Mezi prachárny

Večer.

- Petroušku, ukaž mi ženskou, která vzdává několikrát za den hold svému muži.

- Ukaž mi takového machra, jako jsem já. 😂🤣❤️

Řehtáme se.

Ráno se probouzím do sluníčka. Popíjím ten zdravý nápoj s kurkumou. Posílám do sebe sluníčko. Parazitům. Ať jim tam posvítí. Co je zdravé, není dobré. Pravda.

Vycházím do zahrady. Slunce se snaží na obloze. Modrá. Zdá se modrá. Kočkám se venku taky líbí. Jemný mráz. Jíní.

Petroušek je na ping pongovém klání. Mám do odpoledne čas pro sebe. Na chvilku se vracím do postele. Než se vodička vstřebá do buněčných elektráren.

Řádím v Vita Mahjong. Zkouším různé varianty. Nejtěžší je naslepo. Docela si pamatuji. Mám radost. Chválí mě a podporují výkřiky amazing a dalšími. Je čas. Nemůžu cvičit paměť bez pohybu. Vypravuji se do terénu. V hlavě mám trasu. Poběžím po chodníčku pod tratí. Tudy mě vozila maminka na dřevěném sedátku na kole, když jela ke kadeřníkovi panu Markovi do přilehlé vesnice. Vyjížděly jsme vždycky v nějaké zatáčce, neplete-li mě fantazie. Pozor. Závora. Protlačím se skulinou. Jsem v myšlenkách daleko v dětství. Mamka po tatínkově smrti musela ode mě do práce. V té době mi stále píchali záněty středního ucha. Nechtěla jsem asi slyšet svět. Někdy mě vzala asi ze školky do továrny. Pravděpodobně, když jsme šli k lékaři. Prohlížela na vysokých klandrech látky. Hledala uzlíky. Pamatuji, jednou mi za to, že jsem všechno vydržela dala čokoládovou tužku. Nevěděla jsem, co s ní. Jestli to píše; jestli ji mám rozbalit, sníst, schovat si ji do kapsičky. Mamka pak začala pracovat v armě. Na krku nás dvě. Zvládla. Všechno dokázala. I vystudovat SVVŠ. Šlapu pod továrnou, snažím se připomenout si něco z dětství. Najednou cesta nevede rovně; končí. Tudy jsme určitě nejezdily. Zvedá se do prudkého kopečku. Kopeček tu nebyl. Už vím proč. Nastavěli tam nové domy. Jdu okolo trati.  Přes koleje vidím nástupiště, nádražní budovu ze starého R-U. Historický vzhled nádraží pokazili modernizací. Moderní perony, podchody, výtah, světelné tabule. Mohli tu točit histrocké filmy s parní lokomotivou... 

Pevnost je rájem filmařů. V Jízdecké a Okružní ulici jsou stálé kulisy obchodů a kaváren. Natáčí se tu vlastně permanentně.

Net:

Jaroměř láká svým historickým vzhledem české, ale i zahraniční filmaře. Obzvláště pak v městské části pevnosti Josefov, která je evropským unikátem z 18. století, vznikají převážně válečné snímky. Z těchto důvodů se zde natočilo již několik desítek filmů a seriálů. Podívejte se na snímky z natáčení a prohlédněte si Josefov běžných dní.

Mezi filmy natočené v Jaroměři patří Stíny v mých očích (2020), Šarlatán (2019), Havel (2019), Francek (2019), Nabarvené ptáče (2018), Bauhaus (2018), Rašín (2017), Zahradnictví: Nápadník (2017), Zahradnictví: Dezertér (2017), Zahradnictví: Rodinný přítel (2017), Úkryt v ZOO (2017), Satisfakce (2016), Wilsonov (2015), Sarajevo 1914 (2014), Bastardi 2 (2001), Něžné vlny (2013), Post Bellum (2009), Satan přichází (2006), I ve smrti sami (2004), Malovaný děti (2003), Hitler: Vzestup zla (2003), Musíme si pomáhat (2000), Oběti a vrazi (2000), Postel (1998), Pochod Radeckého (1995), Žiletky (1994), Džusový román (1984), Hodina života (1981), Družina černého pera (1973), Babička (1971) či Zabitá neděle (1969).

Dále se zde natáčely filmy, které se nikdy nedostaly na české obrazovky – Německá píseň (1994), Sylvina volba (1994), Matka a Odplata (2016).

Mezi seriály, které se zde natočily, patří Zločiny staré Prahy (2019), Božena (2019), Freud (2020), Charité (2017), Poslední Vízum (2015) a Škoda lásky (2014). Staropramen pak v Josefově natočil svou reklamu (2017).

Pamatuji na natáčení Zabité neděle. Bylo mi dvanáct. Filmaři měli zázemí v PDA. Jak odjeli, hned se sem nastěhovali Rusové. Hospoda se zazdila. Všechno se změnilo. 

Slavné bylo natáčení Musíme si pomáhat. Spolupracovalo celé město. Náramná symbióza filmařů a obyvatel, všech obyvatel města. I moje mamka hrála v komparsu v závěru. Měla křičet Hurá! Na přijíždějící RA. Pět set korun na den byly tehdy pěkné peníze. Společnost nebyla rozdělená. Umělci nevykřikovali do světa neurvalosti.

Točil tu i Max von Sydow. Toho jsem neviděla. Mnohokrát jsem se nachomýtla omylem k natáčení. I letos před Vánocemi… 

Pamatuji, jak jsem jednou potkala Otakáro Schmidta. Točili tu s Naďou Balabánovou jeden z dílů Neobyčejných životů. Naďa Urbánková dojížděla do pevnostní nemocnice jako zdravotní sestra na kole z blízkých Rasošek; nová vesnice při stavbě pevnosti, název podle lesa. Naďa vzpomínala v Důstojnické besedě, v nemocnici na časy, kdy tu pracovala.

Podél trati přicházím až k železničnímu přejezdu. Mířím mezi domy k viaduktu. Tudy jsem poprvé jela asi před třemi lety na kole dolů. Co to tu je? Nějaké svíčky, fotka mladé holky. Dochází mi. Tam nahoře u pracháren se mám vyhýbat jednomu místu. Nebezpečné. Za dne ne. Prohánějí se tu psi svých pánů. Procházejí se tu lidé. Já to místo objevila nedávno. Před třemi lety, když jsem se šla svézt na kole na dálnici, kterou měli za měsíc otevřít. Už se šeřilo. Dnes jdu za poledního sluníčka. Přicházím k zákazu. Opravují most, pod kterým vyjíždíme z města. Vracím se. Mířím k dalšímu viaduktu. Dva. Železniční s nápisem 2000. Silniční. Ten opravovali asi před pěti lety. Klušu nahoru k prachárnám. Tři. Jednou je vidět skrz naskrz. Hlídají ji dva topoly. Nikomu nevadí pustnoucí historická památka. Druhá kousek dál. Ke třetí mířím. Bývala překrásná. Bortí se. Střecha kaput. V soukromých rukou. Nejsou na katastru města. I kdyby byly, městská kasárna taky zbořena. V jedné z nich byl střelný prach. Všechny tři hlídaly hlídky. Jen jedna byla napěchovaná. Odsud se dovážel prach do menších pracháren v pevnosti.

- Ahoj, kde se touláš?

- Ješiši, Peťuš, běžím k dálnici. Kdy přijedeš?

- Já už jsem doma.

- Počítala jsem tak ve dvě.

- Už jsou dvě.

- Jé!!!

- V klidu.

Dobíhám k mostu nad novou dálnicí. Obracím se. Metoším polními cestami nad městem zpátky. V dálce fotím Sněženku a Černou horu. Až sem je vidět sjezdovka Anděl. Sněžka si dnes navlékla bílou beranici. Dole vidím cihelnu. Tam bydlívala pár let Iva s rodinou. Támhle je kužel vodárny. Na tu jsem si na podzim vylezla v rámci její prohlídky. A támhle bývalá nemocnice. Tam naposledy vydechl můj tatínek. A narodily se mé holčičky. Tam jsem se naležela… Spouštím se dolů k rybníčku. Je vypuštěný.

- Peťuš, prosím tě, stavím se pro citrony. Byl bys tak hodný, přijel mi naproti?

- Kvůli citronům? Opravuji bránu. 

- Třeba vezmu něco navíc. 

- Jedu.

U obchodu hledám pětikorunu. Peněženku. Nemám nic.

- Jsem tady!

Nese mi pětikorunu.

- Peťuš, nemám peníze. Jsem ti chtěla zavolat, abys mi vzal peněženku. Jsi rychlý. 

- Tady ti dávám peněženku. Ne, abys mi ji propila.

Beru petrželku, kopr, maličkou hlávku zelí, citróny… U lahůdek mi prodavačka vybírá nejvíc masitý salám. Gothaj má prý pod sedmdesát procent. Vybíráme šunkový točený s devadesáti procenty. U pokladny mi pomáhají aktivovat kupón za nákup čtyři tisíce. Sto deset dolů. Děkujeme.

Vracím peněženku:

- Peťuš, máš to o sto deset levnější. :-) 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-28-doma

Jedeme domů. Kočky čekají. Dovářím kaldoun. Petrouškovi knedlík s kachnou a zelím. Mně sportovní výživu. Dnes oběd v obráceném gardu. Zapaluji svíčky v andělském zvonění. V domečku od maminky taky. Purpura dotváří atmosféru. Doma. Konec roku.

- Peťuš, to je dobrá polévka, viď?

- Moc dobrá!

Zkoumám, kolik jsem ušla kroků. Dnes jen sedm a kousek km. 9352 kroků. Včera, to byl jiný koncert. Šlapali jsme s Petrouškem mlhou ojíněnou krajinou skoro dvanáct kiláčků. 15126 kroků. Neměla jsem čas se kochat rozhledy, krajinou, Sněžkou… Dnes jsem si to užila.

Dobrou noc!