal překrásný, protože ho neprali. Zaplaťbůh!!! Tuhle jsem se na něj ptala; prý večer mamku umyjou a jde rovnou do postele. Logicky. Když byla ale nová, chodívala ke schodům na televizi... Než zapomněla na seriály, filmy, pohádky... To nosila ještě takový zelený. Ten nevím, kam se poděl. A z domů měla fialinkovo růžový. Ten jsem poslala sloužit někomu potřebnému. 

- Hele, zítra vždycky v půl deváté cvičím, pak rychle osprchovat a do jedenácti být připravena na skyp. A zítra nemusím. Ale já to zase stihnu.

- Mami, sázíme se, že ne?

No, jsme sama zvědavá. Dnes ráno jsme v devět začínali s mezinárodním školením. Dr. Julián Alvarez si zařídil, aby kontroloval španělský olympijský tým stále, nejen jednou za čtyři roky. Je sportovcem. Byla jsem na něm v brněnském Bobycentru a jednou už nevím - Olomouc, Brno, Pha? Je skvělý. Zestárnul. Fotila jsem jeho PrtSc, dávala do skupiny klientů. Přijde nový produkt do střev. Příští týden nás bude školit dr. Hüber, nejpřínosnější vědecká osobnost světa. Asi čtyřikrát, možná pětkrát ho označili. Tenhle mužíček vyběhl na Extravaganze na podium a ve svém věku dělal kliky na jedné ruce. Lidským tukům se věnuje víc jak čtyřicet let. Zná všechny nejlíp na světě. Bílé, žluté, horní, dolní, vnitřní... To jsou ty viscerální. Zdroje rakoviny, cukrovky II. typu a všech kardiovaskulárních němocí. Proto lidem zmenšuji bříška. Asi před třemi čtyřmi lety z jeho laboratoře na Extravaganze uvedli do Evropy Beta heart. Za čtyři až šest týdnů se lidem sníží cholesterol díky betaglukanům. Tehdy nám vyprávěl, jak se mu smáli, že ovesné betaglukany - jsou tak pro koně. Jenže to bychom prý museli sníst plná koryta. Takhle si lidé dají na udržování jednu odměrku, to jsme my s Péťou; ti, co snižují, tak dvě odměrky. Je v tom vláknina. Takže my nepoužíváme multivlákninový nápoj. Tenhle lékař Hüber nás bude školit v úterý 25.5. od 18 hodin. Mohu pozvat na připojení koho chci, ne jen klienty, ale jejich přátele. Nezávazně! Bude to bomba. Normálně se na něj letělo třeba do Barcelony, protože každý vědec z vědeckého a poradního týmu smí přednášet jen asi pětkrát do roka. Tedy vzdálit se z laboratoře, z výzkumu. Musí se jinak věnovat vědeckému bádání. Když jsem jela do Phy na nositele Nobelovy ceny dr. Lou Ignarra, to bylo 7.11.2014, věděla jsem, že je to naposledy; logicky už nikdy ho naživo nezažiju. Jsme v 99 zemích světa, už se na nás nedostane. A já tehdy kvalifikovala večeři s ním díky svým klientům, kteří mě asi čtyři měsíce podporovali nákupem bodů.

https://www.nasedobrezdravi.cz/blog/ 

Když školila Cincia, přepínala jsem na FB. Dojímala jsem se, bulila. Zas jsem se vrátila do školení. Cinzia Dasenbereger - zaujala. 

Linda mi chce zprovoznit nový telefon. Koupili mi s Péťou k červencovým narozeninám. 

- Mami, jaký máš PIN do telefonu?

- Ježiš, soustředím se na jedno, telefonem fotím. Jsem to chtěla včera v noci překopírovat. Teď si nemohu vzpomenout!

Péťa napovídá. Blbě.

Vyrušuji se, je mi úplně jedno, že si zablokuji telefon. Jak ho dostávám před oči - už vím. Úplně jsem zblbla. 

Jdu se zas školit. Přináší mi ho. Mám výskat radostí. Naposledy jsem se tak radovala - je to asi dva roky, co jsem přišla k telefonu tak, že jsem Péťovi dala svůj, který jsem kvalifikovala a on si koupil nový, který jsem získala. Občas mě zlobil, že mám jeho telefon. Letos dostal k narozeninám lepší. Teď ho mám i já. Dělo. Rychlý, krásný. Nepociťuji tetelení dítěte. Jen se raduji. Mám ho. Listuji v něm. Vykoukla na mě fotka mamky. Někdo ji lajknul. Dívám se do skoro vybitého ntb. Sedím v pracovně u počítače. Ne. Není tam.

Krásná smějící se maminka! 

- Mami, kde ses tu vzala? Přišlas´mě potěšit? 

Před třemi lety jí zbýval bez jednoho dne tříletý tok života. Jí? Nemám na mysli radost na tři roky pro sebe? Obě jsme měly ještě tři roky společných návštěv, hovorů, setkání, vzpomínání. Pro ni vězení se zlomenou noženkou, pro mě lásku, péči, nasávání její moudrosti. Zajímavé. I když člověku zmizí paměť, jiskru intelektu tam má. Vnímala jsem nyní s vděčností, jak hezky zacházeli s člověkem v komatu. Někdy se nezachází tak citlivě s člověkem dementním. Péťa mi povídal ve čtvrtek, že na LDN tady bych rozbila hubu paní M. Jo? A proč to neudělá on? A proč to neudělají příbuzní nemohoucích? A proč to neudělá šéf? A proč to vůbec mám slyšet!!

- Péťo, a proč to té paní na plnou hubu neřekneš!? Proč se těch nebožáků s cévkami pod zmrtvujícími léky nezastaneš?!!

Docela jsem se naštvala. Jsem rytířka! Bojovník za spravedlnost, dobro, proti zlu. Vím, nemá se bojovat, ale sekám hlavy. Šerchány repitiliánské - bohužel - nemám v lásce!!!

Pauzička na oběd. Stejně budeme obědvat ve tři. Listuji telefonem. Lidé, které možná znáte. To mě baví. Dívám se, co vyštrachala UI. Nebezpečná. Pracuje i v noci. Jednou se budeme divit, co už armáda umí udělat s člověkem. A jak nás napojují na UI. A některé dobrovolně!!! Šerchán. Hnusák slizský. Rozesmátý na fotce. Zlý. Neurvalý. Tfujtajxl. Prachy, prachy. A sežrat lidem svačinu. Brr. Taky jednou zestárneš! Počkáš-li si na STÁŘÍ. Hned za ním tvář, kterou taky znám. Iveta. Aha, jmenuje se takhle. Doufám, že je jí líp. Prý zůstala doma. Chápu. Musí to být pro ni nepříjemné. Dostane se z toho. Mamka už ne. Sestra mi v neděli řekla do telefonu: To se stává. - Aha. OK. Beru na vědomí. Jinak - počítá se se ztrátami. 

Už je neděle ráno. Blíží se osudný telefon.

- Paní Hrobská, měla jste za půl hodiny prý skypovat s maminkou. Ale ona upadla. Ve sprše. Svezla se z vozíku. Musím ji poslat do FN.

Já naivka. Nepochopila jsem. Mami, já tě ještě na pár posledních dnů chtěla ochraňovat. Vřeštěla jsem - žádné testy, žádnou izolaci!! Netušila jsem, že je to smrtelné. Ty mrchy mizerné by ji po návratu zavřely na čtrnáct dnů na samotku!! Mami, dokázalas´ to tak elegantně!! Mami, já hlupaňa myslela... Měla mě probrat už věta: Maminka krvácí do mozku. Má zlomenou lebeční kost. Sešili jsme ji ránu... Člověk slyší jen to, co chce slyšet. Nechtěla jsem slyšet! Doufala jsem. Byla jsem přesvědčena. Pak jsem pochopila. Díky dnes za to juknutí. Moc ti to tam sluší. Mami, to jsem ti určitě dovezla konvalinky, nechaly jsme je svobodně nahoře v pokoji ve vázičce, asi jsem přivezla i třešně. Seděly jsme možná s paní Křičenskou a tou paní, jak bydlela tady za rohem. Paní Greplová ji chodila navštěvovat. Asi bych ji měla zítra zavolat. A Péťovu strejčínkovi. A našim snachám. Mně se moc nechce. Jo, mami, Linda včera pronesla:

- To ředitel dnes bouchnul šampáňo!

Konečně se mě zbavil. Už ho tam nikdo nebude chodit kontrolovat. Otravovat. Kolikrát jsem ho načapala na nedodržování předpisů. Na omezování. Nedej bože, aby tam vypuknul požár. Prý se mě báli. To určitě! Jak Mikuláše v létě. Jen jsem chodila v každou denní hodinu, nikdy netušili, kdy se přiženu. Co uvidím. Už tam budou rvát do lidí léky. Už nikdo nebude vyjekovat, že se zas něco ztratilo. Ještě že máme do čeho mamku obléknout na poslední cestu.

Napadá mě, jak jsem kolikrát přemýšlela, jestli bych neměla jezdit s lidmi zpívat, i když už maminka nebude. Jela bych za Jaruškou, za Aničkou, za paní Kunzovou, Drahuškou - kdo z nich ještě zůstal... Teď si nejsem jistá. Házeli by mně zas klacky pod nohy. Mamka měla dvě slova. Mamka mluvila hezky; slušně. Až s demencí používala i vulgární výrazy. Na mě teda ne. Když je někdo špatně naložen, nebudu na něj útočit. Před čtrnácti dny - to mě tak krásně poslala do háje.

- Mami, a co tě teď čeká, až přijde Simonka?

Očekávala jsem, že třeba řekne oběd. Ale ne. Neměla na mě náladu.

- Už aby přišla, už mě to nebaví.

Začala jsem se řehtat. Přece se neurazím. To bych ji rozladila ještě víc. Víte, jaká dvě slova byla její mantrou, když už ji někdo jó hodně, ale moc naštval? V těch dvou slovech bylo políbit. A před tím substantivum ozančující část těla. 

Zacházení se starým člověk by se mělo učit, pokud to někdo nemá v krvi. Pak by se nikdy nemohlo do karty napsat, že byl klient agresivní. Viděla jsem tam jen jednoho agresivního řidiče autobusu. Ten napadl jiného, až mu zlomil nohu. Jo, kdyby mi někdo u oběda hrabal do talíře, taky bych se bránila. Nebo kdyby mi někdo na pokoji měl od TV sluchátka tak nahlas, že bych je slyšela, ty vorle, taky bych vstala z postele!! Jenže to je zas o systému. Pečovatelky musí jet krmit. A musí spoléhat na bezpečnost lidí u oběda.

- Lindo, maminčin odchod způsobil závratnou křivku vzestupu čtenářů.

- Mami, ty seš strašná.

Tak to jsem se dnes mezi breky zasmála.

- No, ještě že neohrozila chod burzy.

Pod dobrou noc dávám hezké komenty. Chci si je uchovat. Drahuška mě dojala. I mnoho dalších. Mamku jsem tu prezentovala jako klidného člověka kvůli té gestapačce Mengelce. Za rok jsem nabrala mnoho přátel. Mnozí posvítili neznámé stařence, naší mamince, na cestu. Plakali. Toho si cením. Dobrý člověk si zaslouží zájem. Taky zapaluji za lidi, kteří se tu mihnou před mýma očima. Aby měli světlo na cestu. Jo, dělám to taky. Ale nepláču pro ně. Znám třeba jen jejich blízké z FB. Z mamky jsem vytvořila hvězdičku, která chodila lidem denně něco vyprávět... Lucka - milovala naše plkání. Bylo to pro mě těžké. Nikdy jsem nevěděla, jakou bude mít náladu. Taky jsem byla omezena jak v kriminále - přísnými třiceti minutami. Ale měla jsem aspoň šanci zkontrolovat, jestli je učesaná, oblečená... Asi třikrát ji dali do postele na skyp. Ty vorle, to může napadnout - pardon - jen blba. Padala, neudržela se. Ani tablet se nedržel. Taky jsem ji před obědem zastihla bez zubů. Tedy asi i bez snídaně a svačiny. Logicky. Denně mi sem chodili špízovat, to vím docela přesně a jistě, ale nikdo nebyl potrestán. Ty zuby se v době kovidu staly minimálně třikrát. Jednou je měla vzhůru nohama. I přes kameru jsem to poznala. To musel být kůň ještě větší než já. Takového blba bych vyrazila a sama bych z ředitelské sesle šla na ten uměle vyrobený kritický měsíc sloužit. Jenže někomu přiroste ředitelská židle k pr... a už z ní nemůže vstát. A jako ředitelka bych ječela, že se mí klienti nebudou znásilňovat špejlemi a rouškami! Jenže když reptilián nemá cit, co po něm mohu chtít. Když si vzpomenu, jak mi ji Jana svezla obalenou v roušce... Ještě stále ten papír mám, jak jim píšu na obal od oplatků, ať si zkusí mamce ucpat dýchací cesty. Dali pokoj. 

Kolikrát jsem žádala, prosila, důrazně vymáhala horký čaj - nenaučili. Kolikrát jsem prosila, aby mamce nelili tu žlutou odpornou vodu do ještě odpornějších barevných plastových kelímků. Copak nemohou lidé mít sklenku? Hrneček? Že se rozbije? No, rozbije. Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá...

Na jaře jsem na kole vždy natrhala květy černého bezu. Vezla jsem med a citron. I hrneček. Taky lžičku. I horkou vodu. I utěrky. V DD neumožnili zázemí pro rodinu. Aby si mohli uvařit kafe, čaj. Mají tam automaty s jedy. Vedení domova rozhodlo, že žádná konev na chodbě. Tečka. Moc by si rodinní příslušníci vyskakovali. Ale oni nevyskakují. Tajně mi říkali, že mě obdivují, že se beru za mamku. Žalovali, že rodiče přišli do DD kolikrát bez léků, ale tam jim jich naprděli, takže rodina prý kolikrát léky svých blízkých zaplatila se skřípějícími zuby... Taky si stěžovali, jak jde domovu o důchod, a pak nakupují bez rozmyslu ve zdejší nejdražší samoobsluze. Kulila jsem oči, proč nechali posílat důchod do DD. Tomu nevěřím. Loni v září jsem zjistila, že se začalo bez mého vědomí nakupovat... Udělala jsem pořádek. Já budu nakupovat za přijatelné ceny. To nemohou jednou za čas jet autem do města? To bych asi chtěla nadstandard! Nic, už je to za mnou. A ti ostatní? Když si to nechají líbit, jejich volba. A slabost. Strach? Pohodlnost!

Zlikvidovali klubovnu, kam jsem s mamkou chodila před rekonstrukcí. (Každá nová verze počítače je horší. A nová verze zrekonstruovaného domu je hnusnější.)  Překrásné fialové květy pnoucí se plotem - vysekali. Prý rostly do sakur. Stačilo stříhat. Plot postavili nový. My na to máme. Z jídelny se ztratily překrásné starodávné historické hodiny. Fotila jsem i lustry. Myslela jsem, že se taky ztratí. Až budu mít čas, dám sem fotku. Před rekonstrukcí jsem si to nafotila. Ale nikdo o hodinách neví. Asi se vyhodily. Nebo hodily? Někomu na chalupu nebo do vily. - Prahy, přes které se nedá přejet na vozíku. Konev na vodu, utěrka, hrnečky - zmizelo. Z klubovny přibyl nový pokoj. A další asi dva zmizely. Z jednoho je teď ta trapná stodolózní temná studená jídelna. Fučí tam. Průchozí, špatně to působí na psychiku. Mamka se mě ptala, proč jsme na nádraží. Dole u vchodu se odstranil půlkruhovitý držák těžkého závěsu, který v zimě bránil vstupu ledového vzduchu. Teď letí radostně do patra objímat staroušky. Ti se do dek nebalí. Jen nápis na tzv. inspekčním pokoji:

Zákaz vstupu a ble ble ble.

Jenže tam je zdroj vody, konev, hrnečky, utěrky. Jeden hrneček jsem milovala. Moc. Zbyl z nějaké pozůstalosti. Kolikrát nikde nikdo. To já bych si poprosila. Ale nemohla jsem čekat. Tak jsem tam vnikla rychle pro hrneček, rychle horkou vodu. Frrr pryč. A kolikrát jsem byla přistižena a pán na mě křičel! Tak jsem si, aby mě nemohli šikanovat, vozila catering na zádech. Nebylo jim stydno! Mamince jsem dole na lavici zalila květy černého bezu horkou vodou. Lžičku medíku z malinkaté skleničky. Jen na jeden čajíček. Citrony. Jo, med tam ještě má. Asi rozpatlané dvě sklenice. To si jdu napsat. Mami, už ses osvobodila.  Dalas´ svobodu i mně. Děkuji. 

Toho šerchána s chutí vymáznu ze svého seznamu. Stejně jsem s ním nechtěla hovořit. Pro formá - ani nezavolal, aby se omluvil za to, co se stalo v jeho zařízení. Nevycválanec. Bezcitný. Úraz v zařízení s následkem smrti a nařízenou pitvou!!! Proč!! Vše, co mám pod označením DD, až bude po všem - delete. To jsem ale nehezká nevděčnice. Přesto děkuji a budu děkovat těm mým - Irenkám, Květulce, Daně, Simonce, Petronile... Pěšákům se srdcem, kteří uměli a sloužili. Mladičká Kamila mě naučila na Instagramu. Když neměla mamku na starosti, rychle běžela a zalila jí ze svého malinový čaj. Holčičko, děkuji ti. Možná bych zas měla mrknout do toho instáče a dát vědět... Dana zas mamku brala dolů na kouřovou. Posadila ji na vozíku před svatou Zdislavu. Měla ji na očích. Mamka byla na chvíli v přírodě. Simonka ji zas brala dolů k automatům na kafíčko. Irenka ji posadila před okno, aby se dívala, jak sněží. Uvařila jí horký čaj. Děvčata, děkuji. Nechtěla bych tuhle práci vykonávat. Odrazovalo by mě mytí protéz, zadků. Vystrašila bych se, kdyby někdo upadl do záchvatu. Někdy jsem pomohla s krmením, poprvé jsem vezla vozík právě v DD. Co ale umím, hovořit s lidmi, pohladit je, uklidnit. Tam bych byla ku pomoci. Znám jejich příběhy, rodiny, jména jejich blízkých. To jsem dělala moc a moc ráda. Paní Brzková. Měla cukrárnu v Jaroměři. Krásná malá panička. Už se taky vysvobodila. Patřila ke kávové společnosti. Paní Ola, paní Jirsáková, mamka, pak uvaděčka z Klicperova divadla, přestala mluvit, jen se krásně usmívala; chovala bílého plyšáka; jména mi vypadávají. Než šli do Grandparku. Pak už kávová společnost neoživla. Paní Brzková si myslela, že za ní její blízcí nejezdí. Vždy pookřála, když jsem jí to vyvrátila. Mám vzpomínky na jejího muže, který mě autobusem vozil jako maličkatou holčičku k babičce do Nouzova. Mamka mě posadila na nádraží do autobusu. Vždy jsem vystoupila, ale on mě jistil. No, exkurz do stáří byl pro mě skvělou průpravou. Abych věděla. Přeji staříčkům, aby byli co nejdéle soběstační ve svých domovech. Tam je to jejich DOMA. Ve svém. Se svým pejskem, rybičkami, kočkou, sousedy... Nahlédla jsem do kapitoly STÁŘÍ, vážím si toho, co mám. Chci své tělo a mysl uchovávat v nejlepším stavu. Mamka měla pomalu deset let trpělivost vydržet nechat se poutat. Vodnářka!  Až se rozhodla. Věřím, co mi tu napsala paní Mádlová. To mě uklidňuje. Její duše už potřebovala jít domů.

Mourek vždy vymydlí všechny misky, ani je nemusím dávat do myčky. Jak nenápadně se k nám vloudil. Mazel. A my ho vykazovali... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-22_Mami%2C_kocicky%2C_zahrada%2C_rozbila_jsem_snezitko_-/

Dobrou noc!

Monika Langelei

Smutek bude chvíli přetrvávat, ale brzy se přetaví do otisku nekonečného vděku za to, že jsi mohla vyrůstat s takhle krásnou duší a nést její odkaz dál...a že i ty sama dostaneš podobnou šanci

Draha Hraničková

Tak vidím, že těch svíček za Irenčinu maminku hořelo v našich domácnostech víc

Zuzana Ipserová

Draha Hraničková ano, ano, anoooo... Já se stala sirotkem ve svých téměř 70ti letech mohu jen poděkovat Bohu, že jsem mohla tak dlouho být dítětem možná i ten přelom z děcka do staré ženy udělal ten pocit bezradnosti.Není dne, abych na tu mamču nevzpomenula... I v takových maličkostech, jako je třeba pavouček na zdi, nebo slepejš v trávě na zahradě, jak se jich bála.. myslím, že až budu odcházet z tohoto Světa, bude má poslední myšlenka MÁMA... NÁDECH /VÝDECH

U ní jsem se prvně nadechla, s myšlenkou na ní asi naposledy vydechnu.

Přeji vám Irenko Irena Hrobská znovu a znovu hodně síly ale taky naději, že nejsou jen chvíle smutné nad odchodem maminkyvzpomínání na chvíle s ní prožité vám vyloudí často upřímný úsměv na tváři, občas poteče proud slziček radosti a vděku... Tak se držte, máte před sebou i chvíle krásné Bůh s vámi, Bůh s námi se všemi

Irena Hrobská

Zuzana Ipserová Zuzko, kopíruji, večer zas shrnu, pročítám, posiluji, beru si myšlenky, učím se - jak to bude. Teď už jsem přestala být dítětem. Mamka mě na to chystala, nedbala jsem, myslela jsem, že je to setrvalý stav. Ne, stále připomínala... Už druhý den. Včera jsem ze školení neměla nic. Vypla jsem se. Soustředila na mamku, dnes už jsem připojená. To bylo vždy - o přestávce spojit se s mamkou, zajistit, aby k ní jela Linda... Vytisknout na každý den dopis, aby jí ho dali, aby si ho přečetla... No, už nemusím. Jsme propojeny navždy. A třeba ten úraz povede k tomu, že budou pečovatelé ještě víc dbát o duševní pohodu svých svěřenců - nejen je omýt, nakrmit, rozvíjet motoriku, ale i to, co jsem tam pravidelně chodila dělat já - zajímat se o rodiny lidí na lehátcích, vozících, opřené o hůlky - a vždy jim říci, jak jejich Lenka, Milánek, Ládík z nimi jezdí - oni se vždy divili, nevěřili. Pro mě to bylo důležité - ale toto se neděje. Neřeknou jim - pozdravuje Vás Vaše dítě, vzpomínáte? Včera tady za Vámi byly... Tak to si přeju pro všechny klienty domovů důchodců. Ať jim denně připomínají, že na ně rodina myslí, jezdí, skypují, telefonují, dřív berou si je atd. Letos v srpnu to budou 4 roky, co maminka vstala z lehátka, zapomněla tu košilku, bylo parno a už nikdy se do své zahrady nepodívala... To mě nejvíc mrzí - ještě jsem ji sem chtěla aspoň na hodinku dopravit. To mě mrzí víc, než že jsem nestihla kadeřnici. Ale udržovala jsem ji v komfortu - aby byla hezoučká. No, ona do druhého dne vždy vlasy zas splihla, ale právě Iveta ji při předposledním koupání nádherně nafénovala, fakt krásně. Minulou neděli se jí to zvrtlo... Jsem asi blázen, že mi záleží na takových blbovinách, ale každý to máme jinak. To jsem já - korálky, barvičky, vlásky a vyhýbat se černotě, tam nemohu dýchat. Ten dech... Nevím, co to je, že nemohu... Ale zajímavé je, že mě včera nechytil amok. To se divím. Dýchám!! normálně. Dík!

Irena Hrobská

Zuzana Ipserová Děkuji z celého srdce. Taky si myslím. Už teď cítím samotu, přitom jsou ke mně všichni hodní, milí, ale nemám tu svého člověka, mamka - podporovatelka, poradkyně, láskyplná usměrňovatelka...

Zuzana Ipserová

Irena Hrobská to znám Ireno... ačkoliv jsem nikdy za mamčou moc se radit nechodila, po jejím odchodu z tohoto Světa jsem si připadala neschopná jakéhokoliv úkonu, nevěděla jsem si rady ani s tím, co jsem před tím zvládala levou zadní, připadala jsem si ztracená v tom širým světě

A to mi Irenko zůstalo i po těch 3,5letech.....ačkoliv jsme neměli vřelý, ukázkový vztah, ta máma mi chybí hodně, hooodně moc Takže proto vím, jak moc těžké budou hodiny, dny a roky příští těžké pro vás, s tou svojí maminkou tak propojenou držte se, kdybyste cokoliv potřebovala, dejte vědět třeba do messengeru. Bůh vás opatruj

Draha Hraničková

Také mám tu zkušenost, o které píše paní Zuzana.

V září to budou čtyři roky co mi odešla maminka. A stále cítím, že jsem ztracená sama bez maminky. Nemám se koho zeptat. Často říkám: maminka by to věděla nebo teď už nám to nikdo nepoví. Někteří řekli, že maminka měla svůj věk, ale když s maminkou prožijete tolik let, tak si pak myslíte, že s vámi bude navždy. Bude, ale jen ve vašem srdci. A to není málo

Draha Hraničková

Včera jsme jeli navštívit vnučku.

Zvláštní. Manžel má od včerejška taky nový mobil. Ale on i já jsme si raději nechali poradit od syna, jak stáhnout aplikace apod. Je zajímavé, že každý nový mobil je jiný. Vzpomněla jsem si na mou maminku jak to zvládala v 93 letech, když jsem ji učila asi na už třetím tlačítkovém mobilu. Měl být pro seniory, ale zdál se mi složitější než ty původní. Ale zvládly jsme to. Uměla zavolat, přijmout hovor, přečíst SMS. Jen jsem někdy dostala prázdnou zprávu. To když jak říkala si s tim mobilem hrála.

Cestou asi 80 km jsem byla smutná. Jak jinak, když byla a je smutná moje faceboocková přítelkyně. Ale koukala jsem na přírodu kolem. Na žlutá a zelená pole. Vůbec mi nevadilo, že ta krásně žlutá jsou řepková.

Radka Středová

a tak se dvě duše na chvíli vzdálily.. každá v jiné dimenzi, ale věčnost vás nerozdělila, to není možné.... měla krásný, naplněný život. Upřímnou soustrast s naším lidským žalem, Irenko. R.

Irena Hrobská

Radka Středová Sedím na teplé dlažbě, lelkuji, dívám se do krásného nového telefonu řvu jak želva, mamka se mi vzdálila tady, na světě Země. Někdo lajkoval mamčinu fotku dole že zahrady DD. Šla jsem ji hledat do počítače. Nenašla. Tak sdílet přes telefon. Dík, že tu na mě jukla s tím zajíčkovym hrnečkem a svými stařičkými hodinkami ne ruce. Zabalená v dece v teplém květnovém dni. Hlídala jsem, aby ji bylo akorát...