Mokrá túrka na Aichelburg - 3,5 km? Nakonec skoro 14! :-)
- Tak lezem, lezem!
- Co blbneš, prší. Já mám ještě od osmi angličtinu.
Tak to je fajn. Na hodinu zmizne dolů do recepce. Odešla.
V klidu balím, maluji se. Mám hodinu času. Tak copak si vezmu na sebe do deště? Zkusím balíček se žlutou pláštěnkou. Krátká. Hlavně, aby mi voda nestékala do bot. Ponožky jsem si zapomněla. Hotovo. Snáším se dolů na snídani. U recepce houknu na Lindu - jdeme jíst!
Vybírám stůl pro dvě.
- Mami, tos nevybrala moc dobře. Mám počítač.
V duchu si říkám: Ano mami. Nahlas se ptám:
- Tak támhle k tomu kulatému rodinnému?
- Ne, zůstaneme tady.
Čaj; sypu do něj náš thermojetics s pěti patenty nositele Nobelovy ceny dr. Ignarra; plním si svou láhev na cestu mátovou vodou s citronem. Obsluha skvělá, rychlá, veselá, mladí lidé nešetří úsměvy. Zaplať bůh, že nevím, co si myslí o našem setrvání v EU. Beru meloun a ananas, dvě sušené švestky s jogurtem. Plátek sýra, jedno volské oko, měsíček grapefruitu. Džusík s vodou. Ano, víno! Prosecco. Došlo. Mladý sympatický číšník se přitočí:
- Doběhnu do Itálie. Hned jsem tady.
A opravdu - hned je tady.
- Lindo, na Aichelburg!
- Na Aichelburg! Ale mami, prší!
- To neva.
Hovoříme s lidmi vedle nás. Stoleček pro dva. Mají tu samou zkušenost s nemožnou recepční. Nemají ani karty hostů s výhodami slev.
- Lindo, deset.
- Mami, dnes nikam nejdeme.
- Zdá se, že neprší.
Zdviháme se. Aichelburg. Půjčíme si ve Veselém výletě klíč. Po Světlé hoře... Naproti přes řeku fotím vily, kde jsme před víc jak třiceti lety bývali ubytováni. Pan Ladislav Vaněček. První prosklený vysoký dům nad čističkou. Vánoční výzdobu měli až do Velikonoc. Milí lidé. On číšník v Máji. Jeho žena chodila pomáhat do Korza. Nad nimi Tomáš Porubský... Tomáš u vleků na Pláni nad Horizontem. Dětská cvičná loučka s mnoha muldami. Učila jsem se tam asi ve třiceti s holčičkami. Letos lyžuji třicet čtyři let. No, to byl ten Péťův předchůdce... Miloval lyže.
- Mami, půjdeme jen do Velké Úpy. A pro klíč nejdeme. Už jsme tam byli...
- Jé, já nemám boty. Tyhle plátěnky by se mi promáchaly.
Uháním zpátky. Natahuji si pláštěnku. Výborný nápad. Vzít si pod pláštěnku bundičku. Super. Netušila jsem, že se vrátím zcela a úplně mokrá. Pocení je prý zdravé. Už nikdy v létě pod pláštěnku bundu. Nikdy.
Hospoda na Peci - nestihli ji zbořit. Přišel rok osmdesát devět. Horská stavba. Takhle tu dřív vypadaly všechny boudy, chalupy, hotely...
Přecházíme přes mostík. Kavárna Korzo. Odsud jsme pozorovaly s holkami neumětelství českých policistů na křižovatce. Neuměli cizincům zakázat vjezd.
První bouda - Alena. Majitel pan Brát. Už je určitě na pravdě Boží. Ptám se lidí u dveří na cenu. 270 Kč/noc. Za hubičku. Dřív žádná koupelna - jen mytí v umývadle. Dnes koupelnička pro muže a pro ženy. Nakukujeme dovnitř. Za pana Bráta nahoře v dlouhé chodbě jen konvice na čaj. Dnes vpravo malá kuchyňka, společenská místnost - přesně takhle to vypadalo na Lokálce. Vlevo dveře do pokoje pana Bráta zazděné. Na zdi velký věšák. Vycházíme ven. Tam nahoře jsme jedno léto spaly s holčičkami v perníkové chaloupce. Skoro zadarmo nás tam nechal v létě vegetit. Seno, peřiny, myšky? Jen na přespání. Bez elektřiny myslím.
Další chata Lokálka. Zařízení hradeckého železničního depa. Zvenku patrná přestavba. Tam, kde bylo okno z kuchyňky, dnes velké přístupové dveře asi do technické místnosti. Lokálka byla útulná, čisťounká, moderní...
Klíče jsme si vyzvedávali v opravdu perníkovém domečku asi o sto metrů dál. Paní je určitě taky s panem Brátem ve světle.
Horský dům - juj, tam jsme bydleli jen jedny jarní prázdniny. Majitelka protivná, nerudná, zlá. Mytí v lavoru na pokoji. Uprostřed týdne jsem se tehdy hrabala z kopce dolů do Pece na autobus. Jela jsem do Náchoda na školení. První autobus mi ujel. Tolik sněhu - nemohla jsem se dokutálet na cestu. Vrátila jsme se převléct. Druhý pokus vyšel... Naproti mi odpoledne přišel chorobně žárlivý Petrouškův předchůdce. Chumelilo. Hledala jsem schránku na pohledy... Pozoroval mě, jestli jsem nepřijela s nějakým chlapem. Kde bil. Úplný.
- Mami, lije. Dojdeme jen do Úpy.
- Ne, je to příjemné.
V duchu si říkám:
To víš, že jo, abyste si s Péťou večer řekli, jak jsem nechtěla šlapat. Nic. Šlapeme dál.
Beru jednu chalupu po druhé. Vzpomínám.
Marienka - psala jsem o ní. Mívala bíle dřevěné krajkoví. Ukazuj Lindě okna v Javořím mlýně, odkud jsem z palandy na lyžařském kurzu do tmy svítící Marienku pozorovala na temně modré obloze před spaním...
- Lindo, tady bychom měly vystoupat do takového krpálu.
- Ne, půjdeme zkratkou.
Zkratkou. Tak to bude něco originálního.
Hotel Budovatel. Na Lyžáku jsme v osobním volnu s Jitkou a Erikou šly obhlídnout Budovatel. Vypravily jsme se až na konec Úpy k Barrandovu, kavárně Rádium... Budovatel byl od Javořího mlýna na dohled; svítil všemi okny; chlap s velkou uhelkou skládal uhlí. Zakomíhal se okolo násady, žuchnul sebou na ledě. Náctileté se z toho mohly pozbláznit, řehtaly jsme se jak pominuté.
Kostel a hřbitov. Potomek horských nosičů Helmut Hofer - obsluhoval lanovku na Portášky. Na hřbitově leží ti, kteří za války letadlem narazili do Sněžky. Helmutův strýc nebo dědeček vynesl na Českou boudu na Sněžce na jeden zátah piáno. Ráno ve tři nebo ve čtyři se spustili dolů k požární zbrojnici. Nabrali zboží - soudky, láhve, někdy železná kamínka... Vypravili se nahoru po Portáškách, Růžohorkách na Sněžku. Mám pocit, že do oběda byli doma. Ale - možná až po obědě... Dodnes Hoferové bydlí ve své chalupě na Portáškách. Měli být odsunuti. Už byli dole u požární zbrojnice. Ale lidé se za ně zaručili. Nikomu za války neublížili. Zůstali. Tak mi to říkal Helmut a tak jsem se to asi dočetla v časopise Veselý výlet.
Tady u kostela byl poštovní úřad. Děsně daleko z centra. Už jsme za Velkou Úpou.
- Mami, tak jdeme na ten hrádek?
- No, tou zkratkou. Tak kudy?
Mistr Kemr je tu s námi... Spíš jeho okřídlená věta. Poslouchám ve sluchátkách Helu Heclovou. Vždycky si sluchátko vytáhnu z ucha, když se na něco ptám.
- Prosím? Cos říkala?
- Mami, vyndej si ta sluchátka.
- Nevyndám. Poslouchám.
Když jsem v pláštěnce, tak asi snad neslyším, že jo! Zouvám si boty. Jdeme na okraji louky. Jů, tady je třezalky. Jenže prší. A jsem v KRNAPu. Ale co jí tady je. Ty louky jsou pře pře přenádherné. Krásné. U Hoferů se vůbec nesmí chodit po jejich stráni. Procházíme po náspi se sekačkou u chalupy. Pán odpočívá u kafe.
- Jdeme dobře na Aichelburg?
- Jj.
- A jak dlouho ještě? Půl hodinky?
- Asi tak.
Vycházíme u krav na cestu. Vydržím to bosa? Klušu za Lindou. Furt ji vidím záda. Jen se omehnu, je za rohem. Sešly jsme na cestu ven z Úpy.
- Lindo, počkej, chci se napít a nazout si boty. Kamínky mě děsně píchají.
V batůžku mám hotelový ubrousek. Má pevnou strukturu papíru. Utírám si noženky. Piju. Na chvilku mám Lindu vedle sebe.
- Kolik je hodin, když je jedenáct? Deset nebo poledne? Říká se, že jedenáctá rozhodne. Zdá se, že se klube sluníčko.
Chci si povolit šňůrky u kapuce. Škub - a šňůrku mám v ruce.
- Navlékni mi ji.
- Mami, urvala sis ji.
Raději nekomentuji. Říkají - studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. V batůžku mám ještě jednu pláštěnku. Kvalitní. Tahle žlutá za víc, než stála, nestála.
- Pojď, zdvihneme se támhle do lesa.
Kousíček se vracíme. Šupajdíme lesem. Tak půl hodinky, jo? Jenže neřekl, že půjdeme do příšerného krpálu. Vlastně se napojujeme na Světlou horu. Po vrstevnici Světlé hory se jde normálně bez zkratky. My po té naší zkratce - prý tři a půl kiláčku - musíme vystoupat na tu vrstevnici. Volá klient. Máme domluveno, že se ozvu zpět. Ozývám se. Funím. Deru se po strmém kopci nahoru. Zvracím plíce. Musím se zastavit, jinak budu zvracet i játra. Pod hovorem volá Linda. Ty vorle! Ještě, že přestalo pršet. Aspoň jeden rušivý element zmizel. Na jeho místo hned naskočí další. Zas chvilku lezu do kopce. Zas se zastavuji. Linda mi zmizela. Pán se zmenšil o jednu velikost. Radím, jak se dostat na velkoobchodní ceny. Vysvětluji v krátkosti náš nový pro klientský program. Zítra pošle míry. Dohodnuto. Škrábu se lesem. Linda se vrací. Z kopce volá:
- Mami, nechceš pomoct? Zvládneš to? Chceš se vrátit?
- Nechci. Vypadám tak? Jen jsem u telefonování nemohla chytit dech. Většinou telefonuji v křesílku. Asi ses zbláznila! Vzdát cíl pod vrcholem?! Neznáš mě!??
Chechtáme se.
- Jak je to ještě daleko?
Ukazuje mi na mapě červený bod.
- A lezeme dobře na tu cestu po Světlé hoře?
Takový stoupák nikdo neviděl.
- Mami, počkej, tady musí být někde vytlapaná cesta.
Uprostřed lesa, popadaných stromů, větví... Jakous takous nacházíme. Ale fakt jen při velké fantazii. Konečně. Dohrabaly jsme se na tu cestu, po níž bychom šly normálně. Bez zkratky. Dívám se na kroky. Asi dvě stě mi chybí do deseti tisíc. Doma telefon při sobě nenosím, tak mi to kroky neukazuje. Tady ho držím v ruce, fotím, tak ukazuje překročení o 280%. Cha, cha. To určitě. Něco doma taky nalítám. A na kole.
- Mami, ještě pár metrů, a jsme tam.
- Jj, to slyším už druhou hodinu. Konečně. Rozcestníček. Teď se poleze po překážkách. Pamatuji si to - už jsme to absolvovali s rodiči a dětmi, se studenty...
Moje stehna a lýtka musí udržet poslední nápor. Poslední?!! Jo, to určitě! Jsem naivní! Slézáme po žebřících, po kamenných schodech... Jsme u cíle.
- Vrátíme se znovu tím lesem a loukami.
- Ty nechceš seběhnout dolů na cestu?
- Nechci. Leda! Ledáá! Leda že by nám jel autobus.
Není tu signál. Lezeme zas po žebříčcích zpátky. Velmi náročné. Naskočil signál. Autobus dole z Temného Dolu v 13.11 hod. Máme čas.
- Tak se vrátíme?
Jasně. Rozcvička by bodla. Lezeme dnes už podruhé z žebříkových pastí. Co všechno moje svaly vydrží! Sbíháme kamenným chodníkem dolů. Potkáváme rodinu v protisměru. Zdravíme se.
- Jak je to prosím vás daleko?
Zamýšlím se.
- No, řekla bych rychlou chůzí (to není možné, plíce by nevydržely) deset minut?
Děkují. Deset minut trvá cesta dolů. Možná patnáct. Ale škrábat se s dětmi nahoru - půl hodiny.
- Hele, kdysi tady autobus, nestavěl.
- Rozklikni tu trasu.
Temný Důl zav.
- Mami, koukej, k Veselému výletu pět set metrů.
Nechala jsem se nachytat. Těch posledních. Když tudy jedeme autem do Pece, je to ještě dálka. Nedovedu si představit, jít tu cestu od Galerie Veselý výlet dnes pěšky. Jdeme.
- A kde to už bude?
Jak ten oslík - už jsme tam?
- Jj, mami, támhle v té zatáčce.
V té zatáčce je nějaká chaloupka se štěkajícím jezevčíkem.
Lindě už zas vidím záda. Nemohu na ni mluvit, je příliš daleko. Fotím si bývalou továrnu. Všechno zplundračené, zdevastované, rozkradené, zbourané, chjo. Jen obchůdek s potravinami. Volám Lindě.
Čeká. Docházím ji.
- Máme asi patnáct minut na nákup. Galerie je támhle.
- Ne, je to dál. Těch pět set metrů mi to ukázalo o tři a půl tisíce kroků navíc. To si z nás na značce udělali dobrýtro.
Veselý výlet - moje vášeň. Miluji. Mám odsud hodně tretkovin. Krásných. A vždy si tu vezmu časopis o Krkonoších Veselý výlet.
- Kupujeme dárečky, vybíráme magnetky na ledničku.
Už musíme spěchat, nebo nám to ujede.
Veselá pokladní:
- Tak jede další.
Jasně. Ale my jedem tímhle. Utíkám na zastávku - tak padesát metrů vzdálenou.
- Už to jede!
- Nejede. Ten je do Spáleného mlýna. Lindo, jdu si přerovnat batůžek. Kdyby to jelo, zadrž ho.
Vstupuji do zastávky.
- Mami, ale teď už to fakt jede.
Vybíhám ven. Ne!!! Mladý řidič na čenichu náhubek.
- Proč to máte? Dvakrát Pec.
- No, ono se to prý zas bude nosit, lidi prskají.
Zblbnul. Kde bil. Takových kde bilů je tu plno. A podporují egregor nošení symbolu otroctví. Ovládnutí. Kdybych nepotřebovala odvézt do Pece, nejedu s ním.
Ukazuji z autobusu:
- Tudy všude šly, tady všude byl, tady seděl...
Řehtáme se. Linda objednává dráhu na bowlingu. Vystupujeme. Už mi zas chtěla ukázat záda.
- Pocem! Jdeme ještě do Veselého výletu.
- Vždyť jsme tam teď byly.
- Jenže tady budou mít zas něco trošku jiného.
Konečně do hotelu. Hurá! Svlékám ze sebe pláštěnku, bundu, všechno; jsem úplně mokrá. A to už dobré dvě hodiny svítí slunce.
- Jdu se nechat zmasírovat do vířivky.
Moje svaly. Bolí mě stehna, lýtka, zadek. Sportovní výživa zůstala doma. Na hrádku místo oběda formule jedna. A mám tu guaranu. Záchrana! Držím se díky Herbalife.
Relaxuji v Kneippově chodníku. No jo, teď ani nevím, jestli jsem ukončila ve studené vodě. A vířivka. Hodinku masíruji proudem vody ramena, končetiny... Člověka.
- Mami, půjdu na večeři. Ať stihneme ten bowling.
- Jdu s tebou. Jdi napřed. Půjdeme se podívat do hospody Na Peci.
Volá klientka. Za patnáct minut se staví. Volám domů. Vedu Petrouška do skládku. Chystá zboží. Vrčí. Ruším ho z klidu. Dnes měl sice volno. Ale zásobila jsem ho. Přeposlala jsem mu SMS jednoho kurýra. Poslal:
- Splněno. Hezký den!
Pak SMS druhého - moje boty, boty, šaty. SMS:
- Vyzvednuto, zaplaceno. Aspoň mám pro tebe dárek k narozeninám. :-)
Pak zboží pro klientku.
Vcházím do hospody. Rychlá obsluha. Nemohu si moc vybrat. Beru obalovaný sýr s hranolky. Stojí víc, než maso. Linda krkovičku s knedlíkem a se zelím. Odjedla jeden bílý tálek, zbytek nechala. Skvělé bílé lepkové lepkavé. :-)
SMS - Petroušek mě taky zásobuje:
- Paní D. odjela se zbožím spokojená.
Klušeme na bowling. Krásný večer. Chladný. Horský. Když jsme spávávali u Brátů, na Lokálce, na Javoráku, na Karose - všude byla večer slyšet bublající voda Úpy.
Na bowlingu je v ceně půjčení bot, jednorázových ponožek. Pán - nesmírně trpělivý, veselý. Žije tu celý život. Na Kovárnu taky chodil na diskotéky. Zná Honzu, Marušku, Renka. Ptám se na Olina Kyselu. Bydlí prý stále ve Svobodě. - Míval tam zeleninu a dělal diskžokeje. Jednou hráli na rádiu Černá Hora Bohemian rhapsody. Volám:
- Oline, můžeš zahrát pro pana Petra Hrobského znovu ty Queeny.
- Teď jsem je hrál...
- Tak je zahraj znovu.
Nový rok. Petroušek pochrupuje. Jdu ho vzbudit.
- Peťuš, poslouchej!
- A nyní hrajeme pro pana Petra Hrobského Bohemian Rhapsody od skupiny Queen...
Pan Makovička - pracuje na bowlingu patnáct let. Dokonce v roce osmdesát devět asi dva měsíce pracoval na Kovárně - s Honzou... Má v merku všechny dráhy.
Zvládly jsme čtyři kola.
- Mami, prohrálas, ale o málo. Seš dobrá!
To od kůzlete potěší. Padáme do postelí. Klimbáme.
- Mami, Péťa není na WhatsAppu.
- Je na tréningu. Nechej ho. Povídal přece:
- Holky, už mi dnes nevolejte. :-)
- Mami, tak se ti můj dárek líbil? Užila sis to tu?
- Užila. Moc. Děkuji ti.
Stejně se Linda ozývá. Dostává hlášení, co kočky, co její Kitty. Holky kočičí spí každá na jedné sesli. Micka jde na noc do revíru. Kitty se přesune na Petrouškovo křeslo.
- Peťuš, tak dobrou! A děkuji!!
Ještě SMS, že nájemník donesl peníze.
Tečka za dnem. Na osušce schne mé propocené oblečení. Z původních 3,5 km skoro 14. Dala jsem to. Všechno. Kondice pocvičena.
Díky, Herbalife! Děkuji!!!
Dobrou noc!