Milá mami

Podvečer. Vlastně večer. Devatenáct. Petroušek utíkal na ping pong. Dnes slaví jedna Anička šedesátku. I já utíkala. Zatímco si on tady pod třešní pochutnával na našem okurkovém salátku s maďarskými rajčaty, já psala Aničce blahopřání. Od srdce. To, co si přeju pro sebe, i pro ni. A dárek. Petroušek je pryč, já pod nohami vonné tyčinky, kadidlo, dýmající kužílek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/22024-06-18-pozdni-obed-s-komary

Sedím poprvé v jiné části zahrady. Ty vorle, tady koušou! Natřela jsem se tinkturou z hřebíčku. Pod nohami vykuřuji. Ptáci okolo mě zpívají. Dnes mě žádný nenačechral vlasy. To včera ano. Nějaký kosák mi letěl tak nizoučko nad hlavou, že mi rozčísnul vlasy na vrcholu. No, no… Dopoledne. Ne, začnu ráno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-18-ranko

Ráno. Převaluji se v naší nádherné posteli. Nechala jsem ji maličko zvětšit. Je ohromná. A vysoká. Pěkňoučká. Skvělá. Zasloužím si? Zasloužím! Tato otázka není na místě. Všechno si zasloužím, hlavně to hezké. Ráno tu oťukával strakapoud asi třešeň. Teď proletěl okolo. Nevěděla jsem, že to byl on. Ale slyším ťuk, ťuk. Trrr.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-18-kdo-se-bal-vic

Dopoledne se mi zdálo, jako že je někdo v domě. A byl. Větračkou mi do pracovny vletěla mladá sýkorka. Vzájemně jsme se bály. Utíkala jsem si pro mobil. Fotku nemám. Jen video. Pozor, ať se neporaní. Nakonec jsem ji na žaluzii chytila. Jako kdyby čekala, až ji uchopím. Hlavně jí neublížit. No, křičela:

- Nemačkej mě! Pusť mě! Jsem křehounká!

Měla jsem dopředu otevřené okno. Vypustila jsem ji do zahrady. Frrr. Byla pryč.

Bože, mami. Už ti nemohu projevit vděk. Mamko! Celý život blbá. Jo, vzdělaná, možná trošku ano. Ale jinak naprosto idiotská. Pořád jsem ti našeptávala:

- Prodej to! Prodej to! Nebudeš se muset dřít.

Mamko, bylas´ moudrá. Přesahovalas´   mě i ve věku, kdy jsi opustila paměť. Osvobodila ses. Ale umělas´ mi vždycky až do konce poradit. Vidím to na videích… Vždycky jsi moudře řekla:

- Pamatuji si jen to důležité, co potřebuji. Ostatní pouštím pryč.

Pravda. V sobě jsi měla stále jiskru, vtip. No, až do dob, kdy nás od sebe oddělili. Pojmenovalas´   naše skypování jako jalové. Ano. Přesně. Pamatuji, jednou jsi mi řekla:

- Jsem nějaká letargická.

Udivilas´  mě. Stále a stále až do svého odchodu jsi pro mě byla moudrá žena. Obdařená zkušeností života. Předposlední den na této planetě. Ano. Byl přesně takovýhle horký. Teploučký, slunečný, ptáci zpívali. Jenže ty sis už oddychovala a kašlalas´   na svět. Kolik ti zbývalo nádechů a výdechů! Maminko má. 20.5. 21. Jely jsme se s Ivou s tebou rozloučit. Bohužel – intimita nebyla taková… Sestřičky nám připravily dvě židle. Pití. Nahoře malá větračka otevřená pro tvou duši. Mamko, víš, že oni mají duši zváženou? Oni – jako vědci. Já je dehonestuji. Dělám si legraci. Lžou. Tvrdí, že jsou viry. Přitom neprozradili podvody při výzkumech těch slavných Kochů a Pasteurů… Vědci nahradili církev. Když Galileo kouknul tím svým kůkrem do vesmíru, nenašel na obláčku staříčka v bílých vousech a říze, nastoupila věda. To se muselo nějak zafírovat. Toho staříčka nemůžeme vidět. Máme ho všichni v sobě. Mami, tak vědci zvážili člověka těsně před vypuštěním duše a hned po. Věřila bys tomu? Je to pár gramíků. Možná ani gram. Nemám zdroj – mami, to jsem teď jen jedovatá. Lidi na FB, když tě nemohou dostat, vloží ti do hlavy a do úst něco, co jsi vůbec neřekla, začnou tě moralizovat, soudit, odsuzovat – blbečci. Nechodili v mých botách. Taky napíšou, že jsi patologická. Hlavně, že oni jsou naprosto zdraví. A když nemáš zdroj, jsi v háprdepu. Jenže já mám zdroj. V telefonu. Takový obrázek něčeho černého velkého. To je zdroj. Pro ně. Můj zdroj je ve mně. Jsem propojena s ostatními žárovičkami na planetě. S těmi lidskými světýlky. Je nás tu pár. Myslím jen asi 1,8 mld. Nejsem si jistá, mám to někde poznamenáno na takovém malém papírku. Ostatní jsou hybridi a Emzáci. (Mimozemšťané. Bohužel, zdrojů je tolik, že neuvedu ani jeden.)   Zrovna dnes jsem někde na telegramu četla, jak umějí natáhnout náš lidský skafandr. Žijí mezi námi. Prý. Počkej! Už vím. Zpěvačka Adel se prý zvětšila do ještěra a vyděsila lidi. No. Tomu bych spíš nevěřila. Proč by to dělala? Jsou tu na tajňačku.

V ten poslední den Iva moc spěchala. Nedalo mi to. Odpoledne jsem se za tebou vypravila znovu. Poslední setkání. Měla jsem si tě vyfotit. Bylo mi to trapné, aby mě někdo neviděl. Ale měla jsem si tě spící vyfotit. Tehdy jsem u tebe zůstala do půl osmé. Pak jsem klusala k Petrouškovi. Zpívala jsem ti V tom našem venkovském kostelíčku. Naposledy tě držela za ruku. Už byla heboučká. Neobvykle heboučká. Celý život jsi tu na zahradě pracovala. Mami, představ si. Loni jsem si nechala vykovat přesně takový krumpáček, jako jsi měla ty. Dámský. Lehký. Chtěla jsem, aby mi násadu oblýskali, jako je u toho starého. Mami, a víš, co mi řekli? Prý je to hladké od rukou. Ne. tomu nevěřím. Přece se to nějak udělá. Ale na učilišti mi krumpáček vykovali, násadu nasadili, lesklá není. :-) Tak nemám tak upracované ruce, jako jsi měla ty... 

No, tak jsi mě – mládě - moudře neposlechla, neb jsi věděla. Neprodalas´. A jeden doktor měl zájem. Přišel ti nabídnout třicet tisíc. Prý zrovna bral odměny. No, vidíš, mohl mít za odměnu naši zahradu. Ráj. Mami, my tu pracujeme s Petrouškem. Víc on. Já jen přicmrduji. Sázím. Hnojím. Radím. A ty?! Ty jsi zahradu, pozemek, majetek držela po tatínkově smrti celý život! Copak teď, když to ještě vypadalo, jako že zákony platí. Ale za socialismu. Paní Preclíková ti x krát u plotu výhrůžně syčela:

- Však počkejte,  my vám to vyvlastníme!

Bože, a pak se z ní stala tak hodná sousedka. Milá. No. Ale nový soused povídal, jak někde ve sklepě našel krabice se zápisy z její komunistické činnosti. U závor v Družce jak buzerovala. Toto je jen pohádka. Tomu ať nikdo nevěří! Vymyšlený příběh. Kulisy, jména…

Mamko, tak tys´   tady dřela do úmoru. Ještě jsi mi pekla cukroví. Zavařovala. Podporovala ve studiu. Ráno v 6.45 mi jel autobus na nádraží. Tys´    přijela na čas. Vždycky jsem doufala, že to doběhnu. A doběhla. A večer, když jsme se vracela ze studia svého milovaného jazyka českého a nenáviděných společenských věd - to byly kýdy! - jsi čekala s jídlem. Společenské vědy jsou kýdy dodnes. Sociologie, stát a právo... Lži a výmysly. Linduška u tebe vždycky po obědě usnula. Já taky. Utahaná jak kotě. Probrala jsem se, boty umyté. Nakrémované. Lindušce jsi po probuzení dávala po lžičkách jahodový kompot. O okraj jsi utřela půlku citronu.

- Mami, jak to, že u tebe Lindička vždycky usne?

- Protože je v teple. Ty ji necháš jak nahého v trní.

Mami, učila jsem se. Asi jsem od tebe všechno nepobrala. Ale aspoň jsem si zapamatovala tvé příběhy z dětství, z mládí, jména tvých kamarádek, učitelů. Natočila jsem si tvou vesnici, statky. Navštívily jsme spolu váš hřbitov. Mohu říci nový. Protože původně jste museli vyklusat nahoru na Chloumek. A dole ve studánce Kalafášce nabrat do konve vodičku. Pak si Neznášovští založili hřbitov za vesnicí… Příště jsi mi ukázala Chloumek... Zrovna začaly padat kroupy, ještě jsi mi chtěla ukázat dole pod kopcem Kalafášku.

Pozor na pravopis. Ve spojení neznášovští sousedé - malé n. Adjektivum. Přídavné jméno. Ale: Zápas vyhráli Neznášovští. Označení obyvatel místa. Jinak: Zápas vyhráli neznášovští hráči. Tam se jedná o adjektivum.

A naučila jsem se marmeládu za studena a opilého izidora… Zavařovat. Nakládat. Lečo. Bramboračku. Máslové koláčky. Povidla. Mami, maminko! Chjo. Zas se jednou juknu do těch pohledů, které jsem si u tebe vzala. Psával ti je tatínek z cest, když stavěl ty limnigrafické stanice. Mami! Já ještě nebyla. On vždycky pozdravoval tintili. Myslím psal tintili. Jeho drahou Ivušku. Já přiletěla před jeho odchodem. Za devět let po Ivě. Ona 20.7. Já 19.7. Mami, Iva… Ty víš.

Mami, dnes měl Mijanek sváteček. Vždycky jsme všechny svátky, narozeniny oslavovali společně. Scházeli jsme se u Ivy, u Tebe, u nás. Jak jsi to říkávala s máchnutím ruky?

- Všechno je pryč!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-18-na-kole-skvele-malem-jsem-zapomnela-jezdit

Dnes za poledne jsem sedla na kolo. Horký den. Vypravila jsem se na lipový květ. Vypadlo to, že už neseženu. Ale jela jsem po stezce stále dál a dál. Nad řekou lípy už jen voněly; květy už měly na sobě kuličky. Na druhé straně stezky ve stínku jsem měla štěstí. Natrhla jsem si na zimu košík lipového květu.

Na cestě je jeden strom s rozeklaným kmenem. Nějaký debil tam kdysi zapálil oheň. Ale duch stromu bolest přežil. Neodstěhoval se. Chtěla jsem se vyfotit. Proti mně jela mladá bruslařka. Prudce zabrzdila. Ochotně vyfotila. Mladičká…  Hezoučká. Prý má dvě děti. Dojíždí do HK do skladištní oblasti. A prý velice ráda chodí do práce. No. Je to radostné? Nebo není? Poděkovala jsem. Rozloučily jsme se. Jela jsem dál. Za chvíli jsem se zastavila pod sloupy vysokého napětí. Mamko. Já se jich tak strašně bála. Když jsem měla pod nimi jako patnáctiletá, šestnáctiletá podjet. Bála jsem se. Vypadali jak rozkročení šašci s vysokými čepicemi. Jednou, které narozeniny jsem to slavila? Patnácté? To byly první po devítce, jak jsem šla na brigádu do Devy nebo Fruty nebo jak se černožická Vedebka – tak jsi ji jmenovala ty – jmenovala. Odnož byla v Novém Městě nad Metují. Tam vyráběli dětské přesnídávky. Přijela jsem tehdy domů. Čekalas´   na mě s krabicí s dorty. Koupila jsi mi jich hodně. Blahopřála jsi mi pod třešní. Pod tou třešní, kterou jsem musela otrhat. Třešně jsi prodávala. Přilepšovaly nám k živobytí. Pořád jsme přestavovaly žebřík. Měla jsem udržovat balanc. Tys ho nesla kolmo k nebi. Postavilas´   mi ho pravidelně na nohu.

- Au!

- Nemáš tam tu haxnu dávat. Koni!

Pak z toho vzniklo koníčku. Oslovovalas´   mě koníčku. Petroušek mně tak někdy říká. Ale nevím, jestli jako že jsem nešika nebo z lásky. Koníček.

Dnes jsem jela po cyklostezce dál a dál a dál až k loděnici v tvé rodné vesnici. Tam jsem vždycky hupla z břehu stezky dolů. Jela kousek po rovině. Čekal mě vytlápnout prudký kopec k silnici. Nikdy jsem neseskočila. Ani na staré Rozinantě, kterou jsi mi nadělila ve třetí třídě pod stromeček. Nikdy jsem to nevzdala. Vždycky jsem kopec vyšlápla. Mám to tak i v životě. Nikdy nic nevzdávám. Jsem malý bojovník světla. Ti, co se mi smějí, nemají bystrého ducha. Dřív konspirace nebyly. Nebo jsem je nevnímala. Pokud ano, staly se skutečností až za pár let. Dnes je něco ráno konspirace. V poledne to hlásí česká bruselská lži TV. A večer už to všichni přijímají za realitu.

U loděnice jsem šla na máchadlo, odkud startují děti při tréningu na řece. Seděla tam nějaká slečna. Civěla do mobilu. Všichni civíme. Máchala jsem si nohy v Labi. Myslela u toho na cesty od Tebe. Někdy jsem si tam šla smočit kopýtka. Pak teprve svištěla domů.

I dnes jsem jela. Petroušek potřeboval pomoci s bazénem.

- Peťuš, už jedu. Jsem v Černožicích, za patnáct minut jsem doma.

Nebyla. Ještě jsem se tu a tam pokochala krajinou tvého dětství.

Nainstalovali jsme bazén letos k pergole. Abychom se mohli koupat nazí a sousedi aby nás nešmírovali.

Maminko, dnes mi bylo hezky, radostno, odpoledne trošku smutno. Tak jsem ti napsala, no. Včera jsem u tebe a u tatínka byla na kafíčku. Dnes už ti píšu. Měla bych to zas omezit. Neboj, už tě zas na chvilku nechám v klidu. 

Raduji se. V našem domě. Na naší tvé zahradě. Když jsem jednou z Hradce přitáhla bazén, to jsem učila na gymnáziu. A tys´nám sem ještě chodívala pomáhat. Pak jsi řekla, to bylo kolo sedmdesátky? Že už sem nebudeš chodit pravidelně. Ale v ten den jsi tu byla. Mělas´na sobě takovou tu šatovou zástěru. Dala jsem ti je všechny do DD. Ty kudly ti je ukradly. Všechny!! Ani jedna ti nezbyla!! Mamko! V létě tě balily do svetrů. V zimě ti dali kraťasy, mindy. No a v ten den, mělas na hlavě svůj slamáček, tak jsem ti pomohla přes okraj a ty ses tu ráchala. To bylo krásné, mami. Ještě jednu věc a pak už půjdu spát. Chatička. Určitě jsi postřehla, že ji revitalizujeme. Všechno vyměňujeme. Chtěla jsem zachovat tatínkovy prvky. To, co on vyráběl. Chatička mění svůj ráz. Už to nebude prvorepubliková, ale perníková. :-)  Krásná. Je děsně žlutá. Nezkontrolovala jsem… Petroušek s nadšením všechno natřel. Tak jo. Ten rám, co tatínek vyrobil na houpajdu, ten ubráním. Prý na co. Na co? Na houpajdu, na síť… Co kdyby se tu vyskytlo nějaké miminko. Nikdo neví, jak to má Vesmír s námi naplánováno. A to sezeníčko, jak sis´  stloukla sekyrkou, mami, předklon až k zemi. Mělas´  ho bytelné. Petroušek ho asi před pěti šesti lety opravil. Pak znovu. Ještě jednou. Sedátko se houpe. LP, mamko, to je taky Petr, ale od Lindičky, tak ho chce udělat jinak, jako posezení… Bráním se. Uvidíme. Jo, a tu lavičku, jak byla postavená u chatičky, prý na oheň. Mami, taková stará pro mě vzpomínková… Mami, dej znamení, jo? Ať vím, jestli bojovat nebo na oheň. Teď mi přišla myšlenka, jak jsme chystali stavbu, Petroušek tady v obýváku vykácel nádhernou silnou krásnou švestku s velkými kvalitními plody. Asi dvě švestičky jsme přesadili. Možná dvacet stromů sám zlikvidoval. Tys´  mi tehdy řekla:

- Nelituj stromu, vyroste nový. Neboj se. Budeš mít švestek. Mělas´  pravdu.

Maminko má. Ty už spíš.

Dobrou noc!