Města hvězda - energetická síť

Zaspala jsem. Od půlnoci do půl desáté. Ježiši. Tělo už vstávalo v osm i dřív a dnes asi dostalo šok. Pospalo si. Šla jsem brzy spát.

Abych v noci nerušila, mám na krk taková světýlka. Dvě. Lampičku se dvěma konci. Koukám, že jsem v noci jedno světýlko nevypnula. Hm.

Mám v plánu žehlit. Jdu otevřít skleník. Zalít pár rajčat, okurek. Nasytit Mourka.

https://www.youtube.com/watch?v=wCWIPdPEqEY

Dopoledne. U práce sleduji 3. díl Tartárie aneb ukradené dějiny s Janou Kiara. Napsala suprovní knihu. Teď  z ní vyprváví. V minulém díle vysvětlovala mj. magnetrony. Dnes ukazuje vodu a pevnosti hvězdy. V takové jedné hvězdě žiju.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-06-mesta-hvezdy-jako-vlocky

Začíná moc hezky. Kolik synonym a příslovcí, zvukomaleb máme pro vodu a okolo ní. Kapka, cák, cák, plesk, žbluňk. Jezero šplouchá. Potůček zurčí, bublá. Řeka šeptá. Vodopád hučí. Moře šumí. Kapky pleskají. Rozetová okna jako kdyby byla kokpií vloček. Zrovna tak pevnosti - tvar vloček. To není náhoda. 

I ticho vyrábí ve strukturách chrámů – nebyly chrámy – kimatickou strukturu. Je všeobecně známo, že zbytky tatarských nádherných velkých staveb byly přeonděny na muzea, soudy, divadla. Jana Kiara v tomhle díle vysvětluje moc vody. Všechna dávná sídla byla obklopena vodou. Voda se starala o nezbytnou rovnováhu; komplexní síť pro energetické zásobení, pro rozdělení energie, pro rozvod elektromagnetismu. Starala se o biomagnetickou rovnováhu. Aby se systémy nepřehřály. Vytvářela vlhkost. Všechny stavby a honosná sídla k sobě přiváděly kanálem vodu. Propojeno s elektrárnou. Voda nebyl rozmar. Někdy je všechno schováno pod zemí. Lidé netuší, že všechny viktoriánské tunely a vodovodní podzemní cesty jsou neskutečně dlouhé a procházejí pod mnoha městy. Podzemní vodní tunely byly propracované. Kdyby chtěli jen, aby tam tekla voda, dají tam dřevěné potrubí.

Přechází na města hvězdy. Hvězdicové pevnosti – elektrárny. Prý se stavěly od 2. pol. 17 stol. po století 18. Obklopovala je voda a nakupené vrstvy zeminy. Hradby okolo města vypadají jako hvězdicová pevnost. Nikdy to nebyly pevnosti. Byly propojeny s řekami, mořem. Byla to energetická síť. Proč by se bránily? Před kým? Byly jich tisíce. Proč by okolo každého města byla krásná hvězdicová hradba? Později se jim najednou začalo říkat pevnosti, citadely... To pro nás blbečky se zastřenou pamětí a myslí. 

Spousta pevností je na Sibiři. Sibiřské hvězdice jsou standardizované. Téměř stejné. Typizace v tak neprůmyslové zemi? Opovrhované zaostalé Sibiře? Ohromné množství složitých opevnění svědčí o tom, že dělníci, inženýři, projektanti měli nejenom vysokou kvalifikaci, ale i taky obrovské materiální a lidské rezervy. Takže žádné bajky o primitivních knížectvích na území středověké Sibiře. Museli mít rozvinutý systém vzdělávání a přípravy vojáků, kteří nebudou pochodovat na seno sláma. V učebnicích se píše o nekonečných pustých prostorách s primitivními lidmi. Aby historka o primitivních lidech na území středověké Sibiře fungovala, bylo třeba pevnosti zničit. Pokud se o to nepostaral meteorit, musel to být někdo jiný. Kdo? Co musí udělat vítěz, aby si uchvácené území udržel? Zničit historii dobyté země. Bez zničení národní paměti už není možné ustanovit nový stát na okupovaném území. Pokud tam je paměť, nejde to. Dokud si voják pamatuje, za co proléval krev – není možné z něj udělat otroka.

Kdo se bránil v sibiřských pevnostech: Raséni, Skýtové, Tartarové, Rusové? Kdo?

Teď dlouhatánské souvětí: 

Díky monstrózní manipulaci dějin v 18.-19. stol., kdy všechny dosažitelné historické dokumenty svědčící o historii Tartárie byly na popud západem dosazeného klanu Romanovců zničeny a nahrazeny novými, dnes těžko rozlišíme, které jsou pravé a které jsou falšované. Pokud v Evropě hvězdicové pevnosti dosud stojí, ale v Rusku se o nich začíná vědět až díky leteckým snímkům teprve nyní, jaký z toho je závěr? Dobyvatelé přišli z míst, kde pevnosti stojí dosud!!

Kontroloři dějin některá díla zbořili. Přívody vody nechali vyschnout. Zničili energetickou síť. Jenže netušili, že přijdou letadla, rogala, drony. Pevnosti jsou zbořené, ale z výšky jsou jasně patrné. Pamatuji, jak nám v dějepise pan učitel Matějka vyprávěl, že tady kolem nás vedla jakási stezka. Je po tisíciletém udusání karavan od kopyt zřetelně patrná jen z letadla. Na zemi ji neuvidíš. Nevzpomínám, o jakou stezku šlo. Naše město leží na trase dávné dlouhé stezky vedoucí k Baltu. Tak jestli to byla ta ona nebo jiná, už nevím. Po ní proudila od Baltu pro nás vzácná komodita jantar, sůl, kožešiny, z jihu luxusní zboží. Maminka mi koupila kdysi jantarový prsten. Vůbec se mi nelíbí. Už ho nenosím. Jantar byl u nás využíván především k výrobě šperků a ozdobných předmětů. Připisuje se mu magická moc. Někdy se užíval i jako kadidlo. Po zahřátí příjemně voní. Má i dezinfekční účinky.

Kiara ukazuje obrázky německých pevností - Drážďany, Kolín nad Rýnem, Hamburk, Mnichov. Mnoho měst hvězd u nás. Existuje celá mapa měst hvězd na celém světě. Jsou jich stovky a stovky. Nemusí být jen kruhové. Ale vždycky okolo nich je voda. Nejenom k hospodaření, ale i k harmonizaci, léčení, propojení energií. Voda může vést městem. Dynamika vody se sníží. Citadely jako by byly modelem vločky. Masaru Emoto dělal pokusy s vločkami. To může zkusit každý se sklenicí vody, rýže. K jedné mluvit hezky, k druhé hanlivě. Nejhůř dopadne sklenice, s níž se nekomunikuje. Přehlížený člověk – nešťastný. Bez zájmu. To dělají nyní naše děti. Tedy pokud žijeme v harmonické vločce, a pokud v budově s věží zazní varhany, harmonizace, léčení. 

Když národ ztratí rodovou paměť, stává se lhostejným. Proto se mocní snažili potlačit, vyhladit Tartárii, rozbít Slovany, poštvat je proti sobě, zničit jejich řeč (Cyril a Metoděj nadělali velkou škodu), ta samá církev pak upálila M. Jana Husa; snažili se vše rozbít a zahladit, aby jednota národa neexistovala; národ pak ztrácí chuť k životu, smysl existence, přestane tvořit, je zajatcem okolností, nechá se unášet proudem, vydává se na cestu sebezničení, alkoholismu, narkomanie, legálních drog, TV seriály, obdiv bitev sportovních fanoušků, bezcílné pobíhání po prázdnotě. (V dubnu jsem byla na přednášce ing. Mišuna - vyprávěl totéž. Ne o městech hvězda, ale o ničení Slovanů, o Tartárii, o třech letech neúrody okolo Napoleona... Velký reset. Vlaky dětí.) 

Irena doplňuje své zjištění: Ztratila se doba semknutosti rodiny. Zjistila jsem, co prarodičů je násilně odděleno od vnuků. Neúcta ke stáří, k životní moudrosti. Ta se nezískává studiem. Ta se žije. Velice převelice ráda jsem v DD poslouchala u kávových dýchánků příběhy stařenek. Brala jsem si z nich ponaučení pro sebe. Jasný nezájem podporovaný u vnuků našimi dětmi – viz Masaru Emoto. Kde se co změnilo? Kde se začala drolit rodina? Kde zmizela úcta k rodičům? Lehce se bude dál ničit mocným. Kde nejsou pouta, nepotřebují meč. My staří si nacházíme jiné spojence, jiné mladé a své vyškrtáváme ze života. Nelze se nechat zničit nezájmem jak ta voda ve sklenici. Svou pozornost obracíme k cizím, kteří nás mají rádi i s našimi názory. Mají o nás zájem. 

Válka je vůl – to jsem slyšela v šesté třídě na výletě. Byl večer. Žáby koncertovaly. Ve stanu v Českém ráji u Jinolických rybníků. Marcelak Fapšová nás vzala. Ó, už tu není! Někde na protějším břehu hrála asi diskotéka. A my jsme si ve stanu notovaly s kamarádkou písničku skupiny Synkopy 61

Napsal si někdo na starej kůl
prostinkej nápis: Válka je vůl!
Před kůlem stojím, čepici smekám,
v očích mám slzy a pak si klekám,
modlím se za ty, kteří ten kůl
nevidí a nečtou, že válka je vůl.

Napsal si někdo na starej kůl
prostinkej nápis: Válka je vůl!
Před kůlem stojím, čepici smekám,
v očích mám slzy a pak si klekám,
modlím se za ty, kteří ten kůl
nevidí a nečtou, že válka je vůl.

Že válka je vůl, že válka je vůl, že válka je vůl…

Co se dnes propaguje? Chcimírové jsou dezoláti. Jak aktuální text pro zelené gumy rozdmýchávající ohýnek války. Přisluhovače nemohu mít v lásce. Transhumanoidy. Roboty. Bezcitné. Se zbraní jako argumentem. 

Ještě jednou odkaz na celý dokument o městech hvězda: https://www.youtube.com/watch?v=wCWIPdPEqEY

Náš Mourek si to u nás užívá. Zotavuje se z noční bitky na kraji týdne. Ještě kulhá, ale to se napraví. Dvě noci spal doma. Včera už si vyběhl do nočního revíru. Jasně, musel si ho okouknout. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-06-dopoledne

Ireno, přestaň pracovat. Je čas oběda. Ohřívám lečo. Brambory na páře. Na druhou bych měla jet na kosmetiku. Nebo ne? Nestíhám dodělat pár úkolů. Jedu ve dvě deset. Jak to, že mi Tamara nevolá, kde jsem? Potkávám se s Péťou. Stahujeme okénka.

- Peťuš, nestihla jsem vyklepat rumbu a nedala ji na nabíječku. Vytřela jsem. Nevylila kbelík.

Jen chápavě přikyvuje. Usmívá se. U Tamary jen její snaška.

- Paní Irena, Tamara odjela do Itálie.

- To říkala, ale proč mi nedala vědět?

- Už je tam čtrnáct dnů.

Vytahuji pytlík oříšků.

- Tak ať mi po návratu zavolá.

Volám Petrouškovi, že jedu domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-06-nase-mesto-hvezda

Dnes mi někdo říkal, že když chce obejmout, její muž uskočí. Neměl to doma. Nikdo ho to nenaučil. Jo, známe takové studené čumáky. Maminka běhala za chlapy. Vdávala se. A hoši neznají, co je láska. Studený čumák. Říkám to Petrouškovi.

- Máš pravdu. A takhle dopadnou ti naši. Bezcitní. Obrátí se to proti jejich rodičům. Ale nás z toho hlava bolet nebude. Mám tisíc úkolů.

To je teď jeho nová oblíbený průpovídka. Kdybych mu dnes nechala vyrábět nábytek do pracovny, na šuplíku by se objevila tahle věta. Mám tisíc úkolů. Kolik průpovídek za ta léta měl. Používá je tak rok a pak je mění. 

- Budu sekat.

- V tomhle vedru, jo? Aha.

- Tak ořežu vrbu.

- To můžeš. Ale oznam jí to, aby se nevylekala.

Mluvím k vrbě, protože on je neznaboh.

- Jak tu sedím, už mě štípli tři komáři.

- A udělal sis´   smlouvu s komáří královnou?

Očekávám, že mi odpoví:

- Tobě není dobře, viď?

Zklamal, nechal se zapříst.

- Prosím tě, ty tvoje smlouvy s klíští královnou a komáří.

Chytil se. Rozpažuji ruce, zavírám oči. Doufám, že teď nepřijde ta věta:

- Tobě není dobře, viď?

Dramaticky pronáším: 

-- Počkej, ješiši, vidím klíští královnu. Jé, ta je obrovská. Počkej. Jo, tady vlevo, tady má trůn komáří. Ale ta je! A na hlavě má korunku!

Ani oko neotevřu, protože by se začal smát.

- Komáří královno, žádám tě, abys svým podřízeným komárům v naší zahradě přikázala, ať nás nechají napokoji. A hlavně žádám za Péťu. Protože se na něm pasou jak na louce.

- No a je to. Nesmíš křížit ruce a nohy, aby energie proudily.

Teď se u psaní usmívám. Ale fakt, ono to funguje!

- Jdu prořezat tu vrbu.

- Jdu k bazénu. Ve vedru nepracuji.

Cestou k bazénu si beru rýč, košík krumpáček. Ireno, dej pozor, nešlápni tady do té půlky myší zdechliny. Ryju si brambory. Docela od jara vyrostly. Se divím. Nezalévali jsme je. Ještě pak pod bazénem asi možná budou. A ještě dva řádky máme. A už mám košík. Konec pachtění. Voda. Jdu do bazénu. Usínám. Zas jdu do bazénu. Na lehátko. Do bazénu.

- To tě nekoušou komáři?

- Ne. Mám smlouvu!

Má hotovo. Sbírá větve do pytle. Sbírám se naposledy do vody. Možná letos už úplně naposledy. Vodička má dnes zas o jeden stupínek méně.

Na lehátku před usnutím přemýšlím, jak naše mladá nenáviděla svou tchýňku. Tak dlouho jsem do ní hučela, je to babička tvých dětí… Až se vztahy narovnaly. Tchýňka byla na kordy s oběma snaškami. Petroušek mi dnes připomínal, jak nadávala na mladé, jak po sobě neuklízejí… A druhá babička zas nasazovala psí hlavu na zetě. Už jsem na to zapomněla. Dnes můžeme být spokojeni, všichni se tam mají rádi. Děti mají aspoň dvě babičky. Že mají i další – ne, to nevadí. Hurá! Co chtít víc. A´ť žijí v předstírané ukňučené lásce a cochcárně. Můj Petroušek má sloní paměť. On si všechno ze života pamatuje. I to, co já jsem z mysli vytěsnila. Na detektivky může čučet každý měsíc, nikdy neví, kdo je vrah; konec vždycky zapomene; ale co se týká nespravedlností, to má dobře v sobě uloženo. Navždycky. Tedy – radujme se. Na Péťu nikdo nemá. O tom mě několikrát přesvědčil. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-06-zofka-s-ulovkem-ja-se-svym

Za odpoledne jsem se prošla několikrát okolo myšího torza. Štítím se myši. Natož nakousané. Koukám, hledím, zírám valím oči. Je placatá. Fůůůj, co to je? Péťa obcházel vrbu. Musela jsem se trefit bosou nohou já. Bléééé. Fuj. To jsem byla já!!

- Jdu uklidit tu myš. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-06-podvecerni-siesta-s-komary

- Jé, tys´  tu vrbičku hezky oštulcoval. Hlavně k ní večer nalej kýbl vody. Kafe?

- To bych si dal. 

Jdu uvařit mok. Péťa nese myší hnusotu.

- Podívej, jak je ta myš placatá.

Hnusná představa mého chodidla…

- Jo, mohla bys mi říci, co to v noci svítilo za oranžové světýlko u tebe na stolečku?

- No, to jsem si ráno taky všimla, Petroušku. Zapomněla jsem ho zhasnout.

- Protože mě vzbudilo. Ve čtyři přišla Žofka, že chce ven. A od té doby jsem už neusnul.

- To by si ke mně nedovolila. A já když spím, tak spím.

- Já jsem vyběhnul. Ona pelášila fofrem v kuchyni ke dveřím do zahrady.

Řehtám se. Moc hodný.

V podvečer máme konferenční hovor Lucka, Linda a já. Plánujeme. Sdělujeme si, co je nového. Co jsme prožily. Řehtáme se. Dominiček chodí do školky. Šmudla prý dnes usnul za tři minuty. :-) Ještě jednou si letos vyšlápneme na Sněžku.

- A mohly bychom i Černou horu.

- Můžeme. A jak to uděláme s autem?

- To vyřešíme na místě.

Hledám provoz lanovek v říjnu. Jo, jezdí.

- Tak já se těším.

- Já taky!

- Já taky!

- Pozdravuj Míšu a Dominička.

Vzájemně pozdravujeme všechny naše.

Dvaadvacet hodin.

- Tak, Peta de spat.

- Dobrou noc, Petroušku,

- A jestli mě vzbudí to malé oranžové světýlko, tak ti ho rozšlapu.

- Jé, Peťuš, to já to teda zkusím.

Předevčírem se zastavily kuchyňské hodiny. Petroušek je nebere na zřetel, protože jdou kvůli mně asi o patnáct až dvacet minut napřed. V poledne mi volal.

- Peťuš, všiml sis, že nám nejdou hodiny?

Jde spát a jen tak ledabyle utrousí:

- Ty hodiny se rozeběhly.

Vyběhly mi oči. :-) 

- Prosím?

- Že se ty hodiny rozeběhly.

Kroutím hlavou. Jen tak mimochodem na odchodnou: 

- Jsem tam vyměnil baterii.

Legrace. Lehkost. Radost s ním žít.

Jdu spát. Dobrou noc!