Mozková telefonní a thermomixová pohotovost

Ráno. Petroušek má volno. Čekám dva balíky. Jeden obzvlášť nedočkavě. Nový Thermomix. Starý mi vykoupili ve čtvrtek. Můj dennodenní kamarád ve vaření věrně sloužil devět let. V tichosti jsem toužila po novém modelu s obrazovkou. Ó, kdybych měla k dispozici dvě nádoby. To by bylo!

Přání se zhmotnilo ve čtvrtek. Naše fermentová učitelka na FB předváděla vykoupené hrnce. Pípla jsem krátce: 

- Chci taky.

- Máš čas večer v sedmnáct?

Už to bylo. Odvoz. Objednávka. Pro jistotu bublanina a napečené bagetky. Uložené do voskovaného sáčku z TEMU přežily do dnes.

Petroušek jede za svými pojížďkami. Až budu mít oba balíky v ruce, vyjedeme koupit pro mě nový mobil.

Ó, jak jsem si přála mít zas nový model. Marnotratná žena. Prdlajs. Málo paměti. Pořád jsem někde něco odmazávala. Když mi ve čtvrtek upadl na dlažbu, netušila jsem, že v ten den jsem zhmotnila i další přání. Dnes se obě zrealizovala do hmotné podoby.

Kočky si hrají. Špásují. Snídají. I já si chystám snídaničku. Celý den budu jíst zlehýnka. Včera jsem si o slunovratu šla lehnout o půlnoci. Ve tři, tou dobou chodím spát, jsem se probrala s bolestí žaludku. Napadaly mě černé myšlenky. Šla jsem si vypít alojku. Kudy teče, tudy hojí. Opravdu. Za chvíli jsem cítila úlevu. Myšlenky odešly. Vzpomněla jsem si, že jsem asi snědla načatou třešeň. Nebo jahodu. Usnula jsem. Ráno jsem šťastná vylezla do dne. (Kdo najde doplněk?) Bolela mě jen trošku kyčle. Svíce pomáhají. A k tomu je třeba být trpělivá.

- Vezu vám dva balíky.

- Dva? Jo, už vím.

Mladý hoch mi předává velkou a malou krabici. V té je druhá nádoba Thermomixu. Přepočítáváme peníze. Dávám mu od cesty. Totiž asi před dvěma lety mi jedna pošťačka povídala, že jí nikdy nikdo nic nedá. Tak dávám. Od té doby. Pro radost.

Druhý balíček je tu.

- Jste dnes až druhý.

Můj spolehlivý pošťák.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-22-aktivni-rano

- Peťuš, jsem po snídani, ustrojená. Ještě se domaluji. Můžeme jet.

Řídím já. Svou Kugu. Jedeme do nejbližšího "velkoměsta". Už hodně let od doby, kdy jsem denně dojížděla učit na gymnázium. No, denně. Ředitel byl velkorysý. Jeden den v týdnu jsem měla volný. Pondělí. Hodiny mi dali do rozvrhu ekonomicky. Vyšlo to. Navíc mi zástupkyně počítala i hodinu divadelního kroužku. Nikdy v životě mi za divadla a představení nikdo nic nedal. A tady jsem to měla v rozvrhu. V duchu si říkám, jestli cestu zvládnu. Říkám Petrouškovi plán cesty. Souhlasí. Chválí mě. Občas řekne:

- Jedeme devadesát, ne?

Parkujeme ve Futuru v přízemí. Začíná sociologická sonda. Zdrželi jsme se tu asi dvě hodiny a kousek. Jdeme přímo do Samsungu. Mohli jsme jít do Datartu. Nebo do Alzy. Ale můj mobil nemá fční dotyk. Tady třeba někde najdeme pomoc. Uvidíme. Zeptáme se na výkup starého mobilu.

V Samsungu dva mladí. Jeden se hezky usmál. Oba sympatičtí. A žena vedoucí. Rázná. Sympaťanda. Vysvětluji, co chci. Vykoupit starý mobil za nový. Aha, ale to by bylo v relacích od dvaceti tisíc. OK. Mně stačí větší paměť oproti mému dosavadnímu. Vede mě k modelu, který pro mě vybral jako vyhovující mým potřebám.

Od čtvrtka jsem cvičena v pinech, kódech, heslech, dokonce včera jsem si ani nevím jak zablokovala kartu. Potřebovala jsem PUK.

Vykupují jen fční telefon. Mám dva. Ale nechci stroj za dvacet šest tisíc… Aby mi zas někde bouchl na zem.

- Kolik by stála oprava toho zařízení?

- To nevím.

- Tisíc?

- To spíš tisíc šest set.

- Jako že bych si koupila svá vlastní data?

Přikyvuje.

Otevíráme náhradní mobil. Kartu jsme krásně zablokovali. Běžím ke svému operátoru o kousek vedle. Dva neochotní unudění důležití ouchcapkové.

- Máte občanku?

- Nemám.

- Znáte přístupové údaje?

- Znám.

Ptá se druhého, jak pozná, který ze dvou PUKů je správný. Aha. Jsou tam dvě telefonní čísla.

Diktuje mi PUK z obrazovky. Můžete mi ho napsat?

- Můžu jí ho dát?

- Ať si ho nafotí.

Debilové. Neuctiví. Můj PUK. Tak si ho fotím. Fakt bulíci. Od čtvrtka každý jeden den furt hesla, PINy…

- A vy tu prodáváte nové telefony?

- Ano. Třeba tenhle za pět tisíc.

- Tak to pěkně děkuji.

Vracím se do prodejny ke svému ochotnému personálu. Ptá se na bankovnictví. Ano. Mám jedno. Druhé mi funguje mimo telefon. Jenže to je potřeba přenést z toho původního. Označí se – přenést… Jenže když nejde otevřít. 

- Můžete to zkusit na Mobil pohotovosti.

- Co to je?

Vysvětluje.

Jdu okolo těch dvou důležitých niců u svého operátora.

- Prosím vás, kde je Mobil pohotovost?

- No to já vám nebudu říkat! Nějakou konkurenci!

- Prosím?! Já jsem váš zákazník a nevím, proč byste mi to nemohl sdělit. Jakou konkurenci?

Máchl rukama, že někde na protější straně, ať si to najdu. Holomek jeden mizerný!

Běžím okolo Datartu. Prázdno. Mladý prodavač se hezky usmívá. Ochotně mi vysvětluje:

- Půjdete až nakonec k Tesco a tam vpravo už to uvidíte.

Sociologická sonda – kretén a profesionál v jedné minutce.

Opravdu – támhle je Mobil pohotovost. Pohotovost pro stroj. Vysvětluji mladému hochovi… On vezme mobil a silně mu masíruje žaludek. Naskočil display.

- Jako že to bude fungovat? Jak jste to dokázal? Vy jste mu masíroval bříško.

- No, tady v těch místech jsou dva kabely. A ty jsem se pokusil přiblížit. Počkejte, ještě ho natvrdo zrestartuji.

- Jak jste to udělal?

- Tady jsem zmáčknul všechna tři tlačítka. Ale nevím, jak dlouho ten mobil bude pracovat. Třeba ano…

Hlásím PIN. Hotovo. Běžím rychle zpátky se zprovozněným telefonem. Už mi kopírují z náhradního telefonu data do nového krasavce třikrát tak drahého, než mi nabízel ten fouňa. 

- Mám ho! Jde to. Můžete přenést bankovnictví.

Nebojte. Tady to je dokopírováno. Teď musíme počkat, až se to v telefonu srovná. Tenhle dáme nabít. Má jen 5%. A dokopírujeme další data.

- A nebudu to mít pomíchané?

- Ono se to srovná, nebojte.

Jdeme s Petrouškem ven. Sedíme na lavičce a hodnotíme různý přístup různých lidí. Nejhůř dopadli ti dva pitomci z Vodafonu.

- Peťuš, přesně takoví kreténi seděli v prosinci v Au parku.

Po půl hodině jdeme do prodejny.

Tam už se mi žhaví můj krasavec třikrát tak drahý. Mladík rychle kopíruje bankovní skeny, zadávám heslo, potrvzuji. To jsem udělala už v pátek v bance.

- Věříte, že jsem se v pátek v bance rozbrečela, když mi zprovoznili banku?

Usmívá se.

- Máte to tam.

- Víte, povídali jsme si teď o vás. Hodnotili – taková sociologická sonda. Vy jste z toho vyšli všichni tři jako prozákazničtí odborníci. Datart – tam byl taky ochotný prodavač. Mobil pohotovost – super skvělý kluk. Vodavon – chcápkové. Neochotní. unudění. Vy tu máte stále zákazníky. 

- Oni nic neumějí. To nám lidi říkají. Že jen otravují.

- Buzerují. V prosinci v Au parku byli taky dva povedení. Chtěli po mně OP. Vyplňovala jsem papír. Prý si OP nafotí. Zakázala jsem to. Neměli takovou tu zakrývací šablonu, jak se dává. Byli naštavní. Poslala jsem je do pr. On přede mnou přetrhl ten papír. Řekla jsem mu, že ho může přetrhnout ještě na víc kusů.

Vše přeneseno. Podepsáno. Zaplaceno. Ochotnému prodavači se chci maličko odvděčit za ochotu, rady:

- Tady máte ke svačince zdravou svačinku. To je Herbalife. Zasytí vás. 

Paní vedoucí mrkla znalým okem:

- Nejlepší je citronová.

- Jak to víte?

- Moji rodiče…

- Neříkejte mi to! Jak se jmenujete?

Řekla jméno.

- Jasně. Věděla jsem to. Karel. Co jsem se s nimi najezdila do Brna a do Polska… Vy jste mě jednou vezla v noci z Brna. Karlovi pod prvním kopcem netáhlo auto. Vrátili jsme se ke kolegyňce. Auto tam musel nechat. Zrovna měli posvícení. A Vy jste pro nás z Hradce dojela. Mně se to tak hodilo. Být na moravských hodech.

- Já vím, to si pamatuji. To jste byla vy?

- No, a vy jste jela jako dráha. A říkala jste Karlovi, že vás vyučil při cestách do Polska. On mi vždycky 16. dubna posílá SMS. Jak to je? Pověděl mi kalendář…

- A to není žádný lhář, že se dnes tvůj svátek slaví a tak přeji štěstí zdraví. Vše nej…

- Přeje Karel. Ano, tak mi to už od asi roku 2011 nebo spíš 2012 píše!

Vida, nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi.

Mažeme k autu. Vyjíždím z chlívečku. A domů.

Vcelku dodržuji ty malé rychlosti. Třicítky, padesátky, sedmdesátky. Mám ráda pod očima Vaze. Hlídá. Na vjezdu do města mi Péťa říká:

- Policajti. Nediskutuj.

- Dobrý den, silniční kontrola.

Ani mě nenapadne jím říkat, že nejsem silnice. Chtějí OP. Hledám ho. Poprvé v životě foukám.

Mladá policistka dlouze něco hledá.

- V pořádku.

- Víte, že jsem dnes foukala poprvé. Za necelý měsíc mi je sedmdesát.

Usmál se. Jedeme. Stavuji se ve své elektře. Jasně, nemám dobropis. Volám své prodavačce, zítra nastupuje po dovolené. Objedná mi novou. Vedou svůj obchod zu grunt.

- Prosím, nevolejte dřív jak v devět.

Doma se jdu vyráchat do bazénu. Teplá voda. Sluníčko zmizelo pod černou oblouhou. Petroušek jel na oběd. Máchám se. Plavu.

- Peťuš, zítra do bazénu nejedu. Smočím se doma. Na devátou přijede Aleš.

- A pak odpočívej.

- Péťo, to byl dnes brainstorming. Od čtvrtka jsem si tak procvičila hesla a PINy, jsem z toho tumpachová.

- Ale zvládlas´  ´to.

- Děkuji za mobil.

Na půl čtvrtou přijíždí Honzík. Jdu použít poprvé svůj nový Thermomix. Měla bych počkat na předvedení. Ale co! Pracuje se krásně, logicky. Ráno jsem koukla na obal hrnce. Je tam páčka na uvolnění nožů. Bagetky upečené raz dva tři. Do tohohle hrnce už nemohu nakukovat. Ale na velké obrazovce odsýpá vaření. Spokojenost. 

- Kluci, jdu se k vám naobědvat. Všichni už jedli.

- No, už dávno. Já v jedenáct.

- Já prve. Dnes pozdě.

- A já – vločky, máslo, med, jahody. :-) Přišlo mi k chuti.

Chystám tvaroh s vločkami a mandlemi. Do toho náš Herbalife Protein drink mix. Jahody. Šlehačku. Sedíme. Vyprávíme. Líčíme své dnešní zážitky.

Jdeme zalít skleník. Zahrada je zalitá z včerejšího cákance.

- Bude pršet. 

-cb Myslíš?

- Bude. Je to na radaru.

Jo takhle.

Můj radar důvěřuje radaru. Tak jo.

Za dvě minuty půlnoc. Jdu spát.

Mám v mobilu aplikaci vita mahjong? Mám. Zkusím jednu hru. Vypadá lehká. Zvolila jsem věk. Myslí si, že jsem utřinos. Za dvě minuty mám combo. Pochvalu: Nedělal jsi žádné chyby a ovládání karet bylo tak plynulé. IQ 155,2.

Ireno, vrať se k psaní. Napiš:

Dobrou noc!