Zaplať, zaplať, zaplať

Vracím se do svého normálu. Smutek po odchodu Víti se pomaloučku zmenšuje, rozpouští, vzdaluje, odchází, mizí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-23-pred-snidani-po-snidani

Kočičky způsobně čekají. Miluji svá pomalá rána. Usmívám se, jak si Mourek oblíbil krabici z nákupu. Když do ní hupsne, je to jako když stokilový tlouštík zajede do bazénu. Mám ráda své stáří. Naše kočky. Své rituály. Klid. Pohodu.

Žehlím. Tak nerada. Moje neoblíbená činnost. Protože žehlit neumím. Kdysi v Hypernově jsem přišla ke své krásné žehličce. Učila jsem na gymnáziu a když jsem měla dvě tři okýnka volná, vypravila jsem se na druhý konec města do Hypernovy. Tu a Carrefour jsem měla jako oblíbené. V Hypernově jsem si kupovala nejen jídlo, ale i kosmetiku, oblečení všechno. Stalo se mi, že jsem si brala košík ze strany od nerezového zábradlí. Trubka tam byla uříznutá. Strčila jsem si tam nohu, roztrhla punčocháče. Nešikovnost. Šla jsem poprosit, jestli by trubku nějak neukončili, neošetřili, neudělali ji bezpečnou. Neudělali. Za týden jsem si tam zas poranila nohu, punčocháče roztrhla. Ale to už jsem nenechala jen na prosbu. Ředitel mi nabídl kupon s docela vysokou částkou. Koupila jsem si žehličku. Mám ji dodnes. Napařuje. Ostřikuje. Slouží stále skvěle. Teď jak jsem ji pochválila, uvidím… Jak něco vyslovím, nastávají změny.

Žehlení je meditace. Dnes to mám lahůdkové. Povlečení s kanýrky. Nekonečné. Jak vybírám záhyby, jdou mi obrázky. Meditace. Vidím maminku, Vitouška, jeho tatínka, jeho krásné křehoučké dcery; jdou mi do mysli obrazy, příběhy. Zpříjemňuji si nepříjemnou práci. 

Telefon. A je po meditaci. Nevadí. Kdykoli si ji navodím znovu. U žehlení si pouštím o obrech, o Tartárii, Hovory ze země o Epstain podrobnostech. Jak oni to zveřejnili, ale dali třeba koncovku pdf. Musíš odsouhlasti u každého souboru z těch tří nebo pěti milionů, že jsi plnoletý. Změníš pdf na video. Najednou ti to hraje…

Volá paní z úřadu. Ve složce našeho domečku mají plány a další dokumenty.

- Teď žehlím. Vezmu své desky, co mám po mamince. Ale nedám vám nic. Není to moje povinnost. Vy jste mi vyhrozila, že nemám-li plány domu, hrozí mi pokuta až 400 000 korun.

- No, to je v zákonu.

No, žehlím. Pak si to dám do batůžku. Přiběhnu.

Vůbec se mi na ten úřad nechce. Nejnepříjemnější oddělení.

Hotovo. Ohřívám si oběd z restaurace ze včera. Ještě mi zbylo na zítra. Venku jarně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-23-v-zahrade-a-na-ulici

Fotím zahradu. Sněženky jsou miniaturní. Měla bych je zalít. Sněžilo. Ale v zahradě sucho. Kam se poděla voda ze sněhu? Asi sublimovala. Čemeřice má teprve poupátka. Někdy nakvétala už v prosinci. Sníh jí vůbec nevadí. Bledulky mi asi vyhynuly. Medvědí česnek, který jsem si loni koupila na zahradních trzích v Kuksu, nedává vědět, že by žil. Koukám, že se tu děly kočičí dostihy. Kůl s keramickým sluncem povalen. Zahradní lampičky se válí na trávě. A zvonkohra s lampou z Číny se taky nějak nahnula. Jsem si myslela, že Mourek chodí po večeři na kontrolu objektu. Pak ještě okolo půlnoci. Ale neuhlídal. Nebo hlídal tak vehementně, že to bral slunce neslunce, lampička nelampička a hnal nějakého Žofčina nápadníka rychlým krokem.

Jsou to tak tři čtyři roky, co jsem objevila chození pěšky. Městem se dá krásně všechno doběhnout, dostihnout, a navíc odbourává se cholesterol, posilují kosti, okysličuje mozek, posilují svaly, odpalují tuky… Všechny výhody. Jen je třeba chodit víc jak půl hodiny. A denně měnit trasy. Aby si tělo nezvyklo a nebralo to za denní rutinu.

Desky jsem si dala do zatahovacího pytlíku. Svítí slunce. Vykračuji. Zvoním. Hned mi bzučí. Kupodivu. Jsu tu jak nedobytný trezor. Když jsme stavěli dům, byly tu dveře vždycky otevřené. Žádné bzučáky. Ochota provést člověka administrativou stavby. To bychom s dnešním přístupem a umělým zlomyslným protahováním, házením klacků pod nohy – absolutně nezvládli. Díky Bohu a Petrouškovi – od září do dubna jsme měli šanon povolení, razítek; dokonce pozemek byl zbaven věcného břemene a mohli jsme začít budovat. 16.4. první hrábnutí do země. 18.12. kolaudace se vším všudy. Jen linolea chyběla. Dlažby byly položeny. Futra a dveře zabudovány. V domě tekla voda. Topilo se. Napenetrovala jsem zdi, vymalovala. Strhla jsem si u toho záda. Ze strany úřadu byl ještě lidský přístup. Dnes žába na prameni s komplexem nějaké poruchy dělá zlo. To tak v pohádkách bývá. Naše království to mělo dobré, teď to má zlé. Zkrátka přiletěl drak a není človíčka, který by ho – to je jasné – pochválil. Nebo vyprovodil z království.

Paní už mě čeká. Milá. Jenže před dvěma lety porušila kodex úředníka. Připomínám jí to. Prý to bylo myšleno v dobrém. Aha. Njn. Probíráme dokumenty. Oni tu mají plány našeho dvojdomku. Koukám, že mamka podávala žádost o výměnu plotu. To si pamatuji. Jednou přes noc lehl. Vidím maminčin podpis. Slzy. Uměla jsem ho zfalšovat. Na gymnáziu. Když jsem někdy jela s Ivkou za školu a maminka nevěděla. V omluvném listu jsem si napsala omluvenku. Dolehlo to na mě. Ach. Maminka je tu.

- Máte tu kupní smlouvu? Mám takový dojem, že když už šli k notáři, tak jí prodejce, mimochodem příbuzný, jak jsem se dozvěděla na podzim, v průjezdu řekl, že chce ještě dva tisíce navíc.

- To bylo v té době hodně peněz. 

- Maminka vdova s dvěma dětmi.

Našly jsme – domeček stál v roce 1963 dvanáct tisíc. Plus ty dva načerno.

Probíráme si a porovnáváme dokumenty.

- Můžete mi ten plán ofotit?

- Ale nemáme tak velkou kopírku.

- Co jste to za úřad!!

- Zákon nám to tak povoluje.

Mlčím. Zbytečné mluvit. Zákon. Vždycky proti člověku. 

Jde kolem nějaký fousáč a motá se nám do hovoru.

- Nejednám s vámi. Vy odejděte. Už byste byli na mě dva. Mnoho psů zajícova smrt.

Odchází. Co si to dovoluje zasahovat do jednání…

- Kolik stojí stránka?

- První třicet, další deset.

- Platím 330 korun.

Prve jsem si šla do desek spočítat stránky. 21 stran. Počítám-li dobře – 230 korun.

Zkoušeli zákony. Dalo by se to nazvat úřednický teror. Nebo byrokratický teror. Nebo státní teror. Hlavně pořád držet otroky v šachu. A zkoušet je. Máš povolení? Máš geometrický plán? Máš předepsanou krytinu? Plať a plať. To přece říká zákon. Zaklínací formule byrokrata. To nám umožňuje zákon. Nebo to nám nařizuje zákon. Nebo to nám zákon neumožňuje. Tohle nám zákon zakazuje. Fuj je to. Zlatý důchod. Už bych nechtěla nikde působit, nikde se účastnit pracovního dění. Ne. Brr!

Jak by se lidem žilo bez senátu, poslanců, prezidenta. Pár zákonů by stanovilo sousedské vztahy, obchodování mezi lidmi, firmami. Ochranu ovzduší. To stačí.

Běžím docela nalehko. Scházím na vyznamenaný most. Imitaci mostu. Takové nic na laně. Dostalo to cenu. Je to hnusné. A dělá se na tom nevolno. Most se houpe. Pod nohama vidíš řeku. Ten most je něco odporného. Fujovatého. Hlavně aby ti nevypadla nějaká miniatura z kapsy. Pohřbila by se do Labe. A žádné jehly. Mohla by sis zlomit v lepším případě podpatek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-23-parcikem-mestem-okolo-reky

Není mi zima. Ještě vpravo svítí slunce. A vlevo je černo. Riskuji. Protahuji si trasu. Beru to zas okolo vody. Zas vidím, jak lidi zpustli. Mě štve, že jsem zhrubla. Vysvětluji si to tím, že někdy hloupí a hloupější nerozumí jazyku mého kmene. Je třeba přejít na jazyk jejich kmene. A tam je kámen úrazu. Češtinář! Vzor pro artikulaci, slovní zásobu, výstavbu věty, ušlechtilost jazyka. Najednou prd. Tohle jsem dřív nepsala, neříkala. Je fakt, že se na FB stále vyjadřuji slušně. Ale blbým do SZ před zablokováním řeknu, co je potřeba, aby vysmahli. Kdyby snad někdo měl starosti, že nesnesu na svém profilu odpůrce, tak můj profil je můj. Platí na něm má pravidla. Nemíním se zdržovat vysvětlováním jako včela mouchám, že květy jsou lepší než h. Proto odsud vyháním všechno, co se mnou neladí. Sice mi to zákon neumožňuje, ale prozatím to mohu dělat i bez zákonu.

Jak lidi zpustli? Nezdraví se. Jsem zvyklá, že se tu všichni zdravíme. Obzvlášť na cyklostezce. Jdeš-li po horách, je normální zdravit se. I cizinci tě pozdraví. Ne tak lidé z našeho města. Nemám sílu udělat buúú. Bylo by to zbytečné. Ani bééé. Nepochopili by.

- Mami, tady už lije.

- No jo, tmí se od Krkonoš.

V parčíku neodbočuji k domovu. Mladý pán s krásným pejsanem. Vyndává pytlík.

- Ješiši, to vidím poprvé. To nosíte s sebou?

- No. A támhle to vyhodím.

- Je to teplé, viďte? Brrr. Ale jste moc hodný, že to po pejskovi uklidíte.

Utíkám na stezku. Předpokládám, že ač se docela pěkně setmělo, že zvládnu doběhnout domů. Po stezce jdu hodně svižným krokem. Mrholí. Sundávám si batůžek. Nasazuji čepici. Prší. Déšť houstne. Už jsem na cestě. Domů mi zbývá tak tisíc kroků. Lije. Jak když obrátíš konev kropáčem dolů. Snažím se vytočit Petrouška. Mokrýma rukama to nejde. Znovu. Ješiši! Nahoře vidím hovor. Povedlo se mi to? Zatahovací pytlík s deskami a drahocennými dokumenty vlhne.

- Haloó? Halóo!

- Peťuš, prosím tě, přijeď pro mě. Jsem u zahradnictví.

- U kterého?

- U stezky.

- U Romana?

- Jo.

Než dojede, doběhla jsem na křižovatku. Už ho vidím. Opatrně přecházím cestu.

- Peťuš, děkuji. Jsem mokrá.

- Vůbec nevím, že začlo tak lít. 

Řehotám se. Za minutu jsme doma. Jdu si vzít sportovní výživu. Sundávám promočenou flísku. Čapinu. Vyprávím, co jsem zažila.

- Peťuš, budu muset zaplatit vykolíkování přístavby. Takže místo zisku z nájmu budou tři měsíce bydlet zadarmo. Tedy nebudu mít peníze pro sebe, takhle. Když jsem úřednici povídala, že jsem tak naivní, že jsem si asi před patnácti lety myslela, když chce stát STK, platí to on. Ne. Oni vyžadují STK, ty to platíš. Přitom za technický stav vozidla zodpovídáš ty.

- Přece musí z tebe žít. Daně, daně, daně. Výpalné. Poplatky. To už bys mohla vědět.

Vím. Jsem šťastná. Nejsem na život sama.

Petroušek jede do kravína pro mléko. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-23-vecerni-radovanky

Kočeny nemají na misce rozmrazené masíčko. Vytahuji ze šuplíka kapsičky. Žofka si vyskočila na hranu zásuvky a žere mi z talířku pod rukou. Dokonce vyskočila na linku.

- Žofko!

Beru ji do náručí, snáším na zem. Hned je zas na šupleti.

Ano. Je to tak. Už zase jsem šťastná. Nejsem na život sama. Hlavně díky úředníkům procvičuji mozek. Nejlepší, co mohou pro mě udělat. Akorát že mě to bude stát hodně peněz.

Dobrou noc!