Milý tati
Osm hodin. Já už jsem v plné energii vzhůru. Je to normální? Kdepak jsou kočky? Venku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-mourin-ceka-na-snidani
Mourin je tu. Žofka na sebe nechá čekat.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-pred-tremi-lety-zrzinka
Dnes to jsou tři roky, co se tu v vydrala na svět čtyři koťátka naší Zrzečky. Jediná holčička. Nejsilnější z líných kluků. Říkala jsem jí Hvězdářka. Lezla po koši zakrytém dekou a zkoumala, co je tam nahoře. Jestli ještě nějaký nový svět... Loni 7.3. naše zrzatá kráska nepřišla domů. Ach. 17.7. jsme si přivezli Žofinku.
----------
První zpráva dne ještě v pelíšku - od Drahušky ze Šumperka. Města, kde mnoho let
bydlel strejda Jarda, teta Ema a jejich Jaroušek a Eminka.
Draha Hraničková
Irenko, krásné dlouhé počteníčko.
Věnované mamince.
Já jsem včera celý den myslela na mého milovaného tatínka.
Narodil se před 110 lety.
Krásné vzpomínky mám.
A vzpomněla jsem si i na Tebe.
Dnes před 110 lety přišel na svět Tvůj tatínek.
Byla jsi malá, když odešel.
Ale měla jsi skvělou maminku.
Mockrát jsem o ní četla. Naposledy před chvílí.
Znovu musím napsat, že jsi to napsala tak jako už mnohokrát a ještě něco navíc. Vždycky v Tobě něco nového uzraje.
Krásný den Ti přeji
Eminka vzala roha, pro mě nebezpečné. Porodní asistentka. Nejprve šla na západ. Do Karlových Varů. Pak si cestu protáhla ještě dál. Do všech dotazníků jsem psala, že v zemích od našich hranic na západ nikoho nemám, neznám… Vdala se. Žila si. Živilo jí její řemeslo porodní asistentky. Když se jim narodila dcera Sára, děda, ten co si vzal v dávnověku Jůlinku i s Venuškou, kroutil hlavou. Jaké jméno!
V roce 1918 poslali na lidi (stejní jako před čtyřmi lety, jen v předchozí generaci) tzv. španělskou chřipku; v každé rodině zemřeli alespoň jeden dva lidé. I v naší. Jůlince zemřela maminka. Tatínek byl mistrem v černožické textilce. To už bylo něco! Mistr. Továrna patřila Sehnoutkovi. Včera jsem si na jeho jméno nemohla u loděnice vzpomenout. DD, kde maminka trávila posledních pár let, je umístěn v památkově chráněné budově arch. Otakara Novotného, žáka Jana Kotěry. Budova pochází z roku 1926. Je označována také jako Sehnoutkův dům. Tento dům sloužil původně jako "Útulna továrních zaměstnanců" (do roku 1930). V roce 1936 manželé Rudolf Steinský-Sehnoutka a Jaroslava Steinská-Sehnoutková darovali budovu Kongregací sester Nejsvětější Svátosti v Českých Budějovicích. Ve stejném roce byl vysvěcen domov i kaple. Do konce roku 1936 žilo v domě 20 obyvatel, z toho 8 mužů a 12 žen.
To darování nebylo tak jednoduché. Bylo vázáno slibem, že jestli se Sehnoutka vyléčí, daruje původně byty pro dělníky milosrdným sestrám. Což se stalo, když mu po vyléčení někdo slib připomenul.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-muj-pravy-deda-strejda-dvorak-a-teta-dvorakova
Když odešel i babiččin tatínek, babička Jůlinka jako nejstarší pečovala o své sourozence. Její nápadník a otec mé maminky, říkali jsme mu strejda Dvořák, jí jednou říkal.
- Jůlinko, dej mi prosím tě tu knížku, jak tam máme peníze na domeček, nechám připsat úroky.
Ach! No! Byl ženatý. Babičku obelstil. Jeho podobiznu i s jeho ženou tetou Dvořákovou mám v pracovně. Teta Dvořáková měla nemanželskou dceru svého muže nesmírně ráda. Sama zůstala bez dětí. Mám pocit, že mi maminka říkala, jestli si to nepletu, že jí dokonce děti zakazoval. Po tetě máme mnoho drahocenností. Ty nám maminka včas rozdělila. Jezdívaly jsme za ní s maminkou do Hradce do její krásné vilky tam, kde to nakonec sežrala rozrůstající se Škodovka. Naproti přes cestu měla teta ještě zahradu a altánek. Ale co chci říci.
Tyhle fotky mám v oblibě. Na první nádherná babička v mikádu. Všechny slušné venkovanky s copy. Babička se s tím nepárala. A na druhém obrázku mamka jako předseda. Drží mičudu. Ty holky jsem uměla vyjmenovat se jmény. Dnes bych vzpomínala, ale myslím, že je mám v knize popsané. Jůlinka porodila 26.1.1926 v Černožicích naproti právě stavěné útulně pro Sehnoutkovy dělníky holčičku. Na stejné pavlači bydlela tetka Syrůčková a ještě jedna. Nechce se mi jít hledat do fotek, které jsem si pečlivě popsala. (Cestou z HK z gymnázia jsem se u maminky stavovala, procházela obličeje, popisovala si je. O těch dvou tetkách říkala – tahle byla zlá a tahle hodná.) Babička se svou holčičkou spala u jedné ze sester na posteli. Trpěna. Jůlinka byla krasavice. První v Černožicích měla mikádo. Jak jí to slušelo!! Nádherná! Její Vendulka se těšila jako vodnářka na školní docházku do školy přes cestu. Vyprávěla mi, že hned vedle Sehnoutkova domu pro dělníky, později DD, stavěli sokolovnu. A na jejích schodech si to čtyřleté dítě skákalo, hrálo. Často jsem to mamince v altánku DD připomínala.
- Mami, támhle naproti ses narodila.
To bylo vždycky divení.
Šťastná doba. Mamka chodila. Vozila jsem ji po výletech, na koncerty do Velichovek...
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-deda-kopecky-muj-nevlastni
Ve vesnici Neznášov bydlel nějaký Jaroslav Kopecký. Jeho žena byla šíleně líná. Ale hrozně. Občas jí nařezal za binec. Jednou prý o ní zlomil násadu od koštěte. Rozvedli se. Takového násilníka by si nikdo nevzal.
Babička Jůlinka s Venuškou ano. Dal mamince jméno a babičce důstojnost. Nebyla jsem ta pravá. Jeho. jeho byla Eminka a Jaroušek. Proto mě děda Kopecký měl trošičku méně
rád, než sestřenici Emu. To dítě pocítí. Jednou mě maminka svěřila do nouzovské
hospody se zánětem středního ucha. Hlavu obvázanou v teplém šátku. Dědeček
měl včelín a úly. Nebála jsem se včel. Byla jsem zvyklá. Jedna mi zajela pod šátek. Začala
jsem křičet. Děda to slyšel. Scházel po schodech ven na dvůr a mazal do
stodoly, odkud měl přístup do včelína. Ani se na můj křik neotočil. Babička mě zachránila. Maličkost. To
není stěžování. Jen postřeh malé holčičky… Jasně, děda s námi chodil na
houby do lesa, povídal si s námi, učil nás nemravnosti:
- Osle, osle, ó, slečno, já vás viděl nahou, nahou, na houpačce.
Jak sedíte na pr, na pr, na prkýnku…
Nebo:
- Renko, víš, co se stalo v Chlumci?
Kulila jsem oči, že ne.
- Vystrčila bába pr. proti slunci.
- Dědo! Ty seš!
- Řekni komín!
Bezelstně jsem opakovala:
- Komín.
- Po druhý ti h. povím.
- Dědo! Vyprávěj pohádku:
- To bylo za starých časů, to bylo v dobách, kdy ještě krávy chodily bez ocasů. To bylo v roce třicet pět, kdy se voda sypala a písek tek.
No. Venušce pořídili bratříčka. To byl ten pravý syn. Mamce krupicovou kaši z vody. (Určitě ne, babička dojila krávu, ale mamka to tak povídala. Ačkoli – kráva byla až po válce v nouzovské hospodě. V Neznášově nevím.) Mamka se velice převelice ráda dostala pryč. Teď tu mám časové vakuum.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-mamincino-svatebni-oznameni
Vdávala se v listopadu 44, aby nemusela být nasazena do Říše. Koupili jí leta. Říkávala krátce. Leta. Ne léta. Mám pocit, že do Hitlera byla plnoletost až ve čtyřiadvaceti. Aby mohl brát lidi na práci, snížili hranici na osmnáct. A to zůstalo dodnes. Myslela jsem si, že tatínek jezdil na zábavy do hospody. Ne. To asi bylo ve Velichovkách? Ne. To muselo být v hospodě na rozcestí u paní Krušinové. Jo. To by mohlo být. Maminka se tam chodila učit šít. Měli tam dvě Vendulky. Nastražili peníze. Mamka se jich netkla. Pak říkali:
My tu máme dvě Vendulky, ale jen ta jedna nekrade.
To jako mamka.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-tatinkovi-rodice-dedeckova-fa-centrokov
Prohlížím si fotoknihu, kterou jsem mamince dala k Vánocům. Tatínkovi rodiče, neznala jsem. Děda prý umřel na tetanus. Tatínek v zabalovačce. Tatínek se školou. Poznám ho, neb se vidím - horní řada v baretu. To jsem já. Zprava pátý. A osazenstvo dědečkovy firmy Centrokov. Nad dílnou měl Oldřich, můj tatínek pokoj. Tam asi chvilku bydleli s mamkou po svatbě, než si našli podnájem u Škodů. Jak si jejich vnučka Míla vzala staršího bratra mého Petrouška.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-to-byla-nase-rodina
Maminka ve válečné svatbě v listopadu 44. Vlevo se krčí její bratr Jarda. Můj strejda ze Šumperka. Vpravo poznávám tetu Magdu. Hovořili jsme o ní před čtrnácti dny s mým neznámým bratrancem, když mi přivezl rodokmen. Miluji tu fotku rodičů z Velichovek. Jak jsou krásní! Pak s malou Ivuškou. Já ještě po hvězdách. A pak malý roční uřvánek. Posadili mě vedle Iviny mrkačky. Krásná panenka v růžových šatičkách. I já. V silonových. Jednou jsme šly do kostela. To už bylo po tatínkově smrti. Maminka mi nakulmovala vlásky. Šly jsme se nechat vyfotit k fotografovi do ateliéru. Že by se ten josefovský jmenoval Šustil? Obě jsme s Ivou měly červené sametové šatičky. Od babičky Jůlinky. Protože jsme měli jen jednu babičku, tak jen od babičky. Mamka měla ušité nádherné tyrkysově modré taftové šaty. Měnila se jim barva, leskly se kovově. A šustily. A na hrudi výšivky. A mamka byla krásná. A zůstala do konce života sama. A krásná. Od roku 59 do roku 21. Neměla se obětovat pro nás. Ale měla obavy, aby nás cizí nemlátil. Ještě já dvanáctiletá u klavíru. Mamka už měla maturitu, nějaká Jana Zámečníkováchodila s nějakým absíkem. Ježiš, jak on se jmenoval! Přišel s fotoaparátem. Fotil mě s maminkou na zahradě, v parku, u piána... Hopsala jsem jak kůzle. Pózovala.
Vracím se. Maminka v Neznášově čekala na prince. A on se zjevil. Odvezl si maminku do pevnosti. Tati! To jsi byl ty! Tatínku, mám Tvou podobiznu ve své pracovně. Jsem ti podobná, jako bych ti z oka vypadla. Tati, i ty vlasy si musím žehlit. Tys měl krásné kudrlinky. Víš, mamka si zpívala písničku V tom našem venkovském kostelíčku. Tu znáš, byla z Tvé doby. A zpěvá Oldřich Kovář, taky Oldřich, jmenovec, měl přesně takové kudrlinky jako Ty. Tati, víš co? Já jsem se dnes probrala už v osm. Tak brzo! A hned jsem si vzpomněla, že máš 110. narozeniny! Tati, já ti asi nikdy neblahopřála. Byla jsem mimino roční, dvouleté a tříleté – nějaké obrázky s Tebou mám v mysli. Věříš, že si je občas, nebo spíš docela často vyvolávám? Ležels´ těžce nemocen na gauči v kuchyni v podnájmu u Škodů. Představ si, tati, že jejich vnučka si vzala staršího bratra mého Petrouška! No, já klečela u lavičky, hrála si s nějakým možná gumovým pejskem. Pamatuješ, hračky bývaly gumové. A hezké. Pěkně se jim ukousl čumáček, černouškovi nosík… Jak jsem si tak hrála, napadlo mě jít se s tebou pomazlit. Přišla jsem ke gauči. Byla jsem tak malá, že jsme se dívali zočivoči. Přitulila jsem se k Tobě. Tati, asi jsi byl bezmocný. Jen ses tak krásně pousmál na to malé, které budeš za pár měsíců opouštět navždy.
- Tati, ty škrábeš!
Maminka tě omývala, holila, ale to já jsem neviděla. Jen vím, že maminka vyprávěla, že tě hezky umyla, nakrmila, a tys´ všechno vyhodil ven. Převléci, vyprat.. A to nebyla automatka! To byla prádelna na dvoře. Necky, rajba, tak říkala maminka valše. Jo, už měla takovou velkou skříň – pračku. Co ta tvoje Vendulka musela všechno vystát! Tati, když jsi byl ještě v plné síle, netušils´, že Ti budou operovat mozek… Vyhodils´ mě do výšky ke stropu. Ó, to se mi líbilo! Bezpečně jsi mě zachytil. A sednul sis se mnou na židličku, kterou jsi vyrobil pro Ivu. Měla na sobě takové nějaké bakelitové sedátko. Deska napraskla. Dost dlouho se prasklina šklebila ještě po Tvém odchodu. Pak někdy, to už jsem byla z domova, maminka nechala vyrobit dřevěnou hezkou desku. Tati, kolik mi mohlo být? Rok? Dva? Byla jsem mrňousek. Tati, ještě si pamatuji den, kdy přijelo velké černé auto s křížkem na střeše. Bylo sychravo. Listopad. Tati, který den byl pro maminku nejhorší? Den, kdy jsi naposledy v noci křičel, to mi řekla paní Berta, neodsunuli ji. Povídala, že sestře v nemocnici ráno říkala, co to v noci tak úporně štěkalo. To byl Tvůj hlas. Prý jsi v tu noc taky volal svou maminku. Nebo den pohřbu? Asi zpráva o tvém skonu. Maminka byla krásná. Třicet dva let. Tati, jak bylo Tobě! Tušil jsi, že je konec? V den pohřbu z toho obrovského auta vystoupil náš pan farář Sýkora. Až asi ve třiceti, to už byl vyučen mlynářem, se stal naším milovaným farářem. Tati, víš co teď na církev leze? Co oni dělali? Ale pan Sýkora byl svatým mužem. Pak střih. Asi šel nahoru. Mě maminka klidně nechala bez dozoru. Venku. Ještě byla zelená travička. A pak střih. Jsme u hrobu. Maminka povídala, že nejhorší byla cesta za rakví cestou nahoru ke hřbitovu. Smuteční hosté stáli okolo jámy. Dole jsi ležel Ty. Měla jsem dlouhou chvíli. Už chci domů. Prý jsem rakev, než ji spustili, okopávala. Měla jsem na rukách bílé rukavičky. Všichni házeli na rakev buxus. A mně nedali.
- Já chci taky!
- Dejte tomu dítěti.
Mamka asi pro slzy neviděla. Já v těch bílých rukavičkách sáhla po lístečcích na tácu, který mi přistál před obličejem. Taky jsem hodila lístečky. Tati, Tvůj odchod byl pro mě naprosto utajen. Já to nevěděla. Vůbec jsem si neuvědomovala, že tu nejsi. Tatínku, já byla pod ochrannými křídly maminky. Iva, ta to asi odskákala. Navázaná na Tebe. Milovala Tě a Ty ji. Opustil jsi dvanáctiletou holčenku. Copak mě. Tříletou. Nic. Ale Ivu. Já měla celý život až do konce krásný vztah s maminkou. Ivě se krásný vztah s Tebou zhrouotil.
Nikdy jsem si neuvědomovala, že chybíš. Víš kdy jsem na to přišla? Na meditacích. Tati, to bys nevěřil. Jednou jsme na meditačním týdnu prováděli techniku se zrcadlem. Seděli jsme v krásném letním dni. Čučeli do zrcadla zakryli si pravou tvář… Zkoumali. Přišly slzy. A levou tvář. Přišel oceán slz. Je fakt, že když mi teď operovaly víčka, kauterizovali jen levé, víc natékalo levé. Tedy strana maminčina. Copak jsme si nedořešily? Vždycky při ranním cvičení Čtyřech směrů jsi byl na louce v podobě obrovské hlavy. To už jsem s Tebou měla prokomunikováno. Hlava se smála. Tehdy na meditačním týdnu jsem Ti začala vyčítat, jak to, žes´ mě opustil! Malé bezbranné dítě. Nechals´ nás tady všechny tři napospas světu. Ještě jsem čistila další rok a další. A to už jsem se pak v závěrečné fázi po jedné meditaci s Tebou houpala na mracích nad hlavou na neviditelné síti. Tati, takhle já jsem to s Tebou měla. No.
Bylo poledne. Hezky jsem Ti to tu vylila na papír. Teda – na monitor. Víš, tati? V dobách, kdy by Ti bylo třeba devadesát, to už byly počítače, jsem si říkala, jestli bys jim hověl. Tati, máš dvě vnučky a dva vnuky. Prve jsem s tím jedním – od Ivy – Mijankem, hovořila. Včera slavil sváteček. Připomněla jsem mu, že dnes by Ti bylo právě 110 let. Iva má ještě jednoho klučíčka. A já mám Denisku a Lindu. Linda by Tě levou zadní i v osmdesáti naučila na počítači. Totiž ona naučila i mého druhého manžela v kurzíčku, který jsem zorganizovala jako ředitelka školy. Chodili tam asi čtyři nebo pět chlapů. Naučili se. Linda to měla jako praktické cvičení ke studiu. Její původní profese je PF Univerzity Palackého v Olomouci. Tati, Ty bys jel! Ty bys všechno zvládnul. Víš, beru to podle sebe. Jsem jakoby Tvůj klon. Jsem tak vznětlivá, energická, emocionální. Vytrvalá. Jsem celá Ty. Jen na rozdíl od Tebe mám ruce levé jak turecké šavle. A Iva – tati, považ, pletou si ji s maminkou – byla zase klonem mamky.
Tati, ještě jedno tajemstvíčko, které už mohu asi říci. Když maminku vzali do seantistického kroužku, přišel k ní Tvůj tatínek. Toho já jsem neznala. Ale před čtrnácti dny tu byl můj neznámý čtyřiaosmdesátiletý bratranec z Tvé strany. Vnuk tety Bartošové. Přinesl mi genealogii rodu z Tvé strany. Prozradil mi, že jsi byl nesmírně, ale vesmírně šikovným strojníkem. To je vidět na Tvých výrobcích… Gauč rozkládací, gauče, kamínka, rolety, vrata…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-tatinkova-maminka
No, sestra Tvé maminky, babičky Konečné, taky jsem ji nepoznala, tak její sestra médium teta Bartošová promluvila hlasem Tvého tatínka. Mamince sdělil velice povzbudivý vzkaz. Prý za to, že Ti dosloužila až do smrti. A to teda dosloužila. A to teda fungovalo a funguje. Boží mlýny. Děkujeme, maminko.
Tati, včera jsem psala mamince. Snad Ti to dala přečíst. Tedy poznámečka i pro Tebe. Chlubím se Tvým zahradním domečkem. Tati, za ty dekády let, kdy maminka na krátkou chvíli, na rok, dva naši zahradu pronajala svému náčelníku a jeho paní, manželům Skobovým, byli prý moc a moc hodní, ale zahradu vcelku zdevastovali, nestarali se o ni, mamka pak likvidovala nálety… Hlavně tu velkou krásnou světlou místnost v chatě rozdělili azbestovými deskami na dvě. Ó, hrůza. Maminka tam skladovala vždycky do rozprodání hromady jablek. Ano, vím, jak ten komunista propuštěný z koncentráku prosadil, že Ty jako živnostník nesmíš mít u chaty postavené z párkařského krámku základy. Myšky měly pré. Tomu komunistovi se nedivím. Chápu ho plně. Asi si v koncentráku užil své. Tatínku. Pamatuji jako holčička, jak to v chatě krásně vonělo. Dřevem nebo čím. Pod okny stála dvě nabucaná křesla a mezi nimi tzv. kuřácký stolek. Vůbec nevím, kde skončil. Byl nádherný, zdá se mi, jestli ne secesní. Nerezový okraj, pod sklem – mohla tam být zalisovaná kraječka? Na něm stojánek na zápalky, asi na cigarety, zapalovač. Honosná krásná souprava. Křesla si pak maminka odvezla do našeho nového domečku. Takové ruiničky. Ty to víš, to je jasné; koupila ho, když jí odpečetili Tvou dílnu se stroji. Nějaké JZD si koupilo soustruh. Tati, Tvoje stroje a příspěvek asi dvou tisíců od babičky Jůlinky mamince stačily na náš nový domeček. Takovou ruiničku. Ještě než ho koupila, vždycky z peněz utržených za jablka, koupila malou ledničku. Ó!! Výkřik techniky. Taky sifon. Tati, poprvé jsem sifon pila u svých ochránců, kteří mě milovali, u Matějovských. Paní Matějovská, když jsem si chodila hrát s jejich miminkem a pak rostoucím klučíčkem Standou Matějovským, mi vždycky do krásné růžové skleničky nalila šťávu a zastříkla bublinatou vidičkou. Tati, víš co? Miluji šampaňské. Miluji bublinky do nosu. Tati, Petroušek, můj milovaný manžel, mě opatruje od roku 89 a když mi nalévá bohemku, vždycky řekne:
- Rychle, pij, máš tam bublinky!
- Tati, jsem v dobrých rukou.
Pamatuji, jak jsme třeba na dvojkolce vezly ze stavebnin do chaty vanu. WC. Mamka věděla, co chce. Koupit domeček. Jednou ráno jsme prý vstali a plot ležel. Tati, starý laťkový černý plot si lehl k odpočinku. Koupila pletivo. Pořád budovala. Zušlechťovala. Rozhodla se k verandě, taková hezká prosklená, tak k ní přistavět koupelnu, kuchyňku, WC. Tati, ona prodávala jablka, o své dovolené se postavila za pult v našich potravinách paní Rösslerové. Tati, tu jsi musel ještě znát. Tatínku, když to tady tak píšu, slzím. Jak Ti bylo asi strašně. Zle. Hrozně. Těžká nemoc. Maminka povídala, že běžela s novinovým článkem s nějakým rtg nebo nějakou metodou na operaci mozku, nevím, za nějakým primářem do vojenské nemocnice. Věřila v Tvou záchranu. Ne. Kniha Osudu byla napsána; to ta krásná křehká žena nemohla přemoci. Tati, tak tu chatičku loni a letos opravujeme. Nebo říká se moderně RE – VITALIZUJEME. Potřebovala jsem zachovat půdorys. Vedle už dávno nebydlí ti, kteří si tam na rohu postavili ve 30. letech nárožní dům s dvěma byty v prvním patře a totéž v druhém. Tati, komunistka ohrožovala maminku. Kolik strachu bez mužské podpory zažila. Vše přestála. Já tu nechtěla za žádnou cenu bydlet. Nikdy. NIKDY! Tati, bydlím tu. Mamka asi před pětadvaceti lety nechala pozemek a chatu přepsat teprve z Tebe na ni a následně na Tvé dvě potomkyně. Hned na mě. Vyplatila jsem Ivu. Asi třináct let tu stoj náš krásný dům. Žijeme tu ve štěstí, lásce, porozumění s mým druhým mužem Petrouškem. Na místě, kde jsi měl narýsovaný projekt paláce:
CENTROKOV – OLDŘICH KONEČNÝ
Plány mi mamka ukázala v tubusu, ale "někdo" je stopil. Tati? Když jsme měli v našem novém domě nachystané vylití podlah an hydro, přijela jsem sem ze školy. Tati, já byla ředitelkou. Milovala jsem své povolání. Miluji náš jazyk. Tady vše zabaleno k vylití podlah. Přišla jsem sem. Zula boty. Udělala zasvěcovací rituál. Stropy ještě s trámy. Najednou na druhém konci obýváku spadl na igelit nějaký drobeček. Volala jsem mamince:
- Mami, někdo tu se mnou je.
- Asi táta.
Byl jsi to Ty? V mém zasvěcovacím rituálu, věnovala jsem se geniu loci…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-na-zahrade
Tati, všeobecný úpadek. Představ si, už neplatí náš zákazník
náš pán. U Herbalife, to je největší fa s nejlepšími produkty na výživu a hubnutí, přestali
vyrábět sportovní výživu. Včera jsem jela na kole. Mimochodem – Rozinanta od
maminečky pod stromeček ve třetí třídě už támhle odpočívá ověšená květináči.
1.
Po návratu si dávám formuli, je zhrudkovatělá. Divně zavání. Měla jsem zásobu tohohle unikátu. Loni jsem měla hodinu a půl sezení s polskou ředitelkou. Vysvětlila jsem, že nejsem jejich sekretářka. Moje faktury mají!!! Chtěli číslo pro reklamaci. Našli tam jen datum 19. 7. Nebyli ochotni dohledat číslo objednávky. To mě tak rozpálilo! Nerespektují. Tati, dnes jsem se s ní propojila do Polska. Dala mi za pravdu. Dobré jméno Herbalife v Pze kazí někteří neumětelové. Tati, dnes ráno jsem totiž volala do fy.
- Aha, ale prodej už skončil. My se musíme poradit.
.- To se klidně poraďte. Expirace je. 4.7.2024.
- Ale musíte nám dát č. objednávky.
- No, to právě nemusím. Protože vy ty objednávky máte v systému. Představte si, že někteří mí klienti je mažou. Nepotřebují je. Já nejsem vaše sekretářka. Nebudu to hledat ve fakturách rok dva zpátky. Měla jsme loni hodinu a půl hovor s vaší ředitelkou.
- Tak si zavolejte paní Milence.
Tati! Zavolala jsem. Stačí jen číslo šarže ze dna. Hajzlíci mě chtěli cvičit. Jsem po Tobě, no.
2.
Volám na SBD.
- Prosím Vás, dívám se na zvýšení plateb. Asi jste nějak nenažraní. Jako 50% jde na odměny a poplatky? Vy o nás za rok chcete přijít? Vy v tom domě bydlíte taky. Můžete se za to přimluvit?
- Já to řeknu na poradě. A neslibuji, že se přimluvím.
- Tati, chápeš? Tak míca nepochopila, že bojuji za své, ale i za její peníze. Kjava!
3.
VZP. Tatínku, je tu opět systém pojišťoven, ovšem jsou to zajišťovny pro zbohatlíky. Chodí mi maily od té nejobyčejnější. Je vyžraná jak zub. Vyžrali ji cizinci. Volala jsem tam na kraji března.
- Chtěla bych nějakou výhodu. Slečna odběhla. Něco mi nabídla.
- Ne. To nechci. Chci nějaké masáže, lyžování…
- Pak tady mám pro vás čerpání na masáže. Dva tisíce korun.
- No vidíte jak jste šikovná. Kdo hledá, najde. Co mám pro to udělat.
- Musíte (nemusím) splnit podmínky… ble ble ble.
- Tati, vybrala jsem si z těch jejich jedů a usmrcovadel kontrolu děložního čípku. 12.3. mi doktorka říká:
- Irenko, už jsem to tam vložila.
Přijela jsem domů. Okýnko na počítači zavřené. Volám, proč to nejde.
- Musíte (nemusím) tři měsíce počkat, než se to tam propíše.
Ty vorle! Bordel! Furt ti, tati, připomínají, že jsi otrok!!! Musíš! Ok. Minulý týden jsem v diáři měla své účtenky vloženy, abych neuapomněla. Dnes tam volám, kudy do toho. Už jsem to zapomněla. Nějaké pako mi vysvětluje podmínky.
- Mám splněno. Dál!
- Nechte mě domluvit.
- Nenechám! Dál!
- No já vám to mohu položit.
- A já vás mohu poslat do prd. Devět minut mě tu zdržujete. Jdu od vás pryč, vy šejdíři! Jste nemožný!
Vytáčím znovu. Uměla inteligence se ptá – šmejd:
- Týká se váš požadavek stejného tématu jako prve?
Ale hele?
- Ano. Jen nechci to pako s moravským přízvukem.
Slečna.
- Jak vám mohu pomoci?
- Ble ble ble ble.
- To musíte splnit podmínky.
- Mám splněno.
- A nyní do tří měsíců musíte (nemusím) stihnout…
- Ne. Mám účtenky z ledna a února. 12.3. jsem se vešla do tří měsíců. Řekli jste, že musím počkat tři měsíce.
- Ano, ale nyní musíte (nemusím, ty kjavo) mít účty s datem po 12.3.
- Ale to jste neřekli!!! Před třemi měsíci jste řekli, že mám tři měsíce počkat! Tak teď si mohu s účtenkami vytapetovat.
Tati, nakopat je do zádele. Dělají si z nás dobrý den za naše peníze! Šmejdi. Tati, ječela jsem jak siréna.
4.
Tatí!! Jsem tu na tu sedmihlavou byrokratickou saň sama! Mám před zaplacením pojistek za dva domy u Kooperativy. Čtrnáct dnů vyřizuji škodnou událost. Nájemníkům v domě při chcanci na kraji května!! Protekla střecha u garáže na rádio. Nechci nic za rádio. Pojistka se vztahuje jen na stavbu. Tati!!! Volám tam dnes od rána. Vlastně intenzivně dva dny. Vždycky automat řekne:
- Všichni naši pracovníci jsou zaneprázdněni. Zavolám vám…
- Tati. Ti kreteni mi volali po čtvrté hodině, když jsem se zrovna rozčilovala s nějakým jiným idiotem. Zavolala jsem zpět.
- Voláte po pracovní době.
Ale nevolám. To víš, že ne. Hledám číslo na tu svou pojišťovačku. Slyším cizí hlas. Zaplaťbůh, že neříká, že je po pracovní době.
- Potřebuji zaplatit dvě pojistky na dům. Ale dřív vám nedám peníze, to raději půjdu pryč, dokud mi nevypořádáte opravu střechy. Rozpočet jste ode mě dostali. Fotky taky.
- Ale tady čtu, že potřebujeme odborné vyjádření.
- Odborné vyjádření: Stáří střechy. Stačí?
- Ale to musí být od odborníka.
- Nechtěje, abych vás poslala tam, kam nechcete!
- My potřebujeme…
- A já potřebuji. Takže si tam pošlete likvidátora, to je přece odborník a neštvěte mě! Nebo od vás jdu pryč! Dvě pojistky na váš plat!! Uvědomujete si to? Necvičte mě.
- Ale my…
- Kdy zavolá?
- To já nevím.
- Běžte se zeptat.
- Nevím koho.
- Dejte termín.
- V nejbližší době!
- Prosím? Termín! Chci termín!
A teď pozor, tati, tati, jak tě znám z vyprávění, nevydržel bys to. S tebou si nikdo nesměl zahrávat. Snědl bys minimálně sluchátko.
- NO KDYŽ BUDETE POŘÁD TELEFONOVAT…
- CO JSTE TO ŘEKLA? JSTE ZDRAVÁ? NEBO JSTE ROBOT? CO SI TO DOVOLUJETE? Termín! Řekněte termín!
- Tatííí! Tati, dnes jsem šavlovala se čtyřmi byrokratickými saněmi! Tati, já se z toho zmrcnu.
Volám Lindě.
- Mami, nemáš dovolání. Jsou to… Já jsem chtěla pětistovku za blbou ústní hygienu. (Platíme 600,- Kč.)
- Paní magistro, a jaké je vaše datum narození?
- Mami, oni vědí, že jsem magistra, tím pádem tam mají i datum narození.
- Potřebují, aby ses musela plazit a projevit jako otrok.
- Dávali mi taky podmínky. Ať si to strčí do zádele. Oni teď vyráběj zákon, kdy ti pojišťovny budou nakazovat, co musíš, a pak ti blahosklonně kydnou kapku peněz.
- Tati, dnes čtyřikrát srážka s debilem.
Tatínku. Přeju Ti k Tvému výročí vstupu na planetu nejlepší vibrace. Teda – médium teta Bartošová promluvila k mamce jako tvůj tatínek:
- Ještě v tomhle životě ho budeš chovat v náručí.
- Tati, jsi už asi tady. V jednomu těle. Už ho nechovám. Ale je to Tvé pokračování.
- Tati! Ať jsou nám vesmírné energie nakloněny.
Dobrou noc!
Text jsem psala ve dne. Je děsně dlouhý, pro mé holky. Fotky jsem sem sázela nyní. Bude půlnoc. Nad domem letí helikoptéra. Strašidelné. Mám strach.
A takhle vypadla v dnešní den v roce 2018 naše první kočena Micicindička https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-19-micicindicka-v-roce-2018