Mluvka a trouba

Když jsme mladí, narůstá nám jangová energie. V dobách dětství přijížděl Martin na bílém koni. Si myslím. Ono dětství je zkreslováno dospělým pohledem. Navíc mou fantazií. Tak to nechám. Myslím, že už byla zima. Nosili jsme takové ty čárkované hadrové punčocháče. Lezly pořád dolů. Maminka nás do nich naklepala. Vytáhla až po bradu. Za chvíli zas puc, puc, puc – vytahovat znovu. Nechystali jsme se tou dobou na Vánoce. Nejdřív musel proběhnout třináctý měsíc v roce. Měsíc československo-sovětského přátelství. Začínal sedmého listopadu. Plné výlohy srpů, kladiv rudých vlajek. Dusili jak křesťanské svátky, tak pohanské tradice. Teprve pak na zlatých střapatých řetězech zavěšené kouličky. Kouzlo pro mě. Ráda do těch dob přesto létám. Dívám se, jak to maminka všecinko zvládala. Mladá krásná vdova. Dvě děti...  Zítra je den smrti tatínka. Jak to u nás muselo být smutné. Já to necítila. Možná maminka byla zasmušilejší. Ale láska, láska tam byla. Objímání, pusinky, doteky. Maminko, děkuji. Prý jsem jí vždycky prosila, když si na chvilku lehla.
- Maminko, že mi neumřeš?
Přitom vůbec jsem nepostřehla, že jsem stála na hřbitově nad tatínkovou rakví… Ta příhoda s buxusem a bílými rukavičkami. Já měla bezpečí pod maminčinými křídly. Přesto pravděpodobně dětské podvědomí vědělo. Cítilo osiření. 
Dnes zvláštní datum. 11.11.1918 v 11 hodin 11 minut byla přerušena, my jsme se učili ukončena, byla přerušena první velká válka. Později označovaná jak První světová. Přerušení trvalo do vypuknutí té Druhé pod falešnou vlajkou přepadením Westerplatte – východní výspy.
Westerplatte je písčitý poloostrov u polského města Gdaňsk, vybíhající do Baltského moře. Název je odvozen od německého West Platte, polsky Wyspa Zachodnia, v českém překladu Západní ostrov. Nachází se severně od ústí Mrtvé Visly do moře. Vznikl v letech 1845–1847, kdy tato část pevniny vystoupila nad vodní hladinu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-11-ona-vidi-co-vy-ne
Ranní rituály… Čištění skla u kamen – vyrušena. Piglovala jsem ho až se soumrakem. Až já napíšu, co jsme dnes s Petrouškem zažívali… Ó, to bude divení. Zatím buďte napnutí. Můžete být i napjatí.
Venku krásně prší. Volám svému operátorovi. Minulý týden mi slečna zavolala, že můj tarif končí. Na zdar! Zvýšení o dvě stě padesát. Nakonec jen o dvě stě. Tak to teda ne. Nejdřív mi hlásí, že budu dlouho čekat a že… Ne. Nechci nic vyplňovat. Žádné zdražování dopisováním. Chci živého člověka. Hovoří bot. Vyptává se mě. Je to cvičení, abych ho neposlala až tam. Dožaduji se živé osoby. A čeho se můj hovor týká? Chci živého člověka!
- Zadejte druhou a čtvrtou číslici z hesla, potvrďte křížkem.
Zadávám.
- Heslo je špatné. Spojuji.
Co to bylo? Špatné heslo a jedeme dál? Hm.
Hlásí se sympatický Matěj X. Vysvětluji mu, že mi před týdnem jeho kolegyně slíbila pětinásobné zrychlení telefonu, a zatím je stokrát pomalejší.
- Zkuste ho restartovat.
- Už jsem to udělala. Vymazala jsem některé aplikace…
- Pak to může být v telefonu.
- Mám nový asi tři měsíce.
- Počkáte mi na hudbě? Jdu to spočítat.
- Počkám.
Za pět minut je zpátky.
- Slyšíme se?
- Slyšíme.
Vysvětluje mi, co zjistil. Co mi nabízí.
- To vychází o sedmdesát korun víc. To skousnu.
- Mohl bych to ještě snížit na datech.
- Ne, já už jsme se naučila nešetřit.
- Vidím, vy toho spotřebujete hodně.
- You Tube poslouchám na data.
- Ne, to necháme.
- A co ta vrituální karta?
- Tu jsem vám odstranil.
- To jste udělal dobře. Děkuji.
- A ještě moment…
Vrací se.
- A dal jsem vám tam 200 korun slevy za trápení.
To je nabídka! Takhle to dělají Číňani na Temu. :-)  Jsem vděčná. Spokojená, místo dvě stě padesáti mě pumpli jen o sedmdesát… Takhle se stříhají ovce! Béčí radostí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-11-petrousek-varil
- Halo, halo! Jsi tu?
Vykukuji z koupelny. Maluji se.
- Nesu ti oběd.
- Jejka, ty seš hodný! Aha, dnes je Martina. Děkuji.
- Máš k tomu i dobrou polévku.
Jdu si ji rovnou ochutnat. Je v kelímku. Raději ihned sníst. Až za chvíli si nandávám kousek husího stehna, jeden kynutý knedlík, jeden bramborový, zelí. Dobrota. Bílá mouka - jednou...
Máme tu s Petrouškem příjemnou povinnost. Na osmnáctou jedu do muzea na Mluvku a troubu. Ondřeje Smeykala – hráče na didgeridoo a Jarouška Duška – bohatýra slov.
Volá paní s nabídkou nového operátora. Ví, že ten můj zdražoval. Dává nabídku. V jejích očích výhodnou.
- Jste ještě o stovku dražší.
Paní je sympatická. Není od operátorů, jen navolává a smlouvá.
Zatápím.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-11-mluvka-a-trouba

Mám lístek do muzea. Parkuji od něj daleko. Na dveřích cedule – vstup možný až od 18.30 hod. Ptám se pána na schodech, od kdy se hraje. Ješiši! Za hodinu. 

- Petroušku, já jsem přišla o hodinu dřív.
- Tak pojeď domů.
Jedu. Ta naše milá povinnost je stále aktuální. 

Tak – druhý pokus.

Parkovací místa, která jsem prve viděla volná, už volná nejsou. Auta stojí i na zákazu stání a zastavení. Loni jsem se tu v prosinci vmáčkla ještě před zákazy. Už to vadilo… Projíždím… Hustě prší. Hele, vmáčknu se před muzeum. Nechci mít nic s - jako ti lidé říkají?? S Městapem. Hm, to bych chtěla vědět, proč ten název. Vůbec nerozumím! Takoví šikovní hoši!
Jsem tu brzy. Takhle to vypadá, když já jsem ještě doma. Aha. Sál bývalého obchodního domu se pomalu plní. Příjemná atmosféra. Přicházejí oba protagonisté. Ondřej hraje, Jaroušek improvizuje. Někdo hodil téma tygr. A strach? Ne. Jiné slovo. Teď nevím. Jaroušek vkládá do improvizace dětský vtip:
- Děti, znáte nějaké pruhované zvíře?
- Děti nic.
- No, Z? Ze? Zeb?
Říkám nahlas společně s Jarouškem:
- Zeby Lenyn?
On:
- Ze by zebra?
- Vy jste řekla? Vy jste řekla…
- Ano, zebylenyn.
- Vy máte ráda Keisera.

Trolení. :-) 
Koberec na improvizovaném podiu se posunul nebezpečně dozadu. Spadlo křeslo. Jaroušek se diví:
- Tady je létající koberec!
Jak ho potáhl, hrozilo nebezpečí spadnutí věšáku… Křičím:
- Pozor!
- Seďte, seďte! To seš ty! Já jsem tě poznal.
:-) 
Jj. poprvé jsme se viděli na natáčení Musíme si pomáhat. Lokace Peklo u N. M. n. M. To ještě nebyl Hřebejk opit slávou z Pelíšků a Musíme si pomáhat. Točili tam scénu, jak Prohazka svádí Annu Šiškovou… Pozval nás tam zvukař ing. Doc. Karel Jaroš. Představil nás Jarouškovi. Já místo abych řekla vibraci svého jména:
- Lindina maminka.
Pak mě stále oslovoval Lindina maminko… Logicky. Jsem přece Irena. Teda já jsem |renka. :-) 
Viděli jsme se hodněkrát. Vozila jsem autobusy lidí do Klubu Lávka pod Karlovým mostem na Čtyři dohody a na Pátou… Kouzelná doba…
- Já jsem dnes mluvil s tou umělou. Povídala mi:
- Vyslovte své jméno.
- Jaroslav Dušek.
- Rozuměla jsem dobře Jaroslav Dušek?
- Trefila ses.
- Odpovězte ano – ne.
- Ona dělá z lidí roboty.
- Řekněte datum narození.
- 30.4.1961
- Rozuměla jsem dobře 30.4.1961?
- Seš dobrá!
- Odpovězte ano – ne.
Jaroušek má dar vnímat a rozebírat česká slova na sirky. Bavíme se. Ondřej doprovází na gong, didgeridoo a další nástroje. Poslal takové dřevěné oné. Ptá se, co to je. Někdo myslí – záložka do kamenné knihy. Já ozvučné dřívko… Domorodci si to ohmatají, pošlou. Nemusí ani říkat komu. Načítají informace z otisků. Takový mobil.
Jaroušek přidává, že děrviši se jednou do roka scházejí, ale neřeknou datum ani místo. A vždycky se tam sejdou…
Po představení hovořím s Jarouškem. Připomínám mu, kdy jsme se poprvé setkali. Vzpomínáme.
- Víš, že Lindě už je pětačtyřicet?
Svěřuji mu tajemství. Krásně se usmívá.
- Jaroušku, mám s tebou hodně fotek. Ale vím, že už se nefotíš.
- No bodejť, zastavuješ čas.
- Já denně zastavuji čas asi tak stokrát.
Nikdo nás v rozhovoru neruší. Sál se povyprázdnil. Máme dostatek času. Tady mě nehlídají jako ve stánku umění o víkendu… Neurvalá uvaděčka. Loučíme se.
Mám tu ceduli za stěračem? Nemám. Déšť se umoudřil. Ačkoli – ať se neumoudřuje. Jen darujte rosičku, nebesa, shůry.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-11-domu
Doma líčím, jak jsem se báječně bavila.
- To někdo za to platí?
Směju se. On tomu neholduje. Každý máme své záliby. Lístek mi navíc kupoval on. :-)  Posílám díky do muzea. Dělají to bezvadně. Báječně. Spokojenost. Mají bohatý program. Ředitel je na svém místě.
Dobrou noc!