Mocný superúplněk

Ráno. Jdu si vypít horkou vodičku. Beru si telefon. Vracím se do postele. Přečtu si zajímavosti u Hely Heclové. Usínám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-05-budik

Budí mě bubnování na okno. Ješiši! Bubenice má zablácené packy. Mraucá. Nahlíží. Neéé! Měla jsem zatáhnout a nereagovat. To už je jen půl kroku k tomu, aby nás budila v noci, když zůstává venku. Tak jdu. Volám ji.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-05-serviruji-snidani

Kočičí princezna se řítí na snídani. Chystám jim maso. Zalévám drtíčkem horké vody, aby nejedli ledové z lednice. Mourek způsobně u misky konzumuje. Žofie prý nebude. Nesu misku k ostrůvku. Nabízím znovu. Okořeňuji pěti granulkami. Jo, to by šlo. Tuhle sůl, granulky, tu ona může.

Na desátou klient. Manžel mé známé. Povídáme si. Rozebírám jeho výsledky. Nejprve jsem mu do zadání nacvakala ženu. Oči mi vyjely z důlků.

- Pojď, ještě jednou. Já to spletla.

Cvakám muže. Vida, má to dobré.

- Něco ti řeknu. Na svůj věk se raduj, že jsi zdravý, pohyblivý a že máš kvalitní výživu. Vezmi si, že za našich dob se žádné doplňky stravy brát nemusely. Maximálně jsem si v lékárně jako mls koupila v papírovém pytlíčku za korunu deset celaskonků.

Pokyvuje.

- Kyselina listová z přírody zmizela. Každá buňka v těle potřebuje na zpracování regulérního jedu homocysteinu B6, B12 a zeleň listovou. A to lidi nemají. Šednou, vadnou…

Venku nádherně svítí slunce. Sirény si mohou protrhnout hrdlo. Proč otravují lidem život! Proč navozují divnou atmosféru?

Vracím se do domu. Jdu provětrat pavoukům faldy. Kde se jich tu tolik bere! Těch neviditelných. Luxuji pracovnu. Ložnici. Koupelnu. Zdobím WC mísu gelovými kvítky. Rychle utíkám vyčistit okýnko u kamen. Vybrat popel. Po tmě bych na to neviděla. Hodiny letí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-05-krivoklatsky-nebo-karlstejnsky-kvasek

Zadělávám si na zítra žitný kvásek.

Chystám karlštejnský koláč. Hledám ho v sešitě. Ne, to mi poslal někdo přes Messenger. Kdo to byl? Jana? Naďa? Už vím. Obrázek je nazvaný jako koláč z Křivoklátu.To je fuk, jestli Karlštejn nebo Křivoklát. Hlavně - je to ten, který Petrouškovi náramně chutnal.  Očima hlídám hodiny. Pár jablíček mám připravených v misce. Kolik? Půl kila. Tak ještě půl kila dooloupat, dovykrájet. Smíchat suroviny. Vyložit plech. Odstřihnout kousek pergamenového papíru. Hotovo. Na třicet minut péct.

Před čtrnáctou volám Ivě.

- Ivo, ve čtrnáct šestnáct ti to jede.

- Kam?

- Včera jsi mě prosila, jestli bych tě doprovodila do zlatnictví, do optiky…

- Ajo. Já vím.

- Máš vše připraveno?

- Mám.

- Máš to v kabelce?

- Mám.

- Ještě si pro jistotu dej telefon na nabíječku, abys ho měla dobitý. Ať se najedeme.

Mezitím se mi dovařily brambory. Na pánev sýr. Nastrouhat okurku. Cibulku jak na pánev, tak do salátu. Smetanu. Volám:

- Ivo, už jsi na zastávce?

- Už tu čekám deset minut.

- Vystav se sluníčku.

- Já jsem na sluníčku.

V duchu si říkám, že to vím. Měla jsem na mysli tvář. Ale soustředím mysl na jídlo. Jsem zticha.

- Ivo, dojídám. Přijedu na náměstí. Tam se sejdeme.

Mixuji Petrouškovi na zápas nápoj a výživu, kdybych se opozdila.

Jedu. Parkuji u podloubí. Dolů k autobusu vede myší díra. Schody. A schodiště u Žákovy pasáže. Tři možnosti výstupu od autobusu na náměstí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-05-s-ivou

- Ivo!

- Už lezu.

Napadlo mě, že od autobusu půjde rovnou po schodech. Volám.

- A kudy?

- Tam tou…

- Pasáží?

- Jojo.

Utíkám zpátky. Nahlížím do pasáže. V dálce někdo vchází. Vypadá to na štíhlého muže.

- Ivo, kde jsi?

- Teď jsi čuměla do chodby.

Přecházím slovo čuměla. Pozvala si mě jako garde. OK.

- Já jsem tě nepoznala. Kam půjdeme nejdřív?

- Já nevím.

- Do zlatnictví. Máš řetízek?

- Asi nemám.

- Vždyť sis to nachystala!

Vybrala jsem naše zlatnictví, kam chodíme sto let. Tedy celý život. Zrovna je tam původní prodavačka, pak majitelka.

- Ivo, podívej se do peněženky.

- Ale tam to nemám!! Budu muset přijít znovu. 

Uf. Rozdělává peněženku. V ní má namotané dva řetízky. Stříbrný a zlatý. Oba sletovat. Ani slůvko omluvy. OK.

- Paní je na nás milá. Ptá se na čp.

- Nemáš 27?

- To je naproti.

- Já vím, paní M., kde bydlíte.

Pan pochází z Chvalkovic, bydlela ve Skalici, v Říkově. Zná tu každého.

- On zemřel pan M.?

Ptám se, jestli Luboš. Ne, jeho bratr. Luboš měl před šedesáti lety u mamky na dvoře své auto, když tu byl na nějakém vojenském cvičení. Byl vtipný. Maličko mi jako holce připomínal Chladila. Tak ten ne. Ten žije ve Skalici. Jeho bratr.

Prohazujeme ještě pár vět.

- Ivo, teď jdeme do optiky.

- Ale nevím, kde je.

- Támhle na podloubí.

Vedu ji tam, kde mi před rokem v květnu operovali oční víčka. Vytahuje z kabelky brýle. Jedno sklo ztratila. To se bude muset ale přeměřit zrak. A je lépe vyměnit obě skla.

- Víte, já sestru doprovázím, je to takové složité. Nemůžete jí oči změřit dnes?

- Ne, paní optometrická si objednává. Příští středu.

- Jenže já tu nemám diář a nevím, jestli budu mít volno.

Když se nechce, tak to nejde. 

Do toho se projevil úplněk. Iva mě okřikla, ať neruším, že tam má své jednání.

Odcházím z optiky. OK.

Venku potlačuji slzy. Vím, že nemoc nese náladovost. Už bych mohla být zvyklá od maminky. Takhle to s ní taky bylo. Dýchám zhluboka. Čekám, až vyjde.

- Ivo, ty se chováš nepřístojně.

- Zato ty se chováš velkopansky.

Jdu před ní. Pokřikuje na mě. Lidi se otáčejí. Zrychluji krok. Nechci být centrem zájmu. Už mě přešlo, že ji naložím. Odvezu k nám. nabídnu buchtu. Mrkneme na TEMU. Něco si koupí. Slibuji jí to dlouho. Jdeme na úřad. Tam ji posílám k okýnku zeptat se, jestli tam nemá písemnost. Ne, nemá. Vycházíme ven.

- Já bych si sedla.

- Sedneš si u autobusu. Pojď, jdeme dolů. Za deset minut ti to jede. Ty ses objednala na měření zraku?

- Jo.

- Kde máš papírek?

- Někde tady.

- Tak si oba schovej do peněženky. Ze zlatnictví i z optiky. Co to tady máš? Dopis. Na poště. Zítra končí úložní lhůta.

Volám Mijankovi. Vedeme hovor. Říkám mu, kde má Iva opravy. Termíny. Dopis k vyzvednutí zítra. Aha, to už je jen formalita od lékaře ohledně testů.

- Já nemám mlíko.

- Mijanku, dovezete jí mlíko? My jí ho vozíme stále.

- My máme jednu babičku, druhou, chodíme do práce. Máme dva kluky.

- Ty už jsou mimo, tak je zapojte.

Nechci vést hovor zlou cestou.

- Já nemůžu jet mamce v pět do kravína.

- Nemusíš. Péťa jezdí i na půl sedmou. Můžeš si to smluvit na jakoukoli hodinu, pan L. ti mlíko připraví ke vratům.

- Já mám horečku a…

Loučím se. Když to nejde, tak to nejde. Už jede autobus. Dělejte si to, jak chcete. Mě vynechejte.

- Peťuš!

- Ty seš rychlá!

- Nas..!

Vyprávím.

- Tak si to dobře zapamatuj. Ty bys ji na rukou nosila, nechce se to. Má dva kluky. Nepomáhej. Ty seš moc hodná. To nejde. 

Natahuji. Vím, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Ale byla jsem požádána.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-05-nasli-se

Jé, kočky jsou v koupelně. Jak se v domě najdou. Každá spí jinde, ale když chtějí, najdou se. Hladím je. 

- Peťuš, jdu ven. Přijď se se mnou před zápasem rozloučit.

Venku oáza. Sluníčko zlatí vršky stromů. Na obloze je nějaká růžová obrovská slza. Nebo oko. Hrabu pod třešněmi listí. Pořád jsme přemýšleli, jestli se nemá lilstí nechat pod stromem. Ale dopoledne mi klient řekl, že shrabat. Škůdci. Ano. My jsme vždycky hrabali. Pálili. A smrděli kouřem. Ach, to jsem neměla ráda. Vlhké listí nechtělo hořet. Vždycky někde konečně nějaký plamínek vybafnul, ale hned se zas udusil. Foukat do hohně. Brrr. Plné oči dýmu. Listí hrabu do svého přepravního vozítka. Plním kompostér. Chci se zbavit nepříjemného pocitu. Znovu hrabu. Plním vozík. Láduju listí do kompostéru. Volá LInda. Žaluji ji. 

- Mami, to jsou ty nálady. 

Petroušek se jde rozloučit. 

- Tak já jedu. Nebuď smutná.

- Kde hrajete??

- Tady.

- Tak vyhraj!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-05-vecer-v-zahrade

Hrabu. Rozhlížím se po zahradě. To je nádhera. Soumrak nese stále ještě odlesky slunce. Rozsvěcejí se světýlka. Fotím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-05-super-uplnek

Vcházím do domu. Superúplněk kouká do okna. Páne jo! A zas fotím.

Zatápím. Kočky nakrmit. Svačinku Petrouškovi na zítra. Navařit čaj do termosek. Jdu žehlit. Volá Iva.

- Já nemám ten papírek ze zlatnictví.

- Máš. Neboj se. Ivo prohledej kabelku. Máš tam tři.

- Nemám.

- Máš. Mrkni do peněženky. Ale vím, že je máš v kapsičce. Vyndej všechno. A neboj se. Paní tě zná, jasně že by ti řetízky vydala.

- Já to tu nemám. Počkej. Tady mám z optiky. Jé, a tady mám ze zlatnictví.

- Vidíš! Všechno máš. Nic se neztratí. Jen si to poznamenej. Dneska jsi byla protivná.

- Děkuju. Ty to hrozně přeháníš s láskou.

Usmívám se. Nelituji času. Byla v bezpečí. Ona je celá mamka. Ta taky neuměla objímat. Neměla ráda, když jsem jí pusinkovala. Každý jsme nějaký. Já se zas moc a moc ráda objímám, dotýkám, ňuchňám.

Pouštím si TV Šalingrad. S dvacetiminutovým zpožděním se napojuji na XTV s p. Holcem. Dnes se prý volil Okamura. Petroušek by řekl Odžimura. Co předvedl dnes ten jeho bratr! Četla jsem, jak vybarvoval svou rodinu. Bratr proti bratru? To nemá být. Měl být zticha. Černoprdelník. Křesťan. Zdá se mi, že Tomio o bratrovi nikdy neutrousí ani poznámku?

Áááá! Slyším Petrouška.

- Vyhráls?

´- Tři ze čtyř. Není každý den posvícení. Ale to je dobré.

Dvaadvacet. Ohlédnutí za dnem končí. V hlavě si ještě budu ladit myšlenky. Rovnat a uspořádávat. Slabým se má pomáhat. Ale nenápadně. Ne okatě. Hodit trošku zpátečku… Rozumím.

Dobrou noc!