Mrazilka opět mrazila město

Ohlížím se. Bude půlnoc. Obyčejný ojíněný den končí. Mrazík díky inverzi tu řádí se svou berlou mrazilkou už asi pátý šestý den.

Budík zvonil v devět. Ale… Přispala jsem si. Ješiši, bude deset.  Na budíku. Ve skutečnosti krátce po půl desáté. Vystřeluji. Maličko se zastavuji u ptačího rojení.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-30-ranni-ptaci-rojeni

Pozoruji sýkorky, jak zobkají i z trávy. Hodně slunečnice jim popadá na zem. Dnes tu nehodují holubičky. Nemám je ráda. Nevyháním je. Víte, proč je nemám ráda? Když umřel tatínek, teď v listopadu šedesát pět let od jeho odchodu, maminka chodila plakat na hrob. Ne k té naší hrobce. Tu koupila až asi před třiceti lety. Možná před čtyřiceti. Klečela u hrobu a já malý tří čtyř pětiletý motýl poletoval okolo hrobu. Nudila jsem se. Nevěděla jsem. Nesmutnila. Mně stačila na plné pecky maminčina láska. Schovávala jsem se pod jejím deštníkem a vůbec nic si neuvědomovala. Nic mi nechybělo. Jak jsem tak čekala, až se mamka zdvihne k odchodu, šíleně tam vrkaly hrdličky. Tak mi to utkvělo v mysli, že je naprosto nesnáším. V létě si někdy sednou s tím svým vrků vrků na komín. Koncert se přenáší do domu. Blé. Ale pokud zobou pod stromy, nikdy je nevyháním. Bydlí v našich smrcích. Patří sem. Tečka. Mám raději zpěváčky. Sýkorky, stehlíky, vrabce, zvonky, pěnkavy, brhlíky. Nejvíc tu hodují sýkorky. Mohou se koupat v záplavě slunečnice v mnoha krmítcích po stromech a na oknech.

Odskok k pravopisu. Citoslovce můžeme psát i s čárkou i s kroužkem. Většinou píšu s čárkou. Dnes jsem si tu vykroužila kolečka:

Obě písmena lze psát:

• v citoslovcích, např. vrkú i vrků, cukrú i cukrů, bú i bů,
• např. ve slově štrúdl i štrůdl. Od původu je to sice slovo přejaté (z něm. Strudel), ale natolik už zdomácnělo a pravopisně se počeštilo, že podoba štrůdl, která se v praxi vyskytuje velmi často, je přijatelná.

Deset. Petroušek je tu. Sbírá se k Ivě. Něco opravit. Zvonek. Klientka. Po Vánocích stejné výsledky. Kdo to má? Spokojenost.

Vyjíždím svým novým korábem na nákup. Hlavně, Ireno, opatrně, v klidu. Umíš to. Vejdeš se. Petroušek volá. Někde motýl poletuje.

- Jeď opatrně.

- Ano.

Občas má ke mně otcovský přístup. Nevadí mi to. Mám ho ráda. Dobrý člověk. Božena Němcová by si na něm pošmákla. A nebyla by to povídka. Povedla by se jí minimálně novela. Mohla by do ní zahrnout i mě jako vedlejší postavu. Jsem totiž taky hodná. To vím. To, že jsem šikovná, to vědí všichni okolo mě, jen já to netušila. To, že jsem hodná, vím jenom já, ale nevím, jestli to vědí ti okolo mě.

Jedu. Procvičuji řazení. Dvojka ke mně, jinak skočí čtyřka. Dnes parkoviště poloprázdné. Zajíždím do místečka. Vedle mě vyjíždí slečna hlasitě přes spojku. Asi má nové auto. :-) 

Kupuji ovoce. Žádnou zeleninu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-30-se-po

Zbláznili se? Bohemka ještě před nedávnem za osmdesát, devadesát, sto. Palety plné; nechejte si je. Však přijde sleva na stovku. 

Maso kočkám. Za pultem ta příjemná Ukrajinka. Umí to se mnou. Její přítel nemá rád Ukrajince. Paradoxní. Vybírám hovězí hrudí. Krk z kravičky. Copak si ty naše čtyřnohé potvory nemohou chytit myš? Měly by hrudíčko, drůbečky, stehýnka, přední pacény, svalovinku…

Ví, že maso krájíme na kusy. 

- Jak vám to nakrájet?

Ukazuji přiměřené kousky, které vytahuji z mrazáku.

Ta holka mi je nakrájela ukázkově do malých krabiček. To jsem nečekala. Mně by stačilo jen je nakrájet. Balím je do mikrotenu. Zkrátka opět takový maličkatý vesmírný pohlaveček. Když to večer líčím Petrouškovi; pokyvuje; odporuje mi, že ti, co pracují, nám nevyžírají zdravotní systém.

- Ale vyžírají, Petroušku, a to tak, že hodně. Ty i já platíme jak morovatí celý život! A oni platí rok, pět, nechají si tu zoperovat oči, klouby… Co si zaplatili? Jak přispěli??  Tak nevykládej, protože to není pravda. Oni tu nemají co čerpat a nebo ať si to jedou dát do pořádku do své země, když tam jedou na dovolenou.

U pokladny vytahuji dárkový poukaz.

- Prosím vás, který kuponek si mám vybrat?

- Jaký chcete.

Kjava. OK. Budu zdržovat.

- A mohu si ho vybrat až těsně před placením?

- Můžete.

Aktivuji 10% slevy na potraviny značky Kaufland; a 50 korun za nákup nad pět set korun.

- Vy jste si vybrala kupony?

- Ano.

- Tak to mi ukažte kartu.

Vidíš, jak to jde. Nejsem žádné céčko. Sis´   myslela, co? Že si neporadím!

- 326,- Kč.

- To mi vrátíte?

- Ne, to mi doplatíte.

Jejda, jejda. Tisíc korun mi nestačilo? Vytahuji tisícikorunovou bankovku z peněženky.

Jedu spokojeně ke svému červenému obrovi.

Chtěla jsem koupit v Lidlu mamce kytku. Ale asi by to nebylo vhodné. Mrazík mrazí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-30-mrazikova-berla-cestou-pevnosti

Jedu na hřbitov. Fotím pevnost. Každý jeden strom jak bílá manekýnka. Kochám se. Nemohu se donakochat. Krása nesmírná. Fotky vypadají jak černobílé.

Jedu. Zkouším si zas řadit. Pořád si ještě auto očichávám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-30-hrbitovem-se-prochazel-mrazik

Na hřbitově nikde nikdo. Berla mrazilka tu zdobila každou jehličku, strom, pavučinky… Někdo u nás byl.To mám vekou radost. Mami, nechodím sem sama. Tatínek a mamka se na mě dívají z porcelánových oválků. Tuhle jsem se ptala Petrouška, jestli tu budeme dadynat spolu. Prý o tom ještě nepřemýšlel. Spíš by asi chtěl být u svých. Popelka je myslím taky uložena jinde, než spí její milovaný manžel. Lampy jsou vyrovnány jinak. Nechávám je tak. Když mi je nezahazují, tak prosím! Jen jednu vkládám do věnečku, aby bylo vše synchronní. Odbíhám posvítit tetě Bartošové a strejdovi. To byla sestra tatínkovy maminky. Babičku Konečnou, to byla tatínkova maminka,  jsem nepoznala. Teď v únoru to budou dva, možná už i tři roky, co se tu zjevil pán. Vylekal mě.

- Nejste Renka?

- Jsem. Vyděsil jste mě. A kdo jste vy?

- Já jsem váš bratranec. Naše babičky byly sestry.

Teta Bartošová byla to médium, jak o něm nekdy píšu. Prostřednictvím média - tety Bartošové - mamce byl na seanci sdělen vzkaz. Poděkování za péči o tatínka do posledního výdechu. A taky to o hojnosti pro ni a její děti. Zase jsem si tetu a strejdu Bartošovy vyfotila. Mé dětství. (Vypravím se za Ivou častěji. Třeba mi ještě něco povypráví, co nevím.)

Cestou domů se stavuji u kamarádky. Zajímavé! Ta dopolední paní nesvítila, jak by měla. V létě ji chytila záda. Před Vánocemi zas. Rodinu má v pořádku. Spíš se bojí o práci. Bože! Zbytečně. O takovou šikovnou bude poptávka. Pak se jí svaly uvolní, bolest odejde. Měla jsem to přesně tak. Nemohla jsem ležet na zádech, chodit na kosmetiku, na rehabilitaci, protože nešlo narovnat se. Do toho bulík nový starosta. Závistivý – no, bulík. Složila jsem fci. Najednou bolest odešla, ani nevím jak. To jsem zvědavá, jestli bude na sobě energeticky pracovat. Nemá se vůbec, ale vůbec čeho bát.

A světlo mé kamarádky taky nebliká, jak by mělo. To je ta s tou holčičkou, jak na jaře odešla k tatínkovi. Ten se chlubí, že ji nevychovává. Že se vychovává sama. Taky mamlas. U maminky je řád. U tatínka neřád. Holčička se na léto vrátila k mamince. 

- Ona si tam možná hlídá svůj revír. 

Totiž nastěhovala se Ukrajinka se synem. Drzý hlučný oprsk. No jo, ale už tam je další s dvěma dětmi. Ne, nebydlí tam, ale otravují celé dny.

- Víš, jak to má to tvé dítě těžké? Ona by chtěla třeba být u tebe, ale chrání si své území v domě u táty. Moje mamka, když jsem si stěžovala na svou ředitelku, řekla:

- Nesedíš na jejím konci stolu.

- A když jsem si jako ředitelka na druhý konec sedla, pochopila jsem.

- Navnímej její duši. Buď na ni vlídná. Je zmatená. A ty budeš zdravá! Žádná horečka, bolest na hrudi… Tělo máš vyčištěné.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-30-svetylka-purpura-teplo-kamna

Jedu za Petrouškem. Pozdní oběd. 

- Peťuš, prosím tě…

- Chceš pomoct? Počkej, zacouvám.

Odnáší koš s nákupem. Vybíhám s pětikorunou ven, aby mi ji hodil do auta.

- Tys´   najela dobře. Jen srovnat rejd.

Pochválil mě. Děkuji.

- Teď jsem přijel. Je to deset minut.

Obědváme. Zapaluji andělské zvonění. Házím na plotnu purpuru. Budu s ní vonět,co nejdýl to půjde. Vykuřování bylinkami není nikdy dost.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-30-mir-laska

Pozoruji kočeny. Jak se k sobě mají. Mourek Žofinku okusuje, omývá, přidržuje pacinkou. Ozývá se předení…

- Petroušku, prosím tě, pojď nakrájet maso.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-30-krmeni

Jakmile něco dělám na prkýnku, hned se rojí. Sedí pod linkou. Koukají nahoru. Péťa krájí zmrazené maso. Mlsouti čekají, co jim spadne. Sice už večeřeli, ale asi na to zapomněli.

Obyčejný den se světýlky, Rybovkou, vůněmi, zvuky… V klidu, lásce, harmonii, pohodě.

Děkuji.

Dobrou noc!