Miluji zimu. Chumelenice. Plískanice. Nečas.
Ráno k rehabilitační lékařce.
- Šárko, potřebuji na jaře malovat. Lokýtek nezatěžuji, ale budu ho potřebovat. Teď ho cítím v zátěži. Třeba když pomáhám mamce. Dva měsíce mě to bude bolet...
Předepsána RHB na krční páteř, loket, rameno. Objednávám se u sester na RHB. Středa.
Beru obchody. V Lidlu vybírám půl kilové citrony - XXL. Nějaký pán, hezký vzhled, milý výzor, asi čtyřicet. S bedničkou zeleniny mi radí:
- Támhle na kraji máte bio citrony. Jsou sice trošku hrošího vzhledu...
Zapřádáme hovor. Nemůžeme se od sebe odtrhnout. Stojíme možná půl hodiny, možná dýl. Mluvíme stejnou řečí. Máme stejné názory. Loučím se. Jdu na kraj za bio citrony. Ještě jde za mnou a kontroluje, jestli se nespletl.
- Vidíte, mají na sobě trošku stroupky.
- No, já teprve letos vzdávám hold našim jabloním a nejezdím nakupovat jedovatá.
A už zas mluvíme o mouce, pečivu a zas se nemůžeme urvat. Říkám:
- Víte, nebudeme si dávat kontakt, není to potřeba.
- Ale jsem rád, že jsem mohl promluvit s někým mně blízkým. Mohl jsem s vámi sdílet své názory.
- Já taky, já taky. Nesmírně milý rozhovor.
Ještě zjišťuji, že byl profesionální hasič, už je na penzi. Jezdí ořezávat stromy pod vysoké napětí někde k Trutnovu... Zapomněla jsem, kde bydlí. V Hradci má dcera byt a oni semtam využijí jeho zázemí.. Zvoní mu telefon. Takový ten nedobytný, masivní. Loučím se. Odcházím. Slyším:
- Ahoj, Vacek.
Přijedu domů. Vím, že má FB jen pro komunikaci se synem. Hledám Vacka. Je jich tam mnoho. Hasič. Požárník. Trutnov. Jaromír, Tomáš, Vlastík, Luboš... Když neznám křestní.
Práce, práce. Za maminkou. Venku krásně sněží, prší. Nečas. Stěrače nestíhají. Mohlo by mrznout. Plus dva, plus jeden... Pod nulu ne a ne. Sníh se chvíli drží. Stojím u závor. Divící smrk nahoře s uhnutou chocholkou je obkopán. Děsivě blízko. Snad neublíží jeho kořenům necitlivé zemní práce... Neúcta. Smrk se může vyděsit. Zapomněla jsem si zavolat na výsledky krve. Zkouším soukromý telefon sestřičky. Hovoří. Závory se zdvihají. Jeď!
DD. Nesu sklenici instantní kávy pro klienty. Paní Zachařová nebo jak se jmenuje určitě upeče ke kafi něco ze špaldy. Dnes měli zdravý oběd. Polévka mrkvová - nevábná. Bulgur s kuřecím - omáčka slaná voda. No, nakročeno dobře, ale musí se i umět dobře vařit. Vyměnit personál za kvalitní kuchaře. Včetně vedoucí. Zdravé neznamená nechutné. Zdravé znamená lahodné, navíc zdravé. Tleskám, ale bacha na následné tvrzení - vždyť to zdravé nestojí za nic!!!
Maminka je dnes v péči Irenky. Irenka hlásí:
- Maminku jsem posadila k oknu. Dala horký čaj. Několikrát jsme byly na záchodě.
A už ji slyším. Zpívá na celou chodbu. Asi mě slyšela. Pečovatelky jsou ušlé, unavené. Nedivím se. Věrka ťuká do počítače. K čemu? Když někoho chytí amok, když se mu něco přihodí, když smutní - zapsat. Pokud je den beze změn - proč se zdržovat zbytečnou administrativou! Děvčata jsou plně vytížena. Víc než plně. Nemají čas na přímou práci s klienty. Kmitají, snaží se vyhovět. Irenka je skvělá máma. Hlásí, že se vždy mamky zeptá, jestli potřebuje na záchod. Většinou mamka přitaká. A je to bez trápení. Mamka si během dne vždycky řekne. Líbí se mi komunikace s pečovatelkou.
- Nechcete ještě na záchod?
- No, docela bych šla.
Irenko, jedeme nahoru do pohádky.
Vyjíždíme do třetího patra.
- Mami, podívej, jak to tady mají pěkně.
Míjíme stolek a dvě pohodlná křesla.
- No, tady to maj pro ty chodící, víš?
Směju se. Jak to mamince přišlo na mysl? Proč pro chodící? Třetí patro neznám. Jdeme na konec chodby. Tam byl ubytován bratr mého učitele češtiny a pak profesora na gymplu. Umřel. Neměl rád, když jsme ho rušily pozorováním krajiny, smíchem a povídáním.
Z WC právě vychází mladá sociální. Lekla se, jestli je na správném patře. Usměvavá, milá, sympatická, ochotná. Radí, co můžeme vidět z okna.
- Támhle máte Chloumek.
Maminka dodává:
- A támhle vedle Chloumku je Prašivka.
- Ano, Prašivka!
Dodávám:
- My to tu známe. To je moje pohádka - mamka mi vypráví. Támhle na kopci v Habřině je její základní školička.
- A támhle v té vísce jsem bydlela.
- A támhle je hájovna - tam bydlela Mařka Kuřetová. A za těmi topoly jsou obrysy mlýna Skořípka.
- Potřebovali bychom důchodový výměr.
- Donesu. Spoléhala jsem, že zapomenete. Pošlete mi SMS?
Odchází. Ve chvilence mám připomínku v SMS. Abych nezapomněla. Dávám mamince třenou se šlehačkou. Pošmákla si s horkým čajem. Když jsem ji svážela výtahem, nevěděla, že nějaký dortík chutnala. Ukazuji na hrozivě černou oblohu.
- Mami, podívej, co nám sypou na hlavu.
Strašidelná černá mračna. Cestou sem jsem fotila průniky sluníčka z černoty. Maminka mě chlácholí.
- Musíš si říkat, že existuje nad námi mocný tvůrce. A bez jeho vůle se komunisti můžou stavět na hlavu a odpichovat ušima, nepovede se, kdyby ďáli (dělali), co chtěli.
Nevysvětluji, jak to dnes je. Mamka má v hlavě padesátá léta. Tatínka přišli v roce padesát devět zatknout. Živnostník. Unikl jim smrtí. Nechávám ji. Mám jiný názor. Morfogenetické pole lidstva je nutno stále sytit pozitivními, radostnými veselými myšlenkami. Neklesat na mysli a zhmotňovat...
- Mamko, povídej. Tady ses procházela po lukách v dětství.
- Ne, my jsme chodili polními cestami. To byly takové...
- Já vím, tam byly kaluže vody, viď?
- Ne, tráva, všude byla tráva. To byly vydupané cestičky.
Představovala jsem si cesty s kolejemi od vozů...
Maminka je veselá, ptám se na Jirka pirka šel za dvírka, na okurky chc... Dnes mi několikrát řekla gut, matko.
- Mami, co je gut, matko. Dobře matko?
- Gut, matko, dcera dala, až se vyčůrá, dá zase.
Maminka si nemůže vzpomenout, jak dál - ale nevím, jestli Jirka pirka nebo gut, matko.
To si říkali pěkné sprosťačinky.
Nad hájovnou vyčuhuje nad les Zvičina. I rozhledna je vidět.
Volá Karel. Nájemník. Nese nájem. Jde o trošku dřív. Balím, sjíždíme do druhého patra. Maminku parkuji u stolu. Dnes je tam cedulka: Kulturní místnost. Nebo jaká. Zkrátka ten fičák, co se tam prohání a kde nutí lidi jíst, dostal název. Na cedulce. Úsměvné.
Sedám do auta. Kája už čeká. Kousek nedoplatku - dluhu z prosince za elektřinu nese. Nový podnikatel. Ode dneška zaregistrován na ÚP. Zítra jede na zednické práce - bourací. Neví kam. Jsou tři místa takového jména. Nemá ŽL, neví, jak se platí daně - silniční, kolik a jak zdravotní a sociální. Vedu ho k manželovi, aby ho maličko nasměroval. ŽL nedostane na finančním úřadě...
- Jo, tak ty nemáš ŽL. Takže jsi příživník. Na ÚP. Vcelku ostře ho označil. Odešel. Sedáme. Oba naráz nahlas:
- Víš, on neví, do čeho se žene. Ale ať mu to vyjde.
- Já si přeju, aby se mu dařilo...
Jdu péct bagety. Přehnala jsem to se zdravou moukou. Nic se nemá přehánět, paní Zachařová.
Rychle topinky z mého tvrdnoucího chlebíka - ty se ale povedly. Křehké. Dali jsme si k nim křen. Česnek, křen, zelný salát. Dostala jsem pochvalu. Vyprávím Péťovi o svém dnešním krásném neobvyklém srdečném setkání s cizím profesionálním bývalým hasičem. Péťa naslouchá, ale víc se soustředí na topinky.
Peťuš, hledala jsem ho na FB. A nenašla.
Je mu to fuk. Ale tváří se, jako že OK. Musím se smát, když to tu teď snímám z paměti :-) Večer volá sestřička. Krev, cholesterol, cukr v normě. Chválí mě, že jsem štíhlounká. No, mohlo by to být lepší. A víc se hýbat. Snažím se.
Den byl nádherný, studený, s nehezkým počasím. S milými setkáními. S milými lidmi. Jsem šťastná.
Dobrou noc!