Motivovat ke zdravému životnímu stylu by mohlo někoho urazit
Úterý. Probouzím se. Něco mě šíleně tíží v hrudi. Co to je? Nějaký obrovský balvan. Smutek? Předzvěst nějakého vilagoše? Rozdýchávám to. Uvědomuji si – jsem zdravá, jsem milovaná, jsem šťastná, jsem bohatá, jsem zamilovaná, nic nemusím… Že by tohle nebylo málo? Myslím na Vitouška. Už jsem myslela, že mám jeho odchod zpracovaný. Nemám. Před týdnem jsme se rozloučili. Jedu do bazénu. Tam se ve vířivce hezky medituje.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-24-do-hradecka-pohoupat-se-na-vlnobiti
Běžím pěšky. Beru to v rámci kondice. A taky moje Kuga nocuje u lékaře. Už se mi vrátí do rukou. Jen moje nová navigace hovoří španělsky. Tak ještě chvíli…
V HK jsem – ano, obdivhudně rychle. Za třináct minut. Nemám ráda kupé. Už podruhé jsem se netrefila do otevřeného vagonu. Zdravím. Bavíme se s mladou paní, že je přece normální zdravit se. Má v domě paní, která jí na pozdrav odpověděla, že jí to nevěří. Ó! Paní míca.
Klušu salonem republiky. Naproti nádraží socialistický hotel. Černigov. Proč ho neozvláštnit barvami, květinami… Ve čtrnáctce bývaly diskotéky. Jednou jsem tam spala.
V bazénu známé tváře. Houpu se. Cvičím. Plavu.
- Vlnobití!
Perfektní. Houpat se na vlnách. Paní z našeho města. Usmívá se. Vídáme se na přednáškách.
Tři dámy. Hezké udržované ženy. Důchodkyně. Kynou hlavou. Usmívají se. Jedna z nich druhé seznamuje s menu v hotelu Černigov.
- Hovězí stejk, kuřecí medailonek, obalovaný sýr – ten je s hranolky. Jinak – takové ty koule.
- Krokety?
- Ne. Takové…
Maluje na dlani malé kuličky. Zběhlejší jmenuje nějaké cizí slovo.
- Ne. Takové – ty malé.
- Úplně malé?
- No. Ty malé kuličky.
Napadl mě kuskus.
- Kus kus?
- Jo, kuskus.
- Tak to jsou ale malé kuličky.
Řehtáme se.
Jdu do vířivky. Vlnobití ohlašují každou půl hodinu. Meditace se mi povedla. Vracím se do bazénu.
- Ahoj, Ireno!
- Moje spojení se školou. Spolužák. Prohazujeme pár vět. Milý člověk.
- Já si tě pamatuji jako blonďáčka. Rozčepýřeného. Jsi pořád stejný.
- Akorát už nemám vlasy.
Oba jedeme na stejné vlně co se týče životosprávy a zabodání. Není hloupý. Ani já.
Vlnobití končí. Mé oči zavadily o tvář muže. Předkloněná hlava, charakteristické rysy. Plavu k němu.
- Promiňte, že na vás tak civím.
- Ano, všiml jsem si, že se na mě díváte.
Vedle má paní.
- Víte, vy jste podobný manželovu strejčínkovi.
Pán se hezky usmívá. Jako strejčínek. Paní mi říká, že nemá sluchátko.
- On mě naučil sem chodit, a teď se mu nechce. Od rána jsem mu říkala, aby se chystal, že jedeme. Víte, kolik mu je let?
- Asi hodně.
- Osmdesát osm.
- Prosím? Který to je ročník?
- No. 1938. Ješiši!
- Žijeme spolu šestnáct let. Mně je sedmdesát dva. A jak se jmenuje váš strejčínek?
- Hrobský. Ale není odsud.
- Aha. Ona je Mojžíš.
Milé setkání.
Poslední vlnobití. Sbírám se. Hele, co to čtu? Dávám průběžně motivační videa. Edukace a inspirace k pohybu, ke správnému stravování. Co to je? Prý mám rýpavé kecy. A prý co ti, kteří nemohou vstát, jsou upoutaní na lůžko! Co to je?
Docela mě to dohřálo. Za prvé – drzost neoprávněné kritiky. Nikdo nechodil v mých botách. Za druhé – nevidím nic špatného na motivaci lidí k aktivnímu životnímu stylu. V mládí jsem prošla obrovskými zdravotními problémy. Smrtí. Zauzlení střev, zánět pobřišnice, pohrudnice, píštěl. Rodina připravena na mou smrt. Proto se asi chovám tak, jak se chovám. Přečetla jsem si, jak paní celý život pomáhá lidem. No jo, a já nepomáhám a jsem zlá. Dokonce ji psali do soukromých zpráv, jak s ní souhlasí. Tak odsud vyfičte. Co tu děláte? Než někoho přijmu, prověřím si ho. Zjišťuji, že žiju v městě andělů, super nadlidí, skvělých hodných milých vzdělaných a stále připravených k pomoci. Já jsem vyvrhel, šmejd, co si dovoluje publikovat, že jsem zvedla pr. a jela. Tak to se povedlo. Ješiši, paní mi vyčítá, že někde dala nějaký rozpek, výpek, že jí bylo líto ho dát usušit slepicím. O čem to mluví? Vůbec nejsem v obraze. Kdo chce, ať se válí na gauči, čučí do svaté bedny a cpe se dorty. Odsud asi vítr vane. Jak vidno. čestní a čistí píšou za zády. V tom je rozdíl - já píšu napřímo.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-24-dojemny-pribeh-pejska
Stihnu vlak kousek po třinácté? Natahuji nohy a štráduji k nádraží. Pěkně jsem si zacvičila ve vodě. Poradovala se. Spěchám. Potkávám pána s vozíkem – kočárkem s pejsinem.
- Pejsek je po narkóze?
Leží na teplé dece. Pod sebou inkontinenční podložku. Přikrytý. Pozoruje ruch ulice.
- Víte, já jsem si ho přivezl z Rumunska.
Napadli mě týraní psi z choven.
- Ne, já tam tehdy byl v horách. On byl divoký. Po čtrnácti dnech jsem si říkal:
- Jestli přijde ke stanu i dnes, vezmu ho domů.
Pán líčí, že pejsek přišel. Vzal ho do města. Pes byl z toho vedle sebe. Lidi. Auta. Celý život žil vysoko v horách. Teď ho veze na procházku. Jsou spolu osmnáct let. Nechal mu udělat DNA v Plzni. Má v sobě 30% vlka. Tam - ze své domoviny.
Dojemné. Ptám se, jestli ho smím natočit, zveřejnit. Pán souhlasí. Prý tuhle bruslil na Labi. A redaktorka ho zveřejnila. Měla tři sta padesát tisíc zhlédnutí. Pán se směje. Veselý. Optimistický. Taky zvednul pr. A jel s pejskem na procházku.
Metoším dál. Do odjezdu vlaku pět, čtyři, tři minuty. Jsem úplně zpocená. Ale vidno, že jsem cvičená. To ten kopec do šancí. Jak vždycky funím. Tentokrát mohu říci Kutuzovovu větičku:
Těžko na bojišti, lehko na cvičišti.
Dvě minuty do odjezdu. Skvělé. Já to zvládla. To jsem já: NIKDY NIC NEVZDÁVÁM. Vždycky se snažím. To není oblíbené. Jestliže se snažíš, pak se ti daří. A když se ti daří, záříš! Temným se to vůbec, ale prach vůbec nelíbí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-24-domu
Běžím domů. Sportovní výživa. Staří nemají už moc svalů. Je třeba si je hýčkat. Krmit. Kilo svaloviny spálí asi 28 kcal. Kilo tukové tkáně asi 4 kcal. Motorem těla je svalovina. Je třeba ji cvičit a vyživovat. To jsem ale drzá!
Čtu zastání. Alena M. mi napsala, že jsem ji nalomila. A s holemi pojede – vybírá z nejbližších měst. Ano, má mou úctu. Vlakem s holemi. Ona to dá. Uvolní tělo. Ve vodě si zacvičí…
Draha Hraničková
Krásně se umíš naštvat
Irena Hrobská
Víš, jsem jiná. Nepotřebuji, aby mi to pořád někdo zdůrazňoval. Nejsem ovce, nejsem stádní, vždycky se budu spoléhat na svůj úsudek, na svůj rozum, na své informace, a nechápu, jak někdo může napsat, že mám rýpavé kecy. Tohle je jen reakce. Jsem z toho smutná. Projdu své přátele ze svého města. Trošku je promažu. Nepotřebuju, aby mě na dálku zraňovali, pomluvami do messengeru. To se nedělá. To je zákeřnost. Proč ne do očí?! Protože to jsou zbabělci.
Alena Mádlová
Irena Hrobská ...ono Irenko je zbytečně se trápit pro hloupost druhých. Každý,až na výjimky, máme, co jsme chtěli,co jsme dovolili a buď se nevzdavame nebo jsme už ve stadiu,kdy mnohé nemůžeme a vzdáváme. Ale pořád je to naše věc a náš přístup k tomu všemu. Buď hledame důvod proč to nejde nebo způsob, kterým to zvládneme.
Možná nebudeme úplně jako Ty, protože makáš víc jak na 100% ale je důležité si přiznat,že mnozí ani nechtějí umět,to co Ty a nezapomeň na typickou českou vlastnost... závist ..
Ona je potřebná vůle,bez ní se člověk nehne z místa. Možná to je trochu ego ale proč ne,tady je na místě a není myšleno zle. Ano,je to pobídka pro Ty,kteří nevěří, váhaji nebo se bojí. Pro mne,byť jsem těžce invalidní jsi motivací a potvrzením toho,že začít se dá kdykoli. Díky Tobě uvažují,že budu za plaváním dojíždět,protože chodit tak úplně nemůžu,jak bych chtěla a plavání mně baví. Prostě člověk musí být trochu sobec a trochu "blázen" do pohybu, stejně jako někdo je závislý na práci,alkoholu,sladkém apod. Tohle je alespoň zdravý doping. Já Ti přeji jen to dobré,zadarmo to nemáš, já Tě fajt obdivují,co zvládneš , bez té kondice by to nešlo .
Řeším s lidmi jejich těžké osudy a oni dobře vědí odkud "vítr vane" a že stresy,špatně volby v životě přináší zdravotní komplikace nemoci i úrazy. To, co pochopí se pak buď odhodlají udělat a něco se sebou dělají nebo to vzdají a pak se diví, ale "každému co jeho jest",jak se říká. Kdo má vůli, kdo má někoho,kdo ho podporuje a má chuť změnit věci a procesy, dokáže mnohé. Přeji Ti stále tolik elánu,co máš a chutí lidem pomáhat, máš můj obdiv
Irena Hrobská
Alena Mádlová Mockrát děkuji. Předčítám tu Péťovi. Zkrátka nejsem stádní. Používám svůj úsudek, vzdělávám se, pomáhám, kdo požádá, soucítím. Nejsem zavistivá ani zlá, o to víc jsem zranitelnější. Najdu si čas na vše, co považuji za důležité. Rozvíjím se a nikdy nepůjdu s většinou jen proto, že to tak chce parazit.
A Péťa?
- Blokni ji. Jsi hodná ženská. Pečující. Vyprdni se na lidi. Raduj se. Umíš tolik věcí! Mám tě rád.
Koukám do SZ. Odkaz na nádherný rozhovor. Ano, tak to je!
https://www.youtube.com/watch?v=X5zGe8gRdRA
Rusalka se změnila v bludičku. Veselá žena v zapšklou bábu. Princezna musí zvednout pr… a vydat se někam, jít hledat východisko ze své situace. Když to neudělá – trauma. Co se děje ženám? Často zůstanou trčet v nějaké situaci. Zametou to pod koberec. Řeknou si mafiánské – nevidím, neslyším, neřeknu. Stanou se součástí zla. Život je ale boj za dobro. Pokud to udělají, jde to na fyzickou úroveň, pokud to neudělají, frčí ve zlu. Třináct energetických těl, fyzické je nejtěžší hrubozrnné. Pokud to těch dvanáct těl nezvládne, třináctka se obětuje. Je dobré, ať se nám děje cokoli, zachytit, v jemnějších tělech a zpracovat to tady- v mentálním, emočním těle, to je jedno, aby se to do fyzického těla nedostalo.
Tak copak se asi zraněné dušičce kdy přihodilo.
Čtu dál. Loni v létě jsem nás nechala změřit na přístroji. Lidi mají prý 40 i víc stran protokolu. Já měla pět, Petroušek asi šest nebo sedm. To naštve, co???
Irenko, hlavu vzhůru. Já to mám taky tak. Hele, Barunka když tě měřila, vyjely nám oči oběma. Je vidět, že se o sebe staráte a v tomhle věku by vám stav těla mohli závidět i čtyřicátníci. Když Bára srovná diagnostiku vás a tady 30ti letých lidí, tak je strčíte do kapsy. Buď hrdá na to, co jsi všechno dokázala a že jsi si dovolila žít!!! Hele, mě taky mají lidi za totální , i lidi z rodiny a nemusej to říkat, já jsem hypersenzitivec, empatik, já tyhle věci cítím a vnímám...a občas jim něco ujede a já tu energii za tím cítím. Hele, nasrat. Když se někomu nelíbíš, dost to vypovídá o něm samotném. Můžou ty lidi mít trauma a tak jako tak, dělají hovno. A já to taky vidím. Hele, já mám problémy s nohama, respektive mi zarůstají chloupky a mám ty nohy celý podobaný jak od komárů. A neříkám druhým ženským, že jsou krávy, že mají krásný nohy. Kdybych hledala cestu a vyskašlala se na dvě prdele starostí a péči o domácnost, chlapa, měla víc energie a času pro sebe, tak taky dokážu mnoho věcí změnit. A je to jen a jen o mně...co si všechno dovolím, kdy nebudu podléhat vzorcům chování a tomu co se musí! Seru už fakt každému na to, co se musí. Já jsem tady v baráku byla označena za krávu, že nechodím do práce...co je každému do toho? Já se taky nestarám o to kdo s kým s prominutím šuká. Jen je seru, jsem trnem v jejich oku...že jsem si dovolila se od systému odpojit touhle formou a starat se o nás a dělat jen to, co cítím. Strašně je tím vytáčím. A moji hypersenzitivitu překrucují v to, že mám chodit do práce..asi tím budu méně hypersenzitivní a přestanou mi některé věci jako hluk v baráku vadit. Lidi jsou imbecilní, s tím nic nenaděláš a jak roky plynou a jak na sobě pracuješ, tak vidíš, jak moc jim v těch hlavách jebe. A pak když potřebují pomoct, tak dojdou a začnou kňučet.
Rychle zadělat na bagetky. Povídáme si s Péťou.
- Peťuš, jsem největší kjava z města a širokého okolí.
- Neříkej to. Jsi šikovná. Co ty dokážeš! A co dokážou ostatní?
Dnes je v knihovně přednáška. Ze střední řemeslné školy bude představovat řemeslo tesař a kolář opět mistr s nábojem. S jiskrou. Přicházím do knihovny. Nabízejí mi koláč. A proč?
- Abyste věděla, že tesař není chudý. To je bohaté řemeslo.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-24-kolar
Moc lidí se nesešlo. Škoda. Jejich škoda. Tolik věcí nejen z historie, ale i ze současnosti a nedávné minulosti. To mi řekněte, jak se může poznat podle způsobu opracování širočinou, jestli kláda byla na koze nebo na zemi. V našem městě začínal Sodomka, Hartman, Vébr. Karosérie měly dřevené rámy. Ukazuje výstavy, soutěže, zahraniční spolupráci. A kluka, který získal nejvyšší ocenění – Zlaté české ručičky. Na výstavy si bere ty, ze kterých něco bude. Otrkají se. Umějí odpovídat na dotazy. Porovnají se s ostatními žáky.
Větrný mlýn. To prý dalo mistrovi hodně práce přečíst. Mlýn levituje ve vzduchu. Dnes ho prý otočí jeden člověk. Klobouk dolů!
- Teď uděláme deset minut přestávku. Překlopím se na koláře.
Zas se nabízejí koláče, káva, čaj, rum bum.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-24-kolar-2
Kolář je zaniklé řemeslo. Důležité a potřebné i dnes. Žáci se učí vyrábět loukotě a paprsky. Kováři jim kolo okují. Ukazuje obrázek vozíku s koly v plzeňském pivovaře.
Děkujeme za mistra, který předává své tesařské, ale hlavně taky kolářské řemeslo dál. Před dvaceti lety potřebovala opravit dřevěné kolo. Říkal si, že sežene koláře.
- S tím na mě nechoď. Já jsem od vyučení na to nesáhnul.
Nebo:
- Mně je osmdesát šest. Mám tři infarkty. Mohu vám dát jenom radu.
A tak sbíral a sbíral rady. Dnes je mistr v kolářství. Tolik toho je, co jsme nevěděli. Mistr skvělý.
Mimochodem – vozem vozů je žebřiňák. Můžeš na něm vozit obilí – vyměnit sajtny. Seno. Dřevo z lesa odvezeš. Pytle s obilím… F jako všechno.
Klušu domů. Do bezpečí. Hele, na stadionu sportují chlapi. No to si dovolili! Aby snad někoho neurazili. Nebo nezranili křehkou duši těch u svaté bedny a láhve piva! Případně toho, kdo je upoután na lůžko… Jo. Zdvihli zadky. A šli si zahrát. Mě to neuráží.
Dobrou noc!