Městem v kondici

Radost. Krásný den. Bude půlnoc. Jen se tak krátce ohlédnu. Poslouchám Wilsonku. Usmívám se.

Ráno. Probouzím se a hned běžím do dne. Do osmi mohu přijet na odběr krve. To bych chtěla stihnout. V kuchyni jen Mourek. Aha, slečna Žofie cábruje venku. Jedu bez přípitku horkou vodičkou. Dnes dr. neordinuje. Sestřičku tu mám. Nikde nikdo. Měří mi tlak.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-05-bezim-na-krev

- Máte nádherný! Ukázkový!

- Však o sebe pečuji.

- Je to vidět!

- Vnitřně i vnějšně. Pečlivě si umývám pleť ráno i večer. Do sebe Herbalife výživu ráno a večer…

Povídáme si se sestřičkou.

- Paní doktorka tu vypsala žádanky na RTG, mammo…

- To vyřadíme. Dám vám krev. Zkusíme EKG…

Běžím k autu. Vítá mě Žofie. Že by ji pustil Petroušek?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-05-doma-se-tvorilo

Směju se. Vždycky, když jsem hlídávala Kitty, fotila jsem ji na kočkolitu. Psala jsem pod fotku Lindě: Kitty tvoří. Vypadala jak Lenin v zamyšlení.

Zajímavé. Zvířata si sednou. Nenechají se rušit. Soustředěně přemýšlejí. Asociují mně Lenina. Fotky Lenina s různými názvy. Fotili starého syfilitika ze všech stran. Když Žofie tlačí své dílo, zachycuji ji v tvůrčí činnosti.

Teprve piju horkou vodu s kurkumou, pepřem, citronem a zázvorem. Zvu kočky ke snídani. Chystám se na kopec na druhém konci města.

Než se vydám, udělám to, to, tohle a tamto. Bude poledne. Strojím se. Beru s sebou žádanku na EKG. Nebrali telefon. Zastavím se.

Jsem asi trapná. Ale já mohu běžet. Svobodně. Po svých. Mám neuvěřitelnou vnitřní radost. Někdo jiný leží v posteli. Bezmocný. Nemůže... 

Na EKG mi nebrali telefon. Vstupuji do čekárny. Tři lidi. Zdravím.

- Kde se tu, prosím, ťuká na sestřičku?

Byla jsem tu několikrát za život. U dr., která tu taky celý čas ordinovala. Dnes je tu nové jméno mladé lékařky. Na mé zaklepání otevírá sestřička.

- Dobrý den! Chtěla bych se objednat na EKG.

- To nemusíte. Počkejte. Vezmu vás hned.

Senzační. Za chvilku mě volá. Trošku se chvěju. Uklidňuje mě, že mám srdce zdravé. Pošlou to mé lékařce. Tak to je parádní. Ani nejdu do ordinace.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-05-vzhuru-k-vyskam

Vycházím ven. Pokračuji v cestě. Chci se dostat na úplný, ale úplný konec města. Nechci jít po okraji výpadovky. Klušu rychlým tempem. Napadlo mě, jestli bych se třeba nedostala od vodárny k cíli. Vyšlapuji kopeček. Procházím uličkami. Tady je domečků! Jeden krásnější než druhý. Hezké bydlení v klidné části vedle nemocnice. Přitom výpadovka vede za nemocnicí. Ale tady je klid. U jedné vilky na mě doráží hafan. Krásný. Ach, moc hezký. Spouští hrůzu. Chlácholím ho. Vrtí u výhrůžek ocasem. Škoda, že tu není páníček. Možná by mi řekl, abych dala pozor, že je to trhač. Nebo ať si ho klidně pohladím. Vždyť ještě nikdy nikoho nekousnul.

Obcházím po tvrdé loučce za vodárnu. Pole naplněné vodou z tajícího ledu. Našlapuji po ledu. Ne. Tudy cesta nevede. Vracím se. Scházím z mikro sídliště rodinných domků. Jak se sem naskládaly? Nejdřív asi byla řadovka. Nad ní další. Mezitím si tu lidi postavili svá elegantní obydlí. Sbíhám dolů z kopce k Nároďáku. Hned po revoluci ho město střelilo. Překrásný sál. Tady jsem se učila tančit. Nebyla jsem tu moc let. Kudy? Obcházím budovu. Aha. Stoupám vzhůru. Ani to dlouho netrvalo, jsem tu. Vidím na konci ulice míhat se auta. Do města a z města. A proti mně cesta na Zaloňov. Tudy jezdíval k babičce do Nouzova autobus. Nejdřív takový malý. Sedělo se na lavicích po obvodu. Motor mu kníkal, hníkal. V té cestě v zimě, když mamka jela babičce pomoci na ples, jsme se prodírali vysokou hradbou sněhu po obou stranách. To bývaly časy zim, dětství, bezpečí, ochrany. S maminkou.

Sbíhám zpátky dolů. Jsem úplně mokrá. No, na to, že běhám, lítám, běžkuji, plavu, sjezduji, chodím od prvního ledna, myslela jsem, že mám lepší kondici. Ačkoli, kondici cítím vynikající. Normálka. Namáháš se. Zpotíš se. Z centra sem nahoru je to kousek. Jsem dole. Přebíhám parkoviště u Penny. Tady jsem se účastnila v sedmdesátých letech jako studentka archeologického průzkumu. Tady pod asfaltem je prozkoumaný pozemek. Ulice Na Kameni - zde stával klášter... Našli jsme tu hrob s kostrou.  Mířím na náměstí. Stavuji se v bankomatu. Dnes pobočka uzavřena. Divné. Nejdřív nám zrušily dvě pokadní. Chodila jsem sem ráda s penězi. Pak už jen jedna pokladní. Teď žádná. Pro dnešek pobočka uzavřena… Aspoň že bankomat není  uzavřen.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-05-domu

Přes náměstí mířím dolů na odporný most. Oceněný. Houpe se. Nelíbí se mi. Tady sloužil překrásný most zhotovený šikovnýma rukama našich předků. Držel ho pilíř. Prý to tak není, ale jeden chytrý od vody, co tomu rozumí, ale není to tak, mi říkal, že támhle od splavu šel vír, který tvořily větve a nánosy v řece. Už jsem napsala výra ušatého. Jako když Ropušan napsal vidírat. A ten vír podemílal pilíř, až se po poslední scéně filmu Něžné vlny v noci zřítil do Labe. Jsem lajk. Věřím tomu, co mi ten odborník řekl navzdory tomu, že mi to jiný odborník vyvracel. Starý most to nevrátí. Jen když chce člověk upozornit, že někdo navozil větve nad led řeky, nastaví si na sebe past. Neb soudruzi v uniformách tomu rozumějí nejlépe.

Sídlištěm jsem doma raz dva tři. Dvě hodinky jsem se honila. Od Vánoc jsem proštíhlela. Cítím se skvěle.

Sportovní výživu. Za hodinku si ohřeju oběd z mističky z Tropicalu. Jej! Včera jsme trávili den v bílé. Dnes? Sychravo. Prší.

Zvoní telefon. Paní místo na patnáctou přijela v půl třetí. Ne. Potřebuji se najíst.

V patnáct zvoní. Přijela s poukazem. Všechno jí vysvětluji.

- A jak proštíhlím jako vy?

Vysvětluji pohyb a zdravá strava.

- Viděla jste, že jím z malého talířku. Malou porci.

- To by mně nestačilo.

- Protein vás zasytí. Omezí vaše mlsání…

Paní byla vychovatelka a je chytřejší než já. Má devadesát kilo, šedesát sedm; myslela, že jí řeknu, co jíst. Jídelníček. Ale já jí to řekla. Čemu se vyhnout. Potraviny bohaté na bílkoviny…

- Jídelničků máte plný internet 

Měřím její hodnoty. Beru si červený, oranžový, zelený fix. Ani ty kosti nemá zelené. Ani jednu hodnotu. Všechno červené.

Mele, že očekávala...

Usmívám se. Nechci být mastodontem. Pečuji o své tělo. Nepřemlouvám nikoho. Vybírám si, co do sebe. Jím z malých talířků. Nekonzumuji bílou pšeničnou, ale špaldovou mouku… Malé věci dělají velký celek.

Večer. Zatápím. Vyrábím si chalvu. Pražím sezamová semínka. Slunečnicová. Melu je. .Datle. Vanilka. Hnětu. V receptu se hmota tvaruje do koulí. Obaluje se v hořké čokoládě. Balím do folie. Zítra se uvidí.

Nájemník se tu stavil. Administrativu jsme vyřídili. Pod nimi o dvě patra níž to smrdí stoupačkami marihuanou. Domovník mi potvrdil, že v tom bytě je stále otevřené okno i v mrazu. Hm. A co svedeme? V dnešní době? Nic. Houfují se před naším panelákem divní lidé. I v bytě bydlí víc osob…

V našem domě voní bylinky. Kočky už jsou zaparkované ve svých postýlkách. Jdu přihodit jedno poleno. A šipka do postele.

Ach, to byl radostný den! Nechci vidět nedostatky, smutky, politické rvaní… O Epstainovi hovořil Pavel Zítko před pěti lety. Lolita expres vozil i slovenské politiky. Ono to ale není jen o pedofilii. Na ostrově se děly jiné věci… Plody nenarozených dětí k omlazování… Najednou se roztrhl pytel s Epsteinem… Nejsem přesvědčena, že umřel. Dva dny po jeho smrti v cele video s ním... Spolupráce se Zelenskou? Padesát jedna tisíc dětí? Cože? Snad tomu někdo nevěří. Přece Putin!

Dnes na FB fotky popravčí čety dvou kluků. Umučili kočku v sušičce. Točili si ji. Chce se mi zvracet.

Tak jdu raději spát. Po dni, který jsem si připravila jako načechranou peřinku.

Dobrou noc!