Miluj v první řadě sám sebe
Čtu si své povídání z 25.12.2017. Uveřejnila jsem ho po půlnoci, vypadá to, jako že z dneška. Ale o den dřív. Na obrázcích vidím na zahradě rejdit Kitty. To k nám ještě jezdívala z Phy. Hraje si s mámou – naší Micicindou. Mám ve zvyku obdarovávat stromy zbytky ze štědrovečerní večeře. V ten den tu obejdoval pod stromy cizí hezký morovatý kocourek. Zaťukala jsme na něj přes okno, jako – co tu obžíráš stromům, co jejich jest? Nehnul ani brvou, věnoval se hodování. Kdoví, kde ten kocour je dnes. Mourek to není. Ten na fotkách má bílé bříško. V ten den jsme pustili Kitty. Kocourek vyklidil pole. Pozoroval své hodoviště přes plot. - Dočítám se, jak tu byli mladí, jak jsme se obdarovávali, radovali, veselili, zpívali. Každý ví, Časy se měenííí – zpívali Golden Kids. Zrovna dnes jsem si zpívala.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-26-s-maminko-v-roce-2018/album
V ten den jsem byla za maminkou. A rok na to taky. Prohlížím
si fotky. Navlékla jsem jí krásnou květovanou halenku od Ježíška. Vydržela jí
do ledna. Pak ji v DD Černožice někdo ukradl. Bez pardonu – ukradl. Tam se
mamince ztratilo zcela všechno. Asi dvacet fungl nových kvalitních froté
ručníků. Dali jí děravé řídké oprané bez okrajů… Ach, ach – ještě teď mě to bolí.
- Dobré ráno!
- Dobré ráno! Už ses vyspala? Kočky, jídlo jde.
Žofie mi jde v ústrety.
- Tak si představ! Ráno jsem koukal, že ty červené třpytky byly na zemi. A hádej, kde byla Žofka.
Vytahuji obočí. Přitaká, ano!
- Jo. Ve stromečku. Vzal jsem noviny…
- A udělalas´ dobře.
- Tak jemně si pacičkou pohrávala s bílou kuličkou.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/203-12-26-na-stepana-dopoledne/album
- Dnes mám, Petroušku, jediný úkol. Zabalit dárky Zuzce.
Ani nevím,
jak proplulo dopoledne. Rozdělala jsem si pytlíček vánočního zahříváčku z loňska. Už jsem ho nestihla loni vypít. Nasypala jsem ho trošíčku do krásného hrnku z loňských
trhů v Hradci u muzea. Vyráběl pan Kočka. To je ten, jak topí v kamínkách.
Na nich opéká topinky. Čajík vynikající. Obsahoval malinkaté růžové lístečky.
Do všech čajů přidávám citron. Jsem prznitel.
Dívám se do FB. Ve vzpomínkách si čtu i dnes aktuální text. Jediné klanění bych tam ještě trošku přiopravila. Spíš přidala.
Johan Peter Hasenclever13. KOMNATA
26. prosinec 2022 ·
Už zase
Už máme banány a mandarinky, ale nemáme léky v lékárnách. Už se neklaníme Rusákům, ale klaníme se Američanům. Už nám nemluví RVHP a komunisté do hospodářství, ale EU a liberálové. Už na každém rohu nevisí sovětské vlajky, ale ty ukrajinské. Už neposíláme peníze rozvojovým zemím, ale na zbraně do válečného konfliktu... Už zase nevíme, co jsou to nezaujaté zprávy. Už zase nesmíme o jistých věcech mluvit veřejně. Už zase se za názory může vyfasovat basa. Už zase jsou svobodné volby jen pohádkou pro děti. Už zase tu máme papaláše, pro které neplatí zákony. Už zase!°°°Poznámka: Není tak důležité, kde se nyní nacházíme, ale kam směřujeme. Zatímco socialismus každým rokem směřoval k větší demokratizaci, tento systém, rok co rok více lidem utahuje šrouby. Proto jakékoliv porovnávání s tehdejší a dnešní dobou je pouze orientační, protože za rok to může být už jinak,
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-26-nudle
Jediný úkol dne jsem nesplnila. To jsem celá já. Člověk míní, Pánbu mění. Po obědě mě tak napadlo… Tak mi ťuklo na mysl… Udělám nudle. To je obřad. Odměříš špaldovou mouku od oka. Do toho jedno, většinou dávám dvě – když už tak už – vajíčko. Doplnit půlskořápkou vody. Uhíst. Špaldové jde tíž. Dnes mi to šlo lehce. Krásně od ruky. Nádherné dvě placky. Šlo mi to tak dobře pravděpodobně proto, že jsem poslouchala nejdřív konec pořadu o Karlu Čapkovi.
https://www.mujrozhlas.cz/dokument/vanoce-u-karla-capka-osobni-vyjadreni-rezisera-ondreje-kepky
Už jsem ho
slyšela v minulých letech. To se neoposlouchá. Moc krásné vyprávění proložené koledičkami. Hned na to následoval rekapitulační
pořad o Václavu Neckářovi k jeho říjnovým osmdesátinám. Joj, to jsem si zazpívala!
Nebo tady ve 14 hodin.
https://program.rozhlas.cz/zaznamy/plus#/dvojka/2023-12-26
Při zpěvu jde práce sama od ruky. Vyváleno. Hotovo. Sušit. Stihla jsem si na chvilinečku boucnout.
- Ťuti, jdu se na chvilenku koukat sama do sebe. Pak nakrájím nudle. Pak si vyběhnu na vánoční koncert.
- Kde to máš? V muzeu?
- Ne, v kostele v pevnosti. Jestli to stihnu, poběžím sama, ale jestli…
- … tak tě odvezu.
Jako bych věděla, kdy otevřít oči. Placky jsou tak tak akorát, aby se nudle nelámaly. Hotovo. Povedly se. Dárky Zuzce zítra.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-26-na-vanocni-koncert
Petroušek už čeká nastartovaný. Běžím do auta. V kostele už lidé čekají na začátek představení sboru Jaromír. Nejstarší pěvecký sbor v Čechách a na Moravě. Zpívají kouzelně. Přede mnou smrček. Mohu na něm oči nechat. Ozdobený tak starodávně, krásně, jako to bylo doma. Srdce mi plesá. Zpívají překrásně. Sbormistr ředitel ZUŠ nejprve rozezní kostel varhanní skladbou. Prý získali grant. Varhany asi dva roky neuslyšíme. Mezi koledami poslouchám Skácelův text:
Jan Skácel, Harfa ve sněhu:
"Před několika dny jsem skládal dopis pro Ježíška. Snad to bylo pro dědu Mráze, nevím, tomu chlapečkovi to bylo jedno. Dopis měl ryze obchodní charakter. Objednal jsem (až do domu) housličky a bubínek, autobus, Kašpárka a také oponu. Jako protihodnotu jsem nabízel jménem svého klienta čisté uši, to, že bude po celý rok hodný, a to je dlouhá doba, a že bude pít každý večer rybí tuk. Sepsal jsem ten dopis a vzpomněl jsem si na všechna svá vánoční přání, co jsem jich kdy měl - a bylo mi smutno.
Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na ni drnkal a prozpěvoval při ní jako král David, ale aby ta harfa spinkala. Slýchával jsem totiž tenkrát jednu koledu a v té koledě se zpívalo:
"Labuti má i loutno má, slavíčku můj, spinkej, má harfo líbezná, synáčku můj..."
Místo harfy jsem dostal boty. Vlastně botičky. Potom mně bylo jednou také šest let, padal sníh, a já jsem toužil po zlaté hasičské přilbě. Dostal jsem rukávník. V osmi letech se z dítěte stává muž a já jsem zoufale potřeboval kulomet. Jako desetiletému mně nadělili pod stromeček místo sebraných spisů Karla Maye pohádky Karla Jaromíra Erbena. Mám je dodnes. Ponejprv jsem je přečetl, když jsem se vrátil z vojenské prezenční služby. Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělili mně pruhované pyžamo.
Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka a kosi. Zmoudřel jsem, nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem jsem nebýval zklamán. Mám kdesi ve stolku cigaretové pouzdro, mám tucet kravat, jedny dlouhé spodky, které jsem nikdy neměl na sobě, dokonce i jednu levou koženou rukavici. Avšak od osudných Vánoc, kdy moje sny začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne Vánoce kouzlo. Proto, když jsem nedávno skládal chlapečkovi vánoční dopis, vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš. Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala."
Jan Skácel
Támhle u té Panenky Marie si Iva s holkami nacvičovala nějakou recitaci asi na Boží tělo nebo tak něco. Iva si svou básničku složila do malého balíčku. Holky měly Panenku Marii jako skrýš. Vyskočily nahoru na podstavec. Malý lísteček zasunuly do sochy.
Ach, jak jsem se tu každou neděli nudila vedle maminky po smrti tatínka na mši. Pan farář Sýkora kázal ještě z kazatelny. Dnes už tam nikdo nestoupá. A obřad byl v latině. Bylo to nekonečné. Ale co bych pro maminku neudělala. Hlavně, že jsem seděla vedle ní. Tichoučko. Jak oukropeček. Maminka někdy pofňukávala. To bylo asi těsně po pohřbu. Listopad 1959.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-26-domu
Běžím domů. Spokojená. Uspokojená. Vytřít, zatopit. Nakrmit kočky. Nakrmit Petrouška. Nakrmit sebe.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-26-zofie
Vyndat myčku. Vyhodit Žofku z myčky. Pohoda, klídek, čajíček. Usebrání se. Zastavení. Klid.
Dobrou noc!