Mezi poli, lukami

23:23 23.7.2021

Začínám psát a koukám jako blázen. 23 23 23

Byl horký letní den a my se ani nesmočili. Ani nás to nenapadlo. Asi nebyl tak horký.

Co se maličko ochomýtnu, oko zaznamená

23:33 23.7.2021 To je trojek, to je trojek!

Ráno.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-23_Kocky/

Vstávám. To je zas binec okolo kamen. Pecky od meruněk jsem odsypala. Ale stejně - oblíbená hračka ke kočičímu fotbálku. Koťata už lezou do kočkolitu funkčně. A pak ho používají jako trampolínu. Jsou nesmírně rychlá. Připomínají mi kůzlata. Udělají drndrn a jsou v pdachu. Jak by řekl Cimrman. Vypozorovala jsem, že kočičí batolata se uběhají, uondají, pak složí někde svá těla po dvou kusech nebo tři a jeden je někde za košem. Usnou s pacenkou na čele druhého, jak se rvala a náhle jim upadla těla. Už je mám opravdu nejraději, když odpočívají. Dospívají. Projevují se jejich nátury. Nejvíc přátelský je krátkosrstý rezáček. Přede. Dává najevo, že se rád chová. Dopoledne jsem jim zkusila dát kousek krůtích prsou. Přítulný přátelský roztomilý krátkosrsťák se změnil v jestřába; spouštěl hrůzu i na mámu! Dokonce na další sousto mi div neukousl prst. Hučel na rodinu; máma mu maso chtěla sebrat. To neměla. Už umějí skočit z koše s novinami suverénně k miskám s mlékem. Orientují se. Odvažují se dál a dál. U ostrůvku mám mamčin košík se skleničkami na marmeládu... Nejpřitažlivější hračka. Válejí se ve sklenicích. Vůbec jim nevadí, že sklenice cinkají. Kovová lopatka na smetí je taky neděsí. Neděsí je zvuk zhoupnutí. Kaskadéři.

- Děti, buďte tu hodné. Jedu za mlíčkem.

Směřuji k Opočnu. Tu cestu moc a moc miluji. Kochám se. Tudy se dá v zimě jet do hor. Deštné, Sedloňov... Nejraději bych stále zastavovala, vyskakovala, fotila a rozhlížela se po krajině. Na obzoru v oparu Orlické hory. Dnes není vidět do Krkonoš. Ani na Zvičinu. Homolkovým by se i přes zamlženost líbila zdejší panoramata. Z dálky se z polí zdvihá katedrála cukrovaru v Českém Meziříčí. Proti mně na cestě při vjezdu kostelíček. Jako když někdo budovu postavil na cestu před auto. V poslední chvíli se kostel uhne. Za Meziříčím vpravo v zeleni střecha opočenského zámku. Na náměstí dnes nedojedu. Je léto. Zraje chleba. Cestu lemují chrpy. Vyfotím si všechno cestou domů. Bůhví, jestli v Bohemilk nebude fronta. Není. :-) Vrátný z Bary. Co je BARA? HLídací agentura. Když jsem učila na gymplu, někteří nevycvičení kolegové nechali otevřené okno. V noci fouknul vítr, závěs rozezněl čidlo. Výjezd BARY stál tisíc korun. Já měla pedagogickou ostražitost naučenou od své řídící paní Láškové. Dej jí pánbu věčnou slávu! Někdy se stavuji podpálit jí svíčku. Právě u ní ve venkovské malotřídce jsem druhý a třetí rok své pedagogické činnosti vstřebávala nadstavbu učitelské práce. Při odchodu ze třídy zkontrolovat lavice. Zhasnutá světla. Pohled k umývadlu - zatažený kohoutek. Zavřená okna. Mně na gymplu nikdy nedali výjezd Bary k úhradě. 

Srdečný vrátný a jedna paní přede mnou mi krátí chvíli. Důchodkyně dobře informovaná. Ale ne zas až tak zcela. Aby měla klid od dcery, je zabodaná. Když jede do Polska, nenapíší jí na telefon SMS, že není očkovaná. Divím se, proč by mi telefon psal? Asi má aplikaci. Paní zná H.A.A.R.P. Má přehled. Ví, že genetický experiment může zanechat na jejím zdraví neblahé účinky. Přesto nastavila paži. 

Když jsem byla v podnikové prodejně poprvé, natrefila jsem na jogurtíky za korunu. Od té doby už se mi nepoštěstilo. Prý někdy vyvezou paletu před bránu. Lidé z ulice si ji rozeberou zadarmo. Co dál? Pro naše děti mlíčka v tubách. Zahuštěná smetana Condé. Taková Jesenka. V obchodě za patnáct dvacet korun. Dnes mají za čtyři koruny. Hm. Dobré. Zakysanou smetanu. Řecký jogurt. Jedu. Paní prodavačka má dovolenou. Zastupuje ji starší. Skvělá. Vůbec jsou lidé hodní. Vrátný ani nechce vidět účtenku. Fronta před bránou narostla. Do prodejny smí jen dva.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-23_Do_Opocna%2C_krasna_krajina%2C_venkovsky_hrbituvek/

Zastavuji u maličkatého pidihřbitůvku mezi poli. V zimě nemohu jít až k bráně kvůli sněhu. Kolik je tu hrobů? Pět a půl. Nádherný hřbitůvek možná ještě z třicetileté války. Určitě tu hřbitůvek existoval, když okolo šlapal Silorád Patrčka do Dobrušky... Nemohu se donakochat. Chrpa. Obilné pole. Holka, jeď! Zas příště!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-23-07_Pomnik_dokoncen/

Jedu na náš hřbitov zkontrolovat pomník, podobizny rodičů. Beru košík s kahánky. Slibuji si, že dnes půjdu starou cestou. Zapálím Matějovským - byli ke mně moc a moc hodní. Milovala jsem je. Standu. Byla jsem jeho chůva. Pak se narodila Iveta. Ta od letoška řídí TSM. Zapálím tetě Šimkové. Nechávala mě jako holčičku natrhat si angrešt s nějakým názvem fík. Myslím zlatý fík? Velký. Slaďoučký. A taky mi vytahovala mrkvičku. Vždycky mi hadicí ocákala svazeček. Malému půlsirotkovi. :-) No jo, jenže nohy mě zas nesou k místu původního hrobu. Tam jsem stála v den pohřbu na prkně - u maminčina pohřbu jsem zaslechla pódium. Házeli na tatínkovu rakev buxus. I já jsem chtěla. Měla jsem na ručičkách bílé rukavičky. Listopad. Nesměla jsem si je zašpinit. Maminka prala na rajbě. To byla dřina. Najednou mi pod nos dali podnos se zelenými lístky. Řekli - Dejte tomu dítěti. Hodila jsem na rakev tatínkovi malou ručenkou taky pár lístků. Vedle tohohle místa jsou dva hroby, kterým vždy zapaluji. Ale teď si uvědomuji, že jsem posvítila - jak říkávala mamka - jen paní Slezákové; má novou desku. Předplacený hrob na dvakrát pět let. Vstupila jsem na cestu - na tu poslední, kudy nesli rakev s maminčinými ostatky. Mladá paní z pohřební služby zařídila, aby ji nenesli od brány, ale z poloviny hřbitova. Velká pomoc. Za tu mou význačnou pomoc u její maturity. Jenže já si to nepamatuji. Koho jsem připustila k maturitě, ten mohl mít výpadek, tak jsme naváděla a ťukala, až si vzpomněl. :-) K tetině hrobu jsem ani nešla. Oni k našemu taky přece nechodí. Vzala jsem to částí, kterou moc neznám. Znovu fotím studenta, který přišel o život v zatáčce, kudy jsme včera jela. Jasně. A taky fotím desku Martina Veselého. Hoteliéra s velkým břichem. Musel mít vyříznutou výseč ve stole. Formané se u něj zastavovali ne na vynikající pivo, ale na tu podívanou. Zemřel mlád. Na hřbitov ho vezli na lafetě děla. Vůz by ho prý neunesl. Sjíždím pod akáty, které tak nádherně kvetly v době maminčina odchodu.

Máme už k sakru pustit minulost. A já stále a stále tak ráda šmejdím v dětství, mládí, ne a ne se minulosti pustit. Jo. Máme žít tady a teď. Když lítat do minulosti je tak zajímavé. Někdy sladké.

Před pevností mi před autem přešel kůň. Co znamená, když vám přejde před autem kůň? Navíc ověšen dvěma maličkými. No to znamená mír, lásku, skvělý svět s bezva lidmi. Propouštím ty, kteří mě nemusí, kterým vadím, kteří se mnou nesouzní. Mnohdy může mít cizí člověka raději, než příbuzný. Tak šup! Nechám se klidně osvobodit od lidí, kterým nestojím ani za zavolání. No, a je to. Je třeba udělat pápá. Maminka a tatínek dětičky na koňském hřbetu přidržují. Přibržďuji. Beru telefon. Než ho nažhavím, zašli mezi zahrady. Aspoň fotím zezadu. Mladý pán se otočil. Hezky se usmál. I já. 

Stavuji se v květince. Okouknout nová mýdla. Drahá. Ale krásná! Jedno za sto osmdesát kupuji. Omamně voní. Obrovské. Na tahle mýdla jezdím do Hradce do Andělky. Moc hodný personál... Nechávám vydělat naši zdejší květinářce. Má dvě provozovny. Její prodavačka je v mých očích nemehlo. Už jen, že vyžaduje roušku. No je to nemehlo, že jo? Kdyby ji neměla, určitě by byla šikovnější. No ne? Měla by víc zákazníků. Víc by vázala květiny. Procvičila by se. Opakování dělá mistra. Tvořila by své zaměstnavatelce větší tržby. Od letoška prodává v druhém krámku. A tenhle při ruce u cesty vzala do svých rukou majitelka. A pozdvihla. Velké změny. Pořádek. Přehledně uspořádané zboží. Vkusná výzdoba. Nezaprášené zboží.

Jedu se najíst. Na lince velká kytice. Krásná. Ta bude z krámku. Ta malá kvítka popznávám! Linda volá. Už je na borůvkách. Mám se ozvat, až vyjedu. Jenže na hodinku mi to nestojí za to. Dnes mám masáž a kosmetiku. Jsem si vzpomněla.

- Mami, tak nejezdi. Pojedeme zítra.

Vařím rýži s pohankou. Vkládám do hrnce ta krůtí prsa, co tak prskala. Najedena. Jedu.

- Mami, já už jedu domů.

Akorát vypínám telefon. Sejdeme se.

Relaxuji. Spím. Chci vnímat dotyky. Jenže usínám. Propadám se do snů.

Doma.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-23_Dostala_jsem_originalni_kytku%2C_a_vecer_nadhernou_ruzi_-/

- Kdes´ koupila tu kytku, vypadá jako od Hany.

- Přivezla jsem si hortenzie a klásky, co vypadly z krmítka a vyrostly. A oni mi ji doplnili a uvázali.

- A že mě to v poledne nerozradila.

- Byla tam její dcera. 

Jj, drobná luční kvítka zjemňují kytici.

https://www.facebook.com/tv.svetlo/videos/219952953287522

Copak to tu máme? Kdopak mi to píše? VZP. Něco jsem zapomněla zaplatit? Jéžkovy voči! To je ten dopis. Zve na experimentální genetickou terapii. Ani ho nečtu. Vsouvám zpět do obálky. Přelepuji ji. Nadepisuji adresu - tentokrát Adamu Vojtěchovi. Kdyby to tak udělali všichni, kdož chtějí zůstat lidmi!! VZP utrácí z našich peněz! Papír, obálka, poštovné, práce úředníka. Ať se jdou bodnout! A tečka!

Beru kočky ven. Huňáček se počůral do ručníku.

- No když neměl kočkolit!!

Utíkám pro kočkolit. Koťata už od včera tvoří malé čůrací hrudky. Vyměňuji ručník, jdu vyprat polstr. Mour tu ještě chyběl. Leze do kočičí krabice. Očichává. Ječím!

- Moure!! Jedeš!

Šprknul, ale do trávy. Netrefil se. Ten šmejd o ty své ozdůbky přijde! A tečka.

Ještě paní pro SKIN Booster. Nese velikou krásnou růži.

Jo, ten kůň to byl! Ano, prožila jsem zas jeden ze šťastných dnů s iluzí míru!
Dobrou noc!