Mlha přede mnou

Cink. A den je pryč. Celý den černo za okny. Mlha. Podzimno. Doma hezko. Milo. Útulno. Někdo tu chybí. Druhý týden. Naše krásná Micicinda. Rozdíl v ránech? Nikdo nebuší na okno. Nikdo neleží na parapetu. Nikdo mě nehypnotizuje, abych otevřela oko. Procházím domem. Náš nový malý zrzatý poklad nikde. Splývá s prostředím. Navíc: Je to mrňavé.

- Zrzečko, kdepak jsi?

- Mňáááu!

Odkud jde zvuk, tam ten bobek bude sedět. Micka takhle krásně nikdy nemňaukala. Taky nemusela. Byla vidět. Černobílá chlupatá koule.

První - vždycky kočka! Micinka pila smetánku. Lidé mi radí, abych nedávala mlíčko. Kravské jí chutná. Zatím je kotě. Uvidím.

Hromádka granulek se snižuje. Jedou jí. Brzy sjede neutrální pytlík. Granule pro všechny kočky. Máme zásobu pro sterilní. Nevím, jestli to není obchodní trik. 

Otevírám kapsičku pro koťátka. První dva tři dny vybílila misku do čista. Už nechává. Nemusí se dělit s osmihlavou kočičí rodinou. Rychle se zvyká na lepší. Přeju jí to. Ať se jí daří! Ať si žije bezstarostný radostný veselý aktivní bezpečný kočičí život. Micka přišla v červnu. Venku vše bujelo. Hned si vylezla do koruny stromu; neuměla se vrátit na zem. Dělala chvíli, jako že nic. Uvelebila se v trojzubci větví. Já spala pod ní na lehátku. Ona mi nad hlavou. Zrzečka přišla na zimu. Povaluje se na žhavé dlažbě. Když jí zahřívá bříško příliš, jen se odvalí na chladnou část. Ven? Dnes jsem otevřela dveře. Chlupatý kočičí průzkumník se okouzleně a pomaloučku přibližoval na práh. Pozorovala. Někde zaštěkal pejsek. Zavřela jsem pro jistotu. Zatím jsme v domě. V bezpečí, v teple. Chodí za mnou jako pejsek. Sedí u mých nohou. Hlásí se protáhlým mňaukáním. Zdvihnu ji. Pochovám. V koupelně ji učím na teplou zem. Vypadá, že si tam schrupne. Odcházím. Mám ji v mžku vedle sebe. Pejsíček. Posílám jí špuntík. Honí ho. Lítá jako šus. Hraje si s myškou. Zkouším ji položit na loudící židličku. Dávám jí tři bonbonky rybičky. Nevidí je. Musím jí je podstrčit pod čumáček. Ani jí o bonbonky nejde. Rozkládá se na podložce, dokud něco dělám u ostrůvku. Rozvalená jako spí. Jako. Odcházím. I ona. Stále dávám pozor pod nohama.

Skyp s maminkou. Hodně se pohoršila. Beru počítač, jdeme ke klavíru. Bez brýlí. Nemám připravený zpěvníček. Mám ho ještě v kufru v autě. Beru jiný. Nejsem rozcvičená, jde mi to jako psovi pastva. Strašné. Na chvilenku zpíváme. Ne, nechám toho. Zrzečka přibíhá. Docela drzá. Ukládá se na bílou deku. Suverénně. Ukazuji ji mamince. Ještě Zelení hájové. Herdek, chci být u mamky! Co je to za nesmyslný čas? Lži, zákazy a protiprávní jednání. Zpívat s ní a pokoušet se o dvojhlas. Jdeme z pracovny. Dnes mě asi deset minut neviděla. Já ji ano, ona mi tvrdila, že ne. Jenže věř jí. Oči má zavřené. Musím jí je směřovat na obrazovku. Volám. Paní přibíhá. Zprovozňuje obraz.

- Mami, vidíš mě?

- Vidím!

Vítězství!

- Mami, co to papáš?
- Hrušky.

Vysvětluji, jak je hruška zdravá a proč. Pokouším se ukázat hejno ptáčků za oknem na krmítku; miniaturní domeček i krmítko na skle obsypané. Upřímně se diví mé informaci, že bydlíme v novém domě v naší zahradě. Vyprávím o době, kdy tu s námi žila. Ptám se na roční období. Má stažené žaluzie.

- Jaro.

- Ne mamko, je 9. listopadu.

- Tak to je podzim.

Správně. Ještě kdyby mohla zabalená v dece zespodu i svrchu dobře oblečená projet se zahradou! Projet se a nasát suché lití.

- Mami, kterou písničku máš nejraději ze všech?

- Hymnu. 

Dostala mě. Hymnu? Mě napadl Trůn z květů, Depeše, Děti z Pyrea, Hřbitovní, Sluneční hrob - asi...

A jí napadla hymna. To jsem nečekala. Zpíváme. Nesoustředím se. Někdo přichází. Motám i ¨text hymny. Přece ji znám! Ostuda. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled!
Končíme. Za chvíli jedu na předposlední lymfomasáž. Vždycky si tam poležím, někdy pospím, odpočinu.

Stavuji se v obchodech, které ještě slouží. Bez roušky. Drogerie neotravuje. Ještě další velikán. U zeleniny mi nějaký pán - pravděpodobně zaměstnanec - naznačuje roušku. Pokyvuji. Ale nenasazuji. Nemám co nasadit. Mám z dob okurek dvě sklenice nálevu. Beru hodně červené řepy. Naložím. Využiju nálev. Chlápek si na mě počkal na konci zeleniny. Hovoří ke mně krásnou slovenštinou.

- Měla byste chránit sebe.

- A proč?

- No měla byste se chránit i ty druhé.

- A před čím?

- Vy nevíte?

- Nevím.

- No před kovidem.

- Před čím?
- Vy jste neslyšela o kovidu?

- Ne.

Chlápek uskočil na bezpečnou vzdálenost. Dosud u mě stál na půl metru.

- Vy jste spadla z Měsíce?

Představuji si na vteřinu, jak jsem sem spadla. Jo, tak se cítím. Přitakám mu.

- Ano, spadla.

Odcházím. Zírá. 

Mléko doma nemáme. Odvážejí ho z kravína v osm. Poledne. Chceš nechceš, včera jsem si vyjednala čtyři litry schovat. Volám, jestli nezapomněli. Mám ho připravené, Jedu. Linda volá. Povídáme, povídáme.

- Člověče, já jsem přejela. Pomalu jsem ve Skalici.

- Mami, to se mi taky stalo.

Jsem ve vesnici, kde se narodila naše Zrzečka. Obracím se zpátky. Tady by holka kočičí přišla o život pod koly náklaďáku.

Zajíždím do vesnice ke statku. Krásný statek. Mají tam nápis na trámu z doby pátera Havlovického. Stavuji se přihlásit nájemníky. Parkuji u SBD. Tam se nedá nikdy zaparkovat. Ó je, tam budu čekat. Ptám se manžela úřednice:

- Paní tam někoho má?

- No, jsou tam lidi.

- A vy jdete za manželkou nebo úředně?

Velmi důležitě dostávám info:

- Úředně!

- Myslíte, že by mi pomohla s přihlášením nájemníků?

- To tady nedělají.

Ty vorle, to vím taky. Zjednodušená doba. Nedělají, jasně.

- Tak já si zavolám pana K.

Vytáčím úředníka v Náchodě. Domlouváme si přihlášení elektronicky. Cifru jako prase k zaplacení. Hlavně u každého podpisu - i našich - č. OP. Nahlašuji mail. Hotovo. To bych tu ztratila času. Ono se to dnes dá poslat i zpátky elektronicky. Vida, k čemu je plandemie. :-)

Volá Péťa. 

- Ráno mě vzbudila děsná rána. Ta malá rezatá potvora rozbila tu velikou vázu. Ale odštípl se jen kus. Zalepil jsem to. 

Právě odemykám. 

- Zrzečko! Kde jsi?
Přibíhá naše malá kočičí veverka. Prohlížím vázu. Není to vidět. Zjišťuji, co všechno kde převrátila. Chová se jinak, když je bez nás. 

Práce. Práce a zase práce. Setmělo se. Svářím mléko. 

- Dáš mi kakao?

- Dám, chutná nejlépe, když se sváří mlíko, viď?

Telefon. Za dva dospělé lidi volá maminka. Něco si chce upřesnit. Ty vorle! Ne. Přehazuji hovor na Petrouška. Nadskakuji. Zdržení. Ukončuji - trapné. Není pro nás partnerem. A dost! Přišla jsem pomalu o hodinu svého drahocenného času. Vzpomínám na dospělé studenty na gymplu. Museli podepsat, že smíme jejich rodičům dávat informace... Jenže to byli osmnáctiletí lidé.

Jsem vytočená. Zbytečně. Pouštím z hlavy. Asi se mi to zdálo! Určitě! :-) 

Hlavně zdraví!

Jdu spát.

Dobrou noc!