Mezinárodní den dětí. Den dětí je každý den
22.50 hod. začínám psát. Dívám se na pětiminutové video s maminkou. Všechny vzpomínky na její dětství v pěti minutách. Dojímám se. Chloumek a Prašivka. Paní Bláhovcová, za svobodna Jarča Ferbasová. Maruška hajnejch. Hajnej Kuře. Vysoké postavy. Habřinská škola. Skořípecký mlýn. Ach, jak dlouho už jsem to neslyšela. Vzpomínka z roku 2019. Tak dávno. Pořád jsem maminku hlídala, procvičovala věty, slova, řeč… No nic. Starost o ni pominula.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-01_Dopoledne_na_zahrade/
Dopoledne je rychle za mnou. Totiž čím dýl vstaneš, tím kratší máš den. Na dvanáctou paní. Tak krásná. Přerušila. Pak se vrátila. Znovu přerušila. Zas návrat. Tělo není na gumu. Co mu poskytneš, to ti vrátí. Když ho neživíš, nemáš ho rád, jsi proti sobě. Dnes tak macatá! Když přišla, to už je tak pět šest let, měla čísla nižší. Tuky, viscerály, kondici atd… Naopak metabolickou vodu má nizoučkou. Už dávno mohla být na 35% slevě. Tak hezký obličej. A brblá. S jednou pixlou si vůbec nepomůže. S málem chudé divadlo. Prý drahé. No jo, 25% sleva – kde ji dostane? Zdá se jí málo? OK. Když dcera studovala, chápala jsem ji. Ale dnes ne. Nepřesvědčuji ji. Nejí. Nemá čas na oběd. Jede na odpolední. Až přijede, vybílí ledničku. Má s sebou jogurt, jablko, banán. Njn. Když myslí. Před týdnem se ozvala. Včera skončila akce – vítejte zpět. Dostala by rovnou 35% navždycky. Samochtějícímu se prý křivda neděje - říkával prý Petrouškův tatínek.
Volám. Děti dnes mají sváteček. Mám tu takovou umělohmotnou sekačku. V obchodě někdo řekl, že jejich dítě si to užívá. Pořád seče. Koupila jsem ji. Dělá zvuk. No jo, ale teď najít příležitost darovat. Dnes je ten den. Taky jsem koupila hezký balon. Líbí se mi. Ten se bude hodit. A dnes je ten den! :-) Ale musí to být teď v létě. Co ještě? Tričko. Tak. Hotovo. Malý asi spí. Tam je řád. Tam to je normální. Tam se v sedmnáct večeří. V devatenáct do vany. Ve dvacet spát. Takhle jsme to měli doma taky. U mamky i v mé výchově. My jsme se z parku museli mamce hlásit nejpozději s klekáním. Poznali jsme to lehce. V osmnáct na pevnostním kostele začali vyzvánět. To už jsme právě v nejlepším museli přerušit důležitou hru a mazat domů. Vyrostli z nás silní lidé na duši; ve školce po obědě spát. Normálka. Posílení nervové soustavy. Vedle mě spali Láďa Jaroš, Jitka Hvězdová, Radka Hrušková, Zdenka Klímová, Karel Vacků, Stáňa Křížů, Mirka Mandelová, Jarda Fořtů… K dispozici nějaká asi poválečná lehátka. Jedna byla proplétaná jutovými pásy. A jedna, myslím, modernější, měla spací desku tvrdou. Lakovanou. Já měla to proplétané. Polštářek i deku z domů. S naším kytičkovaným povlakem. Nikdy jsem neusnula. Ale odpočívat jsem musela. Neexistovalo, že děti, které nechtějí spát, mají náhradní činnost. Ne, ne. Všichni. Paní učitelka nám někdy četla, jindy vyprávěla pohádku. Naše školka neměla nějaké krásné vybavení. Konec 50 let. Velká černá kamna na uhlí. Dřevěná velká skříň na štětce, čtvrtky, plechovičky s barvami… A hodné, moc hodné paní učitelky. To už bylo po úmrtí tatínka. Asi mě litovaly. Ale ne. To ne. Byly hodné ke všem. Po odpoledním klidu jsme scházeli po schodišti s krásným zábradlím dolů. Znáte to zábradlí. Ze starých činžáků. A vždycky na konci taková velká železná šiška. Jarda měl vždycky nudli. Jak totiž spal, a to on usnul vždycky, po probuzení pravidelně řval. U nosu žárovičku. Zvětšovala se mu a zmenšovala s nádechem a výdechem. Naše maminky si pro nás chodily včas. Někdy si nás vyzvedly cestou z práce ze svačiny v jídelně. Někdy jsme si ještě stihli jít pohrát na zahrádku. Rozdali nám takové gumové kýblíčky, zelené nebo modré kovové lopatičky. Na písku jsme tloukli na naplněný kýblík, aby se bábovička povedla. Sázeli jsme dorty do písku. Ach, když přišla maminka. To si nikdo neumí představit to štěstí. To se láska nemusela schovávat. Letěla jsem na křídlech. Mladá krásná vdova. Jenže to já jsem nevěděla. Ach, to bylo slunné dětství s maminkou. Musely jsme s Ivou pomáhat a poslouchat. Přesto - cítím tu sladkou vůni mandlového krému... Vždycky mi ta vůně vyvolá jedinou asociaci. Takhle voněla celý život maminečka.
Ve čtrnáct přichází klient. Hm. Má zlepšeno. On si se mnou hraje. Totiž velmi se snaží. A hezky zhubnul. Příště zas něco pokazí. A pak zas mě potěší. Fakt. Dnes fáze - výborně. Jenže to břicho. Krupon – to je nejtěžší. Jeho žena mi ho přivedla asi před pěti lety. Ta zhubla moc hezky. A ví, co a jak. Dnes mě potěšil. O jednotku dal dolů viscerály. Kondice z trojky – obézní – zas skočila na hezkou šestku. Štíhlý svalnatý. Radost.
Volá snaška na můj polední telefon. Ano, u nich se dodržuje polední klid. Chtěla jsem přijít. Nevhodná doba. Napadlo mě, mezi patnáctou a šestnáctou mám hodinu čas. Přijeli oni. Nádhera dívat se na rostoucí zdravé děti. Ráda pozoruji fotečky dětí na FB. Dávají je tam babičky nebo rodiče, ale spíš prarodiče při oslavách. Krásné bystré zdravé. Velké oči.
- Tak děti! Máte dnes sváteček! Něco pro vás mám!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-01_Nove_boty/
Čekají, co dostanou. To mám taky ráda. Moc ráda. Obdarovávat. Nesu skleněný džbán vody s aloe. Skleničky s brčkem. Přijíždí Peťulka. Diví se. Má radost. Dědečkova pýcha. Ukazuji jim své nové boty. Objednala jsem si na nábřeží řemeslníků před měsícem v Hradci. Na kraji týdne volali, dohodli jsme zásilkovnu. Zásilka včera dorazila. To mi řekněte! Oni mi poslali botičky, nečekali na mé peníze. Růžové. :-) Chodí se v nich jak v pokojíčku. Našlapuješ do kůže. Boty se líbí nejen mně. Povídáme si. Vedeme řeči. Má pravdu. Souzníme.
- Už chci domů.
- Už půjdete. A nechceš si vylézt ještě na strom?
Nadšení. Jdou s dědečkem. Ani nefotím. Mám jedno oko na ulici, abych slyšela paní na šestnáctou. Už vidím auto. Loučíme se. Výměna stráží. Paní z vesnice, kudy jsem před nedávnem kufrovala. Máslojedy, Neděliště, Hořiněves, Benátky…
Přišla z poukazu. Je tu třetí měsíc. Ze 103 kil plaskne. Kolik má dnes? Devět kilo dole. Super. Jedna konfekční velikost. Ještě nekupuje nové. Jen dopne a obleče to, co už bylo na vyřazení. Dělá mi radost. Příště přiveze dceru.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-01_Zahrada_je_raj/
Jsem ráda, že jsme se přestěhovali na zahradu. Z paneláku jsme to sem měli pět minut na kole. Ale večer už by se mi sem nechtělo. Když tu bydlíš, je to jiné. Jdu ještě zasadit dva keříky. Asi už mi uschly. Pořád jsem odkládala jejich zasazení. A jeden konifer. Ke plotu. Nepotřebuji vidět odporný hnusný dům za plotem. Růžový klematis na plotě kvete. Bohatý koberec. Pohádka. Mám na mysli tu O Šípkové Růžence.
Linda se tu stavuje.
- Mami, co to máš?
- Plněná rajčata z naší Herbalife kuchařky.
Půlnoc. Včera jsem šla za svítání. Zpívali ptáci. Tak dnes si to jdu přečíst a končím. Rekapitulace dne – léčebná kúra – hotovo.
Dobrou noc!