Mně stačí k euforii jen setkávání s normálními lidmi...
Osm. Budík. Ještě veršíček. Deset - mozkový alarm. Vyléééz! Polsko!!! Ovoce, zelenina!! Žádné cvičení, žádná meditace. Co si obléct? Štendr v ložnici s nošenými oděvy se prohýbá. Čeká na obměnu šatníku do podzimních dnů. Namalovat. Vyžívám se v malování. Přitom přírodní tvář je nejkrásnější. Stará žena se už nemá malovat. Vypadá jak maska. Jo, jo, jo - to je pravda. Určitě ano. Neumím odolat, no. Kdybych si měla vybrat, co na pustý ostrov mimo členů rodiny, tak:
Knihy, ntb, šminky.
Petroušek se tu objevil.
- Peťuš, zaspala jsem. Jedu do Polska pro borůvky.
- To už asi nebudou...
Umím zhmotňovat. Ať mi nebere sílu. Já je přivezu.
- Počkej, co to kolo?
V duchu si říkám, o čem to hovoří. Dělám, jako že vím. Jdeme k autu. Zadní je opravdu nějaké divné.
- Víš co, já ti to dojedu dofouknout. Akorát musím objet Jaroměř.
To neva. Využívám čas. Vyrábím si moučku na metýnku. Odpo upeču. Vezmu do DD. Drobénka hotova, Péťa tu.
- Člověče, tys neřekla, že nemáš benzín. Jeď opatrně, dofouknul jsem ti to, ale máš asi píchlo. Natankoval jsem ti.
Víte, za tuhle péči ho miluji. Kdo to má? :-) Nevím nač jezdím, kde to má tu ručičku na palubce, kudy se to tam leje, kde se to nakupuje. Ani to nechci vědět. Je to jako s luxováním. Jen jednou si to jako dítě dychtivě vyzkoušíš a pak už ti ten vysavač cpou do ruky pořád. Žádné takové!
Jedu. Na hranici je od nás z domu zrovna výhoda objet město objížďkou mezi lukami. Vydalo se nás tudy asi čtyři pět. Ó jé, to zas bude hlemýžďárna... Ale ne, svištíme. Blikám vpravo do "průjezd zakázán". Zkracuji si trošku cestu. Zrovna odsud vyjíždí MP. Taky projeli nebo si krátili cestu? Projíždím ulici. Hledám, kde bydlí jedna známá. Nenacházím. :-) Kdyby něco. A tak projedu zákazem průjezdu. Na cestu ku hranici se krásně napojuji skoro za městem. Nikde nikdo. Jediný kamion. Polský!! To jsou sígři. Ale tenhle? Dává najevo, že ho mohu vzít. Jede po krajnici. Ne, on jede příkopem. Ne, on se mi uhýbá snad do pole. Mávám mu. Děkuji. Frrr. Na Náchod. Ku hranici. Volno, volno, cesta volná. Od hranice semtam jeden dva kamiony, pár osobáků. Chrochtám si blahem. Na kraji Náchoda vidím ucpaný průtah. Odbočuji. Objíždím Náchod. Za pět minut jsem v Kudowě. Míjím první KANTOR. Nemá tam nápis BORŮVKY. Jen v létě tu někdy prodávají okurky, cibuli, borůvky. Další sklep. Tam je ten vrčoun, co obhájí i zvadlé zboží. Dál. První cedule BORŮVKY. Najednou mě přepadá tíseň. Chjo, určitě jedu zbytečně. Jedu dál. Vpravo kantor i sklep. Další cedule BORŮVKY. Už tu nemám svou paní, jedu ještě asi sto metrů. Za tím mým. Hm. Pan prodavač hačá. Má tam prodavačku. Zmerkne mě. Přátelsky se pousměje.
- Dobrý den! Už máte vyděláno? Stal se z vás kapitalista.
Máte zaměstnankyni.
Pán tak hezky omlouvavě:
- Dobrý den! Ne, ne, já navážím zboží, taky pracuji.
Jj, chápu. Ono to není jen tak. Pytle brambor, cibule... Nakupuji meruňky - dva druhy, česnek - svazek deseti ks 150 korun, palba. Beru žlutá rajčata, soudková. Svá na zahradě beru z keříku rovnou do pusy. Tahle nakrájím do mrazáku... Beru 5 kg borůvek. Nechala jsem tu zas majlant.
- Ještě za týden?
- Snad ano. Sbírají poslední.
Svištím domů. Jedu sama. Pátek poledne. Cesta zas volná. Já zas jedu sama! Opět chrochtám blahem. Já to stihnu i s nákupem za padesát minut tam a zpátky. Luxusní. Dokonce neobjíždím první část Náchoda. Až z prvního kruháče sjíždím z průtahu. Pro jistotu. U gymnázia vyskakuji z auta. Musím si vyfotit náchodský zámeček vŕŕŕŕškůůů kulatýho! U gymnázia kostelík...
Z Náchoda jedeme asi tři auta. Nakonec si frčím sama. Sama! V pátek! Loni jsem jeden pátek jela do Náchoda dvě hodiny! Vyzpěvuji si nahlas. Dobrou zprávu já přináším vám - hulákám s Václavem Neckářem, mou dávnou dívčí ikonou.
https://www.youtube.com/watch?v=Dz49SEqSkls
Dobrou zprávu já přináším vám,
řeky proud bude dál větrem hnán,
letní žár, jarní déšť a sníh,
dívčí pláč, slzy, dětský smích.Dobrou zprávu já přináším rád,
každý strom, tam kde stál, musí stát,
bude kvést, vonět větrovím,
bude kvést, víc vám nepovím.Zpívej dál, tolik věcí znáš,
zpívej dál, proč se usmíváš,
zpívej dál, na co vzpomínáš,
dál jen jít musíš cestou dlouhou.Dobrou zprávu já přicházím dát,
děti zítra své hry budou hrát,
lodě plout, vlny smývat příď,
večer tma rozhodí svou síť.Dobrou zprávu já přináším vám,
nikdy víc nikdo nesmí být sám,
petrklíč, louky měkký klín,
petrklíč, víc vám nepovím.Zpívej dál, tolik věcí znáš,
zpívej dál, proč se usmíváš,
zpívej dál, na co vzpomínáš,
dál jen jít musíš cestou dlouhou, dlouhou.Zpívej dál, tolik věcí znáš,
zpívej dál, proč se usmíváš,
lá, lá, lá, la-la-la-lá, lá,
lá, lá, lá, la-la-la-lá, dlouhou.
Celé album - nádherné, zpěvné, radostné, mírové!!
Jak si tak zpívám, blížím se k Jaři. Mám ráda mít padesát sto metrů před sebou díru. Ano, vždy si někdo myslí, že je to pro něj. NENÍ! To je moje díra. Vždy mi do ní někdo hupsne. Doprava se zahušťuje. Taková pěkná hustá dopravní kaše v Jaroměři. Kde se to tu vzalo? Tolik aut. Jasně, z boční mi tam skočí bílá dodávka. Snažím se nepomyslet si - ty šmejde jeden. Kontroluji myšlenky. Odbočuji do náměstí. On taky. V uzoulinké kostelní Havlíčkově uličce přistává u chodníku. Teď bych mu mohla jít říci, co nemám ráda na silnici. Vykašlala jsem se na to. Domů! Dobře jsem to zvládla.
Rychle něco do kastrolu. Rýži, amarant, oranžovou čočku, červenou, houby. Cibuli s hřebíčkem. Koření. Hodně koření. Hodně hub. Rychle metýnku! Vezmu s sebou mamince.
- Jedeš za máti?
- Na kole.
- Pojedu s tím tvým kolem. Je půl druhé...
Než mám metýnku hotovou, je zpátky.
- Měl tam tři auta, ale vzal mě. Řekl normálně tři stovky, ale po mně chtěl stovku. Pozdravuje tě. Posílá ti tady ten hřebík.
Valím oči. Kde jsem ho nabrala?
- Kde má hlavičku?
- Ubrousilas.
- Peťuš, ještě že tě mám. Dík! Staráš se o mě. Jsme s tebou šťastná.
Balím metýnku a v povznesené náladě zapomínám na meruňky, švestky, borůvky!!! Na to jsme si vzpomněla až doma. To jsem kuba.
V DD mírová nálada. Pan pečovatel si ze mě dělá legraci. Je nesmírně pozitivní. Radostný člověk.
- Kde máte kolo?
- Mám ho s sebou. Dole. :-)
Pečovatelky zas slouží, slouží, pečují, pečují. Starají se. Paní K. i paní K. II se hlásí. Obě chtějí ven. Nemám chuť se doprošovat. Obě paní K. si stěžují na hořké kafe. :-)
To by mě zajímalo, kolik tam mají cukru. Určitě jim to osladili. Vezu mamku na terasu. Sháním cukr. Kukaň prázdná. Prosím sestřičku.
- Myslíte, že jsem oprávněná osoba?
- No určitě. (By řekl slavný sportovec. No určitě!!)
Hledá, hledá. Cukr není. Aspoň mi sváří vodu na caro.
Paní vedoucí - vždy se se mnou zdrží, když už chce utíkat za svými holčičkami. Prosím o cukr. Ochotně mi sype do skleničky. Dovoluji si vzít paní K. Jaruška jde se mnou svobodně. Utíkám pro talířky a pro paní K. II. Huráá. Přijel syn se snachou. Aspoň jí sladím kafíčko.
- To jsem moc ráda, že vás poznávám. Včera jsem chtěla o vás anonymně psát. :-) Paní maminka vás stále chválí. A hledá. Tvrdí:
- Já mám vychované děti. Hodné. Jezdí za mnou, jak mohou. Ale mají hodně práce. Nemají čas... Většinou, když toto rodiče tvrdí, tak děti nejezdí. Ještě že jsem to nenapsala. :-) Syn i snacha se usmívají. Vzdaluji se. Přeju nešťastné paní návštěvu z rodiny. Jen škoda, že to zítra nebude vědět... Mizerný Alzheimer. - Zahlédla jsem na FB, že teď by slavil 103. narozeniny.
Prostírám, nesu talířky, kafíčko, lžičky... Ani jsem nevzdechla, že nemám ovoce. Euforie, no. Dělím metýnku na talířky. Lupou. Mám radost. Ještě je teplá. Tak rychle jsme šlapala. .-) Užíváme si podvečerní pohodu. Přišel juknout pan pečovatel. Hlásím:
- Já jsem si dovolila!
Je v klidu, v pohodě; je to chlap!
Holky už by chtěly do pelíšků. Kamilka krmí maminčinu spolubydlící. Vezu maminku na záchod. Dnes nechávám paní K. po tu dobu samotnou na terase. A nikdo nepřišel vyhoudat, že je tu sama... Jen ji přikrývám dekou. Má stále ledové bílé ruce. Vezu obě holčičky "k lidem" - do jídelny temné. Paradoxní - taková průchozí ledová tmavá ratejna bez denního světla, jenže v ní jsou živí tvorové... Usazuji maminku i paní K. ke stolu. Loučím se.
U loděnice parkuje mnoho aut. Aha, tak zítra budou mít závody. Včera trénovali o sto šest. Břehy vysekané. Modré bójky asi po stu metrech na obou březích... Mihli se okolo mě dva hoši na kole. Vychodila na bereg Kaťuša... Co to bylo? Naštěstí jeden na druhého volá:
- Počkej, zastav!
Šlapu do pedálů.
- Kluci, smím se zeptat, proč posloucháte Kaťušu? Znáte rusky?
Jeden je z Boženy, jeden je z Ostrova. Dejme tomu bílé triko bude Pavel. Červené Viktor. Aby je nikdo nemohl identifikovat. :-) Kluci jsou komunikativní, milí, příjemní, slušní, inteligentní.
- Já se učím rusky.
- Já taky. Včera první den.
Jak dlouho ty?
Až v osmičce.
Kak těbja zovut?
Odpovídají. :-) Vyzvídám proč až takhle pozdě. Hoši hovoří o svých školách.
- Víte, že Božena otevírala jen jednu první třídu, Ostrov tři nebo čtyři?
Kluci jsou v obraze, červené triko si pochvaluje svou školu Na Ostrově. Bílé triko:
- Můj děda byl Rus.
Zajímavá informace. Chválím je. Varuji před směrnicí OSN - snížit IQ v Evropě. Oni si velmi dobře uvědomují inkluzi. Pomalejší zdržují rychlé. Bílé triko:
- No, já jsem zrovna integrovaný.
- Víš, já jsem učila jedenáct let na zvláštní škole. Tam se
děti učily v klidu, vyučily se řemeslu. Taky tam byli hlupáci, ale to bez
urážky na tebe neplatí.
- Já vím, tempo výuky jde podle pomalých... Zdržujeme.
Hoši to mají v hlavách srovnané. Kluk se neuráží, chápe. Milý. Uvědomuje si, že zpomaluje ty rychlejší. Vysvětluji, že on bude tvořit hodnoty na nás, kteří pracujeme hlavou. Naprosto to chápe. Rozhovor pro mě nesmírně zajímavý. Loučíme se. Kluci ujíždějí. Za chvíli je předjedu. Šlapu děsně rychle. Neotáčím se; vím, že kluci testují pružná kola, zkoušejí nadskakovat. Vyjíždím ze stezky. Už jsem v polovině platanové aleje. Nejdou se vedle mě objevuje Viktor. Volá:
- Jak se jmenuje ten váš blog?
Seskakuji.
- Poctenickozesrdce.eu. Jak jsi mě dohnal? Kde máš Pavla?
Kouknu z aleje na stezku. Bílé triko vidím teprve u čističky odpadních vod. Zajímavé - ten hoch vydal ohromný výkon. Stálo mu za to mě dojet a poptat se. Kluci, mám z vás bezva dojem. Jestli nezvlčíte, jestli budete takhle vyjíždět nabíjet se do přírody - jsme zachráněni... Tak tady se asi škole nepovedlo splnit směrnici OSN. Loučíme se. Vrací se za kamarádem.
Pokud to dočtou až sem - umí udržet soustředěnost rozbíjenou wifinami, mobily, tablety, TV... Ó, snad mohu poděkovat za obohacující setkání... Ani jsem se nezeptala, kam budou mířit ze základky. Pavel si určitě vybere řemeslo. Jo, vlastně mi to svěřil. Bude kovářem. Unikátní!!!
Doma. V bezpečí. Zima. Už se mi nic nechce. Telefon s Lindou. Vyprávím jí o klucích. Škoda, city nepřenositelné. Emoci na papír nehodím.
Dnešní den mi moc chutnal. Potkala jsem jen a jen a jen samé hodné lidi. Není nad souznění...
Dobrou noc!
P. S. Myslím, že jsme identifikovali tvůrce psích exkrementů u našich dvírek. Počkejte, majitelé!!
P. S. 2: Jsem naprosto zcela a úplně ostře proti čipování psů. Je to proti jejich svobodě. Je to znásilnění zvířete. Je to nenápadné hubení domácích mazlíků. Mnoho lidí na čip mít nebude. Pejsci přijdou do útulků... Pro někoho nečistá zvířata. (Prasata vybita, krávy, ryby, drůbež... Co se to tu chystá?!)
P. S. 3 - Mezitím mi najelo další LP mého oblíbeného Vašíka Neckáře - to je slast pro duši! Mé dospívání...