Mládí vpřed!

Mládí vpřed! Dnes převážně hloupé mládí vpřed! Nebo ne? Chytré mládí vpřed?

Před deseti jedenácti lety jsme začínali stavět dům. Kudy začít? Odkud? Vedoucí našeho stavebního úřadu, malý chlapík. Šikovný. Lidský. Provedl nás začátkem. Byl naším rádcem. Pomocníkem. Skvělý člověk. A znal svůj obor. Neexistovalo, aby nám zamezoval v právu. Naopak, upozornil na úskalí. 

Než se začne, plní se šanon povoleními od nemožných institucí. Plynárny - nemáme plyn. Veřejné osvětlení. Policie. Hygiena. Životní prostředí... Než se poprvé rýpne do země, kolky provětrají účet. Plať, plať, plať. A dej si přes pusu roušku. Neodporuj.

Včera jsem v telefonickém rozhovoru žádala o fotokopie a nahlédnutí do stavebního řízení u našich sousedů.

- Na to nemáte právo!

Hm, to se to hezky zakazuje, přikazuje. Mládí nerozvážné. Netušilo, že mám právo.

- A upozorňuji Vás, že za fotokopii se platí.

Aha. Dobrá. Dnes jsem to vzala přes vedoucího stavebního odboru. Poznala jsem Úředníka. S velkým - Ú!

- Chtěla bych upozornit že Vaše pracovnice mi řekla, že naše námitky jsou hloupé.

- Určitě ne. To nemohla říci. 

- Určitě ano. Slyšela jsme to na vlastní uši a přerušila jsem rozhovor. Odešla jsem. Pak bych chtěla upozornit, že mi brání v právu.

Opakuji obsah našeho včerejšího rozhovoru.

- Ne, to určitě takhle neřekla.

- Řekla.

- Ne, to jste si určitě nerozuměly. Ona myslela, že nemáte možnost vznášet námitky po datu, které jste měli ve zvacím dopisu na schůzku.

Podsouvá mi něco, co není pravda. Jak on může vědět, co si ona myslela? Ona jasně řekla nemáte právo. OK.

- Dál bych chtěla sdělit, že mě mylně informovala o termínu podání námitek. Řekla, že to stačí v den schůzky na chodníku. Ale náš právník nám dal jinou informaci. Já jsem námitky vznesla týden před schůzkou. Tak jsem to měla udělat. Kdybych ji poslechla, nebral by se na ně zřetel.

Stále brání svou mladou nezkušenou kolegyni, která rozhoduje o povolení staveb v našem městě a okolí.

Jasné patrné tři viditelné přešlapy, jeden etický, dva protiprávní, proti občanské.

- Mohu vám něco sdělit? Tady před vámi bývával vedoucí XY. To byl člověk. Ale dnes mám zlou zkušenost, protože jsem poznala člena nové generace. Vy jste prach obyčejný úředník.

Ty vorle, kdybych se snažila mířit lépe, netrefila bych ho. Měl na nose takový bílý dýchací bazmek. Do obličeje jsem mu neviděla. Ve městě ho nepoznám. Ale jako čestného člověka ho nevidím.

To bude bomba po městě. Co si to dovoluji! Říkat svůj názor. Tak šup, šup! Ať mám zvýšenou křivku čtenářů!

Opouštím noru. Jdu za mladou. Vypadá přátelsky. A je přátelská. Hm. Prohlížím spis. Fotím. Sedí celou hodinku u mě a hlídá. Občas se nabídne, že podrží stránku. Žádá mě o podpis pod protokolem. Divím se. Jaký protokol? Jsem zvyklá na čestné jednání. Vysvětluje. Chápu. Dnes už neplatí podání ruky. Dnes už ne. Dnes se vše nahrává, zapisuje, přepisuje, podepisuje. Čest ukončila svou činnost.

Ve schvalovacím zápise mě hned na čtrnácté stránce bouchla do očí lež jako věž. A nikomu to nevadí. Poukázala jsem na to. Jen souhlas - jo, je to tam.

Fotím. Nedá mi to. Vracím se k tomu.

- Jak můžete začít řízení s jasnou lží hned na počátku? Jak je toto možné? Co si o tom mám myslet?! Mohu mít nějaké podezření?! Minimálně z podjatosti. To minimálně. Jak to, že je pozemek bez vzrostlých stromů?! Vždyť to není žádná pravda?! A vy jste ten pozemek minulý týden prohlíželi. Tedy buď lžete nebo nepracujete kvalitně. Co si mám domýšlet?!

Nejste na svém místě. Nerada říkám muset. Nikdo nic nemusí. Tedy to naformuluji jinak. Máte znát veškeré předpisy ve svém oboru. Vezměte si, že jste mě mylně informovala. Protože jsem rázná, vznesla jsem námitky týden předem. A tak to mělo po právu být. Jenže vy jste řekla, že to stačí v den jednání na chodníku. Vy úředníci máte každý svůj díl oboru. Takže na finančním úřadu mají daň silniční, dědickou, DPH, daň z nemovitostí. Každý úředník je pánem v jedné z množství daní. Ale my občané musíme znát všechny daně. Protože v našem nespravedlivém zřízení neznalost zákona neomlouvá. Vy jste omluvena. Nejednala jste v zájmu zákona. Podala jste mi opakovaně nepravdivou informaci. Manžel mi hlídá, kdy mám jakou daň zaplatit. A co by se stalo, kdybych ji neodeslala? Stát by mě postihnul. Vy máte obrovskou pravomoc. Včera jste mi upřela právo. Jasně, nenechala jsem se. Ale nejsou všichni lidé bojovníci. Nechají na sebe zadupat. Já ne.

- Já bych se vám chtěla omluvit. Měla jste pravdu.

- Jenže na tom záleží náš další život. My jsme se nastěhovali do zahrady, do zahradní čtvrti. Ticho. Klid. Ptáci. Sousedi z obou stran daleko. Uvědomujete si, jak nás stát drtí nesmyslnými vylhanými čísly, argumenty, zákazy, příkazy! Jak my občané trpíme? Jak lidé odcházejí ne na virus, ale na smutek! To je známo, že mnoho lidí v DD odešlo na smutek. Stát jim zakazuje kontakt s blízkými. Mám známé, jejichž maminka opustila svět v dubnu!!! Ani jim nedovolili jít na pokoj! To trvá dodnes. A vy jako úřednice přikládáte a dupete po nás.

Pak bych se ráda zeptala, kdo z vás nehovoří pravdu. Minulý červenec jsem byla na Památkovém úřadu. Sdělili mi, že drobné stavby "asi" nepovolí. Vidím, že povolili. A taky mi řekli, že k šancím musí být přístup, nesmějí být zastavěny, musí tam být prostor, kdyby se majitel -město rozhodlo je opravit. Což se nyní vůbec v plánku neukazuje. Kde je přístupová cesta.

- Moment. To vám zavolám kolegu od památkářů.

Volá pána z vedlejší kanceláře. Ukazuje mu plánek. Představuje mě. Nepodávám ruku. Jsem nevychovaná? Mně se zkrátka nějak nechce. Pán od památkářů se ne a ne zorientovat.

- Ta samospráva, oni nám nedají informaci o prodeji...

Oponuji, že se jedná o soukromý majetek. Žádný odprodej od města. Malý nárožní činžáček s velkou zahradou. Majitelky v dědictví pozemek rozdělily, aby vydělaly na stavební parcele. Logicky. Pán netuší. Neorientuje se. Vysvětluje, že šance jsou jinde.

- Pletete se. Hradby jsou právě tady. Tady už je jiný prostor.

Vy zíráte, my zíráme. Lezou mi oči z důlků. Loni u památkářů jsem jednala s nesmírně šikovným mladým mužem. Uměl se orientovat na mapě, na plánku. Sama to tak nedovedu.

Tak to je ta nastupující generace. A to ještě chodili do školy! Jak to bude s těmi po nich, co mi tady někdo psal, jak budou mít super jiné vzdělání, tak o tom bych si dovolila pochybovat. To jsem viděla letos v létě v Obřím dole u cedule MRTVÍ ŽIVÍ LES. Jedni sourozenci a jejich maminka:

- Oni jsou od března vypnutí!

- Jo, ale ti budou sedět na úřadech za plexisklem za pár let a budou o vás rozhodovat!

- Tak to tak neprožívejte!

A druhá rodina o pár metrů níže. Maminka, tatínek a dvojčata. Hned je vyzvala, aby odůvodnili. Oba. Pamatujete? 15.7. jsem o tom psala.

Slečna/paní dává najevo, že chápe. Nese mi k podpisu protokol.

- Snad tam nebudu mít chyby.

Její obava se mi líbí. Nemá. Píše bez hrubek. A dala tam i poukaz na jejich chybu o absenci vzrostlých stromů. I mé varování, že ze šancí padají velké kusy ochranných stříšek z větracích šachet. Tam vůbec nemá být dovolen přístup. Zápis dobře uschovám. Možná se bude za pět, deset let, až se stane neštěstí, hodit. Teď nikdo nereflektuje. Ještě tam neběhají malé děti.

Už je to tady!! Mladí, blbí, suverénní, arogantní, nečestní. Chci se mýlit. CHCI NEMÍT PRAVDU. NECHCI MÍT PRAVDU. Věřím, že ta mladá se bude doučovat v zákonech.

- Budete chtít ofotit aspoň situační plánek?

- Budu.

- Já jsem včera našla judikát, že pokud věc nenabyla právní moci, máte nárok na kopie zdarma.

- No, vidíte, a tvrdila jste mi, že si je musím zaplatit. Toto vše jste mi měla bezplatně připravit. Máte u mě malý, ale opravdu minimální puntík.

Telefon mi už několikrát zvoní - mám naplánované hovory. Utíkám do auta. Vytáčím číslo. Využívám vteřin, už mám deset minut zpoždění. Teprve pak jedu domů poslat výzvu k platbě. A teď o půlnoci odesílám balík.

Hodně jsem toho dnes stihla. Moc. Od rána jsem intenzivně pracovala. Získala dva nové. Zrovna tak moc bezvadné baby. Ale fakt. Ta jedna má navíc senza jméno. Hermína. Její příjmení je rozkvetlé. Flora, flotista, florenta...  S oběma novými na dálku jsem vedla srdečný hovor. Vesmírná inteligence, děkuji. DĚKUJI!!

Pracuji až do dvaceti. Jeden hovor jsem už nezvládla. Chjo, to se nemá. Slíbit, že zavolám. POsílám aspoň SMS. 

Ještě jedna perlička. Mažu poštu. 9.6. čtu svůj mail na Povodí Labe. Rok fotím pilíř na labském mostě. Nádherný starodávný. Tlučou do něj kmeny, klády. Koryto nevyčištěné. K Černožicím v Labi uvízly kmeny. Nikoho to netrápí. Koryto se pomalu zanáší. Tvoří se víry, které nám podemlely krásný železný starodávný most pod náměstím. Ještě Něžné vlny se tu točily. Druhý den se zhroutil. Pilíř pryč. Na jeho místě náznak mostu. Celý se chvěje, když po něm jdu. I já se chvěju. Aby mi něco nespadlo skrz mříž do řeky. Tehdy jsem na Povodí Labe našla jen adresy laboratoří. Odpinkla jsem to někam do laboratoře. Za dva dny mi přišla odpověď - logická - proč jsem žádost o vyčištění vodní cesty poslala do laboratoře. Pán byl ochotný. Dopis poslal na podatelnu. A nic. Půl roku NIC! Bude zima. Kmeny v řece. Tentokrát volám na nějaké spojovací číslo. Ochotný pan vrátný. Kam by mě tak poslal - směju se. Přepojuje mě. Vysvětluji paní, co mě tíží.

- Já vás špatně slyším.

- Říkám, že jsem psala... ble, ble, ble. A dodnes nic.

- Já jdu za pět minut domů.

- Ale o tom není řeč.

- A cože chcete?

Znovu opakuji své ble, ble, ble.

- Cože, že padá most do Labe?

- Paní, dovolala jsem se na Povodí Labe nebo do blázince?!

- Když já jsem vás na začátku neslyšela.

- Jo, vy už jste byla na vrátnici, že jo?

Znovu opakuji svou žádost o vyčištění koryta Labe. Ono nad Metují by stromy potřebovaly také ošetřit. Jenže to mi určitě řeknou, že to má na starosti někdo na Marsu. O Metuji jindy. Ona spěchá domů.

- Tak jestli ten mail tady někde lítá, já si to tu napíšu, vaše telefonní číslo a jméno...

- A pak už budete utíkat domů, že?

- Já vám slibuji, že se vám někdo zítra ozve.

- No, budeme se těšit.

To bylo dnes počteníčko, co? Jak to vidíte? Myslíte, že na stará kolena budeme v dobrých rukou krále Miroslava nebo že zůstaneme v Temném království bez zpěvu s ucpanými čumáky?
Dobrou noc!

P. S. Zprávy ze školy v přírodě. Ke jménům - jedna Zoja a jeden rozkošný Vendelín. Nic proti. Určitě ne. Vendelínek krásné jméno. Jen jestli třeba není trošku lehce řečeno neobvyklé. Něco jako Kajetánek.

Dnes měli za úkol na konec klacíku zavázat mašli. Čtvrťáčci. Co si umějí ustlat originálně pelíšky. Věříte, že někdo neumí zavázat mašli?! Za nás při odchodu ze školky dítě muselo zvládat jednoduché sebeobslužné úkony. Zavázat si tkaničku, utřít si nos. Co jsme neuměli, to nás hned v prvních ročnících naučili. Umět navléknout jehlu, ušít peřinku panence. Přišít knoflík, ale i s krčkem! Zapošívat. Ozdobný steh - perličku, zadní, stonkový, obrubový, ažurový... No jo, no. Časy se mění.  

Tak mládí vpřed!        

Dobrou noc! -)