Mikulášský se vzpomínkou na Valušku Dvořákovou

Dnes se mi podařilo zažít nádherné chvíle po práci. Zdržela mě až do stmívání. Rychle sbalit košík a za maminkou. Aniž bych chtěla, dorazila jsem právě ve chvíli mrtva. Pečovatelky mají přestávku... Měla jsem v plánu zalézt si s maminkou do temna chodby. Vítala mě ve studené jídelně - to je ten průchozí hangár, který je označen cedulkou jídelna. Fučí tu. Zima jak na vídrholci. Nebo Wiederholzi?

Starouškové čekají na večeřičku. Už za hoďku.

- Jé, já jsem tě tak dlouho neviděla.

- Viděla, předevčírem. Chodil tu Mikuláš, pamatuješ?

- Ale oni mi to neřekli.

- Řekli. A krásně vám tam hráli. Měli jste na hlavách čelenky, žluté hvězdičky. Zářili jste, krásná energie. Dokud nepřišel jeden rušič. To jsem odešla, abych si nepokazila dojem.

Paní K II mi dozvukuje, jak krásně hráli. Paní Anička, kadeřnice od nás z Josefova - bystré oči i mysl. Tak ráda vypráví o Josefově. Ožije. Je vidět, jak se raduje, když dám nějakou informaci z našeho města... Běžím do pokoje pro stromeček. Beru i vánoční hvězdu. Všimla jsem si, že v adventním věnci je zapíchnutá ozdoba. A na zeleném papíře namalován věneček. Pod ním někdo dospělou rukou krásným písmem zlatou pastelkou napsal Veselé Vánoce! Moc hezké. Asi tu byly děti.

Přináším stromeček k velkému stolu. Vyprávím, jak jsem dnes chtěla jet pro mašličky.

- Kde se tady u nás vyrábějí pentle, mašle?

Maminka a Anička reagují:

- V Jaroměři.

- Jo, tam kde pak z továrny byla tiskárna. Dnes tam stojí Penny. Myslím, že se majitelé nevrátili z koncentráku. Nejsem si jistá. Ale dám vám hádanku. Vyjmenuji pět měst a třeba se trefíte, kde se vyrábějí mašličky. Tak, pozor! Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Nové Město, Dobruška, Opočno.

Hádají, nevědí.

- Dobruška. Dnes jsem se tam nevypravila, ale zítra jedu. Budu vám vyprávět, co barev, vzorů, protkávání, šířek tam uvidím. Základem je taftová stuha. Z toho jste určitě měly někdy šaty.

Souhlasí. Měly, měly... Šourá se pan Ch. Taky z Jaroměře. Pomáhám mu usadit se. Přisouvám ho ke stolu.

- Mami, tys měla taky taftové šaty. Byly mi asi tři roky. Jakou měly barvu? Když jsi šla, tak krásně šustily. Pamatuješ?

Mám je v paměti. Jednou mě maminka nakulmovala mé blonďaté vlásky. Oblékla šaty z červeného sametu s bílými mašličkami. Byly tak heboučké. Cítila jsem se v nich jak andílek. Vypadala jsem tak. Sestra měla šaty z té samé látky. Střih na velkou. Taky s bílými pentličkami. Kolik mi bylo? Čtyři? Šly jsme z kostela. Bylo to tak rok po tatínkově odchodu. Maminka nás dovedla do fotoateliéru. Už nevím, určitě to nebyl pan Šustil; to jméno mě napadlo, protože tu kdysi fotil. Zkrátka fotograf nás naaranžoval. Tu fotku mám ráda.

- Byly tyrkysové.

- Myslím, že jsi na nich měla nějakou výšivku.

- Jo, tady vpředu, u výstřihu.

- Vy tu máte krásné zápichy.

- To máme od dětí.

- Aha, já jsem si to myslela. Podívejte, jak vám namalovaly stromeček; ten je moc hezký; a tenhle je takový dětský. Krásné. A nápis Veselé Vánoce. A zpívaly vám?

Přitakají. Lovím v jejich paměti, jestli jim děti zpívaly tady nebo dole v jídelně. V doopravdické původní. S krásnými lustry a s ukradenými historickými hodinami.

- Byli jsme v jídelně.

Maminka prý taky šla. Mysl má stále nastavenou na chůzi. Ptám se na datum. Nevědí.

- Dnes je 5. 12. 2019. Dnes chodí Mikuláš.

Paní Anička mě opravuje. 

- Ale svátek má zítra.

Ptám se na Barboru. Chodí taky o den dřív. Vyprávím, jak jsem včera v noci šla do zahrady poprosit třešně a zlatý déšť o větvičky. Jak mě Péťa hlídal přes okno. Smějí se.

- Zazpíváme si koledu. Kterou?

Zpíváme Půjdem spolu, Veselé vánoční hody, Pásli ovce... Zpívám jim Já bych rád k Betlému. To není možné, oni ji neznají. Zpívám sólo. Nikdo se nepřidal. Nevím, jak přišla řeč na Němce. Anička chmuří obličej.

- Když u nás v Josefově byli Němci, to bylo hrozné. Báli jsme se jich. Vždycky chodili ve třech. Nikdy nešel Němec sám.

- Asi se nás bál.

- A my jich.

- A pamatujete se na Valušku Dvořákovou? 

- Pamatuju. To jsme šli, byl zákaz vycházení. A tam na rohu, jak stavěly autobusy. Víte kde?

- Vím, vím. Tam na tom místě vždy stál pionýr a držel čestnou stráž u její bílé pamětní desky. Moje kolegyně Helena Vyroubalová mi říkala, že s Valuškou chodila do třídy. A jak se to odehrálo? Němec střílel až ze Čtvercáků. Tak daleko. A trefil ji?

- Trefil rovnou do hlavy. Valuška se skácela. My jsme hned utíkali zpátky.

- Kam? Na podloubí?

- Ne, k Sokolovně.

- Jo takhle. Kolik vás asi bylo?

- Tak osm. Němci měli velitelství tam naproti kostelu. Valuška byla hned mrtvá.

Do roku 68 byla vojenská kuchyně, jídelna, vojenský klub v PDA - Posádkovém domě armády. Pak nám to sebrali, tak se vše přestěhovalo do bývalého garnizonního velitelství... Tam kdysi přijel na inspekci generál, když sloužil Famagoli a nemohl jít na smluvenou schůzku s Katuškou... Ale to je jiný příběh. Käthchens Ruhe 1827...

- To vám bylo deset. Vy jste rozená 1935. To bylo někdy 5. nebo 6. května 45...

Ta příhoda mi připomněla něco z mého dětství... Narodila jsem se až jedenáct let po smrti Valušky. 

- Její maminka šla na gestapo. Ale co řekla veliteli! Co provedli její holčičce. On okamžitě nechal střelce zjistit a ihned ho nechal popravit.

- Hm, už jim teklo do bot. Kdyby to bylo o půl roku dřív, paní Dvořákovou by stihnul osud střelce...

Příběh mě zaujal. Odvádím ale pozornost zas na Vánoce. Zpíváme.

- Zdvihněte ručky nad hlavu a točte s nimi jako se žárovkou. A rychleji. Měli byste v rukou cítit energii.

Někteří cítí a diví se. Ti, kterým tak rychle ruce neslouží, aspoň cvičí.

- Vezměte si pravou ručenku. Dlaň před obličej. Dívejte se do ní jako do zrcátka. Vidíte se tam? Ty krásné oči... A teď druhou ručenkou promačkejte dlaničku. Jé, mně křupnul prst. Máme teď v zimě klouby ztuhlé...

Procvičujeme i druhou ruku. Hraju pro ně divadlo jako celý život ve škole...

- Které máme roční období?

- Zima! - Podzim!

- Všichni mají pravdu. Je podzim, ale blížíme se k zimě. Kdy začíná?

Maminka vystřelí:

- 21. 12.

- Správně. Dám vám hádanku. Je to rostlina. Má červené listy, ale není to květ. Kupujeme ji o Vánocích.

Na protější straně stolu se bývalá sestřička ozývá. A sestřička, která nese léky, ukazuje naši malou vánoční hvězdu na stole.

- Co se kupuje okolo Vánoc za kytky? Je to cizopasník, roste v korunách stromů, zlatí se. V těch korunách jsou vidět chuchvalce touhle dobou. Vypadá to jako hnízda.

- Jmelí!

- Výborně. A co ještě na Vánoce kupujeme?

Jaruška prý karafiáty.

- To já spíš znám brambořík nebo konvalinky. A na jaře si je můžeme píchnout do země... Jaruško, jestlipak se sama obléknete, svléknete, obsloužíte.

Přikyvuje. Pamatuje si: Dokud se obslouží, nají, je král. Pak už jen leží... Nesvoboda.

Začínají se rojit sestřičky s vozíky. Nesou léky. Irenka se směje.

- Ty v sobě nezapřeš učitelku.

No, jsem moc ráda, že jsme si tu zas hodinku pohráli, zazpívali, zbystřili mozkové závity, procvičili tělo... Odnáším stromeček a vánoční hvězdu mamce do pokoje. Pustila dva listy, zalívám ji.

Petroušek zvoní.

- Kde se nacházíš?

- Už jedu. Přijde klientka.

- Koupím ti na zítra do Dobrušky benzín. Nezajížděj. Nechej auto před domem.

Loučím se.

- Dnes si zase před spaním představte ten krásný sen. Jste malí, asi takhle. A jste na louce. Svítí sluníčko. Je teplo. Máte u sebe rodiče... Je vám moc krásně. Jste všichni pohromadě. Dobrou noc!

- Ty už jedeš?

- Už musím. Zas zítra!

Pusa. Sbíhám. Zima. Z auta volám klientce.

- Dej mi ještě čtvrt hodiny. Chci se stavit v obchodě. Potřebuji už diář.

Platí v Tesco, to už by byla za minutku u nás. Zabíhám do drogerie - mají tam stojan Albi. Hledám diář. S magnetem. Ne. Běžím do KIKu. Ukazuji, jaký chci. Měli diáře na podzim. Vyprodali je. Copak neseženu v téhle kapitalistické době, kdy je všeho (zatím) dostatek ubohý diář? Zkouším Pepco. Slečna prodavačka mě vede k regálu. Takový, jaký chci, mají. Formát. A nádherné desky. Krásné. Růžový nebo s růžičkami? Teď na něj koukám. On je tam veliký kolibřík. Jenže já jsem prvoplánově viděla kytky. 

Zastavuji u domu. Hana tu ještě není. Odemykám branku. Beru z auta košík, kabelku... Petroušek bere mé klíčky, ovladač brány... Hana zvoní. Vyřizuji obchod. Odjela. Péťa dává věcnou:

- Mohla bys mi říct, jak můžeš nechat auto metr od chodníku a odemčené?

- To teda nevím. Já jsem spěchala, abych to stihla. A myslela jsem, že hned pojedeš.

Hloupě se vymlouvám. Normálně jsem byla pořachaná...

Pod psaním mi najel po nějakém poslechu Neckář a Karel Gott. Jsou svátky. Srdce se mi sevřelo. Touhle dobou by už jezdil po naší vlasti... Koncertoval by. Nikdo by si o něj nedovolil otřít nevymáchaná ústa.. Alžbětinská serenáda - jak krásně ji zpívá. Skladba mého dětství... Zavírám další písničky. 

Jdu do svého dětského alba. Hledám tu fotku... Aha, tak Iva neměla bílé pentličky; ona měla ze sametu vymodelovanou kytičku, červenou... Vzpomínky prchají. Třeba až budu tak stará, jako paní Anička vzpomenu si i na tu červenou kytičku. Prohlížím fotky. S maminkou. Krásnou ženou. V Pze. To bylo někdy ve čtvrté třídě. Měla jsem růžový plyšák. Zájezd. Spali jsme v hotelu Opera. Poprvé v Pze. Okouzlena neonovými reklamami... Prahou, matkou měst. Fotka u Matějovských. Standa Matějovský - můj největší dětský přítel. Měli jsme se rádi celé dětství. Jeho rodina mě milovala. A já je. Rozsvěcuji svíčky na jejich hrobě... 

Ireno, jdi už spát. Ráno jedeš do Stuhy...

Dobrou noc! :-)

P. S. Kdyby paní Anička věděla, že válku rozpoutal Sovětský svaz a Němci byli naši osvoboditelé... A kdo zastřelil Valušku?! Německý přítel.