Mokrý. S maminkouuu! :-)

Pondělí. Neoblíbený den. Obloha černá. Slunce schované. Soustředím se na setkání s maminkou. Po deseti týdnech. Skyp. Linda. Prožila jsem za roky maminčina pobytu mimo domov vnitřní přerod. Maminku beru jako dceru. Vztah se prohodil. Jsem její ochránkyně. - Linda na sebe vzala roli jakési starší naší opory. Opatruje nás. Hlídá. Radí. Pomáhá. Upozorňuje... Jsem s ní v jistotě. Taky mě někdy štve. Ale jen někdy. Jak je daleko, je blízko. Druhá moje holčička, prvorozená, je blízko, ale potkáváme se méně. I na ni mám spoleh. Jsem pod ochranou. Taky pod nejvyšší ochranou. V neposlední řadě pod ochranou Petrouška. Jsem šťastná. Co bylo před třiceti lety, je minulost. Trápeníčko v manželství. Nesoulad, nedůvěra, cvičení duše. Starosti po rozvodu. Ukončení studia na VŠ. Státnice. Promoce. Holčičky a já. Samota. Moc mi pomáhala maminka. Nesmírně. Obětavě. Stála mi za zadkem. 

Náhodně jsme se potkali s jedním z dvojčat Hrobských. Bylo to legrační. Velmi ráda o tom vyprávím. Asi i tady jsem o tom psala. Oba jsme měli nepříjemné zkušenosti z předešlých vztahů. Proto prožíváme jednatřicet let radosti, štěstí, lásky, harmonie, zamilovanosti, souznění, ohleduplnosti... Znovu a znovu zažívám Petrouškovu dobrotu a lásku. Ještě jsem nepotkala tak hodného, činorodého, pracovitého, milého, čestného, ochotného člověka. Díky, Vesmírná inteligence za něj. 

Mixuji pampelišky. Slyším Péťovy vtípky.

- Tady se už nespí?

- Zahajuji den. Co tu děláš?

Snad mi nepřišel popřát dobré ráno. :-) :-) Ne, pro něco přijel. Pusa. Zas zmizel.

Na čtrnáctou k mamince. Chystám pro ni dobroty. Co bych? Beru její starý košík. Mám tam deset týdnů skleněný hrneček dnem vzhůru. Čeká na dnešní den.  Caro, smetanu, cukr... Dělám v koši inventuru. Plním ho proviantem. Teď si uvědomuji - už vím, co jsem zapomněla. Konvalinky. Ale asi dobře. Sjeli by je chemií. Prezident Tanzanie poslal vzorky z ovoce, koz a jiných náhodných věcí a všechny byly pozitivně testovány na tento takzvaný koronavirus. :-) Co kdyby konvalinky byly nositelkami... :-) :-) :-)  Chystám se, jak když jedou děti na pionýrský tábor. Stát je pánem nad našimi životy. A pak jsou tu ještě služebníčci. Co nevymyslí stát, vymyslí oni...

Skyp.

- Lindi, sbírám se k mamce!

Děkujeme za rozhovor. :-)

Schyluje se k dešti. Dělá mi čáru přes rozpočet. Beru deku na lavičku, asi zbytečně; koš s proviantem, svou novou kabelu...

Vyjíždím. Míca  vychlastaná mi zas poslala SMS. Trpná. Lije. Mistr Kemr by situaci ohodnotil jinak. Vyjíždím z města. Cesta volná. Děkuji. Stěrače neberou. Mám zastavit? Dojedu ten kousek. Odbočuji. Sedím v autě na dvoře DD. Čekám. Pět minut. Deset minut. Volám nahoru. Paní Věrka mě instruuje. Volám paní koordinační.

- Jsem venku. Ale nevystrčím patu. Už jsem se pokusila, hned jsem ji zas zatáhla... :-) 

- Jsem ve vestibulu, přijďte sem.

Ještě chvíli otálím. Už musím. Běží mi vyměřený čas. Dobrá organizace. Každý má svůj úkol. Existuje GDPR. Stát jde proti svému nařízení jiným cancem. Nepřeju si, aby kdokoli věděl, jakou mám teplotu. Je to moje soukromá věc. Prostě si to nepřeju. Proto chci jít s maminkou ven, abych se překonávání zákopů a válečné zóny vyhnula. Zvůle moci! Chceš maminku? Chceš? Tak klekni! Splň. Udělej. Vykonej! Tfuj. Brr. Jsem mimo systém. Koukám, že se duše má ještě něco naučit. Račte vstoupit!

- Máte teplotu normální.

To vím taky. Už desátý rok. Beru Herbalife. I tak mám nárok na teplotu. Měla jsem ji pravděpodobně zvýšenou dvakrát - vždy po silvestrovské otravě uzeným kolenem. Koleno už nee. 

- Ještě si vydezinfikujte ruce.

- A prosím vás, podepište mi, že jste nepřišla do kontaktu s kovidem. 

Mám pocit, že by stačilo čestné prohlášení. Jak mohu vědět, jestli jsem nějakého kovida nepotkala. Nikdy nevím, jestli kovida nebo Davida.

Dávají mi rukavice. Nějak se to tluče, žíravina na ruce, a navíc rukavice. Tři měsíce bez desinfekce. Pytlíky na ruce jsem měla první den v Kauflandu. Lepky od váhy se mi matlaly na pytlíky. Padaly mi věci z rukou. Rukavice mám na podlaze v autě. Několik roušek se mi tam válí. 

Vzala jsem si do kabely tu růžovou od Blanky. Voják jde do pole. Ještě skafandr a plynová maska mi chybí. Jsem jediná NEOVČANKA. Samí ovčané, ovčané, ovčané... No jo, rebel. 

A teď vážně - chápu pracovnice. Plnily příkazy. A měly to opravdu hezky zorganizováno. Všechna čest. Žádný chaos. Dík! To, že se mi to nelíbí, je moje věc. Nechtěla bych být v jejich pozicích. Empatické, milé, bez nervozity. Děkuji. Za všechny rebely světa!

Už vezou maminku. Plná jídelna. Jasně - rozestupy. Jdu se schovat co nejdál. Nechci nikoho vidět. Ježíši, prožírají se tu židle dezinfekcí. A jak poctivě! Jako by lidé měli mor, a ne vymyšlený neexistující koronavir. Doufám, že nenajdu fleky na nových šatech. A na novém kabátku. Ani jsem si to nezkontrolovala. Tady se věci ničí, ale náhrady se neplní, že?! Tady se věci i odhmotňují. (Prosím, prosím, paní Zaprdílková, to není šíření lží a pomluv, to je konstatování. Jako že: Dnes pršelo.)

Sundavám roušku. Mamince! Bože, mamka nemůže dýchat! Má plíce ucpané rouškou. Takovou šeredou špinavou. Nerozumím. Pusinkuji, pusinkuji. Objímám.

- Mami, po deseti týdnech!!

Vyprávím. Nabízím dobroty. Servíruji - na dně jogurt s marmeládou za studena - z černého rybízu a malinami. Na talířek dort - jen půl, velmi sytý. A od snašky soustečko sladkého koláče. Půl meruňky - víc nechce. Po sladkém se zdá kyselá. Možná je jen hnusná. Hrušku na zítra.

- Mami, chceš tady tu čokoládu?

Zaváhání. Jasně, že chce.

- A miňonky?

Úsměv.

- Mami, ještě kofilka.

- Jé, tak to si vezmu.

- Až budeš odjíždět, dám ti to do ruky.

Kafíčko - moc jí chutná. Dávám ochutnat z mé nové láhve na kolo horký čaj. - Kyselý. To jsem věděla. :-) 

- Maminko, proč máš tak modrou ruku?

Krouží kolem paní koordinační. Vždy milá, usměvavá. Tady jsou všichni lidé hodní. Ach jo, já mít tak skvělý personál! Ptám se na ruku. Asi se uhodila. Mamka je křehká. Někdo jí z legrace chytil za paži. Druhý den tam měla vyznačené prsty. I já to mám podobné. Zítra zjistí odpověď. :-) Vím, že nezapomene. 

Přichází sestřička. Učila mě jak s mamkou cvičit. A rehabilitovala ji. Milá. Usměvavá. Jsem jí vděčná. Podává recept. Čtu lék na štítnou. Ty vorle, je tohle potřeba?

- Pan doktor vzal mamince krev..

- Jasně, a zjistil že má maminka sníženou činnost štítné žlázy.

Vím z lékařských tréningů světových lékařů - dost často to slyším, že štítná je nedostatečně zásobena vitamíny. Žádné orální dotování hormony. Stačí jen vitamíny. Bodejť. Deset týdnů jsem nevozila výživu. Z běžné stravy se vitamíny nedostanou. Pokud začne brát hormony orálně, štítná žláza atrofuje. Jednoznačné. Jednoduché. Bílý plášť je rychlý... Zvláštní. Zvýšená péče, přímo nadstandardní. Podezřelá.

Volá Linda, Zdraví babičku. Chvilku povídáme. Smějeme se. Jídelnou se rozhléhá hluk.

- Paní Hrobská, máte maminku zmáknutou, opravdu jí brali krev z ruky. Jé, vy telefonujete...

- Nic se neděje. Klid! Děkuji. :-)

Modrá ručenka musí bolet...

- Mami, koukej, přivezla jsem zpěvníček. Zpívaly jsme z něj s klavírem ty dva měsíce na skypu.

- Já nechci zpívat.

- A mohu ti zazpívat?

Zpívám Nezacházej slunce... Maminka poslouchá... Potřebuje čůrat. Akorát po patnácté. Mají to zorganizováno... Všechna čest. :-) Paní Věrka slouží - přiváží a odváží vozíky... 

Pusinkuji. Ňuchňám. Tulím se. 

- Mami, zítra!!!

Paní koordinační mě vyprovází na schody. Venku sluníčko. Pár kalužin. Na to, že před hodinou padaly trakaře, nádherně. Tak třeba zítra půjdeme ven.

Parkuji. Vytahuji z auta pytle se substrátem. Jdu si umýt ruce. Rutina.

- Tys nechala kabelku venku.

- Jsem to ale truhlík.

- Ťutínku, babizna mi zas psala.

- Už jsem ti říkal, kam ji máš poslat. 

Řehtáme se. Jsme spolu. Jsme doma. Jsme v bezpečí. Jsme šťastní. Jsme stále mladí, v síle...

Ťutínku, já jsem tak ráda, že mě máš! :-) 

Dobrou noc!