Memoárový

Co dnes právě končí? Pondělí mám za sebou. Asi úterý. Slunečné. Večer v autě jsem zaslechla, jak se Miloš Skalka loučí ze svého pořadu - přeju vám v neklidné době... Zvláštní - nazval to. Označil to. Hned mi šla myšlenka: A kdy pro tebe byly klidné doby? Ještě tak před sedmi osmi lety. Uspaná. Nic nevěděla. Pak se vlak začal rozjíždět. Hmota jede. Lehčeji je neinformovaným. Jenže! Slyšíš - Bašta dostal víc hlasů, ale podvod. Pak slyšíš, jak si jenerál mění a mění a vymýšlí údaje v CV. Pak slyšíš, jak Bureš jede ve vakcínách. Vždyť sem za ním přijel před lety sám Bilík Gatesů. Pak slyšíš Musk je náš. Musk není s lidstvem. Musk jede v zavádění UI. Jediná radost: Nepředstavitelný chaos. A to už je známka konce. Láska v srdci. Stálá kontrola myšlenek. No, a je to. Držet si dobrou náladu. Hledat maličkosti, které tě udržují při životě. Třeba - s orloji se roztrhl pytel. :-)

https://www.facebook.com/udalostizlin/videos/1663510857396923

Nejen v Šumperku, ale i v Držkové a Zašové ve Zlínském kraji mají orloj s pohanskými bohy nebo postavami z pohádek. Postavili je místní - většinou vlastními silami.

Ráno. Měla bych ještě dvě hodinky spát. Nedá mi to. Vylézám. Kočičáci trpělivě čekají na snídani. To musím. Obstarat němou tvář odkázanou na člověka. 

Obesílám tomboly dárky. Někdy vložím hodnotu čtyř, jindy osmi tisíc. Je to moje práce, můj čas, můj přístroj, moje osvěta. Volám jedné starostce. Jé zrovna pojede okolo. Asi za deset minut. Hýbnu kostrou. Zvonek. Předávám.

- Pozdravujte manžela!

- Jo, ještě že ho mám. Včera jsem se ho ptala, kolik je jedno procento z hodnoty naší nemovitosti.

- Nebojte, ono to nebude tak horké! Hlavně si nedělejte starosti. To pak ti lidé onemocní. 

- Já si nedělám, já mám Peťulku! On mě vždycky snese na zem. 

Poledne.

- Peťuš, já pojedu asi na kole...

- Nejezdi. Fučí, začne pršet...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-17_Chlebanek_a_Petova_krabicka/

Když autem, tak ještě zadělám na chlebíček. To stihnu do půl druhé. Chleba dopékám v čas, kdy za pět minut už mám být jinde. Volám:

- Už jedu! Už jsem na cestě!

Šup, šup. Vyjíždím. Směr Smiřice. Městys, kde maminka chodila do Dvorany do tanečních. Prý okolo sálu byly vyrovnány židle pro garde. A ty prý posunčily, posykovaly na dcery - narovnej si sukni. Narovnej se. S tímhle netanči. Tenhle ano. Dvorana. Vždycky jsem z balkonu ve druhém, lépe ve třetím patře DD mamince ukazovala:

- Mami, hele, támhle jsou Smiřice. Vidíš ten komín? To je komín Vedebky v Černožicích.

Vůbec nevím, co VDB - vedebka - znamenalo. Byly to skvělé konzervárny. Kolik jsme jich tu měli. V Novém Městě vyráběli dětskou přesnídávku.V Černožicích se zpracovala sezona jahod, meruněk, broskví. Ale i okurek, paprik... Deva. Fruta. Moje úskoky s Jitkou. Vždycky jsme běžely za mistrovou paní Kopeckou žadonit, že už nechceme půlit broskve, odstopkovávat jahody.

- Holky, běžte ještě chvíli ďoubat, a po přestávce přijďte.

Někdy jsme si to vyjednaly hned od šesti. Přišly jsme do práce, jedna stará paní, Slovenka, Balášová, už měla vyďoubané tři, čtyři, pět beden. Včera jsem šla na hřbitově okolo jejího hrobu. Dívala jsem se na její podobenku. V šátku. Jako v továrně. Vzpomněla jsem si. Hned vedle leží její syn. Taky má na pomníčku obrázek. Padaly jsme při pohledu na její práci. Tolik jsme nezvládly za celý den. Jenže jsme mohly po svačině vyběhnout po schodech a jít na kýženou linku. Myslím, že jsme nikdy neztvrdly dole u stolů. Vozívali tam vězenkyně. Ty byly na tuhle práci. My hezky nahoru do provozu. Buď ke korýtku, máchat jahody, sypat je do sklenic. Nebo podávat víčka k víčkování. Nebo - to jsme měly s Erikou nejraději - nahoru pod střechu navážet sklenice s paletami a podávat je dolů na takový výtah. Někdy se podávání zastavilo. Zavolali elektrikáře, údržbáře, opraváře. Mezitím jsme si hezky obrovnaly prostor paletami. Když dole plnili okurky, podávaly jsme pětilitrovky. Někdy jsem jela tak rychle, až jsem celou paletu převrátila.

- Ireno, co blbneš, dělej!

Ó bože. Erika, Jitka, já. O Erice jsem psala v adventu. Je ve Švédsku. Vlastně - jak to bylo. To byla švagrová toho mého z hlubin času se vynořivšího kamaráda, který mi pak v létě umřel...

Mamince jsem zkrátka ukázala obzor. Naposledy jsem si nechávala její ves Neznášov. Tam se s babičkou a dědou odstěhovali, když měla jít do školy. A hájovnu u lesa. Mařka Kuřetová a její bratr Olda. A taky jsme koukaly na kopec s její školou. Habřina. Tam nyní - jak mi včera sdělil můj tiskový mluvčí - konečně v referendu schválili opravu Chloumku. Tak se KONEČNĚ uskuteční plán člověka, nechci ho jmenovat, jsou tu cizí uši, který Habřinu zušlechťuje. V září to byl rok od koncertu na Chloumku. To se ještě nosily dusítka. Já ne. Přes Lindu seděl ten černozadelník z KDU ČSL. Hubu zakrytou. On byl čím? Ministrem? Hlavně prý tihle křesťané potáhnou i s Číňanem. Jen aby se dostali ke korýtku. To není z mé hlavy. V tom se nevyznám. Maminko, tak na Chloumku bude v zemi zasunut rondel. Tam bude myslím koncertní sál, zázemí. Těch rondelů je v naší zemi mraky. Jeden právě u cesty u trati, kterou jsme spolu pozorovaly z okna. Mami, o těch rondelech nikdo neví, k čemu sloužily. Ale Topolánek nechal jeden zalít u Kolína betonem. Rondel nerondel, dnes tam stojí prý benzínka. A hotovo. Rondely se táhnou přes Německo dál na Francii. U nás jich je snad nejvíc. Ten největší v Evropě je taky u nás. Kolik on měl v průměru? Snad tři sta metrů? Už si nepamatuji.

Když jsem chtěla mamku rozesmát, vždycky jsem vyloudila úsměv příhodou s Bobíkem a nebo příhodou s Erikou a lopatkou. Jednou jsme spolu stály u linky, podávaly sklenice. Nebylo to na půdě. A jednu jsem upustila na zem. Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Pod pásem stál obrovský kovový koš. Zametala jsem střepy. Najednou zahoukala siréna na přestávku. Odpadla mi lopatka i smetáček z rukou.

- Ireno, co blbneš?

- Houkali na přestávku. Jdeme ven.

- Tak snad to dometeš?

Mamka si tu příhodu pamatovala. Smála se. Já fotila.

Erika, moje zlatá. Pak jsme se rozprášily. Erika na zdrávku. Já a Jitka, Olina, Markéta na gympl. Jak ráda vzpomínám na středoškolská studia. Květka - naše profesorka latiny. Jo, někdy v létě Péťa přišel, že byl něco opravit u... Přišla druhého září do hodiny. A žádné představování. Křída. Deklinace, konjugace. Laudo, laudás, laudáre... Servus, serví, my se učili skloňovat a časovat! Hned slovíčka první lekce. Květka pak ve třeťáku na lavičce doučovala latinu maturanta... Musel mezi nimi být minimálně rozdíl jejího studia. Dejme tomu pět let. Dělaly jsme si s holkami legraci. Učí ho latinu! Transparentně sedali ve školním parčíku. Jako aby bylo vidět, že nic. Ale vono něco. A dopadlo to. Vzali se. Petroušek byl právě u jeho bratra. Nemohu si vzpomenout na jméno...

- Peťuš, a jsou spolu? Žije ještě Květka?

- To je jeho bratr.

- A to ses nemohl zeptat?

Ve Smiřicích na mě čeká bodrý vesničan. Předávám mu dárek do dvou plesů. Moc milý. Moc děkoval. :-) Chvilku jsme povídali. Chválila jsem ho za plesy. Kontakty mezi sousedy. Povídal, že mladí to nechtějí dělat.

 - Jo, a staří vymírají.

Ptala jsem se, jestli počítá s účastí na plese jako před plandemií... Posmutněl. Hodně lidí pomřelo. Depopulace. On sám má tři dávky. Říkal:

- Víte, jsem naletěl. Já jsem se bál, abych neonemocněl.

  Jsem zticha. Podávám ruku. Určitě se uvidíme i za rok.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-17_Cestou/

Jedu alejí, kudy jezdíval císař v kočáře. Když přijel na kontrolu stavby pevnosti. Dovedli k nám dráhu. Po ní se přiváželo uhlí ze Svatoňovic do cihelen. Máme tu celou vekou čtvrť Cihelny. Cesta mě přivádí do vesnice, kde se maminka poprvé nadechla. Proti jejich domu dodnes stojí škola. Mamka mi povídala, jak se do ní moc těšila. Ale přestěhovali se do Neznášova. Chodila do vedlejší vsi Habřina. Habřinští pohřbívali na Chloumku. A z druhé strany zas funusy chodily z Neznášova. Pak si Habřinští udělali na Chloumku nový hřbitov.  Neznášovští si taky založili hřbitov, ale dole ve vesnici.

https://program.rozhlas.cz/zaznamy#/dvojka/32/2023-01-17

Poslouchám, že je letos Rok koniklece. Hezké poučné asi od 13.43 hod. Koniklece mám na zahrádce. Dozvídám se. Poučuji se. Přijíždím na křižovatku u školy. Přes cestu maminčin rodný dům... Vlevo důchoďák. Mihne se mi:

Tady mě šikanovali, když jsem parkovala. Kolikrát jsem sem jela za maminkou? Kolikrát jsem ji sem vracela od holiče. Nebo o víkendu večer... Nahlas si šeptám.

- Mami, maminko, tady jsi byla zavřená. Nešťastná. Mamko, mami!

Věřili byste, že posunete-li na 13.47 hod., uslyšíte něco!? Obešla mě husí kůže.

Chvilku vzpomínej, je to všechno jen pár let...

Co to je? To je Jiří Korn? Přejíždím přes koleje. Snažím se poznat písničku. Už to mám. Slzy tvý mámy. To není Korn. To je Petr Janda. Olympik. Bulím. Mami, tolik let života bez svobody... Snažila jsem se chránit tě. Být s tebou. Těšit tě. Vozila jsem tě v neděli do Velichovek na koncerty. Byly jsme spolu na Chloumku, v Neznášově, u Skořípky, na trzích v Kuksu, na vinici jsme vystoupaly. Měla jsem ráda, když jsem tě uložila u nás po obědě na lehátko pod ořech. Žehlila jsem, hlídala tě. Už to jsou moje slzy. Mami, zlobila jsem se na tvou varovnou větu:

- Počkej, budeš hořce plakat. 

Vždycky jsem tě okřikla. Myslela jsem, že se vztahuje na pohřeb. Ne, ne, ne. Ta zůstává navždycky.

Tak tuhle spirituální příhodu mám v sobě. Maminka mi poslala písničku.

Už bych mohla napsat dobrou noc. Ještě povzdech nad lidským charakterem. Ano, agent Bureš začal s genocidou. Ano, nutil nás do ksichtoklapů. Jenže voják je voják!! Dnes jsem se potkala s bývalým vojákem.

- Víte, já jsem tak ráda, že to mám za sebou.

- Jo, budou to mít těžký. Ten...

- Jenerál...

- Tak jak mám ze studií kolegy třeba na ministerstvu a tak, všichni říkají, co to je za bezcharakterního... Prý ho nikdo nesnáší.

- Jo, prý když cítí, že je někdo méně inteligentní, povyšuje se. Přece když tady potkám Pepu Brejtra ze zvláštní, pozdraví, neotočím se, že je méněcenný. Přece všichni jsme si rovni jako lidi.

- On je neoblíbený. Pozdravujte Péťu!

Malá ukázka toho nevzhledného rádoby upraveného ksichtu. Kde se vzal, vyloupl se jako vhodná figurka do pimprlového. Nestačilo svědectví jeho spolurozvědčíka. Jeho učitel. Ani prokurátora Kříženeckého. Ne. Lidi letí na vzhled. Cože? Domácí násilí? Ale kdeže. Opustil ženu? Opustil postižené dítě? No, ale má plukovnici! Ta se k němu víc hodí než prodavačka. Byla prodavačka, nepletu se? Kdysi po revoluci nějaký Bartončík nebo Bartoníček odstoupil z čela strany, aby ji nekompromitoval. Někdo na něj v novinách asi den před volbami propíchl neblahou minulost. Vyřízeno. Taky ministr životního prostředí Moldán? Ne, pletu se. Ministr spravedlnosti Kalvoda. Chyběla mu nějaká zkouška. Oslovovali ho myslím titulem, který mu nenáležel. Odstoupil!!

Tady tohle stvoření s prasečí kůží, s arogantním vystupováním před volbami, ne, neodstoupí.

- Nemáte nárok na nic

https://www.facebook.com/karel00000000/videos/3288687224741911/?sfnsn=scwspmo

Nic. Chaos příznak konce. OK. Uklidni se. Někdo je slepý, někdo hluchý, někdo blbý. S tím holt nic nenadělám.

- Peťuš, vezmeš mě na přednášku?

- Až pojedu na stadion. Ale domů půjdeš pěšky.

Dohodnuto.

Na chvilku usínám. Pane bože, za pět minut tam mám být. Zas přijdu pozdě. Péťa je tu. Jedeme. Ne. Výjimečně o hodinu déle. Volám mu. Jen se obrátil. Nasedám do auta. Mám hodinu. Což je pro mě už necelá, tedy nebezpečí opětovného pozdního příchodu. Jsem fanfarón. Myslela jsem, že jdu na druhý díl Fridricha Velikého. Ne, ne. Psychologie a spiritualita.

Usedám proti reprobedně. Základní psychologické aspekty spirituálního života. Božínku, připadám si jak na vysokoškolské přednášce. Jezuitství. Ne. Znám jejich slib. Zabíjet. Slib chudoby, čistoty, poslušnosti. Ne. Ne. Jsem svobodná živá lidská bytost.  Kýžený konec. Vjíždím do vrat, zrovna přijíždí ze stadionu i Petroušek. Líčím svůj omyl. 

- Proč jsi neodešla?

- Bylo mi to blbé. Všichni byli nadšeni! Až v závěrečných dotazech se ptali na cizí slova. :-) Ještě čtyři díly. Ne. S tímhle já vůbec, ale už vůbec nesouzním. Ne. Dělit lásku na k sobě, k okolí, k Bohu. Ne. To mám všechno propojeno. To se přece nedá oddělit. Teorie. Filosofie. To už je pro mě přežitek. Dokonce jsem minulý týden někde četla, že filosofie je umělá věda na oblbování lidí. Názor se mi líbí. Vyučovala jsem politologii. Pavěda. Stát a právo. Ty vorle! Přednášející vzdělaný, velmi vzdělaný, příjemný. Tečka. Další čtyři díly si nechám utéci. Nejsem tak na výši. Mám otevřené oči, uši, srdce, mysl, intuici. Nejsem biorobot. Jsem konspirátor, dezolát, konceptuál. Vybírám si, o co se zajímám. Ale určitě ne o jezuitské učení z Vatikánu. Brrr.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-17_Vecer/

Jsem ráda, že se přednáška setkala s takovým ohlasem.

Je, čtyři. Sněží. 

Dobrou noc!