Mičurinský

Tak tu máme léto. Tento způsob léta, zde se mi poněkud... Predikovali tropické. Divné tropy. Lije, záplavy, zima jak v psinci. Třešně napité vodou padají ze stromu. Plesnivějí... Hnijí. Zahrada bují. Vany plné vody. I sudy. Zásoby na příští léto. Teď prý přijdou na týden slibované tropy. Nemusíme zalévat. Včera Linda ostříhala odkvetlé růže v besídce, zalila truhlíky.

- Mami, ze strany od stání jsem kytky nezalila. Tam neprší!!

- Já vím, musí se to zalít. Zítra.

- Mamko, kytky se musí zalívat.

Neděle. V deset vaříme. Slovenské knedlíky. Jdu si zkontrolovat, co nemám. Zelíčko nemám. Ale mám. Jedno mi tu zbylo z nákupu na SCUK. Prošlo v březnu 2020. Vynikající. Skvělé. Najdu si, z které farmy je. Koupím si ho znovu - výborné. Co dřív - zušlechtit se nebo oloupat brambory? Střídám poletování koupelna - kuchyň. Dnes vynechávám zahradu. Za dvě minuty deset plus mínus. Připojuji se. Dnes vaří Lenka. Minulý týden jsme se spolu radovaly na společném víkendu naší skupiny na Medlově.

Deset. Rozhoduji se, jestli knedlíky hodím na páru. Lenka nabádá dát vařit vodu. Zas klušu v závěsu. Někdo brambory strouhá. Házím je do kouzelného hrnce. Tak, udělám těsto v něm. Mohla jsem ho uhníst. Přidávám protein, betaheart... Ne, moc husté. Vyndavám ze stroje. Už jsem ve skluzu. Těsto řídne. Přidávám ingredience. Ježovy voči. Uválet váleček...Nakrájet. Voda k varu. Ještě jsem si vymyslela houby. Než bych doběhla pro naložené, rychle namáčím sušené. Dopadlo to dobře. Ale těch knedlíků - pro regiment vojáků. Hodně syté. Stačí jich pár, posypat slaninou na cibulce, zelím, houbami.

- Posekám trávu. Už je zas vysoká.

- Peťuš, posekej ten pruh pro motýly. Kopretinky odkvetly. Založ nový. Pro Micku.

- Pozdravuj babču.

Rychle za maminkou. Beru včerejší buchtu, jahody... Tomáš slouží. Mám vyřídit pozdravy jedné známé. Vyřídím... Mamince líčím slunovratové tlaky. 

- Mamko, zjistila jsem, že sem Iva nejezdí. Měla operaci šedého zákalu. Ale na brigádu jezdí. Nic mi neřekla. Zraňuje mě to. Mamko, budu se snažit přijet i ve středu a v sobotu.

- Já to vydržím.

- Mamko, dva dny v týdnu zvládneš? Kdyby tu byl jiný ředitel, poprosila bych třeba na půl jedenáctou na půl hodinky o skyp. Nebudu se doprošovat. Stejně by to nešlo. Tady nejde pro klienty nic.

Maminka má starost, jestli mi není zima. Běžím si do auta pro vlněné pončo. Není tam. Zapomněla jsem ho doma na chodbě. Vydržím.

- Mami, tmelit rod; já to tak jako ty nezvládnu. Těžký úkol. Dnes je kazová popraskaná doba. Nikdo už neví, co je rodinná soudržnost. Rod! My jsme ctili stáří. Přes to nejel vlak. Chovali jsme se uctivě. Mamko, lidi jsou agresivní, manipulativní... Nedovýživa, existenční strachy, žárlivost jeden na druhého... Vidím, že ta mizerná doba dřív byla rozkošná, lidé dodržovali etická pravidla, mluvili česky a slušně, bez jízlivosti, napadání. 

Kdybych se tam mohla vrátit... 

- Mami, pozdravuje tě Petroušek. Vždycky!

Rozesmálo jí to. Opětuje pozdravy.                                                                                                    Ptám se maminky na datum narození. Ukazuji mezi keři dům naproti... Možná vidíme okno pokoje, kde se maminka poprvé na světě nadechla, zakřičela: Jsem tadýýý! Prožiju těžký krásný život!! Dám život třem dětem. O jedno přijdu; nedonošené. Kluk. Pak se narodí holka. To druhé - budeme čekat kluka. Přijde zase holčička. Nepoznamená jí to. Zkrátka očekáván kluk. - Nemám syndrom nechtěného dítěte. Jsem žena. Hrdá žena. Ráda ženou!!! Jsem hrdá bílá žena. Žádný hermafrodit.

- Mami, v tom domě bydlely čtyři sestry. Tetka Dědourková, tetka Syrůčková, tetka Jarošová a Jůlinka Šormová. S babičkou jste měly postel u tetky Syrůčkové.

- To byla zlá mrcha.

- Ale babiččini sourozenci byli jeden vedle druhého hodní. Rod Šormů. 

- To byl klidný rod. Ale tetka Syrůčková ne.

- Mami, říkalas mně, že tě babička dala do nějaké rodiny. Ale pak si pro tebe přišla. Byli hodní?

- Jo, to si vzpomínám. Byli moc hodní. Bala jsem tam pár dnů.

- Muselo to být pro babičku těžké, zraňující. To je dobře, že si tě nechala. První republika... Krize. Bída a hlad. To měla babička těžké. Až asi v roce třicet jedna si děda babičku našel... Krize nekrize - zvládla to.

- Mamko, zazpíváme si.

Zpíváme. Ozdravná vibrace. Dávám jí obě ručenky na hrneček s horkým carem. Láduji do ní tvaroh  s proteinem a jahodami...

Už je tu Tomáš. Objímám maminku, loučím se.

- Ty už jedeš? 

Chjo, Smutná, překvapená.

-  Ano, vyřídím pozdravy...

- Ty už seš doma?

- Peťuš, dnes jsem se s maminkou krásně rozžehnala. Poděkovala jsem jí za všechno, co mi poskytla...

Jdeme jíst.

- Voní to tu.

Dávám mu koštnout špalík do pusy.

- Dobré. Když je hlad...

- Peťuš, ty asi na knedlíky zelí nee, viď?

- Ne, klidně mi to tam dej.

Slupnul s chutí. Ale narazila jsem večer.

Špásuje:

- Po obědě smím si lehnout?

- Petroušku, sychravo přímo vybízí k odpočinku...

Vypravuji se do zahrady. V košíku naklíčené brambory. Kozel zahradníkem. Kam já je nacpu? Pod stromy. Ty z prvních někde z dubna jsou vysoké. Nic z nich asi nebude. Nebo spíš hlízečky jak kaštánky. Nemám hlínu na přihrnování. Brambory strkám do země pod stromy. Když nic, strom pohnojím, to za prvé a brambora snad jako kopřiva vyrábí dusík? Holka, měla by sis to jít načíst. Myslím, že po bramborách je půda provzdušněná, pohnojená. Uvidíme. Ty nejstarší, někde z konce dubna ještě nekvetou. To by soudruh Mičurin čubrněl, jaké experimenty se dají v zahradě provádět. Než to všechno udělám, vezme mi to čas. Co dál? Mám tu tři rostlinky rajčat. Nasadím je do obrovského petrželáku. Letos jsem ho neosázela bylinkami... Čínský karafiát čeká; chce do záhonu. Nádherně rozkvetl. Kopu pro něj jámu. A žlutý karafiát. Kam? Vedle ibišků... Slaměnka odkvetla. Neutrhla jsem si její suché rudé květy. Je z nich hnůj. Vykvete ještě znovu? Osadit jeden truhlík. Hotovo. Zbývá nádherná levandule. Nemám pro ni místo. Ta musí počkat. Minule jsem říkala Péťovi:

- Peťuš, máme malou zahradu.

- Ne, máme velkou, ale je toho tady moc.

Rozdíl mezi optimistou a pesimistou - jednoznačný. Dva úhly pohledu. Z poloviny prázdná sklenice. Pesimista. Z poloviny plná. Optimista.

Ještě si jdu pro misku na jahody. Zahlédla jsem kvanta lesních jahůdek. Beru i mistinku na lesní.

Nejprve zahradní. Zajímavé. Loni jsme celé políčko překopali. Přesázeli. Prohnojili. Na půl jsme dali netkanou textilii.

- Peťuš, ona prý není bezpečná. Něco se z ní odpařuje. Necháme druhou půlku bez ní.

Půlka bez ní - půl metrové rostliny, ale skoro bez jahod. Obrovské jitrocely... Na prohnojeném se jim daří. Orvávám svízel... Hubí záhon. Jemně mží. Neznatelně. Jdu na lesní. Klečím v trávě. Na kolenou chrániče.

- Tady jsi! Já tě hledám.

Páníček se probral.

- Hodně jsi načesala.

Procházíme zahradu. Pomáhá mi přivazovat rajčata.

-  Ty melouny na kompostu nic moc.

Jdeme ke kompostu. Nic moc. Okurky nerostou. Meloun taky. Přivazujeme rajčátko.

- Jak ti to hezky jde.

Teď dodá:

- Táta by z tebe měl radost.

Nedodal. Jeho táta - zahradník. :-)

- Peťuš, teď si půjdu zkouknout ntb. Zleže.

Ve vteřině spím. Jak jinak! Probírám se. Na lince dvě láhve mléka.

- Peťuš, tys byl v kravíně? Ještě že tě mám.

I on mě s láskou ubezpečuje, že je se mnou rád. Naše duše se našly. Štěstí, že jsme se mezi tolika lidmi neztratili. Tohle nějaká čůza Jaga nemůže pochopit. Toto je pro nečestné k nepochopení. 

Skyp. Linda. Mám pomoci vybrat šálku. To už tu bylo v prosinci. Petroušek rozradostněn z vánočního večírku zavtipkoval na účet bývalého tchána. A chtěný (ano, netrpělivě očekávaný) oheň byl na střeše. Vážil si ho jako čestného člověka. I já jsem ho poznala. No jo, to je ta popraskaná doba. Když nic. Tak slez! Protivové, netýkavky světa, trhněte si nohou! Všichni!

- Peťuš, přijď zítra na oběd.

- A co bude?

- Co asi?

- Knedlíky? Ne, ne. Ty už nechci.

Aha. Nejsem si jista, jestli byly opravdu k obědu tak děsně moc chutné.

Ledová vlhká neděle. Krásná! Se svými věrnými milovanými.

Dobrou noc!