Milý rozhovor, milá setkání, milé na světě.

Hřebínek. Hezké slovo. Deminutivum. Koho by napadlo, že v jeho etymologii najdeme vrývat, hrob, pohřeb, záhrobí, pohrobek, záhrobí, hrabati, hrábě, hrabice, pohrabáč, neohrabaný, hraboš, pohřbíti. To vyrývání je myšleno jako grafo - píší, vyrývám.

Mně se vybaví babiččin hřebínek do vlasů; takový ten hnědý, mírně prohnutý. Maminka měla asi krabici na holení po svém muži, mém tatínkovi. V ní mám uložené maminčiny špendlíky - bižu; různé kytice z barevných kamínků, brože, plastový pejsek červený, pejsek strakatý... Taky právě tyhle hřebínky.

Proč jsem si vzpomněla? Za mého mládí jsem naprosto úžasně neměla ráda kluky, kteří nosili na zadku peněženku a hřeben. Bože! Křupanství. Fííí! To ne. Hřeben na zadeli u mě neměl absolutně šanci.

Můj Petroušek při sobě nosil modrý hřebínek. S uříznutou rukojetí. Měl štěstí. To byly ty hřebeny s takovou prohnutou. A nenosil ho v zadní kapse kalhot. Má krásné vlasy. Divím se, že sice huňaté, ale že si je češe. Vždy upraven. Asi před čtrnácti dny svůj modrý uříznutý hřebínek hledal. Hm, fajn. Ztratil se. Hned jsem přispěchala se solidní nabídkou. Mám po dětech takový malý oranžový. Rukojeť tak dlouhá, jako ta uříznutá. Dnes mi ho vrátil.

- Víš, je strašně ostrý.

- Tím jsem česla své děti. Peťuš, když nám koupím drahý zubní kartáček, tak  mně vydrží dlouho. Zuby si prostříknu vodním párátkem, irigátorem. Pak jednosvazkovým. Nakonec měkkým drahým švýcarským kartáčkem. A co Tvůj kartáček do dvou dnů? Ty tak tlačíš, že se ti rozšklebí.

- Co má můj hřeben společného s mým kartáčkem!

- To, že tlačíš.

- No podívej se, jak má ostré zuby. To ten můj měl měkké, zaoblené. Já jsem ho nosil od osmnácti let stále u sebe.

- Kolik to je?

- No, tak schválně!

- Dělám si legraci:

- Kolik je ti let?

- No, zkus hádat.

- Nosil jsem ho čtyřicet let. To víc. 

- Ne, nosil jsi ho skoro 47 let.

Ukázal mi nový hřeben. Ne tak ostrý. Zelenkavý. Olivový. OK. Ode dneška bude nosit příštích padesát let jiný. Bude to etapa života do hřebínku a po hřebínku. Já mám etapu do ofiny a po ofině. 

Dnes mi volala jedna spřízněná duše. Paní, s níž jsme o sobě věděly. Byla bezvadná. Měla mě ráda. Takovou, jaká jsem. Sama nádherná bytost! 

Jsem takový vyvrhel, který nenosí roušky, nechce si nechat do sebe vpravovat jedy.  Kdo tady ví, že EMA má v devítimilionovém Rakousku velké škody na životech a zdraví!? Řekl to ve svém projevu poslanec Gerald Hauser za stranu FPÖ - Freiheitliche Partei Österreichs - Svobodní - jejich Parlamentu. Prý má EMA hlášeno po bodnutí jedové injekce 400 000 úmrtí a 34 milionů nežádoucích účinků. To je docela hodně, si myslím. I Gerald Hauser měl vedlejší účinky. - Tedy já vyvrhel nepoddajný. Vyznavač amerického NEPODVOLÍM SE. Jsem v našem městě černá ovce. Můj Petroušek mi říká, že jsem nesmírně hodná. Vždycky se ptám: A proč to nevědí lidé? - Ta paní mi dost často říkávala, že jsem měla zvítězit v konkurzu na ředitelku na jednu školu. Že bych tam ten Augiášův chlév vymetla. Dnes na mě padl splín. Taková hezká podzimní tesknota. Houpací koně asi budou mít u četby radost. Vedeme hovor.

- Víte, setkávám se s nepochopením. Stalo se mi před čtrnácti dny něco neslýchaného v jedné městské příspěvkové organizaci. Co si tam zkusila osoba, jmenovaná městem za šéfku.

- Ne. Máte své přívržence. Moje stará babička říkávala, že není člověka, aby se zalíbil lidem všem.

- Víte, miluji lidi. Miluji svět. Raduji se. Dnes jsem byla nakouknout do skleníku. Zrají mi tam papriky. Péťa říká, že jsem blázen. Topím jim. Pokud by to někdo věděl, řekl by - ano, je blázen.

Paní maličko naznačuje, že už skleník je vyprázdněn na zimu. Vysvětluji dál.

- Totiž oni nám ho instalovali před koncem července. 

To byl skvělý den, kdy nám přišli na střechu vyrovnat panely. 

- Já jsem si vysela ze semínek papriky. Kupodivu - vzešly mi. A já je teprve na konci července vysadila do skleníku. Tak jim dávám šanci dozrát.

Uvažuji nahlas, čím jsem si zasloužila ledovou sprchu od té rypačky.

- Myslím, že jsem si vypila to, že jsem nenosila roušku. Nikdy jsem si žádnou nekoupila. Bránila jsem se zásahu do integrity těla. 

Vím, že má v sobě minimálně dvě dávky. Říkala mi to loni.  Stavila se u nás. Prý je stará a chce si ještě užít cestování. Dnes mi svěřuje:

- Hodně lidí okolo mě pomřelo .

- Okolo mě taky.

- A nejhorší je třetí dávka. Po třetí kolem mě padali lidi.

- A to původně řekli, že je to určeno jen pro zdravé. Najednou to píchali lidem, kteří mají nemocné ledviny, srdce, cévy.

Překvapila mě:

- Já už bych do sebe píchnout nenechala.

V hovoru přecházím na své zjištění, že jsme všichni jen čísla. Od narození! Dostaneš číselné označení... Souhlasí. Taky si všimla. 

- Před týdnem jsem šla v jednom dni do Balíkovny - to je pošta. Ještě že tam byli lidi. Ale já byla číslo. Přitom jsem živá lidská bytost. Pak jsem si šla do Planeo pro balíček se závěsy. Tam se jim kousl počítač. A zase jsem byla jenom číslo. A v Benu jsem si koupila jedlou sodu. Zas číslo.

- Máte pravdu. Jak nenápadně to tu zavedli. Odosobnění.

Vyprávím o naší sobotní výpravě do Kuksu. O paní, která sama umí letět přes Frankfurt do Ameriky ke své dceři.

- Ona je starší než já; ve Frankfurtu, v tak obrovsky nekonečném letišti, si píchne injekci proti srážlivosti krve; umí odletět dál.

- No, copak Frankfurt, ale já se už ztratím i v Pze. Už jsem neletěla pět let. Už to není, co bývalo. Já jsem si zajela za neteří do Košic. Autem to jedete půl dne. Vlakem sedm hodin. Tak jsem hledala letadlo.

- Kolik to stojí?

- Našla jsem za čtyři tisíce. Říkám - to je zbytečně moc. Dcera sedla k počítači. Našla letadlo, kde jedete tam, ale nevíte, jestli vás vyzvou na zpáteční cestu za dva dny. Za čtyři.

- Aha. To jsou ta nízkonákladová.

- A víte, kolik stály dvě letenky zpáteční? Manžel nakonec neletěl. Tak jeho propadla.

Čekám cifru.

- Tři tisíce za dva. Jeden člověk zpáteční do Košic patnáct set.

- No to je bomba. To byste víc dala za benzín. A nervovat se. Klátit se tam až na východ. 

- No jo, ale na Ruzyni už vás neodbavují lidé. Jako dřív, aby se vám podíval do pasu. Ne. Ne. Vy ukážete jenom kód.

- Tak už nejsem číslo. Už jsem neživý kód.

- Dáte pas, přiložíte kód a jdete dál.

- No to je odlidštění. Dívala jsem se na detektivku.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10354229723-pripady-1-oddeleni/220512120080011/

- Až sem to dotáhli. Naprosté odosobnění. Ve starém bytě bydleli mladí. Kolik? Ani nevěděli. Neznali se jménem. Nevěděli, kdo co dělá... Jeden zabil dva z toho bytu. Stihnul rozebrat postel, uklidit pokoj. Nikdo ani netušil, že tam taky bydlel. Pro mě strašné.

- Pro mě horší. Protože jsem starší.

- Kolik jste mi říkala?

- O dvanáct let víc.

- Á! Vy jste vynikající.

- I Vy! Jste hodný člověk. Pozdravujte doma. 

- Jsem vyvrhelice. Ale mám okolo sebe ty své. Jen dnes jsem nějaká smutná.

NELITUJI SE. Vlezte mi na záda!

- Nejste totiž dav.

- A to se neodpouští. Vy jste taky nebyla dav. Měla jsem vás ráda. Úctu! Co vy jste dokázala!

Jen vám to nikdo neřekl.

Loučíme se. Krásně jsem pookřála. Dům voní bylinkami. Chystá se k Příchodu! I já. Ještě novoluní ve střelci... 

Dobrou noc!

P. S. Patologové varují. V hexavakcíně stříkají do našich děti třiadvaceti násobné množství Al. Tedy jako jedno kočko pro dospělé. V Německu se doporučený počet očkování pro miminka zvýšil na 34!! Dr. medicíny Fridrich Graf říká: Očkovací látky obsahují nervové, toxické látky, které tam nemají být. Nepatří do lidského těla, stejně jako fenol a hliník. Al ničí nervové buňky v mozku. Vyvolává záněty, roztroušenou sklerózu a další. U miminek je imunitní systém ještě slabý. Některé děti jsou těžce postižené. Mnoho dětí je chronicky nemocných. Dnes je normalita alergie nebo astma. Víc jak polovina třídy ve školách má něco. Poruchy koncentrace, poruchy soustředění, brutálně rozvinutý autismus. 

Zas vyvrhel bouří.