Miluj, dokud můžeš

Jsem tu s koncem dne. Krásný. Měl překvapivou tečku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-27-rano

Ráno nevím, kam dřív. Kočky, odnést ořechy ptákům. Dosypat krmítka. Vybrat kamna. Uklidit vyžehlené. Dvě hodinky louskám ořechy. Namlet je. Uložit do špajzu. Pěkná jádra zalít medem. Od včera mi krásně vzešel kvásek. Zadělávám jako na normální chleba. Jen místo gramáže vody vkládám do hrnce kvásek. Přisýpám bio špaldovou a odhadmo trošku vody. Konzistenci už poznám. Vytvarovat bochníček. Nechat na ošatce pod utěrkou pracovat. 

Volá paní z e-onu. Jestli mám čas. Mám. Totiž napsali mi v mailu, že zdražují, ale zlevňují. A že si to mám přečíst v ceníku. A zálohy taky. Nemohla jsem se dostat do aplikace. Vztekala jsem se s heslem. V démonské zkoušce neobstojím. Pošlu je docela česky až tam. Platím jim, nejsem jejich zaměstnanec, ať mi to pošlou rovnou. Nemám kapacitu na hraní si s aplikací. A když je teda všechno stejné, proč mi píší. Asi tři dny zpátky mi to hezky vysvětlili v mailu. Poděkovala jsem. Paní dnes mi říká:

- Víte, vím, že vám kolegyně psala, ale raději ještě volám, abych to vysvětlila.

Hezky si povídáme. Dozvukujeme. Chápu, že se zdražila měsíční platba. Aha. O to jde. Ať čerpáme energii nebo ne, měsíčně se platí za měřidla. Z toho důvodu snížili cenu, aby se to vyrovnalo. Nájemník platí i od ledna stejnou zálohu. Bylo mi milé, že jsem stála úřednici za zavolání. Takový moloch! Skáču mezi Innogy, E-on, ČEZ na svých nemovitostech s různými energiemi. Kdo méně okrádá pro letošek, tam se vrtnu. Vůbec nevím, u koho jsem s elektřinou, plynem… Musím se podívat do šanonu. Vím to pár minut jednou v měsíci, když všem rozposílám zálohy.

Poledne v tom okamžení…

- Dobré poledne!

- Ahoj Petroušku!

- To jsem si dnes pošmákl na svačince.

Hned mi nedochází. Co mu tak chutnalo?

- Jsem to měl i s počtením. 

Už vím. Včera v noci, když jsem mu chystala krabičku, sedla jsem si, napsala na malý papírek vzkaz, jak ho miluji. Jak jsem s ním šťastná. A že je největší chlap mýho života. To aby věděl. Vida! Hned mu lépe chutnalo. :-) Svou lásku mu do krabičky přibaluji automaticky a vždycky. Jenže nevím, jestli tu energii vnímá. Tak jsem připomněla malým papírkem. :-)

Hlásím, co jsem od rána udělala. Chtěla jsem šít stromeček, vinout věnečky, ale nejdřív domýt okna. Na zítra mi zbývají kuchyňská, má pracovna a koupelna. Hotovo. Mám na paměti jeho větu:

- Moc to nepřeháněj. Odpočívej.

Vařím si rýži. Kdepak je léto a má rajčatová. Skvělá. Dnes ji barvím kurkumou. Krájím do ní pár žampionků. A nikdy nezapomenu vložit cibuli propíchanou hřebíčky. Tu dávám vždycky, protože to miluji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-27-krasny

Chleba nádherně pod utěrkou vzešel. Stačí ho vyklopit na pekáč. Povlažit slanou vodou. Pozoruji, jak se mu v troubě daří. Výborně.

Péťa je tu. Navážíme dřevo. Pomalu padá soumrak. Rychle domýt okna ve výklenku. Hotovo.

Petroušek odjel na stadion. Hledám mobil. Hledám. Nevidím. Chci si ho vzít do knihovny. Dnes poslední vyprávění zakázaných lásek s pí Konvalinkovou. Setkání s ní mám ráda. Přináší vždycky poučení. Tím plním své motto: Nechci umřít blbá. Přicházím – tradičně – pozdě. Už se vypráví o Emilu Frýdovi. Nemám mobil, ale do plátěného pytlíku na pečivo beru upečený bochník.

https://nasregion.cz/spisovatelka-sofie-podlipska-zivot-jako-z-romanu-ale-ne-moc-povedeneho-144748/

O Emilu Frýdovi, pozdějším našem nejplodnějším autorovi Jaroslavu Vrchlickém, jsem vyprávěla ve své praxi. Paní Konvalinková vyhledala podrobnosti.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-27-fryda-rottova-seifert

Kdo ho vychovával. Jak studoval. Jak odjel po studiích do Itálie jako učitel do panské rodiny. Neuměl šermovat, jezdit na koni, na lovy, neměl respekt. Brali ho jako sluhu. Svěřenec, kterého měl učit, byl nesnesitelný jako hraběcí otec. Vrchlický si stýskal. Upsal se na rok. Ze svého pražského pobytu si vybral o dvacet let starší Sofii Podlipskou na dopisování. Vdova. Vrchlický nabral dojem, že korespondence je milostná. A byla. A Sofie to zrežírovala tak, že ho nejprve po jeho návratu určila jakoby vychovatelem její dvanáctileté dcerky Ludmily, nakonec mu ji v šestnácti podstrčila, aby byla na blízku "mladým". Ludmilka z toho byla jurodivá. Navíc jim zemřelo dítě. Musela se léčit na nervy v Chuchli. Tam se seznámila s úspěšným hercem Národního divadla Jakubem Seifertem. Dvě děti. Všichni to věděli. Jen Vrchlický netušil. Po osmi letech přiznání. Zavržení manželky Ludmilky. Vrchlický děti přijal za své, hezky se k nim choval. Dcera Eva se stala herečkou. Paní Konvalinková nám odvyprávěla i příběh Karoliny Světlé, sestry Sofie Podlipské. Poslední z deseti stránek poznámek patřilo Vrchlického úspěchům, vyznamenáním, láskám. On nebyl hezký, literárně plodný, nadaný na mnoho jazyků, nesmírně pracovitý, ale ňouma. To mě napadlo až dnes. Takový slavný, úspěšný autor, skvělý překladatel, ale ňouma. V 56 chytil jak stodola. Naposledy se zamiloval a psal nejlepší básně. Asi v roce 1910 ochrnul na půlku těla. Domažličtí se mu postarali o byt s vybavením, měl personál, byl nemohoucí, měl k dispozici kočár. Zemřel 1912. Pochován na Slavíně.

Paní Konvalinková vždycky posílá obrázky, fotky. Ale já neměla mobil. Paní knihovnice mi fotky ochotně poslala přes Messenger. Nemám je.

Pochlubila jsem se bochníkem. Ženy nevěřily, že jsem ho upekla. Paní Konvalinková by ráda kousíček k snídani. Jasně. Ráda. Ukrojila jsem. Všem posluchačkám a jednomu posluchači jsem dala ochutnat po soustečku. Měla jsem úspěch. A dostala jsem dokonce osobní dar od paní Konvalinkové. A to jsem nečekala. :-) Potěšila mě. Paní Konvalinková nás všechny podarovala malou péefkou. Na mě vyšel – jééé – stromeček. Miluji tuhle temnou dobu. Se světýlky, svíčkami, plamenem z kamen. Tahle doba je vhodná pro zastavení. Usebrání se. Dívám se do sebe, na své oplégry. Šikovné. Už dávno přerostly svou vychovatelku a učitelku. Vnímám v rodovém stromě své babičky, jejich sestry, další a další předky. Co všechno zažili! Co vytrpěli! Z čeho se radovali! A já jsem tady jako jedna větev z toho velikého stromu. Darovali mi geny, genetickou paměť. A já ji předala dál. Mám ráda zásoby. Asi z válečných dob, kdy byla chudoba. Jedna paní senátorka se před nedávnem taky přiznala, že má ráda zásoby. A jeden Američan, přijel sem se svou českou ženou, se taky přihlásil na chramolení. To je maminčino slovo. Zachramolit. Maminka měla mnoho svých slov, která přestávám používat. Zas začnu, aby tu po mně zůstala.

Vzpomněla jsem si na včerejší miloučké vyprávění o houslích, houslařích a houslařských školách s Mistrem Svěceným. Pokorný člověk. Vyprávěl, jak málo stradivárek se dochovalo. Asi šedesát? Má kulaté razítko na určování houslí. Přišli k němu manželé. Posvátně mu položili housle na stůl.

- Stradivárky.

Odhadce se zpotil. Co jim říci? Že je to nápodoba? Pán měl ale postřeh. Řekl manželce:

- Přišli jsme jako boháči, odcházíme jako chudáci.

Vtipné. Ta hořká tečka? Prosím, prosím ráno i večer za dvě osoby. Poctivě žádám. U jedné to bylo zbytečné. Nemohla jsem ani dýchat. Jsem smutná. Zklamaná. Jdou mi hlavou myšlenky. Proč, proč, proč! Hodní lidé. Tolik jich odchází. Existují tady už technologie, které využívají jen mocní. Ti umírají ve stu a více letech. Nespravedlnost světa. Bezmoc. Tak ráda, tak moc, tak ohromně bych chtěla pomoci. Marně. Jsem jenom člověk.

Jdu to zaspat.

Zítra zas vyjde sluníčko.

Dobrou noc!