Mokrý, šťavnatý, nádherný :-)
Nový týden je tu. Tak šup šup! S novým týdnem - nový nádech, nové výzvy, nové zážitky! Ireno, hupky šupky do pondělí! Mám pocit, že mi den proklouzl mezi prsty. Zrychluje se čas? Moc jsem toho nepodělala. :-) Někdy je dobré, nepodělat. Ráno jsem se proběhla v mokré trávě. Nádherně lilo. Micka si hověla celý den ve svém vigvamu na kuří nožce. Jukla jsem jí okýnkem dovnitř. Ve střehu, ale ležínkovala. Před polednem jsem vyskotačila na zahradu. Ani má přítomnost jí nevytáhla z jejího baráčku. Posbírat švestky, jablka, shniláky.
Tatínek do každého rohu zahrady kdysi vysadil lísky. Každý roh jiný druh. Podlouhlé, kulaté, velké, malé... Maminka dosadila v domečku i na zahradě červené. Maličké, slaďoučké. Nejdou z košilky...
- Ibišku, máš dvě poupátka, asi je změnou stanoviště pustíš. V noci je zima. Půjdeš se aklimatizovat domů.
A šel. Obrovský strom... Letos na jaře se ani nevylekal přímého sluníčka. Nepustil listy. Už u nás zdomácněl. Zvykl si na letní pobyty venku. :-) Druhý stromek ibišku dnes ještě nocuje venku. Zdobil piáno u maminky v domečku. Kvete plnými květy. Nádherný. Maminko, hlídám ho. Zimu bude trávit v zimní zahradě. Vymyju mu ji, vypigluji skla, ať má v zimě výhled na zasněženou přírodu.
Inspirovala jsem se receptem Marušky Zittové. Drobenkovou metýnku. S mákem. Zbavila (si myslím) jsem se moláků. Musela jsem se zbavit i pytlíku mletého máku! Aby se tu zase neproháněli. Na jaře jsem si stáhla první dva díly Takoví normální Američané. Pustila jsem si k pečení tuhle lahůdku. Návrat do let mého dětství, skok do roků mého studia na gymnáziu... Co vše se na světě dělo. Svatá ty prostoto! Doba nevědomosti. Zrání. Posledních třicet let poznání... Prokousávání se z nevědomosti. Rozhrnování závěsů... Otevírání třetího oka.
Metýnka se švestkami. Samozřejmě s méně cukrem. Přidala jsem vanilku a květ levandule. A ten mák. Posypala vanilkovým cukrem... Voní. Chutná.
K mamince. Přes Josefov. Stavuji se u švadleny. Dvůr - velký, josefovský, pevnostní. Minulý týden jsem tam zažila dětství. Děti na kolách. Sousedé na lavičkách. Tlachání...
Holčenky pečovatelské právě roznesly kávu a jogurt. Paní K. tu není. Drahuška na druhém konci chodby ve velkém křesle před svým pokojem. Zdravím. Vím, že se za chvíli přibatolí. Jaruška se kolébá chodbou svou kachní chůzí. Vzala jsem metýnku na skleněný tácek. Maminku odvážím k malému stolečku uprostřed chodby. Proniká sem denní světlo. Velmi nesnáším jedovatá umělá svítidla. Nemám ráda zatažené žaluzie. Izolaci od energie. Umělé záření z TV, z bílých kulatých světel - jednoznačně člověku škodí.
Snažím se do maminky dostat borůvky. Přechytračit ji. Drahuška se přišourala. Maminka ji odesílá pryč. Ne, ne. Nabízím jí místo. Metýnku. Drahušce běžím pro talířek.
Jaruško, dáte si taky metýnku?
Přikyvuje. Posílám ji pro talířek. Nese zas vrátit krabici s mlékem. Už nikdy se nevrátí. Želva by ji předběhla. Metýnku jí dávám na odchodnou v jídelně. Děkuje, děkuje.
Doluštíme křížovku. Maminka ji měla v jídelně ke kafi. Pár políček vyplnila. MÍR - místo POKOJ vepsala KLID. Gumuji. Opravujeme.
- URINA?
- Jak?
- URINA. To, co teče z člověka. Urologie...
- Já bych ti to řekla, ale ty se budeš zlobit.
- No to budu. Ty myslíš chcánky, viď?
Řehtá se.
- Ne, mamko, jinak.
- ČŮRÁNÍ.
- Ne, na tři.
- MOČ.
- Výborně. Mami, vyfotíme se.
Fotíme se. Obrázek se mi nelíbí.
- Máš tam otevřenou pusu. A mohla by ses u toho usmát?
- Nemohla. Dvě věci - to neumím.
Směju se. Ona zvládne mít zavřenou pusu a usmívat se... Špásuje. Často odporuje, že se nemá čemu smát. Má. Před šedesáti lety se neměla čemu smát. Myslím, že 12. listopadu před šedesáti lety jsme pohřbili tatínka. Co je rozkopané město, jezdím za ní druhou stranou, okolo hřbitova. Vždycky mrknu na cestu k hřbitovu; stále úzkou cestu, kudy se tehdy ubíral smutný průvod lidí za ohromným černým autem s velkým křížem na střeše. Uplakaná mladá vdova. 32 let. Dvě holčičky. Tří a dvanáctiletá... Tu cestu si nepamatuji. Jen před - u domu a po - u hrobu. Docela přesně.
Z jídelny se ozývá zpěv. Paní Jana zpívá s klienty u stolu. Jdu donést Jarušce dobrotu. Právě dozpívává docela složitou sloku staré písničky. Chválím ji. Vracím se k mamince. Balím. Po šestnácté má přijít krásná štíhlá klientka pro jídlo a guaranu.
Frčím přes trať. Ač spěchám, zastavuji na kolejích. Fotím budoucí nádraží. Telefon. Klientka.
- Dej mi pět minut. Hned jsem doma.
Měla jsem tolik práce. Odhodila jsem ji. Nakonec jsme si povídaly do půl osmé. Přijela si pro osobní radu. Dávala mi za pravdu, prý jsem za ní volala minule:
- Nevystavuj svou radost, své domácí štěstí na odiv!
Neposlechla. Zapomněla jsem, že jsem za ní volala maminčinu radu. Volám Petrouška. Dávám svůj názor. On dává taky svůj. Jeho je lepší. Loučíme se.
Dobré síly jsou nakloněny. Cesta je volná pro dobré energie. Udělej...
Večer přichází optimistická SMS. Jj, cesta je volná.
Den krásně mokrý, šťavnatý, vyplněný tvořením, činnostmi, jak to mám ráda. Ranní brouzdání v noční košili zahradou mokrou travou... Uvědomění si svého štěstí, své ženskosti. Jednoznačné. Křehkosti. Po poledni výtečná domácí mňamka. Den láskyplný. Děkuji za něj... Potěšilo mě večerní setkání... Napojení. Pořehtala jsem se, když mi svěřila, že její soused jí o mně povídal:
- To je potvora chytrá, učená. Jednou mi povídala: Tak co, vzděláváte se? Tak jsem začal recitovat báseň, a ona ji ta potvora dorecitovala. Ona ji znala.
Vůbec si na to nevzpomínám. Ale hezky mě to rozesmálo. Jen jsem jí řekla:
- Nedej se poznat, že nás znáš. Chci se o sobě dozvědět víc. :-)
- Totiž ty jsi opravdu moc vzdělaná. Lidi tě neumějí zařadit. :-)
Tak hlavně nezpychnout!
Vesmíre, děkuji a dobrou noc!