Miluji lidi. Až na některé.

Den by byl krásný, kdyby tu nebyli někteří jedinci. Stále si připomínám: Miluješ všechny, bez výhrad. Miluj všechny bez podmínek. Copak to jde?

Radost mi dělají moji klienti. Lidi okolo mě. Snažím se nenechat se zatáhnout do dění mimo mě. Užívám pohledu z okna. Paní klientka se diví, co jich tu je. Není jediná. Pozorujeme obyčejné vrabce. Jsou vzácní. A krásní. Prostí. Paní ukazuje žlunu, nebo žluvu? Ptáček s žlutým břichem. Nebo zvonek? Nevím. Stehlíci, sýkorky. Létají sem i dlaskové; až vyvěsím koule, odváží se strakapoudek. Pak takoví s dlouhatánským ocáskem. Ti se objeví párkrát. Sojka - pravidelný host. Kino před oknem. Vybírají zatáčky. Těsně před sklem - do pravého vingle. S jakou přesností zaparkují svá těla na točící se košatinu krmítka. Klientka upozorňuje na obsypanou švestku. Obsypanou švestku ptáky. Sedí tu na každé větývce sýkorka. Hodují. Ze své židle to nevidím. Ptáci mají své hodiny. Klientka odchází. Poledne. Ptáci zmizeli. Jsou nasycení. Jdu se taky posilnit. 

Pohanková kaše. Přidávám asi dvě lžíce ovesných vloček. Ještě tak před třemi čtyřmi lety bych tohle nejedla. Chodila jsem měřit tuky do krámku zdravé výživy. Pozorovala jsem, co lidé kupují. Ptala jsem se. Nějaké zboží jsem už znala. Nechala jsem si koupit k narozeninám od manželova synovce "něco" v krámku. Tehdy jsme zkoumali, na co je asi rýžový sirup .-) Odhodlala jsem se k pohankové kaši.  Prodavačka mi řekla: 

- Jsou dvě skupiny lidí, Irenko. Jedněm pohanka nevoní a druhým chutná. 

Pamatuji, jak jsem poprvé míchala a voněla k mističce s kaší. Zamilovala jsem se ihned. Dnes přidávám kousek másla, trošku medu. Nemusela jsem. Přidávám jahody. Delikatesa.  S ovesnými vločkami vylepšeno. 

Dýchám zhluboka, abych se nemusela naštvat. Volám paní vedoucí DD. Nebere. Řediteli - nebere. Asi se školí. Za chvilenku se ozývá paní vedoucí. Svěřuji ji:

- Trápí mě, že na naše státní symboly dělají jelitáři útoky. Hymna, lvíček na prsou sportovců... Lidé se probrali a ozvali. A vy necháte válet naši vlajku v koutě zmuchlanou!

- To jsem nevěděla.

Paní vedoucí nikdy nic neví. Ani o falešném požáru v létě a divokém poplachu v DD. Neví, nevěděla. Nikdy nic neví. Asociuje mi prezidentského kandidáta Drahoše. Nevííííím.

- Ale přicházíte s dobrými podněty.

- Ale na h..., že? Kdykoli něco navrhnu, tak to nééééééjde. Vaříte stále postaru. Stejně. Děsný problém namlet si svou mouku.  

- Paní vedoucí dnes udělala špaldovou kaši.

- No hurá. Sice nevím, jak chutná, jím pohankovou s ovesnými vločkami, ale musí být dobrá. Pohanka voní po oříškách.

- No kaše byla dobrá.

Vedoucí spěchá. Končíme. Volá pan ředitel. Studený, arogantní; psí čumák je příjemnější. Sebejistý. Zatím. Zvoní klientka. Jablíčková. Chtěla by čokoládu.

- Jablíčko končí. Je tu nová příchuť...

- Jé, tak to chci raději jablíčko.

- Mám ještě tři.

- Pane řediteli, myslím, že posílám dostatečně hodně peněz na to, abyste lidi vycpávali bílým jedem a nota bene nepohybujícím se naservírovali k večeři ledový čaj.

Je zlý, jeho odpovědi jsou úštěpné. Očekávám něco jako - dohlédnu, zkontroluji, to mě mrzí, to snad ne...

- Chcete, abychom paní Konečnou speciálně vyživovali?

- Ne, stačí, když dodržíte, co jste mi slíbil na veřejné schůzi. Že se vystříháte toho, aby měla několikrát denně do střev lepidlo. Vozím denně ovoce, abych napravila škody... Asi bude nejlepší, když si tam vždy přijdu nakrmit ji, že jo?

Má hroší kůži. Neví, zapřel, Jidáš hadr. Veřejně řekl, že dohlédnou, aby mamince nedávali bílý koláč, bílou housku. A taky, že svačiny v době kavárničky se nebudou servírovat. Skutek utek. Lhář! A jak se to říká?!! Kdo lže, ten krade!

- Bude mi stačit, když bude místo toustového bílého lepidla dostávat chleba. S máslem. Miluje med. Má tam domácí, Váš nepotřebujeme.

- A co když nebude chtít?

- Myslíte vážně, že je těžké se zeptat? To holky pečovatelky zvládnou. Když nebude chtít chleba s medem, dají jí to, co mají ostatní. 

To bude nadstandardní výkon! Asi hodnotí podle služeb své ženy dole v jídelně jednou týdně na dvě hodiny v kavárničce.

- No jo, když vaše paní si neumí za rok zapamatovat jména lidí. Je to těžké. V květnu nebo červnu si zapsala na každé úterý objednávku pro maminku: Bombičku a alžírskou.

- No oni nevozí vždycky stejné dorty.

- No, ona se mě zeptala, co si dám. Začala jmenovat. Bombička... Ale mamka měla šáteček. Takhle je to pravidelně.

Paní ředitelová je tam opravdu navíc. Bez nočních, asi dobře placená, nemusí zdvihat, krmit, a omývat klienta, převlékat... Není proškolena... Bezva funkce. Taková jako protekční. To jsem ťala do živého.

- Jo a ještě prosím vyřiďte těm vašim odbornicím v kuchyni, že hovězí maso se krájí přes vlákno. Bezzubé dásně to zkrátka neukoušou.

- To oni dělají.

- Nedělají. V neděli jsme si ty špagáty dala do pusy. Bylo to krájeno po vlákně. Ty provazy byly k neužvýkání.

- Oni to vědí.

- Vědí, ale vařit neumějí. Buďte v klidu, budu se víc a víc snažit jezdit během jídel... Na shledanou.

Miluji lidi. Ale mám velké rezervy. Třeba k těm imunním. Mají imunitu k základní morálce. K čestnosti. Úctě k člověku.

Volá kolegyňka. Mám obsazeno. První telefon jí. Je to ta, co ve mně vidí babičku. S Míšou jsou nesmírně vesmírně šikovní, pracovití, aktivní. Miluji je. Lucinka prosí o pomoc. Ráda vyhovím. Oplatím včerejší Míšovu pomoc mně. Nemůžeme se rozloučit. Přejeme si. Do jejich odletu na Bali se  uslyšíme.

Ještě chvíli pracuji. Ve dvacet školení. Po školení bagetky. Dala jsem hodně pohankové, ovesnou mouku a vyšly nadýchané... Ještě peču metýnku. S jablky a mákem. Drolí se. Uvidíme ráno, jestli bude držet formu. Okusila jsem. Na chuť - extra dobrá. 

Píšu a poslouchám Soukupa. Opovrhovaného. No jo, ale dozvídám se, že Seznam už není několik let jednička, ale stále se za ni vydává. Taky to, že sídlí kvůli daním na Kypru, ale dotace bere od státu. Hm, chci taky na Kypr! A brát dotaci tady.

Ne, chci být doma. V našem teplém domě. Co nejdéle tu trávit chvíle se svým milovaným Peťulkou a jeho a mými dětmi. Nechci slyšet o Slonkové, Kubíkovi, důvěře vládě, o Seznamu... Chci žít v klidu, pohodě, míru, ve zdraví, lásce a na chvíli i bez politiky. Jo, a taky bych se chtěla už konečně naučit milovat všechny lidi. Nechť jsou všechny bytosti světa šťastny!

Dobou noc!