Město v kleštích. Zácpa jako způsob života

Další levandulový den za námi.

Ráno. Hnusně se ozývá budík. Vlastně budík se vždycky ozvývá hnusně. Vyskakuji. Hola hej! Máš půl hodinky. V půl přijde klientka; v celou vyjíždíme s Kugou na výměnu všeho, co teče, maže, pění.

Rychle vymáchnout pračku prádla. V čem? V octové vodě. Proč? Protože je to ekologičtější, než v naprosto zdraví škodlivém chemickém máchadle. Nazývají to aviváž. 

To stihnu. Štěstí, že mě včera Petroušek připravil na to, že vyjíždíme v půl desáté. Když se řekne v deset, je prý slušnost tam v deset opravdu být. Cesta trvá maximálně dvacet minut, ale to opravdu maximálně. Jenže dnes začne něco, co jsem ještě nikdy v životě nezažila. Dopravní armagedon. 

Hodiny na troubě ukazují půl deváté a kousek. Kdybych klientku včera přes tg nepožádala o půlhodinový předstih, obávala bych se. Takhle jsem v klidu. Utíkám s lavorem prádla ke šňůrám.

Od branky se ozývá mé jméno.

- Ahóóój, moment! Ještě dověším prádlo!

- Prosím tě, promiň. My jsme stáli deset minut u semaforů. Tos´   neviděla, co se děje.

Stříhám ušima. Už to začalo?

Měříme.

- Nebudu to mít dobré, jedla jsem hodně melounu.

- Víš, kde prodávají kus, abys mohla mít jen to, co se vejde do dlaně?

- Když my kupujeme celé a ty největší. 

- Jo, aha. Cukr. :-) 

Kupodivu, ti, kteří si s námi hrají na obrazovce jako s igráčky, mají smysl pro humor. Ona jedla meloun, jídlo s vysokým glykemickým indexem. Nedodržela ovoce jen do dlaně. A hle! Tuky dolů. Svalovina narostla, spalování taky. Metabolická voda nahoru. Spokojenost. A vykulené oči. A kdykoli očekává – teď budu mít vše dobré – bing. Nemá. 

Péťa už je tu. Mírné znervóznění. Jeho přítomnost zrychluje mé pohyby. Taky jeho akurátnost. To je něco na mé bohémství… Čas jen domluvená veličina. Ale podle Péti – když v deset, tak v deset.

Objednávka. Termín. Loučíme se.

- Počkej, nabídnu ti rebarborový koláč. Dala jsem do něj i jahody.

- Ne, já mám doma rybízový s kokosovým sněhem.

- Je tam málo cukru. A je to jen z kokosové mouky. 

- Tak do ruky. 

- I manželovi...

- Moc dobré. A cukru dost, jsem taky zvyklá nesladit.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-30-dopravni-peklo-zacalo

Beru klíčky od své Kugy.

- Jak se dohodneme? Sejdeme se v servisu. Trefíš tam?

Nemám ani čas zeptat se, jestli si dělá legraci nebo jestli to myslí vážně. Jen přikyvuji, že trefím.

- Kudy jedeš?

- Pojedu tady sídlištěm. Vyhnu se semaforům.

A jedu. Naivní představa. Ničemu se nevyhneš. Když udělají špunt na příjezdech, začne peklo. Dnes si osahám, kudy se tak dá kde prosmýknout bez všudypřítomných semaforů. Za normálních okolností tu nemáme ani jeden. ANI JEDEN.

Avizovali opravu průtahu městem. Ptala jsem se starosty, jestli je to opět akcička na nervy před Brutalem. Ne, prý ne. Ale ano, ale ano. Vždycky před Brutalem někde nějakou tepnu přetnou. Opravují most na soutoku. Opravují tunýlek. Ale letos to má grády. Až se sem nasáčkuje 18000 lidí, to bude pecka! 

Proti mně jezdí mnoho aut, víc než obvykle. Protože každý hledá nějakou svou vychytávku. Tak to potěš!

U vyjížďky ze sídliště fronta na semafor. Čekám. Přemýšlím, jestli se nemám vrtnout pod náměstím. 

- Ireno, ať tě to ani nenapadne. 

Stavím se netrpělivě přes cestu. Nepočítám s tím, že v protisměru pojede štrúdl puštěných aut, kterým právě skončila červená. Pán na mě gestikuluje. Spínám ruce, aby odpustil. V duchu si říkám – aby ses nepo. Modlím se, aby nám už konečně naskočila někde v dálce zelená. Stojím opravdu velice blbě. Od náměstí proud, já přes cestu. Z kruháče proud. Jo, pěkná šlamastika. Jedu. Paní vedle řidiče se zle mračí. Neposlechla jsem, když ukazoval, abych couvla. To víš, že jo! Budu couvat. Asi ses zbláznil! Couvat v tomhle šílenství!  Štěstí, že jsem se nevrtla pod náměstí. Tlačím se s proudem dál po objížďkových cedulích Trutnov, Náchod, Česká Skalice. Už to jede. Fajn. Nahoře u nemocnice se špuntík netvoří. Jedu na nový obchvat. Tak! Docela dobré. Deset minut zpoždění. Přijíždím do servisu právě s pípáním časového znamení.

- Dobrý den!

- Ahoj. Můžeš to tu klidně nechat.

- Ty se budeš umět otočit?

Směje se. Celý život věnuje autům. Zná značky. Umí. A otočit se v malém prostoru pro něj bude bonbonek. Upřesňujeme si, že vyměnit všechno. Aaaá! Péťa dojel. Měla jsem pětiminutový náskok.

- Já jsem jel po staré.

Ano, to je rozdíl mezi námi dvěma. Já jela po rychlo, on jel po staré. Přes vesnice s radary… To je těch pět minut.

- Prosím tě, na palubce jí svítí žlutá kontrolka, je to levá parkovačka.

Ještě koukají na něco na kufru.

- Co tam vidíte?

- Osvětlení SPZ. Tam ti svítí jen jedna. To vyměním. 

Kuga ví, že tu přespí jednu dvě noci beze mě. Komunikovaly jsme to cestou. Běžela smutná. Něco jako kdybych opouštěla Žofii a Mourka. To dáme. Až pojedeme zpátky, zas jí povlaje hustá hříva. 

Cestou domů prosím Petrouška, jestli bychom mohli vyzrát na dopravní situaci tím, že pojedeme na velkém kruhovém objezdu na dálnici.

- To si zajedeme.

- Ale zrychlíme to. Objedeme město a přijedeme z druhé strany. Rovnou se nasuneme k nádraží.

Ode dneška do konce října smíme bezplatně používat kus dálnice. Teď už vím, že je to k ničemu. Prašť jako uhoď. Ze všech směrů se zasekneš v koloně.

Prohlížím si nájezd, kam vždycky mizí auta cestou z Krkonoš. My jedeme kousek dál na směr domů. Tak dnes ne – jedeme na dálnici. Tam, kam mizí vždycky turisté, mířící na Phu. Aha! Takhle je to! Támhle se zařadím a jedu. Odtamtud povede někdy v nekonečnu proud aut od Trutnova. Dnes je to ještě v klidu.

- Zajedeme si.

- Jen deset km.

Návěstidlo hlásí, za šest kilometrů sjezd.

- Vidíš, jen šest. Jé, Péťo, já vidím mamčinu kapličku. Konečně vidím, kam ji postavili!

Raduji se. Změnili jí stanoviště o mnoho metrů. Nebyla to památka, ale stavaři se rozhodli ji zachránit. Děkujeme. Na staré cestě do Rožnova-Neznášova se maminka vždycky u téhle kapličky s lípami z obou stran zastavily, asi i pomodlily.

- No, vidíš, tady sjedeme a už jsme…

- V pr…

- Aha. Máš pravdu.

Totiž z opačného vjezdu ve směru od Hradce jsme uvízli v semaforové koloně. Ale ta je! Suneme se jak hlemýždi. Péťa skrývá to své – jsem to říkal.

- Peťuš, já jsem tak ráda, že jsme si vyzkoušeli, že je to blbost.

- A zajížďka.

Očima tlačím hada aut před sebou. Ať už se z té situace vymaníme.

- Divej! Támhle už odbočíme k nádraží.

- Myslím, že to nepůjde.

Vytahuji mobil. Točím pro Brutalisty. Vkládám jim na stránky Brutal Assault video dopravní situace. Tady jediný úsek, kde to mohli opravdu fčně zrenovovat, je odbočující pás k !nádraží, kam nemůžeme, protože vyfrézováno!! Pokračujeme na kruháč.

- Ješiši, doufám, že smím odbočit k nádraží. Podívej, kam ta auta ženou. Jo, pustí nás.

Od nádraží ke kruháči v protisměru nekonečná řada aut.

- Tak, a už budeme doma. Tady už to jede. 

- Peťuš, trvalo nám to přesně hodinu. Nezávidím pracujícím. Hodinu!

Doma si mixuji Herbalife gurmánskou rajskou polévku s provensálským kořením. Je už dva roky po záruce. Přestali ji vyrábět. Byla to moje slaná záchrana, když jsem neměla jídlo. Do horké si vkládám kousky sýra.

Volá stará paní. Vyzkoušela si pixlu jídla. 

- Zhubla jsem čtyři kila. A to potřebujíst dál? Mně už to stačí. 

- Nejde o dietu. Jde o výživu. Jíte z malých talířků?

- Jím. Tak já se zítra nezastavím, ale ve středu k večeru. 

Péťa má dnes volno. Balím dárek pro Eriku. Jedu k ní na půl třetí. To už abych zas vyjela. Péťa v žhavém dni usnul. Beru si z věšáčku klíčky od Šemíka. Nechávám ho odpočívat. Jedu. Vydrbu s provozem. Pojedu přes luka. Takových chytrých bylo víc. V lukách úzká asfaltka. Potkávám asi pět aut. Ó, i tady zácpa. Stojím asi deset minut. Napadá mě, jestli jsem se omylem nepostavila třeba do řady zaparkovaných aut. Vystupuji. To napadlo i jednoho řidiče daleko přede mnou. Nevydržel s nervy. Vyběhl z auta s výkřikem a výskokem:

- Jaroměřský ču…!

Použil sice koncovku jednotného čísla, ale myslel tím množné. Asi ty na radnici. Když už jsem vystoupila, jdu mrknout, jestli auto přede mnou má řidiče.

- Paní, prosím vás, na co tu čekáme?

- Na semafor.

Vedle ní pán se zalepenou tváří. Smutně na mě hledí. S díky se vracím za volant svého Šemíka.

Už se to hnulo. Zas mě napadají voloviny. Jako že odbočím vpravo a pojedu po staré.

- Ireno, neblbni! Jeď Růžovkou na obchvat! 

Ono to ani jinudy nejde. Projíždím jiným okrajem města. Napojuji se na obchvat o pár kilometrů dál než ráno. Uf! Jsem tu! A jedu!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-30-erinka-ma-narozeniny

K Erice vcházím za pět minut půl třetí! Vyděšená, jako když ve dveřích stojí kontrola.

- Koukáš viď? Já taky! 

Erika vždycky počítá s půlhodinovým zdržením. 

Dnes tu jsem historicky poprvé o pět minut dřív. A to jen proto, že mi Péťa řekl, abych vyjela o hodinu dřív. Dala jsem si půl hodinu a já to stihla!!

U melírů se mě vyptává, kudy pojedu…

- Já to teď vyzkouším tak, že sjedu z obchvatu a konec zkusím vesnicemi. Večer ti to zavolám.

No, nezavolala. Zítra jí natočím výdejko s návodem přes luka. I když mě důrazně řekla, že je to zbytečné, že když to nezná, nepojede tudy.

Miluji tu svou holku kadeřnickou. Předávám jí dárek. Dala jsem si práci se zabalením. Možná snad jsem udělala radost. :-) 

- Prosím tě, tys mi vložila přání do obalu od prášku. 

- Ne, to koupíš na Temu. Sto tobolek. 

- A jak jsi ten papírek dostala do toho zlatého kroužku?

- Malinko jsem u toho sakrovala. Ale dala jsem to. 

Čekáme, až mi chytí barva. Erika hledá na Temu obaly na léky. 

- Podívej, tady je mají i s ksichtíky.

Jedu domů. Tentokrát zkusím čtvrtou variantu. Sjíždím z obchvatu do první vesnice před městem. Zastavím se u Poláka pro jahody. Ó je! Co asi? Kolona. Podjíždím kousíček pravým pruhem. Zelenina zavřená. Jdu se podívat blíž. Světýlka jim svítí. Aha! V pondělí do šestnácti. Nevadí. Zítra si sem vyjedu na kole. Jdu k autu. Kterépak auto oslovím, aby mi uvolnilo místečko v koloně? Červené – ne. Už se hnul. Stříbrné auto s Němci. Gestikuluji, jestli mě pustí. Stahuje okýnko:

- Bitte?

- Bitte, kannst du mich gehen lassen? Ich möchte gehen. Fahren…

- Ja, bitte.

- Danke.

Asi pět minut čekám, čekám, nekonečně čekám… Konečně. Dívám se vlevo. Ano, pouští mě. Suneme se. Hele! Támhle vyjíždějí dvě auta. Tam jedu. Předjíždím kuks opět stojící kolony. Šup. Odbočit. Proti mně už pustili semafor. Před týdnem jsem tu šla pěšky v dešti mrknout se na raritu na stezce – schody! A nájezd na můstek metr široký. To nikde na světě nemají. Jen u nás. Prudké schody nad řeku pro cyklisty. A tenhle dopravní binec taky neznají.

Opatrně sjíždím ulicí na Úpě. Odbočuji do polí. Doma.

Péťa si hoví u bazénu.

- Tak kudy jsi jela?

Líčím anabázi. Dnes první vysunutá tykadla… Na Brutal Assaultu dlouhý řetízek. Dala jsem návod, kudy z HK rovnou do pevnosti.

- To já snad raději pojedu vlakem.

Jestli není z Oceánie, tak bych mu to i doporučila. Lebedíme si u bazénu. Smáčím se do teplé vody. Je pro mě stále studená. Jak to dělají ti otužilci?

A jestli to máme nejhorší? Ráno na FB Alena sdílela energetickou předpověď, z níž mě zaujalo:

Zmínil se dát dohromady vcelku úderné, rychle a vcelku i těžké energie. Kdo si s nimi poradí, zažije vcelku velmi příjemný, dost neočekávaný děj. Myslím, že mnozí z nás uvidí za vším i vyšší záměr, který si osud, vesmír či Bůh spolehlivě ve pohlídá.

No, vyšší záměr ne. To rozhodli tatrmani s mocí…

Rychle cvakám v telefonu s preklepy:

Irena Hrobská

Zažíváme právě ucpávku města. Vymyslel blbec zavřít prutah městem do října. A to nás v srpnu ceka Brutal Assault. 18 tisic lidi. Jedeme hodinu Skalice Jaroměř, což se jede po obchvatu 10 minut... Velmi těžké energie...

Tuhle Aleninu odpověď předčítám Erice i Petrouškovi:

Alena Mádlová

Irena Hrobská ...neboj Irenko, my máme zavřený hlavni průtah městem, včetně tunelu, na mnohem delší čas.

Jen "inteligent" si vymyslí tuhle hrůzu při běžném provozu i o prázdninách,pro cizí, to je utrpení. Uzavřeli půl města, ne li skoro celé a kope se napříč celým městem. Do toho jsme bez kvalitního a velkého koupaliště, Městský bazén už je rok úplně rozložený,ještě sdaksi minimálně dva roky bude procházet totální rekonstrukcí, přehrada už pár let rozkopána a nikdo neví,kdy ta bude hotová někdy. Opravili sice lesní koupaliště ale říká se mu "žiletkové", jak je studené, na konci města, v lese. A stařičká "Vápenka"koupaliště, to je "jehla v kupce sena" pod Ještědem s maličkou kapacitou,

Ještěd je bez lanovky už pár let a minimálně další tři roky k tomu, takže Liberec, to je už "marná zašla sláva",Babylon a jeho prostory, mrňavé kýčovité plavčo spíše oken pro děti, je jen tahák na peníze, víc zážitků pro děti a taťka rána pro rodiče a jejich peněženky, děti se vyřadí pohybové dostatečně,rodiči ses i piva.

Nejlíp je v dětském koutku,kde je i voda, gejzíry pro děti ale také by to už sneslo generální opravu. Odešlo už vloni malé dětské ruské kolo,už ho nedokázali opravit. Prostě na novou restauraci či bistro a pódium se peníze našly, na tvorbu pro děti už ne

A tak je to se vším, my jsme rádi, že tam je alespoň něco,co děti baví,občasné pohádky a voda, tedy když nám to neobsadí většinové národnostní menšiny.

V tomto státě se rozhazují miliardy na zbrojení ale to užitek nepřinese a lidé po povodních,postižení a nemocní bohužel odvedou vše,n ostatní, co ještě můžeme si poradíme. Vždy to je tak,že kdo může, pomůže a tak solidarita zachraňuje kde co.

Nicméně technické věci, jako opravy vozovek děláme strašlivě dlouho a vše je předražené "kamaradickovani", bohužel...

Co je cílem? Kuchat naši zemi… Průtah naším městem, který se právě opravuje, byl kvalitní. Nemusel se určitě dělat znovu. Jen kousek na vstupu do města - odbočovací pruh. Ne, ono se udělá takové monstrozní rozhození dopravy. V zimě na Výšince cestou do Krkonoš opravovali úsek kvalitní silnice. To nepochopíš. A na děravé okresky se zapomíná…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-30-hojnost

- Jdeme zalévat?

- Ještě chvilku!

Vyvaluji se na lehátku a vstřebávám zážitky dne. Hraju vita… Je čas. Jdeme na to. Péťa točí vodu. Já běhám po zahradě. Tady víc, tady jen cvrnk. Mám plnou dlaň lesních jahůdek. Hotovo. Jdu do jahod. Pod každou leží vypasený hnusný hnědý tvor, kterého jsme v dětství vůbec neznali. Šup. Kelímek, sůl, rukavice. Slizáci plní nádobku.

Teď teprve hotovo. Péťovi svačinku na zítra.

- Čaj?

- Ne. Láhev s pitím!

Pro dnešek hotovo. Poslouchám TV Šalingrad kolo světa. Pak TV X – Karol Stonjekovou. Suverénní komentátorka. Mám ji ráda.

Dopsáno. Ještě přečíst. Žofie přišla na snídani. Ješiši:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-30-kam-koukate/album

Karel Wipplinger

Až dnes jsem si všiml uměleckého ztvárnění čehosi hlubšího. Kulturu spojenou se svobodo-liberálním pokrokem nelze ani ve "výzdobě" města zastavit.Divím se však, že např. městká či jiná policie ty tři nesebrala /mravní ohrožování mládeže?/. Jinak autor /nic proti němu/ vše písemně přímo na mostě vysvětluje těm -...co by se v umění poztráceli.

Tak snad jenom čistě duchovní neobejitelný princip: "Míra lidského studu je VŽDY přímo uměrná kvalitě lidského ducha- tedy jádra člověka."

Bavím se:

Magdalena Marková

.. co tím chtěl autor vlastně říct?

Miloslav Peroutka

Magdalena Marková Asi ,že dnes máme nejen holou prdel ,ale i přirození.....

Irena Hrobská

Zvrácené, nemusím civět na cizí chlapy. Totiž oci mi automaticky nemravně sjedou tam, kam nechci. Mám doma lepší. Jenže fakt, rozpažené paže muže mé oči nepřitáhnou. Co to má jako znamenat??

František Brožík

Deb..ové

Vlasta Zizkova

Co je to za hnus?

Úpadek doby.

Ale jinak – levandule, jahody, u Eri, Peťulka, kočky, zahrada – skvělé.¨Žijeme? Žijeme. Máme co jíst? Máme. Máme svou postel? Máme. Tak o nic nejde. Ještě o nic nejde.

Svítá. 

Dobrou noc!